V Súdánů se stále válčí. Krvavé boje vyhnaly z domovů již statisíce lidí a dalších vystrašených obyvatel stále přibývá. Utíkají do všech světových stran, jenže v žádném z možných směrů je nic snadného nečeká. Uprchlická vlna vyvíjí tlak na okolní země, které se bojí i rozšíření násilí na jejich území. To by znamenalo destabilizaci celého regionu.
Už více než 30 dní se v Súdánu dva muži přetahují o moc. Proměnili přitom své hlavní město s více než pěti miliony obyvatel ve válečnou zónu. Oba totiž disponují vlastní armádou. Ani jeden se pak nechce vzdát a společně vedou zemi k humanitární katastrofě a občanské válce.
„Na všech ulicích jsou mrtvoly,“ popisuje situaci novinář BBC Amar Saeed, který v Chartúmu zůstal. „Z obou stran jsou slyšet boje. Míříme do nejtěžších chvil našeho života. Všechno se vymyká kontrole,“ dodává při špatném spojení.
Největší strach měli uprchlíci ze Súdánu z ozbrojené loupeže. Ty jsou nyní při cestování pouští časté.
Ke střípkům ze života lidí, kteří se rozhodli v zemi zůstat, nebo nemohli uprchnout, se dostává stále obtížněji. Vypadává elektřina, internet většinu času nejde a voda teče pouze sporadicky. Nemluvě o zdravotnickém systému, který podle slov lékaře Mohameda Jibrila „zkolaboval“.
Tisíce lidí pak utíkají do okolních zemí. Od zažehnutí bojů, k němuž došlo v polovině dubna, bylo podle Mezinárodní organizace pro migraci OSN (IOM) přinuceno více než 700 tisíc lidí opustit své domovy. Mnoho z nich pak míří do nejisté budoucnosti, protože státům, které je přijímají, docházejí prostředky.
Smrtící cesta za nejistotou
Dostat se do cizí země je přitom pro Súdánce neuvěřitelně nákladné a náročné. Šestičlenná rodina studentky Rany Ameen zaplatila za cestu k egyptským hranicím v přepočtu asi 13 tisíc korun. Průměrná mzda se pak v Súdánu pohybuje okolo 900 korun na měsíc.
Transport dívka popsala jako „smrtící výlet“. Následně na hranicích musejí rodiny hodiny čekat, protože egyptští pohraničníci provádějí důkladné kontroly. „Na hraničním přechodu bylo málo jídla i vody a žádné místo pro hygienu. Ležící děti na zemi plakaly a ženy byly velmi unavené,“ popisuje Ameen svou zkušenost.
Čtěte také: Drama v Súdánu: Na krvavý souboj o moc mezi dvěma generály nejvíce doplácejí obyčejní lidé
„Je opravdu vtipné vidět titulky médií, které straší uprchlickou vlnou do Evropy,“ říká Voxpotu odbornice na migraci mezi EU a Afrikou Amanda Bisong z bruselského Centra pro africko-evropské vztahy. Podle ní to nemůže brát vážně ten, kdo zná kontext, v jakém lidé nyní utíkají. „Často nemají cestovní doklady, nejsou koordinovaní a nemají přístup k finančním prostředkům,“ vyjmenovává.
Uprchlíci směřují hlavně do okolních zemí. Zásadní otázkou tedy je, zda mají tyto státy mechanismy, jimiž dokážou příchozí lidi ochránit. Problémem jsou také jejich omezené finance. „Výzva pro mezinárodní společenství by tedy měla být, aby se spojilo a poskytlo těmto zemím peníze a další humanitární pomoc,“ myslí si Bisong.
Jiným směrem než Rany Ameen a její rodina se vydal Muhamad Yusuf, který dorazil do etiopského příhraničního města Metema. Stejně jako jí ho ale čekalo zdánlivě nekonečné čekání v provizorním táboře, kde byl všeho nedostatek.
