Posledních 500 let se Západ na Afriku díval jako na zdroj levných surovin. Tamní státy si ale uvědomily, že pokračovat v pouhém vývozu je jen další cesta k závislosti. Šanci na lepší budoucnost mnohé z nich vidí v zelené energii. Afrika je tak kvůli dekarbonizaci opět uprostřed globálního závodu o zdroje. Dokáže toho využít?
Většina lidí Shinkolobwe nezná. Přesto toto město v Demokratické republice Kongo (DRC) hrálo významnou roli při vytváření současného řádu světa. Nacházel se tam totiž důl, ze kterého pocházel uran pro americký atomový program Manhattan. A ten změnil běh dějin.
Nyní se velmoci znovu snaží radikálně změnit svět a Afrika je opět na počátku řetězce, který má proměnit naše životy. Energetická transformace a vyhnutí se přetvoření planety do neobyvatelného místa si žádá tuny nerostných surovin. Ty se nacházejí právě v zemích tohoto podceňovaného kontinentu.
Jenže od dob vývoje atomové bomby se toho hodně změnilo. Mnoho Afričanů se dnes ptá: Co z toho budeme mít my? Vznikají tak snahy vymanit Afriku z koloniální ekonomiky, kdy byly kolonie vytvořeny a udržovány za účelem těžby a přepravy surovin k zásobování potřeb industrializované Evropy. „Této příležitosti se musíme chopit jako kontinent,“ pronesl například prezident Zambie Hakainde Hichilema.
Bohatství v chudé Africe
Cílem „ekologické transformace“ je nahradit uhelné a plynové elektrárny neuhlíkovými zdroji, jako jsou ty větrné a solární. Velmi živě se stále debatuje také o přechodu na elektrická vozidla. Od telefonu po automobil by pak mělo vše být vybavené bateriemi.
Aby se svět udržel pod oteplením o dva stupně Celsia, musí se těžba grafitu, lithia a kobaltu zvednout o více než 450 % oproti roku 2019.
K tomu je ale třeba intenzivně využívat kritické minerály. Lithium, nikl, kobalt, mangan a grafit jsou pro výrobu baterií stěžejní. Tyto vzácné komodity jsou nezbytné i pro větrné turbíny a energetické sítě, které potřebují velmi mnoho mědi a hliníku.
Kde takové materiály v obrovském množství hledat? V Africe. Nacházejí se tam desítky kritických surovin. Od severu k jihu jich má kontinent nezměrné zásoby. Maroko má 70 % veškerých fosfátů na naší planetě, DRC má na svém území polovinu světového kobaltu, Gabon 15 % manganu, Jihoafrická republika (JAR) disponuje 91 % platiny, 46 % yttria, 22 % manganu, 35 % chromu a 16 % vanadu.
Povrchový důl Palabora v JAR je téměř 2000 metrů široký a 900 metrů hluboký. To z něj dělá největší jámu v Africe, kterou mají na svědomí lidé. Vlevo vidíme stopy masivního sesuvu půdy. / Foto: Bjørn Christian Tørrissen / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
Celkově má kontinent nejméně pětinu světových zásob většiny nerostných surovin, které mají strategický význam pro energetickou transformaci. A globální tahanice o toto bohatství teprve začíná. Světová banka odhaduje, že aby se svět udržel pod oteplením o dva stupně Celsia, musí se těžba grafitu, lithia a kobaltu zvednout na 3,1 miliardy tun do roku 2050. To je nárůst o více než 450 % oproti roku 2019.
„Když vidíme jedno nové nablýskané auto za druhým… Co je v tom voze?“ ptal se poradce amerického prezidenta Amos Hochstein. „Je to plechová krabice s baterií. A co je v té baterii? Je v ní Afrika,“ odpověděl si nakonec.
Čtěte také: Lithiové dilema: Jak může zelená tranzice vést k ekologické katastrofě
Je to téměř nenasytná poptávka. To, jak na ni africké státy zareagují, určí nadcházející desetiletí růstu kontinentu. Disponovat obrovskými zásobami však není totéž, jako je úspěšně využívat.
Hledání hodnoty
Ohromné žíly zambijského severozápadního měděného pásu dlouho ztělesňovaly nesplněný příslib nesmírného nerostného bohatství Afriky. Jenže Zambie se stala varovným příběhem, který pomohl inspirovat slavnou teorii britského ekonoma Richarda Autyho o „prokletí přírodních zdrojů“.
Po získání nezávislosti v roce 1964 se díky poválečnému budovatelskému boomu vnitrozemský stát chlubil jedním z nejvyšších příjmů na hlavu v Africe. Nenasytná touha po červenohnědém kovu používaném v budovách, automobilech a telefonních kabelech ale místo sdílené prosperity přiživovala v zemi neefektivitu institucí a úplatkářství. Dnes, stejně jako jiné regiony kontinentu, stojí před kroky, které jí mohou být prokletím, nebo naopak požehnáním.
V dnešních dnech se tak mluví o přidané hodnotě. Právě o tu by se podle mnohých měli Afričané snažit. V posledních letech řada států reagovala zákazem vývozu surovin. Měla tak redukována historická závislost na západem kontrolovaných trzích. Tuto snahu vystihl zesnulý prezident Zimbabwe Robert Mugabe v projevu k Jihoafrickému rozvojovému společenství (SADC) v roce 2015: „Pokud zůstaneme pouhými vývozci surovin, nikdy se nikam neposuneme, zatímco jiné ekonomiky budou vzkvétat.“
Stejně jako hojnosti nerostů je ovšem i dostatek problémů. Při průzkumu čtyř afrických zemí bohatých na suroviny – DRC (kobalt), Mosambik (grafit), Madagaskar (grafit a nikl) a Guinea (bauxit) – se jako velký problém ukázala energetická infrastruktura. Ta totiž v žádné z těchto zemí neumožňuje rozšíření těžařských kapacit.
Ruce pryč od Konga, ruce pryč od Afriky. Není to důl, který je třeba vytěžit, ani území, které je třeba vyplenit,“ hlásal papež v Kinshase.
Všechny zmíněné státy mají potenciál ve vodní energii, ale infrastruktura je nerozvinutá a bude potřebovat masivní financování. Byly také na spodních příčkách ukazatele politické stability a nepatří zrovna mezi nejbezpečnější místa světa. I to tvoří jeden z důvodů, jež znervózňují lokální i mezinárodní investory.
Nicméně pokud to svět myslí s přechodem na zelenou energii a rychlou dekarbonizací vážně, bude muset brát tam, kde je. Zájem o bohatství Afriky je ale mírněn bolestnými vzpomínkami i současným zneužíváním, které se zrodilo ze staletí vykořisťování. Na ekonomický kolonialismus narazil i papež František při své cestě do DRC. „Ruce pryč od Konga, ruce pryč od Afriky,“ hlásal v prezidentském paláci v Kinshase. „Není to důl, který je třeba vytěžit, ani území, které je třeba vyplenit,“ dodal.
Od lidských strojů k přidané hodnotě
Při debatě o přidané hodnotě v rukou Afričanů se může zdát, že jde o zcela novou věc. Není tomu tak. Produkty ze železa, mědi, zlata i cínu lze na kontinentu datovat už od roku 1000 před naším letopočtem. Místní kováři k přeměně rudy na zlato a k výrobě měděných prutů stavěli pece z antilopí kůže. Jejich železo s vysokým obsahem uhlíku bylo tak silné, že předčilo artefakty, které přinášeli Evropané.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
