Úspěch krajní pravice děsí Macrona. Jak bude zemi vládnout bez parlamentní většiny?

Národní shromáždění má více než 2000 pracovníků, kteří se starají o jeho provoz. Z toho 842 jich působí přímo v Bourbonském paláci, hlavním sídle Assemblée nationale, jak se francouzská dolní komora parlamentu nazývá. Ti budou potkávat v práci 302 nových tváří.

Přesně takový je totiž počet nových poslanců, které Francouzi zvolili jako své zástupce v nedávných parlamentních volbách. Letošní přeskupení je sice menšího rozsahu než to minulé v roce 2017, ale i tak je výrazné.

Jednou z možností je vládnutí pomocí dekretů, které mohou v některých otázkách francouzští prezidenti využívat.

Nejvíce nováčků si přivede krajně pravicová strana Národní sdružení, vedená Marine Le Pen. V jejích barvách poprvé usedne do červených křesel 84 poslanců. Cestu jim bude moci ukázat pět členů strany, kteří ji již znají. Každopádně 89 mandátů několikanásobně převyšuje zastoupení tohoto uskupení v předchozím parlamentu. Národní sdružení tak získalo dosud nevídanou moc.

S tímto potenciálem je krajně pravicová strana schopná vyvolat hlasování o nedůvěře vládě nebo třeba posunout zákon k ústavnímu soudu, který jej může shledat protiústavním a zrušit. V neposlední řadě také obdrží přibližně deset milionů eur ročně, a to až do roku 2027. To straně pomůže splatit dluh, který na konci roku 2020 činil asi 24 milionů eur.

Čtěte také: Macronova neprohra: Post prezidenta obhájil i díky těm, kteří ho volili s odporem

Druhým největším dodavatelem nováčků je strana z druhého politického spektra – La France Insoumise, vedená Jeanem-Lucem Mélenchonem. Z celkového počtu 75 zvolených kandidátů krajně levicové strany jich 62 v Národním shromáždění zasedne poprvé. Strana šla do voleb v koalici levicových stran Nová lidová, socialistická a ekologická unie (NUPES), kterou Mélenchon vedl, ale sám na post poslance nekandidoval.

Socialisti, komunisti i Zelení si sice v letošních volbách zas tolik nepolepšili, ale rozhodnutí jít do politického klání v rámci NUPES jim přineslo celkem 131 křesel. K tomu lze ještě připočíst 22 levicových poslanců mimo zmíněnou koalici.

NUPES se tak stává největší opoziční silou v parlamentu, ale její jednota je již zpochybňována. Mnoho analytiků si myslí, že rozdíly v přístupu k Evropské unii, jaderné energii či policejní práci pomohou prezidentské straně odtrhnout z levicové koalice umírněnější poslance.

Tím se dostáváme k vítězi a zároveň poraženému těchto voleb. Je jím blok Ensemble! (Spolu!). Tvoří ho strana prezidenta Emmanuela Macrona La République en Marche (nyní Renesance) společně s Unií pro francouzskou demokracii, tedy uskupením Françoise Bayroua, bronzovým v prezidentském souboji v roce 2007, a stranou Horizons Édouarda Philippeho, který byl v letech 2017–2020 předsedou vlády.

Ensemble! získalo 245 poslaneckých křesel a je tak nejpočetnější skupinou. K většině je ale ve francouzském parlamentu potřeba 289 míst z celkového počtu 577. Macron tak utrpěl svou třetí veřejně známou porážku, po nezískání řidičského průkazu a nepřijetí na Normální Vyšší školu. A tato poslední prohra bude značně komplikovat jeho druhý prezidentský mandát a francouzskou politiku vůbec.

Opoziční radosti – Macronovy starosti

„Ano, žádáme o vše, na co má opozice nárok, samozřejmě finanční výbor, samozřejmě viceprezidenta,“ řekla Le Pen den po volbách novinářům. „Bude Emmanuel Macron schopen dělat to, co chce? Ne! A tím lépe.“

🇫🇷 National Rally leader Marine Le Pen hails a historic result for her party in France's legislative elections, saying it will send "by far" its highest number of MPs to the next National Assembly. 🗳 pic.twitter.com/n5RX2ykzy2

— euronews (@euronews) June 19, 2022

Slova vůdkyně krajní pravice jasně naznačují, že Macron to bude mít s prosazováním téměř čehokoli těžké. Minulé prezidentské období, kdy měla jeho strana v parlamentu většinu, si mohl dovolit využívat pravomoci francouzské exekutivy a parlament ignorovat. A nejspíš si myslel, že to bude podobné i nyní, protože k oslavám zvolení prezidentem si ostentativně vybral Martovo pole, kde mu bylo v roce 2017 pořádání takové akce odepřeno.

