Mezinárodní krizová skupina (ICG) již čtvrt století analyzuje konflikty a usiluje o předcházení krizím po celém světě. Často autoritářským režimům států globálního jihu nebo postsovětského prostoru doporučuje kroky pro deeskalaci krizových situací. Před několika dny vydala poprvé ve své historii prohlášení k situaci ve Spojených státech. Se svolením ICG vám přinášíme překlad plného znění tohoto prohlášení.
Už více než týden celý svět sleduje výbuch násilí a nenávisti ve Spojených státech. Situace je důsledkem nezahojeného dědictví otroctví a dlouho přetrvávající rasové nespravedlnosti. Zabití neozbrojeného Afroameričana George Floyda policistou v Minneapolisu ve státu Minnesota rozpoutalo vlnu protestů, které zasáhly takřka celou zemi a ve velkých amerických městech se neobešly bez nepokojů a rabování.
Nejnovější krize znovu odhalila příkopy rozdělující americkou společnost i politickou scénu. Přestože se místní politici a představitelé bezpečnostních složek v některých státech a městech pokoušeli za pomoci empatie a rozhodného jednání snížit napětí, v mnoha případech policisté nepřiměřeně tvrdě zasahovali proti demonstrantům. Politické a bezpečnostní elity ve Washingtonu mezitím vyzývají k důraznému postupu, přirovnávají americká města k „bojištím“ a vyhrožují povoláním armády, pokud místní úřady nepotlačí nepokoje.
V dlouhodobém horizontu bude muset vláda učinit kroky k zastavení policejní brutality a militarizace. Pokud se chce v budoucnu vyhnout podobným situacím, bude také třeba vymýtit strukturální rasové nerovnosti. Úplně na prvním místě však americké vedení musí trvat na tom, aby byly osoby zodpovědné za Floydovu smrt pohnány před soud, podporovat místní politiky a komunitní představitelé volající po reformách a uklidnění situace, zanechat válečnické rétoriky a přestat dále situaci zhoršovat.
Nástěnná malba George Floyda v rebely ovládaném Idlíbu. Zdroj: Andalou Agency.
Jak to začalo
Příběh současných bouří v amerických městech se začal odvíjet brzy ráno 25. května v Den obětí války, který je napříč Spojenými státy neoficiálním začátkem léta. Šestačtyřicetiletý Floyd, který na sociálních sítích nabádal k nenásilí, byl zadržen policií před samoobsluhou v Minneapolisu. Prodavači v obchodě tvrdili, že si Floyd koupil cigarety falešnou dvacetidolarovou bankovkou. To, co se stalo potom, zachytily bezpečnostní kamery a telefony přihlížejících. Po krátké šarvátce policie neozbrojeného Floyda zpacifikovala a důstojník ho zaklekl na zemi s kolenem na krku skoro devět minut – i poté, co si Floyd alespoň šestnáctkrát stěžoval, že nemůže dýchat a následně ztratil vědomí. O něco později místní nemocnice potvrdila, že je po smrti. V následujících dnech spolu s virálním šířením záběrů z Floydovy vraždy propukly v částech Minneapolisu protesty.
Některé pozorovatele šokoval výbuch nespokojenosti v Minneapolisu, kde dav podpálil budovu policejní stanice. To byl ale jen začátek. Demonstranti vyšli do ulic ve 140 městech po celé zemi a protestní shromáždění se konala ve všech padesáti státech. Jednalo se hlavně o pokojné demonstranty, ale na některých místech také o násilné výtržníky a rabující. V některých městech včetně New Yorku následovaly převážně klidné protesty po setmění případy ničení majetku a rabování. Davy posprejovaly sídlo stanice CNN v Atlantě a rozbíjely výlohy na luxusních ulicích Chicaga, New Yorku a Washingtonu.
Došlo také ke střetům mezi demonstranty a policií. V hlavním městě se 30. května protestující střetli s policejními kordony na Lafayettově náměstí před Bílým domem. Situace americkou Tajnou službu zneklidnila natolik, že její agenti zavedli prezidenta Donalda Trumpa do podzemního bunkru. Policejní reakce se v různých částech země značně lišily – některé jednotky zachovaly zdrženlivost a disciplínu (jeden michiganský šerif si sundal ochrannou výstroj a pochodoval s demonstranty), jiné ale neopodstatněně brutálně zasáhly proti novinářům i protestujícím.
