V okolí Hřenska stále hoří. Se změnou klimatu se to může stát letní samozřejmostí

První, čeho jsem si všiml, byl nepříjemný zápach vzduchu. Byl pichlavý a nesl v sobě varování. Začal mě bolet nos a po chvilce i hlava. Oči v obranné reakci slzely. Náznaky toho, že to v Českém Švýcarsku vzal do svých rukou přírodní živel a o člověka nestojí.

Následně rudé oči upoutala spousta „světlušek“, které planuly na skalních masivech Hřenska, vstupní brány do Národního parku České Švýcarsko (NPČŠ). Světýlka budila pocit úzkosti, protože se nebezpečně přibližovala k domům nejníže položené obce v republice. Zatím se je ale dařilo zhasínat.

Je to tady připravené jako na táborák,“ komentuje situaci v okolí místní obyvatel Marek.

„Já jsem tady už třetí den. Moc jsem toho teda nenaspal,“ svěřuje se hasič, který nechce prozradit jméno a dál raději obsluhuje auto s výsuvnou plošinou. Nahoře má kolegu. Ten si vždy na oheň přibližující se k domům posvítí a pokropí jej vodou.

Moc toho nenaspali ani místní. Několik jich ve skupinkách postává u řeky Kamenice a s obavami sleduje oheň přibližující se k jejich domovům. Řeka je důležitým přítelem hasičů, protože z vybudovaných hrází po jejím toku mohou naplnit cisterny. Na konci obce se vlévá do Labe, ze kterého vrtulníky přes den nabírají vodu do bambi vaků a shazují ji na hořící národní park.

„Požár přesáhl rozlohu 1100 hektarů,“ říká mi mluvčí Správy NPČŠ Tomáš Salov. „GIS to dokonce odhaduje na 1600 hektarů,“ dodává. Bavíme se u místa, kde nabírá vodu také polský vrtulník Black Hawk a kropí jí u německé hranice stráně, z nichž se valí hustý dým. Mezi slovy každý občas zakašle, protože lidským hovorům škodlivý kouř nesvědčí.

„Sledujeme největší požár v našem regionu,“ poznamená po odkašlání Salov.

Souhra okolností rozpoutala peklo

Ačkoliv lesní požáry existují již od doby, kdy se první porosty stromů objevily, těch přirozených máme v Česku minimum. U nás mohou takto vzplanout pouze od blesku. „Tento požár vznikl spíše lidským přičiněním, protože v posledních dvou týdnech tady bouřka nebyla,“ potvrzuje mluvčí hasičů Ústeckého kraje Lukáš Marvan.

Oheň propukl v noci ze soboty na neděli nedaleko Hřenska a začal se rychle šířit. „Je to takové nenápadné údolí, které je poměrně schované a nijak nenabádá k tomu, aby se tam člověk vydal,“ popisuje ohnisko požáru Salov. Přesto muselo někoho přilákat, nebo se tam dostalo něco, co má s lidmi nějakou spojitost, a pohroma tak mohla začít.

Čtěte také: Drtivá lesní pandemie: Zbyly jen pařezy a torza stromů, nyní už ale mezi nimi klíčí naděje

K jejímu obrovskému rozšíření přispěla souhra několika faktorů. Tím prvním bývá počasí, tedy když je horko, sucho a větrno. K němu se přidává vysoká zápalnost a hořlavost porostů, která je daná proschnutím a skladbou dřevin. Jehličnaté stromy totiž hoří znatelně lépe než listnaté, na ploše národního parku bylo navíc velké množství mrtvých smrků po kůrovcové kalamitě. Práci hasičů potom znesnadňuje velmi členitý terén, v němž není jen obtížné se pohybovat, ale opakovaně vznikají další a další ohniska.

Nejvíce ale upoutají pozornost suché mrtvé stromy. Když jsme s hasiči procházeli jedno z ohnisek požáru, které se podařilo včas zachytit, okolní lány lesa zdecimované kůrovcem působily přímo jako pozvánka plamenům. „Je to tady připravené jako na táborák,“ komentuje situaci v okolí místní obyvatel Marek. Spolu s dalšími přijel pomoct hasit požár ke Kamenické Stráni.

