Americká politická scéna se dál polarizuje a levice v letošních volbách do Kongresu nejspíš opět posílí. Stále má ale daleko k tomu, aby ovládla demokratickou stranu, jak v rámci své prezidentské kampaně s oblibou tvrdí Donald Trump.
Když se v roce 2018 čerstvě zvolená Alexandria Ocasio-Cortez zúčastnila protestu ekologických aktivistů před kanceláří nastupující předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi, zdálo se, že Spojené státy vchází do nové éry. Brzy se ale ukázalo, že role Ocasio-Cortez v Demokratické straně nebude zdaleka tak významná, jak by se mnohým líbilo – což platí jak pro její levicové fanoušky, tak pro Donalda Trumpa, který na této političce demonstruje údajné ovládnutí demokratů radikály.
Jistě nelze popřít, že se americká politická scéna polarizuje. Dříve se v jednotlivých stranách střetával pestřejší mix politiků a voličských skupin, které se mnohdy sdružovaly už jen na základě regionální identity. Typickým příkladem byli rasovou segregaci podporující jižanští demokraté, kteří se na začátku 60. let ocitli ve straně dominované severovýchodními liberály a dynastií Kennedyů.
Pokud se dnes demokratičtí politici uchylují doleva, aby si zachránili křeslo, něco se zjevně začíná měnit.
Dnes jsou demokraté i republikáni ideologicky daleko homogennější. To však neznamená, že v nich nejsou různé frakce. Například v reaganovské koalici ekonomických libertariánů a sociálních konzervativců to třeba kvůli hodnocení Trumpem jmenovaných nejvyšších soudců v posledních letech vře. U demokratů se zase svářely skupiny okolo rodiny Clintonů a Baracka Obamy, i když šlo spíše o klanový než o ideologický konflikt.
Poté, co skupina politiků okolo Billa Clintona na přelomu 80. a 90. let změnila tvář Demokratické strany a zrodili se takzvaní Noví demokraté, postupně takřka vymizeli demokratičtí politici odkazující se k levicově populistickému odkazu Franklina Delano Roosevelta. Za jejich návrat lze považovat teprve první prezidentskou kampaň senátora Bernieho Sanderse v roce 2015 – a od té doby levé křídlo demokratů pomalu, ale jistě sílí.
Barmanka, nebo senátní stážistka?
Ocasio-Cortez ráda zdůrazňuje, že před zvolením do Kongresu pracovala jako barmanka. Není to neobvyklá strategie – na silné osobní příběhy se v americké politice hraje daleko více, než je v českém prostředí zvykem. Pod tímto emotivním nátěrem se však poněkud ztrácí konvenčnější kariéra mladé političky. Už v roce 2008 totiž nastoupila stáž do senátní kanceláře Teda Kennedyho a na této pozici vydržela až do léta 2009, kdy tento celoživotní bojovník za reformu amerického zdravotnictví zemřel.
Podobná stáž je ve Washingtonu standardním krokem někoho, kdo se v budoucnu chystá ucházet o politický post. To samozřejmě nemaže pozdější barmanskou zkušenost Ocasio-Cortez, její politický úspěch to ale staví do méně radikálního světla, než zmytologizovaný příběh o „obyčejné holce z Queens“, která se naštvala a vyhrála volby. Americký novinář Andrew Stewart vazbou na Kennedyho před dvěma lety vyložil také ideologické směřování Ocasio-Cortez: „Spíš než o socialismus jde o severský liberalismus Nového údělu a Velké společnosti s přelivem pro 21. století.“
Další vývoj dal Stewartovi za pravdu. Ocasio-Cortez už neprotestuje před kanceláří své stranické šéfky a zdá se, že středové vedení demokratů se pomalu učí se svým levým křídlem pracovat. Ještě lépe než na samotné Ocasio-Cortez to lze ilustrovat na jejích kolegyních z takzvané The Squad. Tato přezdívka se ujala pro čtveřici levicových poslankyň zvolených v roce 2018, mezi které vedle Ocasio-Cortez patří Ilha Omar z Minneapolisu, Rashida Tlaib z Detroitu a bostonská zastupitelka Ayanna Pressley.