Někteří experti tvrdí, že rozsáhlé pravomoci by mohly prezidentovi za určitých okolností dovolit převzít velení jednotek Národní gardy, které běžně spadají pod guvernéry, a nasadit je společně s vojáky v aktivní službě k potlačení občanských nepokojů.
Válečná rétorika
Znesvářená americká politická scéna se promítla i do výroků klíčových politiků a vlivných osobností občanské společnosti. Zatímco někteří po vzoru starostky Atlanty Keishy Lance Bottoms a rappera Killer Mikea naléhali na prosazení řešení utrpení a nespravedlnosti, kterému čelí afroamerická komunita, a zároveň nabádali k nenásilným protestům, jiní byli daleko tvrdší.
Hlavně konzervativní část republikánů jako sám prezident Trump nebo ministr spravedlnosti William Barr vyzývala místní policii k „daleko tvrdšímu“ přístupu a zdůrazňovali roli ultra-levicových skupin a anarchistů v podněcování násilí. Zaměřili se hlavně na údajnou roli Antify (tento výraz se používá k označení nesourodé skupiny antifašistických aktivistů), kterou Trump pohrozil zařadit na seznam teroristických organizací, i když mu to americká legislativa neumožňuje.
K možná nejvarovnějšímu vývoji došlo po týdnu protestů, když začaly některé politické a bezpečnostní špičky o protestech hovořit jazykem ozbrojených konfliktů. Poslanec Matt Gaetz označil začátkem června demonstranty za „teroristy“ a vyzval k tomu, aby byli „pronásledování jako […] na Blízkém východě“.
Senátor Tom Cotton na Twitter napsal, že necítí „žádné slitování pro povstalce, anarchisty, výtržníky a rabující“. A ministr obrany Mike Esper naléhal na guvernéry, aby si ve svých městech zajistili „převahu na bojišti“. Esperova slova (která později mírnil) vyvolala ostrou kritiku některých vojenských veteránů. Generál ve výslužbě a bývalý předseda Společného výboru náčelníků štábů Martin Dempsey napsal na Twitter, že „Amerika není bojiště a naši spoluobčané nejsou nepřátelé“.
https://twitter.com/Martin_Dempsey/status/1267591325354012672
Výhružky armádou
Bylo však zřejmé, že představitelé americké vlády neměli v úmyslu brát tato upozornění v potaz. Prezident Trump promluvil večer 1. června k národu z Růžové zahrady Bílého domu a pohrozil vysláním „tisíců a tisíců těžce ozbrojených vojáků“, aby udržel v amerických městech pořádek. Naznačil také, že je k tomuto kroku ochoten sáhnout i přes nesouhlas představitelů jednotlivých států, které už dříve peskoval za jejich „slabost“.
Z právního hlediska pro to existuje precedens. Někteří experti tvrdí, že rozsáhlé pravomoci (včetně Zákona o povstání z roku 1807) by mohly prezidentovi za určitých okolností dovolit převzít velení jednotek Národní gardy, které běžně spadají pod guvernéry, a nasadit je společně s vojáky v aktivní službě k potlačení občanských nepokojů. Krátce po Trumpově vyjádření v Růžové zahradě použily bezpečnostní složky dýmovnice a gumové projektily k rozehnání nenásilných demonstrantů, aby prezidentovi umožnily projít po Laffayetově náměstí společně s ministrem obrany Esperem a generálem Markem Milleyem, současným předsedou Společného výboru náčelníků štábů.
Spojené státy se nikdy dostatečně nevypořádaly s hrůzným odkazem dvou a půl století otroctví a ani nepřekonaly rasismus a institucionalizované násilí vůči Afroameričanům, které pokračovalo i po jejich emancipaci v 60. letech 19. století.
Trump si pak mohl zapózovat s biblí před episkopálním kostelem St John, jehož suterén o něco dříve zapálili výtržníci. Ve stejný den se objevily fotografie generála Milleyho, kterého prezident pověřil velením krizového řízení, jak v bojové uniformě kontroluje vojáky hlídkující v ulicích v centru Washingtonu. Bílý dům 2. června oznámil, že bude v hlavním městě nasazeno okolo šestnácti set dalších vojáků včetně jednotek rychlého nasazení a vojenské policie.
