Po vypuknutí války na Ukrajině začali lídři konzervativních stran poukazovat na svá předchozí varování o nebezpečí ze strany Putina. Nyní argumentují, že jsou to oni, kdo má celou dobu pravdu. Je tomu opravdu tak? A kam směřuje evropská politická scéna? Odpovědi hledali dva akademici a europoslanec v diskusi, kterou moderoval šéfredaktor Voxpotu Vojtěch Boháč.
Debatu s názvem Válka, klima, Evropa – Budou mít konzervativci už vždy pravdu? uspořádal začátkem února v pražském Kampusu Hybernská Institut aktivního občanství ve spolupráci s Voxpotem. Konala se v rámci projektu Zelený pohled na bezpečnost a jejími hosty byli analytička a politoložka Zora Hesová, politolog, spisovatel a sociolog Pavel Barša a pirátský europoslanec Mikuláš Peksa.
Co současní konzervativní rétorika znamená pro budoucnost EU? Je možné ji vyvrátit? Budou v Evropě vyhrávat konzervativní hlasy? Na tyto a další otázky se ptal šéfredaktor Voxpotu Vojtěch Boháč.
Jaký je evropský konzervatismus?
Pro pořádek je potřeba ujasnit, co a kdo konzervatismus představuje. Pavel Barša zdůrazňuje, že je nutné umět konzervatismus definovat, abychom pojem zbytečně nenadužívali. Jako typický příklad uvádí protikladný termín „progresivismus“, často používaný hlavně pravicově smýšlejícími lidmi, kdy „všichni vědí, že jsou proti němu, ale nikdo vlastně neví, co to je“.
Spory mezi konzervativci ovládly politiku ve střední a východní Evropě, neboť nemáme téměř žádnou levici, a ani žádný ekologický hlas.
Výkladový slovník Merriam-Webster definuje pojem konzervatismus jako „sklon zachovávat v politice to, co je zavedené“. V praktické rovině pak europoslanec Mikuláš Peksa rozlišuje na půdě EU tři stupně konzervatismu. Ideově se promítají do frakcí řazených od liberálněji smýšlející politiků po ty nejradikálnější, tedy do Evropské lidové strany, Evropských konzervatistů a nacionalistického a euroskeptického uskupení Identita a demokracie.
Hádky pro pár migrantů
Bod zlomu na české konzervativní scéně nastal v roce 2015 s uprchlickou krizí, kdy do Evropy přicházeli lidé hledající azyl před občanskou válkou v Sýrii. Toto období je v Česku spjato s vlnou nevole vůči uprchlíkům, kdy většina obyvatel jejich přijímání odmítala. Přitom žádost o azyl v Česku podalo podle Ministerstva vnitra jen 1 525 žadatelů.
Rozdíly mezi lidmi s liberálními a konzervativními postoji populaci v pohledu na migraci rozštěpily na dva proti sobě stojící tábory. Do té doby panovala ohledně zahraniční politiky převážně shoda, a to od souhlasu s invazí NATO do Jugoslávie až po bezpodmínečné spojenectví s USA.
Čtěte také: Tvrdé potrestání Ruska? Vinu nese i NATO, je přesvědčena skoro polovina Němců
Expertka Univerzity Karlovy Zora Hesová ale upozorňuje, že v českém prostředí máme příliš velké tendence se těmito vzájemnými spory mezi konzervativci zaobírat. Říká, že tyto názorové rozdíly jsou „hlavním tématem politiky ve střední a východní Evropě, protože nemáme téměř žádnou levici, a ani žádný ekologický hlas“.
Roztržky jsou navíc mediálně chytlavé, přestože podle jejích slov nejsou nijak zásadní a mnohdy jsou uměle vytvořené. Jako třeba některé kulturní války. Ty pak dávají vhodnou příležitost Rusku, které uměle vytvořené politické hádky podporuje, staví se do role „zachránce upadající civilizace“ a má zájem na nestabilních politických reprezentacích v Evropě.
Co změnil 24. únor?
Od začátku války, jakou si na území Evropy nikdo již nechtěl a neuměl přestavit, se změnilo mnohé. Mimo jiné i postoje předních politiků. Podle Pavla Barši se konzervativní tábor spojil a ve valné většině podporuje stejnou neokonzervativní zahraniční politiku. Tedy pomoc Ukrajině, dodávání zbraní a nutnost poražení Putina, které povede ke konečnému vítězství.
Kdo chce vše řešit agresivní politikou vůči Kremlu, ať se podívá na Tálibán, jenž ani nemá jaderné zbraně, přesto zvítězil nad největší armádou světa.
„Problémem ale je, že se převrátil poměr sil uvnitř koncensu ohledně pomoci Ukrajině. Teď najednou hodnota národní suverenity a určité bojovné maskulinity má prim nad hodnotou rozšiřování lidských práv, a to napříč všemi menšinami,“ dodává Barša.