Nejblíže ke stranickému vedení měla vždy Pressley, která v minulosti pracovala pro poslance Josepha Patricka Kennedyho II. (synovce Teda) nebo pro bývalého senátora, prezidentského kandidáta a Obamova ministra zahraniční, Johna Kerryho. Celé desetiletí před zvolením do Kongresu strávila Pressley jako radní v Bostonu a vzhledem k jejímu tradičnímu postupu stranickými strukturami asi nepřekvapí, že v letošních primárkách ani neměla oponenta.
Složitější to je s Rashidou Tlaib a Ilhan Omar, mimochodem prvními muslimkami, které kdy byly zvoleny do amerického Kongresu. Přestože jsou občas zastíněny pozorností, jaké se dostává Ocasio-Cortez, obě si vysloužily velkou dávku vlastních kontroverzních momentů. Omar se například nedlouho po zvolení musela omlouvat za nevhodné výroky na účet izraelské lobby. Tlaib pro změnu na jednom Sandersově předvolebním mítinku zabučela při zmínce o Hillary Clinton, za což se taktéž později omluvila.
Divoké primárky
Narozdíl od Ayanny Pressley za sebou Omar i Tlaib mají letos vcelku napínavé primárky. Tedy alespoň jejich začátek, kdy se zdálo, že je silní protikandidáti mají reálnou šanci sesadit. Nejsilnějším vyzyvatelem Ilhan Omar se stal právník Anton Melton-Meux, kterého podporovala řada místních demokratických politiků a podařilo se mu i získat srovnatelné finanční zázemí.
Pátý minnesotský volební okrsek, kde se souboj mezi oběma kandidáty odehrál, se nachází v samém středu aktuální bouře protestů v reakci na vraždu George Floyda. Což nakonec poškodilo Meltona-Meuxa, který je sice sám Afroameričan, ale před několika lety kritizoval hnutí Black Lives Matter za přílišnou fixaci na policejní brutalitu a vůbec vsadil na středové pozice. Za Ilhan Omar zaostal o téměř dvacet procent.
Rashida Tlaib čelila v primárkách předsedkyni detroitské městské rady Brendě Jones. Ta dočasně zastupovala 13. michiganský okrsek v Kongresu před Tlaib – sloužila na něm jako náhradnice poté, co zdejší kongresman John Conyers odstoupil kvůli obviněním ze sexuálního obtěžování. V řádných volbách ji ale Tlaib těsně porazila a letos své vítězství zopakovala, tentokrát s téměř dvoutřetinovou většinou.
Pozoruhodnější než samotný průběh primárek je fakt, že Tlaib i Omar těsně před nimi podpořila předsedkyně Dolní sněmovny, Nancy Pelosi – ačkoli nutno dodat, že tato podpora přišla velmi pozdě a ve chvíli, kdy už bylo jasné, že obě poslankyně obhájí svoje mandáty. Vedení demokratů přitom v posledních dvou letech nadělalo velký humbuk kvůli levicovým vyzyvatelům úřadujících zastupitelů v primárkách.
Vytvářet takový tlak na demokratické politiky mělo být tabu. Democratic Congressional Campaign Committee – tedy komisi demokratické strany, která dlouhodobě hraje největší podpůrnou roli v snahách demokratů v dolní komoře o znovuzvolení – dokonce po zkušenosti z voleb v roce 2018 vytvořila blacklist organizací a jednotlivců, kteří v primárkách pomáhali levicovým politikům proti úřadujícím demokratům, a zakázala svým kandidátům s nimi spolupracovat. Paradoxně se tímto krokem střelila do vlastní nohy, protože ti, co se ocitli na černé listině, byli nepřímo dotlačeni k ještě užší spolupráci s progresivními kandidáty.
Nevraživost mezi Pelosi a poslankyněmi z The Squad byla cítit až do primárek. Je možné, že opatrná podpora ze strany Pelosi je spíše pragmatickým zakopáním válečné sekery, než držením se principu podpory úřadujících kolegyní nehledě na případné ideologické rozdíly? První variantě nasvědčuje největší primárkový souboj letošního léta, ve kterém Pelosi proti dřívějším proklamacím stanula na straně vyzyvatele úřadujícího senátora.