Přes stejné město jako Yusuf uteklo ze Súdánu podle IOM již přes 15 tisíc osob. V průměru pak každý den dorazí kolem tisíce dalších. Podle výpovědí některých z nich pro agenturu AFP byla cesta podobně nebezpečná jako ta, kterou prodělala Ameen do Egypta. Největší strach pak měli z ozbrojené loupeže. Ty jsou nyní při cestování pouští časté.
„Teď už jsme v bezpečí,“ oddechuje Yusuf na hranicích. Jenže život v narychlo postaveném táboře není jednoduchý. Do pozdního odpoledne je nádrž na vodu pro tisíce lidí prázdná a doplňuje se až příští den ráno. Kdo má peníze, kupuje si vodu od prodavačů. Ta je ale podobně jako na jiných hraničních přechodech neuvěřitelně drahá. A pokud lidé přišli i se svými věcmi, často dali poslední peníze nosičům s osly, kteří jim je na hranice dopravili.
Sedmnáctiletého Khalida v Libyi mučili, z Maroka deportovali, alžírská pohraniční stráž ho zkopala a tuniská policie zbila.
Ze země pak neutíkají jenom rodilí Súdánci, ale také ti, kteří do ní přicestovali za lepším životem. Před rozpoutáním dnešních bojů totiž přitahovala mnoho migrantů. Většina z nich přišla za prací z Libye po tamní občanské válce. Do země pak utíkali i lidé z konfliktů v Etiopii či Jižním Súdánu. Do Chartúmu mířila také spousta studentů.
Jedním z těch, kteří do hlavního města přišli za výdělkem, je číšník z Etiopie, jenž se do něj přistěhoval před sedmi lety. Nyní se snaží vrátit domů. „Utratil jsem hromadu peněz, abych se do Súdánu dostal, a teď jsem si musel půjčit na svůj návrat do vlasti,“ přibližuje svou situaci.
Mnoho z dalších pak opustilo Chartúm ve spěchu a nevzali si s sebou vůbec nic. Ani pas. Jako například Nigerijec, který je nyní v táboře uvězněn, protože na etiopské vízum nemá peníze. „Chtějí po mně 80 dolarů, ale já peníze nemám,“ stěžuje si. Na kontrolních stanovištích podél cesty k hranicím totiž prchající lidi nezřídka prohledávají vojáci a berou jim vše cenné, včetně peněz.
Chol and Adau are among the returnees arriving from Sudan through the Renk border.
92% of the arrivals in the country so far are of South Sudanese returning. Their intention very clear, to go home.
The identification process by @UNmigration is one step closer to that pic.twitter.com/htEawWXRG4
— IOM South Sudan (@IOMSouthSudan) May 7, 2023
Přece jenom se ale někteří utečenci, kteří se chtějí pokusit odejít do Evropy, najdou. Ti pak shánějí potřebné informace, kde se dá, nejčastěji pak u rodinných známých. Kvůli tomu stále vyzvání telefon i sedmnáctiletému Khalidovi, který žije momentálně v Tunisu na ulici.
Sám však ostatní od takového „snu“ spíše odrazuje a vykládá jim svůj příběh. V Libyi ho mučili, z Maroka deportovali, alžírská pohraniční stráž ho zkopala a tuniská policie zbila. „Ptají se, jestli mohou přijet do Libye nebo Tuniska a jak,“ prozrazuje. „Říkám jim, aby nechodili. Tady je to jen utrpení. Oni jsou ale zoufalí.“
Ti, kteří budou svou šanci zkoušet v Libyi, která se Súdánem sdílí 382 kilometrů dlouhou hranici, velmi pravděpodobně skončí špatně. Země je v rukou gangů a obchodníků se zbraněmi a riziko vězení či mučení je vysoké.
Hlavní destinací, kam lidé utíkají, tak zůstává Egypt. Uteklo do něj již přes 40 tisíc lidí. Jenže Káhira se zdá být na takový příliv nezaopatřených sousedů nepřipravená. Místo zajištění vybavení pro podobné situace se totiž snažila svou jižní pohraniční oblast spíše militarizovat. Mnoho válečných uprchlíků tak musí čekat pod širým nebem celé dny.
