V Libanonu jsme možná svědky vzniku třetího mocenského bloku, říká expert na Blízký východ

Nádvoří Lichtenštejnského paláce obehnané ze všech stran tlustými zdmi dává zcela zapomenout na nekonečný proud turistů a turistek, co se valí od Karlova mostu na Pražský hrad. Právě v tomto „opevnění“ si dávám kávu s Janem Danielem z Centra pro studium globálních regionů Ústavu mezinárodních vztahů.

Sešli jsme se tu proto, abychom probrali poslední vývoj v neklidném Libanonu. Povídáme si o kampani před volbami, které se před pár dny v této zemi odehrály, a také o tom, co může jejich nečekaný výsledek znamenat pro tamní politickou scénu i celou společnost.

Okolo nás si užívají hezkého slunečného dne starší lidé se zákusky a koláči, studenti a studentky, ale i ti, co si podle oblečení a místy i vzrušených gest zjevně odskočili z kuloárů nedalekých ministerstev a parlamentu. Možná ta nejnapínavější debata se však nyní vede u našeho stolku.

Jak se ekonomická krize, která Libanon sužuje minimálně od léta 2019, navíc prohloubená pandemií covidu-19 a obrovským výbuchem v bejrútském přístavu v srpnu 2020, projevila v předvolebním boji a nakonec i v jeho výsledcích?

Zásadně. Hospodářská krize zemi proměnila do podoby zhrouceného státu, kde nefunguje základní infrastruktura. Je to něco, co lidé vidí každý den kolem sebe a co živí naštvanost vůči všem složkám establishmentu. Na druhou stranu však i něco, co k němu lidi připoutává, což prohlubuje klientelismus až do té míry, že se dá mluvit o kupování si hlasů. To jsme viděli samozřejmě i v minulosti, ale pro spoustu lidí a rodin dnes neexistuje možnost sehnat obživu mimo patrona, který je spojen s politickou elitou. Což je každodenní realita, ovlivňující běžný život mnohem většího počtu lidí než před krizí.

Na volebním výsledku se nesporně podílela i masová emigrace. Lidé, kteří měli možnost odejít, toho s nástupem krize využili.

Druhá věc je naštvání a znechucení lidí vůči elitám, které považují za viníky krize. To se ve větší nebo menší míře týká všech tradičních stran, ale v největší míře dosud nejsilnějšího křesťanského středového Svobodného vlasteneckého hnutí (FPM).

V kampani s tématem krize pracovali pochopitelně všichni kandidáti. Pro entity, jakými jsou pravicové křesťanské Libanonské síly (LF) nebo nové protestní hnutí, to bylo něco, co se snažily stranám vládní koalice omlacovat o hlavu coby jen a pouze jejich vinu.

https://twitter.com/HeshmatAlavi/status/1186157978698817541

Hizballáh házel vinu za krizi na Spojené státy, Izrael a mezinárodní sankce a na domácí úrovni se snažil profilovat jako někdo, kdo jediný je schopen před krizí lidi ochránit a tvoří poslední překážku před úplným zhroucením státu a životní úrovně. To je posun Hizballáhu od entity, která se orientovala na budoucnost a sliby až revolučních změn, k někomu, kdo říká, že je schopen garantovat, že alespoň nebude ještě hůř. A voličům zůstane  alespoň to málo, co zbylo. Čili de facto posun od revolucionářů k zachování statu quo.

Hnutí FPM svou kampaň a komunikaci ohledně krize omezovalo na vágní prohlášení o chybách, „které se staly“, ale v budoucnu „bude líp“. Což má k nějaké vítězné strategii politického marketingu opravdu daleko.

Čtěte také: Čekání ve tmě: Libanonské elity berou lidem elektřinu, léky, benzín, peníze… Ale i naději

Na volebním výsledku se nesporně podílela i masová emigrace. Lidé, kteří měli možnost odejít nebo mají schopnosti, které jim umožňovaly najít obživu mimo Libanon, toho s nástupem krize plně využili. Příležitostí k obživě doma je stále méně, životní náklady rostou a objevují se nové – třeba na obstarání paliva do generátorů elektřiny. Existuje také několik paralelních směnných kurzů vůči dolaru, kdy jeden se tyká směnáren, jiný pohonných hmot, jiný bank a jiný pouličního černého trhu. Ostatně nedostatek amerických dolarů, které byly před krizí od konce 90. let druhou akceptovatelnou měnou, se stal jedním ze symbolů i skutečných důvodů ekonomické krize.

