Uzbekistán má staronového prezidenta. Reportáž ze schůzky disidentů na okraji Taškentu

Běžný návštěvník turistických destinací nemá šanci postřehnout, co se pod pláštíkem dobře udržovaných památek a ulic připomínajících současné Turecko vlastně děje. Nedělní volby ale leccos naznačily, pokud člověk čte mezi řádky. Už předem bylo jasné, že Šavkat Mirzijojev nemůže nad svými čtyřmi soupeři z politických stran, které režimu fakticky vytvářejí stafáž, nezvítězit.

Volby dopadly podle očekávání, pouze s jedním zpestřením – když televize Euronews v pondělí dopoledne oznámila, že předběžné výsledky připisují Mirzijojevu 90 procenty hlasů. Ústřední volební komise zprávu dementovala s tím, že za pár hodin vše vyhlásí sama. Když tak učinila, ukázalo se, že dostal „jen“ 80,1 procenta, zatímco zisky protikandidátů se pohybovaly v rozmezí 6,6–3,4 procenta.

Je třeba ale brát v úvahu, že skutečná opozice, jako například strana Erk, připuštěna nebyla. Přesto opoziční politici i aktivisté pomáhající perzekuovaným stále existují, dnešní časy si ve srovnání s tím, co bylo za Mirzijojeva předchůdce, před pěti lety zemřelého Islama Karimova, pochvalují. Konkrétně v bytě čtyřiašedesátileté Jeleny Urlajevové v jedné ze severních čtvrtí uzbecké metropole Taškentu to soudě podle nadšení přítomných vypadá jako v dobách Gorbačovovy perestrojky. „Tento týden vyrážíme na soud do Syrdarje, kdo má čas a může se připojit?“ ptá se paní Jelena a dvě z aktivistek vytahují ze skříně ručně psané plakáty a kontrolují, jestli je bude možné použít.

„Jen foťte a natáčejte,“ koriguje moje rozpaky paní Jelena, která vede organizaci s názvem Aliance na ochranu lidských práv Uzbekistánu. Jsem stále ještě navyklý na doby, kdy byl v Uzbekistánu každý projev odporu proti režimu velmi pravděpodobnou vstupenkou do kriminálu. „Teď už je jiná situace. Můžeme bez následků protestovat, dokonce se s námi i na policii, soudech a v úřadech občas baví,“ říká paní Jelena.

Brutální mučení zakázáno

Uzbecká „perestrojka“ začala před pěti lety poté, co 2. září 2016 zemřel Islam Karimov. Ten vládl pevnou rukou od vzniku samostatného Uzbekistánu v roce 1991. Někdejší kádr komunistické strany, který se vyšvihl na vrchol až v závěrečných měsících existence Sovětského svazu, vedl zemi vlastní cestou. Koketoval se Západem i s Ruskem, přitom se ale snažil držet si obě strany od těla. Nechal svou armádu cvičit Američany a během operací v Afghánistánu poskytl své území německému kontingentu. Ve vlastní zemi ale od zárodku dusil snahy o politické svobody i nezávislost médií.

Podle oficiálních informací zemřelo v roce 2005 při střelbě vojáků do lidí 187 osob, nezávislé zdroje udávají 800, ochránci lidských práv až 3000 obětí.

Z období vládnutí Karimova pocházejí zprávy o tom, že uzbecké bezpečnostní složky vaří vězně zaživa v kotli nebo je mučí elektrošoky. Ve vřící vodě měl v roce 2002 skončit i Muzafar Avazov, který zemřel v táboře Žaslyk uprostřed pouště nedaleko vyschlého Aralského jezera. Stopy po těchto praktikách našel na jeho těle lékař a příbuzní to oznámili organizaci Human Rights Watch. Nikdy se to však nepodařilo stoprocentně prokázat. Existence tábora pro několik tisíc vězňů, který Karimovův režim přeměnil z bývalé sovětské zkušebny biologických zbraní, je ovšem prokázána spolehlivě.

Stejně tak je známo, že vojáci potlačili živelný protest v Andižanu na východě země 12. a 13. května 2005 tím, že stříleli přímo do lidí. Podle oficiálních vládních informací tehdy zemřelo 187 lidí, nezávislé zdroje udávají 800, ochránci lidských práv až 3000 obětí.

Po smrti Karimova se hlavou státu stal tehdejší premiér Šavkat Mirzijojev a začal poměry pomalu, ale znatelně, uvolňovat. V těch nejkřiklavějších případech nechal propustit politické vězně, třeba aktivistu Rustama Usmanova, který seděl 19 let, nebo redaktora opozičního listu Erk Jusufa Ruzimuradova. Ten je také s 19 odseděnými lety jedním z nejdéle vězněných novinářů na světě.

Mirzijojev si je dobře vědom, že bez dobrých vztahů s Ruskem země existovat nemůže. Současně se nový uzbecký režim snaží zlepšovat vztahy se Západem. Je například daleko vstřícnější k mezinárodním organizacím než jeho předchůdce, zjednodušil cestování zavedením bezvízového styku pro turisty. Především si ale uzbecký prezident nemůže dovolit excesy vůči svým odpůrcům, a je tak o něco mírnější k opozičníkům, aktivistům, bloggerům a nezávislým novinářům.