V boji s mohutným požárem se „místní domobrana“, jak ji nazval jeden z profesionálů, zaměřovala na malé doutnající kousky v lese a kropila je konvemi. Vodu přivezli z vlastních studní v plastových nádržích, a doplňovali ji dokonce i do hasičské cisterny. Hasiči jim několikrát řekli, že to není potřeba a že ji stíhají dopravovat, ale oni prostě chtěli s živlem nějak bojovat, nejenom sedět doma a doufat, že oheň nepřijde.

Právě shořelé domovy představují tu největší katastrofu. Při povídání o nich v Mezné se derou slzy do očí i Tomáši Salovovi. Zda z emocí, či kvůli kouři nelze nyní odhadnout. Přesto přiznává, že „oheň má pro les i přínosy“.

Pozitivní příklad všem poskytuje Havraní skála na Jetřichovicku, kde v roce 2006 hořelo a příroda je tam nyní už krásně obnovená. „Je to otázka jedné dekády, než se ten les obnoví,“ vysvětluje Salov. „Lidi se pak spíš zase začnou ptát, proč necháváme zarůstat výhledy na skály,“ dodává po chvíli.

Každý, kdo má okno a vidí ven, už dnes nemůže říkat, že ke změně klimatu nedochází.

Je také jisté, že problém s monokulturou a sázením pouze smrku se tady opakovat nebude. Ten měl své zárodky už v roce 1842, kdy v oblasti propukl požár a na české straně shořelo asi 85 hektarů a na saské 95. Lidé se pak snažili holiny zalesnit, přičemž pro svůj ekonomický přínos daný vlastnostmi dřeviny se sázel zejména smrk.

Možné je si také připomenout 103 let od devastující kalamity způsobené žravou housenkou nočního motýla bekyně mnišky. „Krajina tak čelila obrovské míře odlesnění a následně se dekády provádělo řízené zalesňování. A lesníci sáhli zase po smrku,“ upřesňuje výklad Salov.

Kromě toho, že požár je pro les samotný prospěšný, se všichni shodují ještě na jednom nepopiratelném faktu. Vše podpořila i klimatická krize. „Každý, kdo má okno a vidí ven, už dnes nemůže říkat, že ke změně klimatu nedochází,“ rozvášňuje se nad hloupostí některých popíračů globálního oteplování Salov. „Jsme toho každodenními svědky.“

Planeta v plamenech se týká i Česka

Oheň sice vznikl zaviněním člověka, ale ideální podmínky mu vedle lesního hospodářství nachystala klimatická krize. Vzhledem k tomu, že ji má z velké míry na svědomí samo lidstvo, přihazujeme tak pomyslná polínka do plamenů ohrožujících naše domy paradoxně i my samotní. „Počet dní s vysokým rizikem výskytu požáru roste, a to zejména od konce 80. let,“ přibližuje nepříznivý trend odborník na lesní požáry Petr Čermák z Mendelovy univerzity v Brně.

Takové podmínky spolu s celkovou zasaženou plochou lze sledovat v jižní Evropě, severní Eurasii, USA, Austrálii i na jihu Číny. A významný problém je to i pro českou krajinu. Se změnou klimatu budou navíc takové podmínky sílit a dnů vhodných pro hoření bude přibývat. A jelikož vědci kritizují vlády napříč planetou za nedostatečné tempo změn, které mají rostoucí teploty na Zemi brzdit, je nasnadě mluvit o prevenci.

Nikoho nezajímá, že tady žije rys, vlk, výr. Jde jen o to vyfotit se u Pravčické brány a jet k další atrakci.

Samozřejmě každý, s kým jsem v Českém Švýcarsku navázal na toto téma rozhovor, se zaměřil na opatření týkající se lidí. Proschnutí a zvyšování zápalnosti porostů nelze zabránit, a proto je třeba návštěvníky přesvědčit, aby se chovali bezpečně. „Požár, který tady teď máme, by tomu mohl dost pomoci. Doufám, že si to lidé uvědomí,“ přeje si Salov.

Stejně důležitá a možná i důležitější je proměna lesního hospodářství. „Musí se realizovat adaptační opatření na změnu klimatu,“ nabádá Čermák. Jde hlavně o diverzifikaci hospodaření v lesích, o rozrůznění dřevinné skladby. Jenže se stupňující se krizí klimatu budou možná lesníci nuceni přistoupit i k dalším krokům, o nichž nyní kvalifikovaně diskutují.

„V našich podmínkách půjde spíše o pásy s úpravou charakteru a hustoty vegetace, než o pásy se zcela obnaženou půdou,“ uvedl jednu z možností prevence Čermák. Náročná a intenzivní opatření se v tuzemsku již prováděla, a to v okolí železnic, když byl dominantní parní pohon. Dnes nás k tomu dohání klima.