Výsledky parlamentních voleb ale pravděpodobně donutí Macrona hledat kompromisy a možná bude nucen vládnout s ad hoc podporou. To zásadně změní politickou krajinu ve Francii, kde v posledních desetiletích dominuje prezidentský úřad. „Moje největší obava je, že země bude zablokována,“ okomentovala výsledek mluvčí Macronova kabinetu Olivia Grégoire na rádiu France Inter.

Možné je i hlasování o nedůvěře, ale ke svržení vlády je potřeba absolutní většina a její získání se zdá nepravděpodobné. Macrona ale patová situace může přimět k rozpuštění parlamentu a vyhlášení nových voleb v příštím roce.

Další možností je vládnutí pomocí dekretů, které mohou v některých otázkách francouzští prezidenti využívat. A zatímco v zahraniční politice bude mít celkem volnou ruku, na domácí půdě jen stěží splní sliby z prezidentské kampaně jako například zvýšení věku odchodu do důchodu.

Opozice již jasně naznačuje, že to s ní prezident a jeho strana nebudou mít snadné. „Kabinet sestavený Macronem nemůže nadále vládnout, jako by se nic nestalo,“ upozornil na televizním kanálu BFMTV Manuel Bompard, člen La France Insoumise, nejsilnější strany v současné levicové koalici. Přitom vláda může být ráda, že jí druhé kolo parlamentních voleb nepřineslo ještě horší následky.

Situaci dobře ilustruje pozice premiérky Élisabeth Borne, která byla zvolena v 6. okrese Calvados. Ihned po neúspěchu prezidentské strany se na ni valila kritika a křeslo předsedkyně vlády se s ní začalo otřásat. Borne pak nabídla Macronovi rezignaci, ale ten ji odmítl. Je totiž zvykem, že šéf nebo šéfka francouzského kabinetu dávají po parlamentních volbách svou funkci k dispozici. Prezident pak obvykle jednoduše znovu jmenuje stejnou osobu, která povede nově jmenovanou vládu. Tentokrát však Macron takto neučinil – „aby vláda pokračovala v úkolech a jednala“.

Značnou moc teď drží radikalizovaná opozice, a to jak na levici, tak na pravici. Můžeme mluvit o třístranném rozdělení francouzské politiky.

Je to pravděpodobně snaha získat čas. Nejspíš ale bude v určitém okamžiku vytvořena nová vláda, která může, ale také nemusí mít Borne ve svém čele. Jiní vládní představitelé ale takové štěstí neměli. Z druhého kola voleb byla vyřazena ministryně pro námořní záležitosti Justine Benin, která kandidovala za department Guadeloupe. Dalšími neúspěšnými političkami byly ministryně životního prostředí Amélie de Montchalin a ministryně zdravotnictví Brigitte Bourguignon.

Nápověda z minulosti

Současnou situaci nám může pomoct osvětlit historický precedens. Pátá republika zrozená v roce 1958 zažila relativní většinu v parlamentu v letech 1986–1988. Znovuzvolený socialistický prezident François Mitterrand vládl s Národním shromážděním, v němž dominovaly dvě pravicové strany. Po dvou letech kohabitace se nakonec rozhodl parlament rozpustit a uspořádat volby nové.

Historie také nabízí Macronovi další inspiraci, a to článek 49.3 francouzské ústavy, který umožňuje vládě schvalovat legislativu bez parlamentního hlasování, připomíná historik Mathias Bernard.

Toto ústavní právo pak použily Mitterandovy vlády 39krát a za pět let byl bez něj přijat pouze rozpočet na rok 1989. Dvakrát se také hlasovalo o nedůvěře vlády, přičemž v roce 1990 chybělo ke svržení pouhých pět hlasů. Stalo se tak poté, co vláda použila zmíněný článek ústavy k schválení zákona zvyšujícího všeobecný sociální příspěvek, což je daň určená k finanční účasti občanů na sociální ochraně.