Čtěte také: S velkým Ruskem, nebo bez něj? Reportáž ze země, kde se protínají zájmy Východu a Západu

Z odpůrců schizofrenici

„Za Karimova to bylo tvrdé. Když jste vyšel na ulici protestovat, bylo takřka jisté, že vás seberou,“ říká žena, která za lidská práva bojuje už od roku 1998. Soustředí se přitom na lidi, kteří se z různých příčin ocitli v soukolí režimu. Chodí za ně demonstrovat k soudům, píše stížnosti a odvolání. Má i své tiskové centrum a kanál na Telegramu, kde zveřejňuje zprávy a zjištění o konkrétních případech perzekucí či porušování lidských práv.

V roce 2006, krátce po masakru v Andižanu, kdy se represe vystupňovaly na nejvyšší úroveň, prohlásily úřady Jelenu Urlajevovou za nesvéprávnou. Nešlo o nic jiného, než o pokračování tradic sovětské „trestní psychiatrie“, která rovněž strkala do blázinců své odpůrce. „Pravidelně ke mně domů jezdily sanitky první pomoci, kroutili mi ruce a proti vůli odváželi do léčebny, kde mě vždy zavřeli na čtyři měsíce. Přivazovali, dávali medikamenty, byly to nepříliš dobré vzpomínky, ale to už je za námi,“ vzpomíná žena.

„Politický paragraf můžete rehabilitovat u soudu, diagnózu schizofrenie jen tak nesmažete,“ říká paní Jelena. Nesvéprávnost jí komplikuje život i práci, například by od ní úřady správně neměly převzít jediný podnět či stížnost. „Dělají to, znají mě. A někdy se z toho dá i něco vytěžit, protože blázen může všechno,“ ušklíbá se.

Píchali mi jehlu přímo pod nehty a pak je strhávali. Je to hrozná bolest. Člověk se přizná i k tomu, co nikdy neudělal.

Vzpomíná, jak na jednu demonstraci před budovou prokuratury si donesla termosku s čajem, její obsah pak přelila do PET lahve a strážným řekla, že jde o benzin. „Hrozila jsem jim, že je poleju a zapálím. Jiný by za toto skončil ve vězení, mně se nakonec podařilo mluvit s prokurátorem a potom mě policie odvezla domů,“ líčí Jelena.

Zapojení psychiatrie do perzekuce odpůrců režimu není příliš častou, ale ani ne úplně výjimečnou metodou. Tři měsíce v léčebně pro duševně choré strávila proti své vůli bloggerka Nafosat Ološkurová (píšící pod jménem Šabnam) z Chórezmu v západním Uzbekistánu. Poté se sebrala a odjela na Ukrajinu, kde je dodnes. Vrátit do vlasti se obává, usiluje o azyl v nějaké z evropských zemí.

Cejch v podobě diagnózy paranoidní schizofrenie má podnikatel David Bagmanian, který si vytrvale stěžoval na to, že mu úřady nechaly bez náhrady zbourat dům s obchodem a servisem. „Strčí vás na měsíc na psychiatrii, tam vám lékařské kapacity se čtyřicetiletou praxí stanoví diagnózu a vy nemůžete dělat vůbec nic. Je nepředstavitelné, že se něco takového v 21. století děje,“ přibližuje svou zkušenost podnikatel.

Přídavek pro politické

Pobyt v psychiatrické léčebně byl ale rekreací proti tomu, co si museli vytrpět lidé zavření ve skutečných kriminálech. Hamajún Rachmonov se provinil pouze tím, že během studií práv s kamarády přemýšleli, jak lidská práva chránit. A poté to začali dělat v praxi. Následovalo zatčení a mučení, vyšetřovatelé ho nutili, aby se přiznal. Zažil vytrhávání nehtů, které známe jen ze špionážních filmů. „Píchali mi jehlu přímo pod nehty a pak je strhávali. Je to hrozná bolest. Člověk se přizná i k tomu, co nikdy neudělal,“ vzpomíná Rachmonov.

„To nejhorší je, když musíte stát a za pohlavní úd vám uvážou jedenapůllitrovou láhev s vodou. Sám jsem to nezažil, jen jsem o tom slyšel, bolesti jsou prý nepopsatelné,“ popisuje Rachmonov další metody a považuje za obrovské štěstí, že se jim vyhnul. Sám zároveň tvrdí, že vyšetřování vydržel a nepřiznal se, přesto dostal šest let vězení. Odpykal si je ve věznici nedaleko metropole Taškentu, a když měl být konec, udělali v kanceláři náčelníka pětiminutový soudní proces a tři roky mu přidali.

„To byla takzvaná rozkrutka, kterou dávali všem politickým vězňům. Pár let trestu navíc. Formálním důvodem bylo systematické porušování vězeňského režimu,“ vysvětluje Rachmonov. Z deseti lidí na schůzce u paní Jeleny mají zkušenost s kriminálem tři. Starší pán, který chce raději zůstat v anonymitě, seděl devět let v nechvalně proslulém Žaslyku.

