Útěk před smrtí za evropské ostnaté dráty: Marnost běženeckých osudů na ostrově Lesbos

Pětiměsíční Rosy (jméno záměrně změněno) se narodila v utečeneckém táboře v Turecku. Měla velké štěstí, že se její čtyřiadvacetileté matce a šestnáctileté tetě podařilo sehnat záchranné vesty pro všechny tři. Z Turecka do Řecka přepluly na starém, téměř nefunkčním člunu, když jí byly právě dva týdny a vážila sotva tři kila. Ani jim se nevyhnul scénář, kdy se loď začala potápět a nebýt vest, pravděpodobně by v moři utonuly jako jiní spoluprchající.

Zatímco v případě Rosy stál za postupným potopením katastrofální stav plavidla, objevují se informace, že za návraty a některými poškozenými čluny stojí řecká pobřežní stráž s tichým souhlasem Frontexu, agentury střežící vnější hranice Evropské unie včetně pobřeží a moří. Podle svědectví několika běženců je právě loď Frontexu dostihla v mezinárodních vodách, kde se jim snažila porouchat motor, vypustit palivo a odtáhnout zpátky do tureckých vod. Pak byli převezeni na tamní pevninu.

Zabránit tomu, aby se migranti dostali do evropských zemí, se snaží orgány moci různě. Podle osobní výpovědi Syřana Aliho (jméno bylo záměrně změněno), který se napoprvé pokusil ze své domoviny uprchnout přes Turecko na řeckou pevninu, jej po odchycení u řecké hranice pohraniční stráž okradla o zbytek peněz, mobil i další cennosti. Celou skupinu včetně převádějícího pašeráka dokonce donutili svléknout se donaha a takto je vrátili přes řeku do Turecka. Jeho příběh o zabavování cenností a protiprávním navrácení se přitom nápadně podobá jiným uprchlickým svědectvím, včetně těhotných žen, zraněných nebo malých dětí. Aliho pak podle jeho slov čekala okamžitá deportace zpátky za syrskou hranici, ačkoliv tam zuřila v plné síle válka. Nadto byl v seznamech režimu veden jako odbojář kvůli svým předchozím účastem na demonstracích proti Bašáru Asadovi. Reálně mu tak hrozilo dlouhé vězení, mučení nebo smrt.

Tento třicátník – který ovládá několik světových jazyků a v Sýrii se živil opravováním počítačů i jako šéfkuchař – měl velké štěstí, protože se mu napodruhé za zbytek celoživotních úspor podařilo nakonec přes moře dostat až na ostrov Lesbos. Osudy mnoha dalších uprchlíků tak úspěšné nejsou. Podle údajů Mezinárodní organizace pro migraci jen v roce 2021 utonulo ve Středozemním moři nejméně 1369 z nich a desítky dalších se pohřešují. Řecká vláda nadto nedávno předložila zákon, který zakazuje pomoc a záchranu uprchlíků v Egejském moři.

Sebrat poslední kousek lidské důstojnosti

Ačkoliv mohou být motivace lidí prchajících ze zemí Blízkého východu i Afriky různé, komunita Sant’Egidio, která již potřetí v létě na ostrově Lesbos pomáhala, jejich pohnutky nehodnotí. „Tyto lidi často během strastiplné cesty nebo v utečeneckém táboře oberou o poslední kousek lidské důstojnosti,“ vysvětluje Maria, jedna z členek italské dobrovolnické výpravy. „My se jim snažíme vrátit naději, že i v Evropě existují lidé, kterým není osud zapomenutých lidí lhostejný.“

Manžel i otec Mony zahynuli při bombardování. Nadto chybělo jedno ze čtyř dětí. Nikdo neměl odvahu se zeptat, jak o něj přišla.

Komunita Sant’Egidio je křesťanské hnutí, jež vzniklo před padesáti lety v Itálii a které se zaměřuje na pomoc zranitelným a potřebným. V České republice každý týden pomáhá především lidem bez domova, romským dětem a seniorům. Proto pro desetičlenný český tým, který přijel italské dobrovolníky ve společné misi na ostrově Lesbos podpořit, nebyla práce s uprchlíky cizí. „Také oni potřebují někoho, kdo jim bude naslouchat. Kdo jim dodá trochu odvahy, promluví s nimi o tom, co je tíží, a pomůže jim vzhlížet k budoucnosti, jakkoli je nejistá a vzdálená,“ popisuje Jan, jeden z českých dobrovolníků.