Ve hře je také kontrolované vypalování. Podle Salova by nebylo na škodu inspirovat se u kmenových společenstev nebo se podívat na příklady odjinud: „Když se ohlédneme do historie, tak lidé s ohněm pracovali a organické sedliny, která značně podporuje i tento požár, se snažili zbavit.“

Čtěte také: Více než polovina druhů stromů je v ohrožení. S jejich zmizením hrozí kolaps ekosystému

V České republice je však vypalování porostů zcela zakázáno. To se sice může na první pohled jevit jako dobrý krok s ohledem na uhlíkovou stopu, ale když pak nekontrolovaný oheň zasáhne táhlé husté lesy, skleníkové plyny proudí do atmosféry o to víc. A tak nejspíš i my v Česku budeme muset přijmout nepříjemný vzduch vanoucí z hořící krajiny jako stále častější součást léta.

Turistům park nemohl dlouho vzdorovat

U Kamenické Stráně potkáváme strážce přírody Miroslava Rybáře. Ten upozornil na další důležitý problém, který se pojí s bezpečným chováním v lese. Tentokrát ne kvůli protipožární prevenci, ale přírodě samotné. „Tady to trpí tím overtourismem. Nikoho nezajímá, že tady žije rys, vlk, výr. Jde jen o to vyfotit se u Pravčické brány a jet k další atrakci,“ vypráví zkroušeně. „Já už jsem to s těmi lidmi asi vzdal,“ dodává smutně.

S kolegy, kteří mají za sebou i 36 let služby, se shodneme na tom, že z národního parku se stal lunapark.

Všichni si uvědomují, jaký to bude mít dopad na služby v regionu. Po covidu přišel požár, který nejspíš turistickou sezonu pro letošní léto ukončil. Jenže shoda panuje na tom, že příroda podobný nával návštěvníků nemůže vydržet. „Možná by to po tomto šlo nějak udržitelně nastavit,“ poznamená s nadějí v hlase Rybář. Potom si ale vybavuje lokální politiky, kteří kraj řídí, a lehký úsměv se mu z tváře vytrácí.

S turisty se pojí i jeho práce. „V Česku zodpovídáme za každou větev, která na někoho může spadnout,“ začíná popisovat velkou část své pracovní náplně. „Je nás opravdu málo, a každý měsíc musíme obchodit svých 180 kilometrů stezek a zhodnotit každý strom. Vše rizikové se pak pokácí. To ale není o přírodě. To je jen podpora turismu. Jsem z toho zoufalý.“

Mezi největší problémy overtourismu patří samozřejmě neukáznění návštěvníci. Často si zkracují cesty, a negativně tím ovlivňují půdu a vůbec celé okolí. Velký problém s tím je například kolem Gabrieliny stezky vedoucí k Pravčické bráně. Nouze není ani o vandalismus. V roce 2019 byla posprejována vyhlídka Šaunštejn.

Neduhem je také oblíbené stavění kamenných věžiček. Každý takový výtvor ale mění přirozené prostředí pro hmyz a napomáhá k půdní erozi. S tím vším se musejí strážci přírody vypořádat v nedostatečném počtu. „S kolegy, kteří mají za sebou i 36 let služby, se shodneme na tom, že z národního parku se stal lunapark,“ povzdechne si Rybář.

Čtěte také: Armády světa mají nového nepřítele: klima

Potom k nám zamíří Tony, který normálně jezdí s loďkami v Edmundově soutěsce. A hned se se strážcem přírody podělují o to, kolik má kdo naspáno: „Já sotva šest hodin,“ svěřuje se Tony. „Nedá se vůbec spát. Ale dnes už se vyspat musím, jinak to nedám,“ líčí zas svou situaci Rybář.

Všichni jsme si nakonec popřáli hodně štěstí i síly a vyrazili vlastní cestou. Strážce s odhodláním pokusit se usnout, Tony zas s předsevzetím pomoct místním obyvatelům a hasičům konečně zkrotit požár. Štěstí a sílu jsme ale nepřáli přírodě. Ta se s těmito „horkými chvilkami“ vypořádá lehce a povstane z popela silnější. Přáli jsme to sobě. Lidem. Jelikož je to s námi nahnuté. A navíc přemlouváme vlastní planetu, aby se nás zbavila.