„Byl jsem tam jen za to, že jsem se opovážil v dopise obvinit generálního prokurátora z úplatkářství. Co to tam povídat, nejde to vylíčit slovy. Dvakrát měsíčně mi nasazovali želízka a musel jsem do korekce, podmínky strašné,“ líčí muž. Dotyčný prokurátor je už ve vězení, jeho někdejší oběť dosáhla rehabilitace, majetek se jí ale vrátil rozkradený.

Rachimu Ačilovovou zavřeli v době, kdy měla prosperující firmu na biologicky aktivní doplňky a uzavřela memorandum s egyptskými partnery. Devět měsíců strávila ve vazbě, o podnikání přišla a byla ráda, že vůbec přežila – ve vězení dostala infarkt. „Úmrtí je v ženských věznicích hodně, z různých příčin. A když si vezmete, že sedmdesát procent lidí, jak jsem sama poznala, sedí nevinně, je to ostuda. A pro mě důvod, proč už v Uzbekistánu žít nechci,“ říká Rahima Ačilovová.

Čtěte také: Lukašenko může být zlikvidován, když bude brzdit rozlet lidí v jeho okolí, říká politolog

Vězni prezidenta-reformátora

Aliance Jeleny Urlajevové funguje na takovém principu, že ti, komu aktivisté pomáhají, se poté taky zapojí do činnosti, chodí na demonstrace či dělají to, co nejlépe umí. Hamajún Rachmonov se tak snaží jako právník zlepšit situaci těch, kteří stále ještě sedí ve vězeních. Režim sice učinil řadu ústupků, například se už politickým vězňům nedávají „rozkrutky“ ve formě několikaletých přídavků nebo se nevynášejí tak brutálně dlouhé tresty. Už před dvěma lety pak Mirzijojev nechal uzavřít tábor Žaslyk. Přesto se i dnes objevují nové kauzy a aktivisté či bloggeři jsou stále zavíráni do vězení.

Bloggeři Rustam Karim a Tolkin Astanov byli před dvěma lety odsouzeni za „výrobu, přechovávání a rozšiřování materiálů ohrožujících veřejnou bezpečnost a pořádek“. První dostal tři roky nepodmíněně, druhý pětiletou podmínku. Zhruba dva měsíce před volbami, 16. srpna, pak police zadržela Rachmidina Abrajeva, člena vedení opoziční strany Erk. Důvodem byla jeho květnová cesta do metropole Taškentu na sjezd strany. Strážci zákona si totiž tři měsíce poté vzpomněli, že Abrajev měl kvůli svému předchozímu trestu za „násilí v rodině“ (on sám ho považuje za účelový) omezený pohyb a porušil tak jeho podmínky.

Stranou Erk, která vyznává demokratické principy a snaží se prosadit v mírnějším politickém klimatu poslední doby, zatčení otřáslo. Vydala prohlášení přirovnávající režim Mirzijojeva k diktatuře Islama Karimova: „Jsme rozčarováni tím, že některé západní země označily Mirzijojeva za reformátora, přestože za pět let jsme od něj neviděli jedinou skutečnou politickou reformu. Opoziční strany tak stejně jako dřív zůstaly za zdí reálného politického procesu,“ napsal Erk v prohlášení a vyzval své příznivce k bojkotu hlasování.

Akmal Šaropov, jeden ze spolužáků Hamajúna Rachmonova, odsouzený v roce 2010 ve stejném procesu, se začal po propuštění opět angažovat v právní pomoci. Dostal se tak i ke kauze podnikatelů obviněných z přechovávání drog. Případ byl ale podivný v tom, že šlo o gram konopí. Vše nasvědčovalo tomu, že drogu podstrčila policie kvůli tomu, aby bylo možné podezřelé, dva bratry, připravit o majetek a podnikání. Za mřížemi však nakonec skončil i sám Šaropov – s obviněním, že na sociálních sítích šířil videoklip oslavující radikální islám.

Šaropov pochází se sekulární rodiny vyznávající hodnoty západní demokracie a obvinění považuje za absurdní. Aktivisté zjistili, že tajná služba SNB (Služba národní bezpečnosti) se pokoušela donutit jeho přátele, aby jeho jménem šířili kompromitující materiál. Soudce v Buchaře ho přesto letos v lednu poslal na tři roky do vězení. Aktivistům se ale nakonec podařilo dosáhnout toho, že nejvyšší soud rozsudek zrušil. Šaropova však nepropustil, nýbrž přidělil kauzu jinému soudu k došetření a novému rozhodnutí.

„Vyhráli jsme nad SNB,“ raduje se Abdulsami Rachmonov, bratr Hamajúna Rachmonova, který žije v českém exilu. Jde však zatím jen o vyhranou bitvu. Šaropov stále pobývá ve vězení a podle aktivistů mu hrozí nebezpečí, že může být zmanipulovaně obviněn z něčeho jiného, třeba ze zranění či vraždy spoluvězně. „Protahuje se to, soudy hrají o čas. I na tom je vidět, že ani Mirzijojev – jakkoli vystupuje jako reformátor – systém jako takový měnit nechce,“ dodává Rachmonov.