Na ostrově Lesbos, který je nárazníkovou zónou pro utečence přicházející z Turecka, komunita působí každé léto od roku 2019. Nejdříve v táboře Moria, po jeho vyhoření pak poblíž nového tábora Kara Tepe, kde dětem nabízí dopolední tvořivou školu, dospělým zájemcům výuku angličtiny. Zároveň denně rozdává pozvánky na večeři do Restaurace přátelství, kde uprchlíky usadí k prostřeným stolům a obslouží je teplým jídlem jako v „běžné“ restauraci. Hlavní myšlenkou však není servírování pokrmu, ale především projev důstojnosti a přátelství těm, kteří jsou jinak Evropou vnímáni jako přítěž. Zatímco v mezičase děti skotačí na improvizovaném hřišti, jejich rodiče se často rozvykládají o nelehkých osudech, které je dostaly až na tohle místo, obehnané mnoha vrstvami ostnatého drátu.

Čtěte také: Kam se poděla migrační krize? Uprchlíci v době uzavřených hranic

Mona: hledání smysluplnosti

Válka, bombardování, mučení, smrt blízkých, znásilnění. Většina z nás zná tato slova pouze jako pojmy vzdálené minulosti či scény oceňovaných filmových dramat, kdežto pro jistou, velmi početnou skupinu lidí, včetně malých dětí, je to paralelní realita, z níž do Evropy utekli. Stejně jako pro Monu, matku čtyř dětí ze Sýrie, která se jedno odpoledne objevila v naší uprchlické restauraci, vzala hadr a začala uklízet stoly pro nově příchozí. Až do konce srpna jsme se jí nezbavili. A byli jsme za to rádi.

Ačkoliv toho při práci moc nenamluvila, jedno bylo zřejmé: její manžel i otec zahynuli při bombardování města. Nadto chybělo jedno ze čtyř dětí. Nikdo neměl odvahu se zeptat, jak přišla o něj – taktéž ve válce, při dlouhém putování Tureckem, v podmínkách provizorních kempů nebo při plavbě na chatrné bárce přes Egejské moře? Přesto tato žena den za dnem tiše pracovala s nakažlivým elánem a neutuchající vitalitou. Trpělivě se snažila najít svoje místo. Získat zpátky ztracený pocit smysluplnosti a zapomenout na hrůzy, které s dětmi zažila.

Dítě bez dětství

S dospívajícím Isaamem jsme se poprvé potkali na již zmíněné výuce angličtiny. Úroveň žáků se hodně lišila. Někteří přišli se solidním základem, jiní se museli nejdříve naučit psát latinské písmo. To byl i případ Isaama, který do té doby uměl jen arabskou abecedu. Jeho první lekcí tedy bylo naučit se psát zleva doprava.

Isaam byl tichý, nenápadný student. Se svými kamarády si rád sedal do posledních lavic a byl vždycky trochu nervózní, když se ho některý z učitelů ptal. Teprve po výuce, kdy bylo pro studenty připravené malé pohoštění, – sloužící nejen jako odměna za práci, ale také jako platforma pro neformální konverzaci –, se Isaam více otevřel. Se smutkem jsme postupně zjistili, že ačkoli mu jeho drobná postava a hubená tvář s bystrýma očima dodávala dětský vzhled, žádné dětství ve skutečnosti nikdy neprožil.

Netušil jsem, co mě v Turecku čeká, a kvůli poranění očí jsem ani neviděl na cestu. Ale rodiče byli mrtví, sourozenci nejspíš taky, a já jsem byl snadný terč pro Aš-Šabáb.

Jako dítě z chudé somálské rodiny náležející do jednoho z místních diskriminovaných klanů, jej spolu s jeho bratrem a sestrou vychovával pouze otec poté, co matka brzy zemřela. Už jako děti byly častými svědky násilných útoků teroristické skupiny Aš-Šabáb, které se nevyhnuly ani jejich nejbližším. Isaamovi bylo dvanáct let, když mu zavraždili otce.

Za prodej zeleniny v krámku na trhu dostával Isaam od majitele namísto platu třikrát denně najíst, pomáhal i svým sourozencům. Bohužel to netrvalo dlouho, kdy je viděl naposled: dodnes ví pouze to, že je unesli stoupenci Šabábu, ale netuší, jak s nimi naložili. Tehdy začal vážně uvažovat o útěku, ačkoli jej cesta do neznáma bez peněz, příbuzných a kontaktů děsila. Nicméně, zůstat v Somálsku ho děsilo ještě víc.

Čtěte také: EU se zbraní a v uniformě: Pohraniční stráž Frontex má novou vizáž i pravomoce

Poslepu na dalekou cestu

Zlomem se nakonec stal okamžik, kdy se Isaamův zaměstnavatel dozvěděl o jeho původu a bez milosti na něj poslal muže ze svého klanu. Přestože zázrakem přežil, s vážným zraněním hlavy i zraku ho nakonec až po dni a půl na ulici zachránila lékařka, která ho ošetřila a vzala i na cestu do Turecka. „Neměl jsem tušení, co mě tam čeká, a kvůli poranění očí jsem ani neviděl na cestu. Ale rodiče byli mrtví, sourozenci nejspíš taky, a já jsem byl snadný terč pro Aš-Šabáb. Přál jsem si žít, chtěl jsem se zachránit. Proto jsem utekl,“ vypráví Isaam dál u jídla.