Reakce ze světa
Mezinárodní reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. V Sydney, Paříži a v dalších městech proběhly rozsáhlé protirasistické demonstrace a dozvuky celé aféry doputovaly dokonce až do rebely ovládaného Idlíbu v Sýrii, kde se objevila nástěnná malba George Floyda. Přidal se i generální tajemník Organizace spojených národů a vysoká komisařka OSN pro lidská práva Michelle Bachelet, která ostře odsoudila „další zabití neozbrojeného Afroameričana“, vyzvala americké úřady k přijetí „účinných opatření k zastavení podobných vražd a zajištění spravedlnosti pro jejich oběti“ a upozornila na „roli, kterou v takových úmrtích hraje hluboce zakořeněná a všudypřítomná rasová diskriminace“.
Američtí spojenci politovali, že Trump „přilévá olej do ohně“, a odsoudili Floydovu vraždu jako případ „zneužití pravomocí“. Jejich protivníci zatím rychle využili situace, aby poukázali na americké pokrytectví. Například íránský nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí připodobnil policejní zacházení s Floydem k americkému chování ve světe když řekl, že „zločin spáchaný proti tomuto černochovi se podobá americkému jednání po celém světě“. Ve výsledku tak současná situace dále zhorší globální postavení Spojených států a ublíží jejich důvěryhodnosti, zvláště co se týče odsuzování represí nebo brutality spáchané jinými vládami.
Hrůzy minulosti, nespravedlnosti dneška
Ať už se situace vyvine jakkoli, američtí představitelé nesmí dopustit, aby chaos nebo divadlo zastínily skutečné důvody událostí z tohoto týdne. Protesty a násilí kvůli smrti George Floyda se tak rychle rozrostly zčásti proto, že dopadají na živnou půdu. Spojené státy se nikdy dostatečně nevypořádaly s hrůzným odkazem dvou a půl století otroctví a ani nepřekonaly rasismus a institucionalizované násilí vůči Afroameričanům, které pokračovalo i po jejich emancipaci v 60. letech 19. století.
Dosud žijí miliony Američanů, kteří vyrostli za časů segregačních zákonů Jima Crowa posvěcených (od té doby zrušeným) rozhodnutím Nejvyššího soudu z roku 1896. K této době nevyhnutelně patřilo lynčování, při kterém davy bělochů zabíjely černochy, aby afroamerickou komunitu udržovaly v neustálém strachu. I Afroameričané, kteří se narodili už po zrušení zákonů Jima Crowa v období boje za lidská práva v 50. a 60. letech, však vyrůstali za podmínek do očí bijících strukturálních nerovností a s nerovným přístupem ke vzdělání, zaměstnání, zdravotní péči, zdravé výživě a právní ochraně.
Na pozadí těchto zkušeností se americká města neustále potýkají s chronickým problémem policejní brutality namířené proti mužům a ženám tmavé barvy pleti. Během dubna a května 1992 vyvolala neschopnost usvědčit čtyři losangeleské policisty souzené za brutální zmlácení Rodneyho Kinga šest dní trvající vlnu násilností, kterým padlo za oběť šedesát lidí. Zabití Michaela Browna fergusonskými policisty ve státě Missouri v srpnu 2014 rozpoutalo desetidenní nepokoje, při kterých se proti demonstrantům postavila policie ve vojenské výbavě pořízené díky programu amerického ministerstva obrany. V dubnu 2016 propukly dva týdny trvající násilnosti v Baltimoru ve státě Maryland po smrti Freddieho Graye, který zemřel na následky zranění utrpěných v policejním antonu.
Za poslední čtvrt století kdy Mezinárodní krizová skupina analyzuje konflikty a krize po celém světě, jsme se naučili, jak postupovat a čemu se při řešení krizových situací vyhnout. Političtí představitelé ve Washingtonu si bohužel vybírají hlavně ze seznamu kroků, které dále zvyšují napětí.
Zabití George Floyda se navíc odehrává v situaci, kdy jsou další podobné případy stále v živé paměti. Jen několik týdnů před Floydovou smrtí se na veřejnost dostala videonahrávka, na které dva běloši pronásledovali a zabili Afroameričana Ahmauda Arberyho, který si šel v příměstské čtvrti na jihu Georgie zaběhat. V polovině června policie v Louisville v Kentucky bez zatykače vyrazila dveře domu afroamerické zdravotnice Breonny Taylor. V následné roztržce ji osmkrát postřelili a usmrtili v jejím vlastním domě. Z vraždy dosud nebyl nikdo obviněn.