Volební účast byla rekordně nízká. Kde jsou příčiny a jsou formace, které z ní těžily, nebo naopak – jimž uškodila?

To je velmi složité jednoznačně říct. Volební výsledky jsou v tuto chvíli k dispozici od jednotlivých volebních komisí v regionech, ale demografické nebo sociologické analýzy zcela chybí. Ostatně i narativy, které se snaží výsledky interpretovat, jsou zatím velmi nejasné a fragmentované. Během postupného sčítání hlasů se možné zisky mandátů měnily. I to bylo nejspíš posíleno nízkou volební účastí, kdy ve složitém volebním systému stačí pro ovlivnění finálního výsledku jen malý rozdíl v hlasech. V některých okrscích rozhodovaly dokonce pouhé desítky hlasů.

Hizballáh opustila malá, v konečném součtu ale velkou roli hrající skupina šíitských voličů, pro něž ztratil punc strany usilující o změnu.

Pokud bych se měl pustit do spekulací, čekal bych, že největší voličská demobilizace postihla Hnutí budoucnosti (FM) – tradiční dominantní sunnitskou stranu navazující na politickou tradici vybudovanou bývalým premiérem a miliardářem Saadem Harírím. On sám vyzval k bojkotu voleb, a viděli jsme, že v sunnitských oblastech – na severu v Tripolisu a na jihu v Saidě – došlo k největšímu propadu volební účasti. A pak i globálně, což postihlo strany vládní koalice více než ty opoziční, a to jak ze znechucení lidí, tak z jejich celkové únavy a rezignaci.

Hezbollah allies projected to suffer losses in Lebanon elections https://t.co/hnpXViiOM6

— Al Jazeera English (@AJEnglish) May 17, 2022

Hospodářská krize se navíc nutně projevila na ochotě Libanonců – doma i v zahraničních diasporách – platit za dopravu a další procedury spojené s hlasováním. Takže strany, které nesvážely své voliče k urnám nebo nedávaly příspěvek na benzín, na tom byly hůř. To se týká hlavně venkovských oblastí. Nárůst jsme paradoxně viděli především tam, kde uspěla opozice – v Bejrútu, ale také na jihu, kde se poprvé mimo šíitského Hizballáhu a Amalu dostali do parlamentu i nezávislí kandidáti.

Hizballáh neuspěl, ačkoli mandátově posílil

Zejména v zahraničním tisku jsou volby prezentovány jako neúspěch Hizballáhu. Ten nicméně počtem poslanců posílil. Je taková interpretace namístě?

Myslím, že namístě je. Hizballáh si sice nepohoršil, naopak získal mandáty navíc, mám ale za to, že mohl získat hlasů ještě víc. Pohoršil si však jeho dosavadní křesťanský koaliční partner FPM, který ztratil v parlamentu nejvíc poslanců, a o mandáty přišly i drobné strany reprezentující minority, jako je řecká pravoslavná komunita. Z Národního shromáždění vypadl i Talal Arslan, drúzský politik, který měl blízko k Hizballáhu a FPM. Drúzové tak mimo pro ně tradiční Progresivní socialistické strany strany PSP  tentokrát volili spíše nezávislé kandidáty. Šíitské hlasy jak pro Hizballáh, tak pro jeho koaličního partnera Amal, další šíitskou stranu, se minimálně udržely. Ale utrpěli jejich spojenci.

Lze takový vývoj chápat jako negativní vliv Hizballáhu, respektive selhání jeho politiky?

To si nemyslím, řekl bych, že hlavní příčina je v selhání FPM a rozčarování jejich voličů. Ale z dílčích výsledků mohu soudit, že Hizballáh opustila sice malá, ale přesto v konečném součtu velkou roli hrající skupina šíitských voličů, pro které ztratil punc strany stojící mimo establishment a snažící se o jeho změnu. A tito voliči tentokrát volili nezávislé kandidáty. Ti nekandidovali nutně proti Hizballáhu, nebo dokonce na straně do té doby opozičních stran, ale reprezentují nejčastěji zhnusení ze všech stávajících elit a naději pro změnu. Zároveň myslím, že například Libanonské síly dokázaly mobilizovat část voličů mimo své tradiční jádro i specificky proti Hizballáhu a jeho pozici v libanonských státních složkách.