Čtěte také: Rozzlobená společnost ve Francii v neděli zvolí hlavu státu. Spokojen bude málokdo

Bernard tak poznamenává, že „navzdory pluralitě je možné vládnout“. K tomu je ale také zapotřebí umění kompromisu, které ovládají například politici skandinávských zemí. A jak poukazuje historik Christian Delporte, Macron „kulturu kompromisu“ stěží ztělesňuje. Navíc nemá stejný legislativní arzenál jako jeho předchůdci, protože ústavní reforma z roku 2008 článek 49.3 oslabila a nyní ho lze s výjimkou právních předpisů týkajících se rozpočtu nebo zdravotní péče použít jen jednou během zasedání.

Blíží se těžké časy

Francie dnes tedy čelí mnohem delikátnější situaci než Mitterrand ve zmíněném období. Značnou moc teď drží radikalizovaná opozice, a to jak na levici, tak na pravici. Můžeme mluvit o třístranném rozdělení francouzské politiky. Vidět jsme to mohli už v letošních prezidentských volbách, kdy za vítězným ,extrémně středovým‘ Macronem byla krajně pravicová Le Pen a krajně levicový Mélenchon.

Macron by mohl oslovit konzervativní stranu Les Républicains, ale její lídři již formální spojenectví důrazně odmítli.

Zmínit musíme také Francouze, kteří k urnám nepřišli. Při volební účasti lehce vyšší než 46 % hovoří matematika jasně: kdyby volili, jejich hlasy by klidně mohly všechno převrátit naruby. Mladých lidí mezi 18 a 24 lety odmítlo hlasovat dokonce 71 %! Z domácností vydělávajících méně než 1200 eur volilo 36 % lidí, o poznání méně než těch s vyššími příjmy, jichž bylo 51 %.

A právě hlasy nejmladší generace chyběly zejména NUPES, která s nimi tak trochu počítala. Otázkou také je, kdo povede koalici v parlamentu, když Mélenchon neuspěl ve snaze stát se premiérem a rozhodl se do parlamentu nekandidovat. Nelze pak vyloučit, že bez charismatického vůdce se levicová koalice rozpadne.

🇫🇷#France, legislative election results (2nd round):

In 2017, the National Rally won 8 seats.

Last night, the RN won 89 seats.

Here is a map comparing the 2017 election and the 2022 one.

Graph: @franceinfo #Legislatives2022 pic.twitter.com/AeM5KNbg4a

— World Elects (@ElectsWorld) June 20, 2022

Je však zřejmé, že faktickým vítězem voleb není nejmladší francouzský vůdce od dob Napoleona, ale Národní sdružení pod vedením Le Pen. Nikdy předtím za páté republiky nevyletěla hvězda krajní pravice tak vysoko. Letošní výsledek podtrhuje rostoucí zakořenění Národního sdružení ve francouzské politice a společnosti.

Co tedy může Macron a jeho Ensemble! dělat, aby se vyhnuli paralýze? Jedním ze scénářů je uzavření koaliční dohody. Tak tomu bylo během třetí a čtvrté republiky, přičemž koalice byly nestabilní a pouze na několik měsíců, což vedlo k republice páté. Macron by také mohl oslovit konzervativní stranu Les Républicains, ale její lídři již formální spojenectví důrazně odmítli.

Čtěte také: Macron s Le Pen ve finále: O budoucí Evropě se rozhoduje na francouzském venkově

Další variantou je vládnutí ad hoc, tedy formou uzavírání jednotlivých dohod při schvalování toho kterého zákona. Zde lze opět hledat spojence v Les Républicains, kteří tuto možnost nevyloučili. Poslední možností je chaos. Pokud se v parlamentu strany na ničem nedohodnou, dojde k ochromení vlády, přičemž na konci roku by ani nemusela mít schválený rozpočet. Ve hře je také vyhlášení předčasných voleb, ale zda by v nich Macron získal většinu, není rozhodně jisté.

V příštích měsících, a možná i letech, bude velmi zajímavé sledovat, zda se kolébka demokracie naučí vzpomínané kultuře kompromisu a jak se s problémy spojenými s patovou situací nakonec vypořádá. Trend volební neúčasti a zároveň posilující politické okraje přinášejí další otazníky, i v horizontu po Macronově odchodu. Jestli se Francie opět vydá středem, nebo doprava, či doleva, to lze dnes jen těžko odhadnout.