„V současné době neexistují žádné snadné únikové cesty,“ podtrhuje situaci Michelle D´Arcy, ředitelka humanitární organizace Norwegian People’s Aid.
Nestabilní region
Státy, do nichž teď nešťastní lidé utíkají, sledují napjatě situaci i z dalších důvodů. Súdán je totiž co do rozlohy třetí největší africká země a v nestabilním regionu sdílí hranice se sedmi republikami. To znamená, že současný konflikt bude mít ekonomické, sociální a politické dopady v řadě z nich.
Velmi znepokojující je navíc riziko, že by se boje mohly rozšířit přes hranice. Podle May Darwich z Univerzity v Biminghamu pak existuje možnost, „že regionální a mezinárodní aktéři budou vyzbrojovat různé strany, přičemž budou prosazovat své vlastní a často protichůdné zájmy“.
Čtěte také: Další puč v Súdánu: Generál Burhán hraje o to, zda ho svět uzná jako nového vůdce
Přitom právě oni jsou klíčoví pro umožnění mírových jednání. Jenže s tím, jak se krvavá válka rozvíjí a nabaluje se na ní stále více násilí, se mnozí obávají, že se Súdán brzy dostane do bodu, odkud vede jen jediná cesta – tou je porážka jedné z válčících stran.
Dlouhou historii vměšování se do záležitostí svého jižního souseda má Egypt. V roce 2019, kdy byl sesazen súdánský diktátor Umar al-Bašír, podporoval v přechodném období Abdela Fattaha al-Burhana. V nynějším konfliktu ale Káhira zaujala opatrný přístup a naléhá na trvalé příměří.
Krom uprchlické krize se bojí příhraniční nestability, která by mohla vyvolat nelegální obchod a pašování zbraní. Avšak největší obavou Egypta zůstává možnost, že ztratí svého hlavního spojence ve sporech ohledně provozu Přehrady velkého etiopského obrození (GERD). Ta se nachází na Modrém Nilu nedaleko etiopských hranic se Súdánem a oba bojující generálové na ni mají odlišné názory.
Odborníci se nyní přou o to, zda se boje prodlouží o týdny, nebo roky. Dokud ale bude mít Súdán dva generály a dvě armády, budou pokračovat.
Strašákem je nestabilita také pro Jižní Súdán, který má 90 % své ekonomiky založený na ropě. Tu vyváží přes Súdán a jeho přístav Port Sudan. Konflikt by tedy mohl vážně narušit dodávky ropy a způsobit ekonomický kolaps jižního souseda.
Na západních hranicích pak hrozí Libyi, Čadu a Středoafrické republice, že se násilí a napětí z Dárfúru přelije k nim.
Tak začíná katastrofa
Válka propukla v zemi, v níž se ještě před konfliktem téměř 16 milionů lidí spoléhalo na nějakou formu humanitární pomoci. Nyní její obyvatelé čelí, a budou čelit ještě většímu nedostatku potravin a lékařské péče. Bezpečnostní situace již znemožnila přístup humanitárním pracovníkům do Chartúmu, Dárfúru i jiných lokalit.
Jak se konflikt vyvíjí, lze konečně ilustrovat právě na případu Dárfúru. Ten ještě před vypuknutím nynějšího konfliktu nebyl po válce a genocidě v roce 2000 zcela stabilní a dnes tam opět propuká násilí. Na západě země se množí zprávy o etnických střetech a podle Světové zdravotnické organizace tam zahynulo již více než 220 lidí.
Dokud tedy bude mít Súdán dva generály a dvě armády, boje budou pokračovat. Odborníci se nyní přou hlavně o to, zda se ještě prodlouží o týdny, nebo celé roky. Do konfliktu se snaží promluvit i další regionální partneři jako Saúdská Arábie či Spojené arabské emiráty. Avšak jimi zprostředkované rozhovory nepřináší znatelné pokroky.
Mezitím je podle odhadů OSN každou hodinu při bojích zabito nebo zraněno sedm dětí. A čím déle to bude trvat, tím je pravděpodobnější, že se tento boj o moc stane jednou z nejhorších katastrof moderní doby.