Ke dvěma mocenským blokům možná přibyde třetí, tvořený nezávislými a protestními stranami a jednotlivci. Nikdo ale neví, jak se budou chovat.

Nový fenomén nezávislých poslanců

Do parlamentu se dostalo bezprecedentní množství poslanců kandidujících jako nezávislí. Víme něco o jejich profilaci a dá se na ně vůbec pohlížet jinak než na individuality? Jsou to lidé spojení s pouličním hnutím?

Zcela jednotný blok to zatím určitě není. Naopak bych spíš řekl, že jde o velký zmatek. Hodně se mluví o třinácti kandidátech z různých proudů spojených s protestním hnutím – byť zde existuje společný étos boje proti současným politickým elitám, dovedu si představit, že se budou na řadě politických otázek štěpit.

V Beirútu se například dostal do parlamentu Fouad Makhzoumi, sunnitský miliardář, který se snaží prezentovat jako nový Harírí, vůdce sunnitské komunity. Toho bych za novou naději slibující kompletní progresivní změnu současného systému příliš nepovažoval.

Ncalla much success for you Sir, as the Champion of West Beirut.

Beirut 2 electors! Vote for your #Lebanese son that is fighting the Iranian occupation.

Vote Beirut Badda Alb list, with its leader, Mr. Fouad Makhzoumi. pic.twitter.com/Ia4DTj5fNS

— Lebanese Diaspora (@LebaneseDiaspo1) May 15, 2022

Naproti tomu celá řada kandidátů preferovaných například levicovou částí protestního hnutí v podstatě vyhořela a neuspěla. Vedle osobností na nezávislých kandidátkách existují také lidé, kteří kandidovali jako nezávislí v rámci politických stran. Někteří z nich patří k tradiční politické elitě, ale jsou mezi nimi i jedinci, kteří byli svého času blíže k protestnímu hnutí.

Čekáte tedy vyjednávání o podpoře s každým jednotlivým poslancem?

Všeobecně se zatím očekává velká nejistota a chaos, kdy nikdo přesně neví, co lze očekávat. Někteří předvídají, že z dosavadních dvou mocenských bloků vzniknou tři. Bývalé vládní strany FPM, Hizballáh, Amal a zbytky jejich spojenců na straně jedné. LF, drúzská PSP a další složky nedávné parlamentní opozice na straně druhé. Do jisté míry tedy nová verze řekněme geopolitického sporu, který jsme viděli již v posledních dvou dekádách. A vedle nich třetí blok nezávislých a protestních stran a jednotlivců, u nichž teď ale nikdo neví, jak přesně se budou chovat. Nelze tedy ani odhadnout, o kolik poslanců se bude blok opírat.

Pokud byla od takzvané cedrové revoluce v roce 2005 libanonská politika definována střetem dvou mocenských bloků, definovaných vztahem k Hizballáhu a Sýrii na jedné straně a postojem k Západu a státům Perského zálivu na straně druhé, nyní bude mnohem fragmentovanější.

Čtěte také: Respekt k truchlícím je víc než zmáčknout spoušť, říká fotograf o své práci v zuboženém Libanonu

Témata jako zbraně Hizballáhu nebo otázku zahraničněpolitické orientace některé složky opozičního hnutí zcela úmyslně nechávaly stranou. Věděly, že jsou v hnutí zastoupeny různé názorové proudy a jen by se na těchto bodech štěpily na úkor boje proti establishmentu.

Takže ano, dá se čekat boj o každého jednotlivého poslance, ale snad ještě důležitější bude spor o interpretaci volebních výsledků jako takových. Teď nikdo neví, zda se hlavními tématy vnitropolitického boje stane soupeření LF a Hizballáhu, a tedy potenciálně saúdského, respektive íránského vlivu. Nebo zda to bude otázka hospodářské a politické reformy země – tedy ta to bude určitě, ale v jaké formě. Možná proto budou nadcházející spory primárně o kompromisních dohodách, které by zajistily co možná nejlepší a nejrychlejší přístup k financování země prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu.

Trochu odbočím, ale když jste zmínil odzbrojení Hizballáhu, myslíte si, že taková možnost je vůbec reálná?

