Vedle Ukrajiny, Ruska, Tibetu a Taiwanu je dění v Izraeli a Palestině jedno z mála zahraničních témat, které v Česku dokáže vyvolat společenské emoce, a někdy i motivovat politiky k silným výrokům. Vyjádří se jednoznačně i k letošním protestům v zemi, ve které je u moci dosud nejradikálnější vláda?
Jako vysokoškolský pedagog a zároveň přednášející pro širokou veřejnost na izraelsko-palestinská i vnitřní izraelská témata můžu zřetelně vidět, jaké je u nás o současné dění v oblasti zájem. Současní Češi dnes často netají údiv, když si nedokážou vysvětlit, kde se najednou vzal u samotných Izraelců tak silný odpor k vlastní vládě a jejích tolik u nás vychvalovaným a vítaným politikům.
Jak vyšlo najevo – a zdaleka nejen za poslední půlrok – Izrael je tak ve skutečnosti stát s hluboce rozdělenou společností, která neobvykle silně vyvřela zvláště během posledního půlroku. V prosinci 2022 se totiž dostal znovu k moci stále autokratičtější a radikálnější premiér Netanjahu, kterého sice větší část izraelské společnosti nenávidí, ale volební systém umožnil, aby vytvořil koalici nejen s náboženskými fundamentalisty, ale i nejextrémnějšími zástupci izraelských osadníků.
Někteří čeští žurnalisté i řada politiků si vytvořili z Izraele účelovou fatamorgánu, která zcela pomíjí daleko větší komplexitu reálného obrazu země.
Tato koalice takřka okamžitě zahájila legislativní proces soudní reformy, která má podkopat moc Nejvyššího soudu. Ten je ve značně nedokonalém izraelském politickém systému poslední významnou institucí, která byla schopná korigovat vládu i jednokomorový Kneset v jejich antidemokratických záměrech. Netanjahuovi odpůrci se tak s nebývalou silou semkli proti justiční reformě jako proti symbolu demontáže demokracie, načež v zemi začala už více než třicetitýdenní vlna mohutných demonstrací a dalších občanských protestů, které nemají v historii Izraele obdoby.
Recyklovaný kýč
Není však těžké odpovědět, proč je řada Čechů reálným obrazem současného dění v Izraeli tak překvapena: Je zde jednak zvláštní historický kontext česko-izraelských vztahů. A dalším velmi důležitým faktorem je, že obraz Izraele ze strany velkých médií s oblibou – až na pár výjimek – recykluje specificky český stereotypizující kýč, který zahrnuje navíc ideologické zkreslování: obraz Izraele jako super-státu se silnou armádou, nejlepší demokracií na Blízkém východě, skvělou ekonomikou, který se chová k Palestincům, jak nejlépe to jde (jen oni to stále nechápou).
Ne že by něco z výše řečeného nebylo pravda, ale tento výběr je hrubě selektivní a je konstruovaný jak některými českými žurnalisty, tak i řadou politiků, hlavně pak těch v řadách české liberální pravice. Silný však byl například i u exprezidenta Zemana.
Ti si vytvořili z Izraele účelovou fatamorgánu, která zcela pomíjí daleko větší komplexitu reálného obrazu země. Rigidita pohledu na Izrael je u současné vlády až zarážející. Čeští novináři například nedávno oslovili české diplomaty a politiky a ptali se jich, koho vlastně Česko v izraelské krizi podporuje, zda by mělo přehodnotit vzájemné vztahy v případě izraelského sklouznutí k diktatuře a zda by se někdo z českých politiků sešel s extremistickými ministry Smotričem nebo Ben Gvirem, kdyby chtěli zavítat do Prahy.
„Současné dění v Izraeli je podle Drakea projevem fungující demokracie,“ shrnuje novinář Milan Rokos na serveru Seznam Zprávy pohled Daniela Drakea, mluvčího ministerstva zahraničních věcí. Drake pro Seznam Zprávy také řekl, že při případné návštěvě by česká diplomacie rozhodnutí, jestli se se zmíněnými extremisty sešli, nechala na šéfech daných ministerstev.
Co se ještě bude muset v Izraeli stát, aby čeští politici nějakým způsobem zareagovali? Budeme i za situace přítomnosti extrémistů ve vládě rozvíjet nadále s Izraelem zbrojní kontrakty?
Je třeba dodat, že u obou politiků se jedná opravdu o kované extremisty, kteří byli mnohokrát zadrženi izraelskou policií a s jejich jmény jsou spjata i trestní řízení a množství rasistických výroků a otevřené podpory násilí proti Palestincům (včetně výzev k pogromům) i proti jejich židovským kritikům. Zastoupení EU v Izraeli například zrušilo slavnostní recepci, na kterou měl Ben Gvir dorazit, při návštěvě Francii se se Smotričem žádný významný místní politik nesešel a v případě USA dokonce hrozilo, že nebude vpuštěn do země.