Další změnou je transformace ve vidění Ruska. Tamní politika se podle Barši jasně prokázala jako imperialistická a politické subjekty, jež v ní nacházely oporu, se k ní již tolik nehlásí. „Máme tu jinou morální politiku, která je proukrajinská, ale zároveň jsou tu stále státy – které počítají s možností, že tato politika nemusí být vítězná – jako Srbsko nebo Maďarsko.“
Prorok Morawiecki
Dlouze probíraným tématem byl nedávno publikovaný text polského premiéra Morawieckého nazvaný Historické výzvy a falešné směry – Evropa na rozcestí. Pojednání si klade za cíl dokázat, že celou dobu zněl z Polska hlas pravdy. Ten tvrdil, že Ruská federace je nebezpečná a proti němu stojící Západ v čele s Německem se mýlil.
Podle Peksy šlo o Morawieckého pokus „uzurpovat si v celém konzervativním křídle a jeho třech skupinách dominanci a prezentovat se jako vůdce tábora“. Zároveň toho ale dle jeho slov nebylo dosaženo, protože vedení zbylých dvou skupin interpretaci neakceptuje a dál pokračuje ve svém vidění světa.
Čtěte také: Polsko už brzy v čele Evropy? Jak válka urychlila mocenský vzestup Varšavy
Je důležité připomenout, že konzervativci ve všem pravdu rozhodně neměli, a ani nyní nelze prokázat, zdali by k válce nedošlo, kdybychom byli vůči Rusku ostřejší. S invazemi USA do Afghánistánu a Iráku se pletli a z boje proti terorismu vzešly po desetiletí protahované krvavé konflikty.
„Naším cílem nemůže být chaos, případně občanská válka jako v Afghánistánu. Jestli si někdo myslí, že vše vyřeší agresivní politika vůči Kremlu, ať se podívá na Tálibán, který ani nedisponuje jadernými zbraněmi, přesto zvítězil nad největší armádou světa. To je třeba připomenout i Morawieckému,“ říká Barša.
Musíme počítat s tím, že posun doprava nebude v evropské politice ubývat na síle. Zároveň ale zjišťujeme, že je možné řešit problémy společně.
Pokud se ale konzervativci ve svém vidění světa často mýlí, nabízí se otázka, proč neustále volby vyhrávají? „Mám vlastně velmi jednoduchou odpověď. Revolta je vznesena pro nevolnost z globalizace. Konzervativci a nacionalisti kartu nevole z globalizace, jakou je opozice vůči migraci nebo zelené politice, mohou zvednout mnohem jednodušeji. Pravice tak má mnohem lepší karty v ruce,“ tvrdí Barša.
S tím souhlasí i Hesová, podle které má pravice na dosavadní a současné krize zkrátka „lepší a jednodušší odpovědi“. Přestože levice dobře argumentuje – varuje před energetickou závislostí, výstavbou plynovodu Nord Stream 2 či oteplováním planety – tak postrádá formuli, která by na voliče fungovala.
Čtěte také: Ukrajina chce do Unie, Unie chce Ukrajinu. Co ale může protáhnout, či urychlit tento „sňatek“?
„Nemáme nástroje, jak integrovat společnost, kdy se periferie socioekonomicky i kulturně vzdalují od centra. O problémech víme, ale zároveň ty nejlepší odpovědi jsou národněkonzervativní,“ vysvětluje Hesová.
Mikuláš Peksa pak vidí příčiny v demografii, kdy převažují v populaci starší ročníky. Ty preferují ověřená řešení, a tak volí konzervativněji.
Quo vadis, česká politiko?
Co tedy z toho všeho plyne a co bude s českou pravicí dál? Zora Hesová vidí další vývoj, i v perspektivě příštích voleb do Evropského parlamentu, jako politický posun doprava. „Navíc musíme počítat s tím, že nebude ubývat na síle. Zároveň ale zjišťujeme, že je možné řešit problémy společně a tento učicí proces, kterým procházíme, je potřeba posilovat,“ konstatuje Hesová.
„Myslím si, že posun doprava v evropských záležitostech už proběhl. Francie jako vojenská mocnost a Německo ztratily legitimitu pro střední a východní Evropu. Politicky rozhoduje v NATO Amerika,“ poznamenává Barša. Podle něho je potřeba budovat také evropskou obranu. „A co se týče rozšiřování Unie… Poláci si jsou moc dobře vědomi, že pokud začneme přibírat nepřipravené státy jako Ukrajina, bude se muset evropská integrace zastavit tam, kde je teď, a to jim vyhovuje,“ nastiňuje možnou budoucnost Evropské unie politolog.