Podle mě reálná momentálně není, byť existují pro mě pochopitelné a srozumitelné důvody části společnosti, která o to usiluje. To ale neznamená, že tlak na odzbrojení Hizballáhu nemůže vést k nastolení dalších otázek s ním spojených. Například zavedení nezávislé kontroly nad letištěm v Beirútu, důkladné vyšetření výbuchu v bejrútském přístavu, vliv ve strukturách silových složek a finančních institucí. Tohle se netýká pouze jen Hizballáhu, ale strana je na tyto otázky extrémně citlivá a považuje je za hrozbu.

Od ideologie a klientelismu k hledání kompromisů

Podíváme-li se na změny počtu mandátů mezi křesťanskými stranami FPM a LF, dá se říct, že část voličů přeběhla k LF?

Nabízí se to, byť data chybí. Ale zrovna tak je možnost, že rozdíl tvoří to, že prostě větší počet bývalých voličů FPM k volbám nedorazil. Zároveň LF zvládli kooptovat zejména na severu v Tripolisu část sunnitských voličů. Tam se dohodli s Ašrafem Rifim, bývalým ministrem spravedlnosti spojeným s Harírího FM. Navíc jde o generála, bývalého šéfa četnictva a člověka považovaného za striktního odpůrce Hizballáhu, zároveň i a předního spojence Saúdské Arábie v Libanonu.

LF se navíc podařilo integrovat část protestního hnutí a spojit se s ním. Za malé volební účasti tak mohlo sehrát roli to, že se LF podařilo posbírat hlasy z různých směrů mimo své voličské jádro a to přetavit ve volební úspěch.

Současnou fragmentaci vnímám jako posun od ideologických a náboženských sporů k hledání shody na politických tématech.

Jak ve světle kampaně a výsledků interpretovat snahy Saada Harírího, člena sunnitské politické a ekonomické dynastie a miliardáře, v minulosti považovaného mimo jiné za člověka spojeného právě se Saúdskou Arábií?

Saad Harírí se podle mě snažil ukázat, že je stále nezbytnou součástí domácí politické scény. A jako jediný, kdo dokáže posbírat hlasy sunnitských obyvatel. Harírího pozice byla taková, že bez něj a jeho strany Hnutí budoucnosti (LF) zbytek hlasů sunnitských voličů propadne a rozdrobí se. To mu příliš nevyšlo.

https://twitter.com/LebUpdate/status/1526444047790915584

Naopak se dá říci, že takovým způsobem uspěli v Tripolisu právě již zmiňovaní sunnité spojení s LF. Tam se do parlamentu navíc nedostal Faisal Karami, vlivný sunnitský politik z tradiční elity a spojenec Hizballáhu. Protože nevznikla žádná sunnity zastřešující politická strana, bral to Harírí jako výzvu. Trpělivě objížděl celou zemi. Nicméně v posledních letech se proti němu postavil například i jeho bratr a jeho strana se začala drolit.

Když jsme se dotkli Saúdské Arábie – objevila se tvrzení, že podpora Saúdů přešla od Harírího ke křesťanské pravici z LF. Jde o něco víc než o jednu z konspiračních teorií, kterých je Blízky východ tradičně plný?

Samozřejmě člověk na takové výroky naráží často. LF a třeba právě i jeho zmiňované spojenectví s Ašrafem Rifim jsou dnes nejsilnějším mocenským blokem stojícím proti zájmům Íránu v Libanonu, takže taková teorie se nabízí. Přímé důkazy ale nemám.

Existuje naděje, že by se mohl změnit stranicko-náboženský klientelistický systém, který zemi ovládá od konce občanské války, aniž by vypukla válka nová?

Libanonské protesty v roce 2005 a následný turbulentní vývoj nesporně ukázaly, že radikální překreslení politické mapy bez rozsáhlé války je možný. Po odchodu Sýrie ze země a atentátu na Rafíka Harírího, bývalého premiéra a dlouholetého hegemona libanonské politiky i ekonomiky, došlo k vlně politického násilí, ale vnikly i zcela nové politické strany. A byla nastolena i nová politická témata.

Současnou fragmentaci vnímám právě jako takový posun, který se od ideologických a náboženských sporů přemisťuje spíše k hledání shody na politických tématech napříč všemi proudy. A tento posun může být do budoucna to, čemu by se mohlo dařit narušovat sítě dlouhodobě utvářených klientelistických vazeb mezi sektářskými lídry a jejich komunitami. Bohužel právě ty dosud libanonskou politiku a společnost formovaly.