V Turecku na tehdy čtrnáctiletého somálského chlapce nikdo nečekal s otevřenou náručí: ačkoli mu už nehrozilo bezprostřední nebezpečí od teroristů, neměl doklady, peníze ani nic k jídlu. A tak se vydal hledat štěstí do hor, kde se připojil ke skupině uprchlíků mířících do Evropy. Nakonec se dostal až na Lesbos. Dnes žije v utečeneckém táboře více než půl roku a je rád, že poprvé v životě netrpí hladem, má střechu nad hlavou a nebudí se v noci hrůzou, že ho někdo přišel zavraždit. Frustraci lze ale z jeho slov přesto cítit. „Chci být užitečný. Nechci jen přijímat finanční pomoc a čekat,“ dodává. „Celý život jsem odmalička pracoval, aniž bych za to dostal zaplaceno, takže se teď cítím nepatřičně, když mi nikdo nedovolí nic dělat,“ vysvětluje rozhodně.

U páchnoucí stoky si hrají děti. Opodál tlačí na vozíku do kopce kamenitým terénem svou nemocnou matku 40letá Afghánka. K provizorním toaletám.

V tomto ohledu byl úspěšnější syrský mladík Ali, kterému se po jedenácti měsících přežívání v Džungli, tedy neoficiální části bývalého utečeneckého tábora Moria, podařilo sehnat práci jako tlumočník, díky čemuž může žít na ostrově v bytě – v hlavním městě Mytilini. Na předchozí období ve stanu nevzpomíná rád a při popisování tamních podmínek viditelně zbledne. Neváhá zajít ani k příměru koncentračního tábora a podmínky v nynějším novém táboře podle něj nejsou o moc lepší.

Rozlehlý uprchlický tábor jsme na vlastní kůži zažili i my jako dobrovolníci. Jsme důrazně varováni, že v táboře nesmíme fotit, jinak nám hrozí zákaz vstupu i konec činností, které tu jako komunita organizujeme. Autority ovšem nemyslely na to, že fotit mohou také tamní obyvatelé. Snadno tak lze porovnat, jak vyžehleně vypadají fotky v oficiální příručce UNHCR s naprosto výsměšným titulkem Kara Tepe – More Than a Home oproti skutečnosti. Neutěšené prašné cesty, typicky prahnoucí, všudypřítomné srpnové slunce a do toho stovky na sobě nalepených stanů či plechových buněk. Elektřina v nich jde – v lepším případě – jen na chvíli třikrát denně, v horším případě není k dispozici žádná. Pro vodu se chodí stovky metrů a pánskou sprchou se nazývá trubka s vodou vyvedená na holou pláň, bez jakékoli zástěny, takže je potřeba se sprchovat ve spodním prádle za neustálého okukování kolemjdoucími. Člověk marně nahlas přemýšlí, kam se podělo těch 643 milionů eur, které Řecko od roku 2015 až doposud od Evropské unie získalo na organizaci migrace.

Upáchnoucí stoky o kousek dál si hrají děti na to, kdo ji zvládne přeskočit. Jen pár metrů od nich tlačí na rozbitém invalidním vozíku do kopce kamenitým terénem nemocnou ženu asi čtyřicetiletá Afghánka. Veze svou zestárlou matku po dvou srdečních příhodách k provizorním toaletám.

Nesnesitelná těžkost čekání

Všechny utečence obvykle čeká podobný proces. Podání žádosti o azyl a pak dlouhé čekání, případně podání odvolání, doplnění dalších informací, snaha prokázat, že by jim v zemi původu hrozilo skutečné osobní nebezpečí. V lepším případě jde o měsíce, v horším případě o celé roky. Ve vzduchu je cítit především nejistota, ale také pocity marnosti a zoufalství. Lidé, o které nikdo nestojí, na které se zapomnělo, kteří se nemají kam vrátit. Pocit vězení, částečně fyzického a částečně duševního, se pro mnoho z nich nakonec stává každodenní realitou.

„Spousta lidí se tady po několika měsících zblázní,“ popisuje s pohledem po okolí uprchlického tábora John z Nigerie. „Všude uvidíte jen apatické tváře hledící do prázdna. Nabídli svou práci, své zkušenosti, své ruce, ale nikdo je nechce. Nikdo o ně nestojí. Neznají svou budoucnost. Spousta lidí tu celé dny prospí, aby zabili ten nekonečný čas čekání.“

Autorky navštívily uprchlický tábor na ostrov Lesbos jako dobrovolnice komunity Sant’Egidio v srpnu 2021. S přispěním informací od Marie Kostyalové.