Poslouchejte také: PULS | Nekonečná okupace. Spekuluje se o třetí intifádě, říká Kalhousová
Ministr zahraničí Lipavský na dotazy ohledně toho, jestli nemá obavy o demokracii našeho důležitého blízkovýchodního spojence a jestli ČR ve věci podpory demokracie něco dělá, na Twitteru i na stránkách MZV zarytě mlčí. Znepokojení nad situací v Izraeli přitom jasně vyslovila třeba i Federace židovských obcí v ČR:
„Federace židovských obcí vyjadřuje smutek a znepokojení nad jednostranným přijetím zákona o ‚přiměřenosti‘ v Izraeli, který je důsledkem vládní reformy soudnictví. Atmosféra, ve které byl nový zákon prosazen, prohlubuje rozpory v izraelské společnosti, které mají dopad nejen na samotný Izrael, tak na židovský svět v diaspoře (…) doufáme v dosažení kompromisu napříč politickými stranami, který bude podporovat demokratické hodnoty.“
Černobílé vidění
Že je dnešní vládnoucí izraelská politická elita hojně kritizována jeho spojenci v zahraničí, na úrovni amerického prezidenta, ale i množstvím židovských organizací či jindy výrazně proizraelských intelektuálů typu Abrahama Foxmana, dlouholetého předsedy Anti-Defamation League, udávám jen pro kontext a lepší představu o tom, jak se liší politicko-kulturní reflexe v ČR od zbytku světa, se kterým chceme být spojováni.
PM Netanyahu- till recently we proudly celebrated Israel as the only democracy in the Middle East. How long will you permit your extremist ministers to implement racist regulations and policies,treat Jews and non- Jews differently?And enact discriminatory laws in the Knesset?
— Abraham Foxman (@FoxmanAbraham) August 8, 2023
Jak si dobře vzpomínám ze svých studií politologie a z řady dávných přátelských diskusí s našim tehdejším profesorem – jenž je dnes českým premiérem – Petr Fiala vždy dost nekriticky zdůrazňoval pozitivní roli Likudu v izraelské politice. Osobně se domnívám, že mu tato jeho nekritická rigidita v hodnocení současného klíčového aktéra izraelského dění vydržela dodnes a nechce opouštět svá myšlenkově-ideologická schémata.
Kdyby Izrael poslouchal rady levice, už dávno neexistuje. Česká republika vždy stála za Státem Izrael, je chyba, že tento postoj dnes ministr Petříček mění. Izrael je jedinou demokracií v oblasti, kde udržuje stabilitu a chrání tak i nás. Proto ho musíme podporovat! pic.twitter.com/xR8k9aUs99
— Petr Fiala (@P_Fiala) May 27, 2020
Podobně i s premiérovým poradcem v oblasti národní bezpečnosti Tomášem Pojarem se dá v osobním kontaktu velmi otevřeně bavit na řadu témat, ale když dojde na téma Izraele a izraelsko-palestinského konfliktu, posune se jeho rétorika do roviny sekuritizačního diskursu ve stylu izraelské středo-pravice, kde je jasné, co je bílé a černé.
Přesto nepochybuji, že všichni zmínění politici dobře ví, co se v Izraeli dnes děje, kam jeho politika postupuje a jaké následky to může pro našeho spojence mít. Proto by bylo určitě zajímavé vědět, jaké mají i přes svůj politický světonázor nastavené mantinely.
Co se ještě bude muset v Izraeli stát, aby nějakým způsobem zareagovali? Pokud by měli možnost setkat se s největšími extrémisty z izraelské vlády typu Ben Gvira a Smotriče, udělali by to? Budeme i za situace přítomnosti extrémistů ve vládě rozvíjet nadále s Izraelem zbrojní kontrakty? A nabízí se řada dalších otázek.
Pojmenovat současné izraelské problémy pravým jménem neznamená, že pro Čechy nemusí zůstat Izrael vysoce inspirativní zemí – a nemusí to zdaleka být jen pro výše zmíněné start-upově vojenské „chlapáctví“, ale i třeba proto, že se tamní lidé třeba dokážou daleko solidárněji a nezávisle projevit jako společnost, která je schopná bojovat za svá práva. A to hlavně v době, kdy je stále reálněji ti, kdo se stále více jeví i jako uzurpátoři vlastního lidu, pošlapávají a demokracie je pro ně jen způsobem, jak se dostat k moci.
Třeba si to brzy uvědomí i čeští politici a celé naše velké přátelství k Izraeli začne působit daleko opravdověji než nyní, kdy česká diplomacie spíše působí, že si to nechce rozházet s evidentně kontroverzní izraelskou vládou, a ty opravdu demokratické hodnoty Izraele a stále i většiny jeho společnosti trochu bázlivě přehlíží.