V živé paměti zůstávají také další formy protestů, které se snažily na policejní násilí proti Afroameričanům upozornit. Někteří komentátoři připomněli tvrdou kritiku hráče Národní fotbalové ligy (NFL) Colina Kaepernicka, který na protest proti policejnímu násilí poklekal při hraní hymny před zápasem. Při jedné takové příležitosti například ostentativně opustil stadión americký viceprezident Mike Pence a Trump se vzápětí nechal slyšet, že tímto způsobem protestující hráči by „možná v této zemi neměli být“.
Hlavně spravedlnost
Problém policejního násilí není možné odsunout na vedlejší kolej. Probíhající protesty ukazují, že pokud nedojde k zásadním reformám, policejní násilí bude ve Spojených státech i nadále zdrojem rozkolů a nestability. Čím dříve americká vláda ukáže, že je ochotna přijmout některé z návrhů, které byly v tomto kontextu představeny (například vytvoření národní pracovní skupiny k navržení právních předpisů zvyšujících policejní odpovědnost, omezení toho, kdy a jak může policie použít násilí a zjednodušení možnost propustit ty, kteří neposlechnou, nebo znovuoživení Oddělení občanských práv amerického ministerstva spravedlnosti), tím dříve demonstranti uvěří, že úřady berou jejich křivdy vážně.
Nyní je zvláště důležité, aby úřady daly najevo, že jsou ochotné podniknout všechny potřebné kroky k zajištění spravedlnosti v případu George Floyda. Za první pozitivní kroky je možné považovat rozhodnutí generálního prokurátora Minnesoty obvinit všechny čtyři důstojníky, kteří se podíleli na Floydově smrti, a zpřísnění obvinění velícího důstojníka na vraždu druhého stupně.
Američtí lídři také musí přestat situaci ještě zhoršovat. Za poslední čtvrt století kdy Mezinárodní krizová skupina analyzuje konflikty a krize po celém světě, jsme se naučili, jak postupovat a čemu se při řešení krizových situací vyhnout. Političtí představitelé ve Washingtonu si bohužel vybírají hlavně ze seznamu kroků, které dále zvyšují napětí. Trumpova administrativa a její spojenci v Kongresu by měli zanechat štvavé a panické rétoriky, podle které se Spojené státy nachází v ozbrojeném konfliktu s vlastními občany. V opačném případě budou mít bezpečnostní složky pocit, že je z nejvyšších míst povzbuzují k tomu, aby na ně útočily jako na nepřátelské bojovníky.
První krok: deeskalace
Političtí představitelé by měli místo démonizování reportérů, kteří byli v několika případech napadeni a zadrženi policií, podtrhovat, že silná média jsou jedním ze základních kamenů americké demokracie a stability. Úřady by měly podporovat rozhodný a odpovědný dohled v místech, kde stále probíhá noční rabování. Také by měly jít příkladem místním policejním jednotkám a omluvit se za to, co 1. června proběhlo před Bílým domem a dát najevo, že by se podobně v žádném případě nemělo postupovat proti nenásilným protestům.
Je jistě mnoho lokálních vůdců a několik představitelů bezpečnostních složek, kteří šli v krizi příkladem. Ale jejich zodpovědnost přijde nazmar, pokud bude prezident Trump, který se možná snaží nahnat politické body před blížícími se prezidentskými volbami, dále pronášet poselství plná hněvu, nesnášenlivosti a frustrace a nezaváže se k provedení alespoň některých reforem, které měly přijít už dávno.
Úplně nejhorší by bylo, kdyby se Trump skutečně rozhodl nasadit armádu a uplatnil Zákon o povstání. Od tohoto kroku kvůli hrozbě další eskalace násilí už veřejně odrazuje dokonce i jeho vlastní ministr obrany Esper. Nasazení armády by mělo být vyhrazeno jen pro nejvýjimečnější situace. Bývalý ministr obrany, generál James Mattis, ve svém prohlášení z 3. června kritizoval prezidenta Trumpa za „militarizaci americké odpovědi“ na nepokoje a za podněcování „falešného konfliktu mezi armádou a občanskou společností“.
Prezident Trump již od svého nástupu do úřadu v roce 2017 usiluje o stažení amerických vojsk ze zahraničních válek. Měl by tedy vynaložit velké úsilí, aby se nezdálo, že si je místo toho přeje nasadit na domácí půdě.
Z originálu To Calm Turmoil, U.S. Leaders Must Stop Courting Conflict přeložil Ondřej Zacha.