Lo-fi Markey
O jedno ze senátních křesel za stát Massachusetts se letos svedla skutečně velkolepá bitva. Od roku 2013 ho drží předtím dlouholetý poslanec Ed Markey, kterého se pokusil sestřelit člen kennedyovského klanu: Joseph Patrick Kennedy III, syn výše zmíněného Josepha Patricka. Massachusetts je tradiční baštou rodiny Kennedyů a bylo tak jasné, že půjde o litý souboj. Před rokem to podle průzkumů pro Markeyho vypadalo natolik bídně, že místní tisk spekuloval, jestli raději neodstoupí.
Pak se ale zachránil nečekaným obratem: prudce doleva. Politická kariéra současného senátora v mnoha ohledech nevyhovuje požadavkům progresivního křídla demokratů – obzvlášť patrné je to u postojů týkajících se potratů nebo trestního práva. Markey má ale za sebou na druhou stranu dlouholetou opozici vůči deregulaci Wall Streetu a v neposlední řadě je spoluautorem Zeleného nového údělu.
Čtyřiasedmdesátiletý senátor v kampani vsadil na paralelu s podobně starým Sandersem, a to až do takové míry, že na svém youtubovém kanálu napodoboval lo-fi sandersovské memy. Po faktickém skončení prezidentských primárek navíc najal řadu lidí, kteří předtím v Sandersově týmu pracovali. Kennedyho pak nezachránila ani podpora, kterou mu poskytla Nancy Pelosi – prohrál o skoro jedenáct procent.
Předvolební spot Eda Markeyho ukazuje, že Sandersovské retro se mezi demokraty uchytilo.
Šlo o velmi přímočarý kalkul. Jako kdyby Markey americké levici vzkázal: když mi pomůžete v primárkách, posunu se doleva a po volbách pomůžu zase já vám. Samozřejmě můžeme až do začátku příštího roku spekulovat, nakolik tento implicitní slib Markey dodrží. Pokud se ale dnes demokratičtí politici uchylují doleva, aby si zachránili křeslo, něco se zjevně začíná měnit – posledních několik dekád bylo po Clintonově vzoru klíčem k úspěchu spíše vymezení se vůči levicovým pozicím.
Nová generace
Markeyho případ není ojedinělý. Cori Bush ze St. Louis letos v primárkách porazila úřadujícího kongresmana Williama Lacyho Claye, jehož rodina dotyčné křeslo v dolní komoře držela po generace. Když Clay zjistil, že mu v primárkách teče do bot, začal zdůrazňovat svou spolupráci s The Squad a podporu Sandersovy reformy zdravotnictví a Zeleného nového údělu. Nadbíhání levici ani podpora ze strany Pelosi a viceprezidentské kandidátky Kamaly Harris mu nicméně nepomohly.
Alexandriou Ocasio-Cortez letošních voleb se má šanci stát právě Cori Bush, která navíc na rozdíl od své newyorské kolegyně nikdy nebyla na stáži v Senátu. Je svobodnou matka dvou dětí a zdravotní sestra, nějaký čas byla úplně bez domova a popularitu si vybojovala mimo stranické struktury: zapojením do protestů proti policejnímu násilí ve Fergusonu. I tak ale nemá americká levice ve snaze získat zpátky ztracený vliv v Demokratické straně vyhráno.
Zásadní otázkou zůstává, jak se bude v Kongresu chovat letošní nová vlna progresivních kandidátů, která bude dozajista jiná, než právě The Squad. Skupině s Ocasio-Cortez v čele se totiž přes všechnu mediální pozornost zatím nepodařilo mnoho prosadit. Dobře to ilustrují letošní tahanice v Kongresu o balík federální podpory kvůli koronaviru: větší stopu než levé křídlo na takzvaném CARES Act plném stovek miliard dolarů pro velký byznys zanechali i populističtí republikáni.
