Vaše schopnost soustředit se nezkolabovala. Ukradli vám ji

V devíti letech se u mého kmotřence Adama objevila sice krátká, ale zato děsivě intenzivní posedlost Elvisem Presleym. Z plných plic si skřehotavým hlasem prozpěvoval jeho píseň Jailhouse Rock a pohupoval u toho pánvemi úplně přesně jako sám Elvis. A když jsem ho jednou ukládal do postele, s vážným pohledem se mě zeptal: „Johanne, vezmeš mě někdy do Gracelandu?“ (Elvisovo sídlo v americkém městě Memphis, Tennessee – pozn. překladatele). Bez přemýšlení jsem souhlasil. Ten slib se mi úplně vykouřil z hlavy. Až do chvíle, kdy se všechno pokazilo.

O deset let později už to byl úplně jiný Adam. V patnácti letech odešel ze školy a téměř všechen čas, který neprospal, trávil střídavě u různých obrazovek – ve změti YouTube, WhatsAppu a porna. Zdálo se, že jeho mysl chytila rychlost Snapchatu a nedokázala se soustředit na nic klidného ani seriózního.

Během dekády, kdy Adam dospíval, se podobná mentální roztříštěnost začala projevovat i u mnoha z nás. Schopnost věnovat něčemu soustavně pozornost se nám rozpadala před očima. Bylo mi tehdy právě čtyřicet, a kdykoli jsem se sešel s někým ze své věkové skupiny, skončili jsme u lamentování nad ztracenou schopností koncentrace. Sice jsem pořád četl dost knih, ale stejně mi čtení s každým dalším rokem připadalo stále víc jako běh proti směru jezdících schodů.

Existuje 12 faktorů, o nichž bylo dokázáno, že snižují schopnost člověka soustředit se. Řada z nich nabírala v posledních dekádách neustále na síle.

Jednoho večera, když jsme s Adamem leželi na pohovce a každý jsme zírali do své vlastní, ustavičně vřískající obrazovky, jsem se na něj podíval a ucítil, jak mi přeběhl mráz po zádech. „Pojeďme do Gracelandu,“ připomněl jsem Adamovi tiše slib složený před tolika lety. Bylo znát, že vidina vymanění se z otupující jednotvárnosti vlastního života v něm něco zažehla. Řekl jsem mu, že pojedeme jen pod jednou podmínkou: když si přes den nechá vypnutý telefon. Zapřísahal se, že to udělá.

Neodolatelná obrazovka

Když dorazíte do Gracelandu, už vás po něm neprovede živý člověk – dostanete do ruky iPad, do uší si nasadíte sluchátka a tablet vám řekne, co máte dělat. Zahněte vlevo, vpravo, jděte pořád rovně… V každé místnosti se na obrazovce objeví fotografie místa, kde se právě nacházíte, a hlas z tabletu vám ho popíše. Díky tomu jsme byli během naší návštěvy neustále obklopeni lidmi s prázdnými tvářemi, kteří nedělali skoro nic jiného, než že ustavičně civěli do obrazovky.

V průběhu návštěvy jsem cítil čím dál větší napětí. Když jsme dorazili do Elvisova oblíbeného pokoje, který byl vyzdoben ve stylu džungle, a iPad už se zase rozpovídal, všiml jsem si, jak se starší muž stojící vedle mě obrátil na svou manželku. Před námi jsem viděl obrovské umělé rostliny, kterými chtěl Elvis přetvořit pokoj ve svou vlastní, umělou džungli. „Lásko, to je úžasné, podívej!“ zvolal ten muž, zamával jí před očima obrazovkou a začal po ní přejíždět prstem. „Když přejedeš prstem doleva, uvidíš, co je v pokoji ve stylu džungle nalevo od tebe. A když doprava, tak zase co je napravo od tebe.“

Jeho žena se na něj podívala, usmála se a začala si hrát s vlastním tabletem. Naklonil jsem se k nim a připomněl: „Vážený pane, víte, že existuje poněkud staromódní alternativa k přejíždění prstem po tabletu? Říká se jí otáčení hlavy. Protože jsme přece právě tady, v pokoji ve stylu džungle. Můžete ho vidět na vlastní oči. Tady, no jen se rozhlédněte.“

Rozmáchl jsem se rukama a umělé zelené listy trochu zašustily. Jenže oči manželského páru se vrátily k obrazovkám. „Podívejte se!“ zkusil jsem to ještě jednou. „Copak nevidíte, že jsme opravdu tady? Vaše obrazovky jsou vám k ničemu, jsme přímo uprostřed falešné džungle.“ Pár raději spěšně opustil místnost. Obrátil jsem se k Adamovi, abych se spolu s ním celé té absurdní situaci zasmál, ale můj kmotřenec stál v koutě s telefonem schovaným pod bundou, plně soustředěný na to, co nového se odehrálo na Snapchatu.

Čtěte také: Poručíme tělu, dešti: Jak technologičtí giganti vydělávají na vašem zdraví

Svůj slib porušoval už od samého začátku cesty. S mobilem se vytasil ještě ve chvíli, když naše letadlo o dva týdny dříve přistálo v New Orleansu. „Přísahal jsi, že ho necháš na pokoji,“ připomněl jsem Adamovi. „Myslel jsem, že to znamená, že nebudu nikomu volat. Přece nejde, že bych celý den vůbec nepoužíval Snapchat nebo nepsal esemesky.“ Řekl to s tak šokovanou upřímností, jako kdybych ho požádal, aby na deset dní zadržel dech.

V pokoji ve stylu džungle už jsem ztratil nervy a pokusil jsem se mu telefon vytrhnout z ruky. Podrážděně se mi vytratil z dohledu. Našel jsem ho až později večer v našem hotelu Heartbreak, jak sedí vedle bazénu ve tvaru obří kytary a tváří se posmutněle. Když jsme tak spolu seděli, uvědomil jsem si, že jsem se ve skutečnosti nezlobil na něj, ale sám na sebe. Problémy s udržením pozornosti jsem zažíval úplně stejně jako Adam. Nenáviděl jsem, že přicházím o svoji schopnost naplno prožívat přítomnost.

„Vím, že se mnou není něco v pořádku,“ zamumlal Adam s telefonem stále pevně sevřeným v ruce. „Ale vůbec nevím, co s tím můžu dělat.“ Pak se znovu ponořil do psaní textových zpráv. Tehdy jsem si uvědomil, že musím porozumět tomu, co se to vlastně Adamovi děje – a s ním i tolika z nás. Byl to začátek cesty, jež naprosto změnila mé uvažování o soustředění.

Studie na vysokoškolských studentech zjistila, že se dnes dokážou na jeden úkol soustředit pouhých 65 vteřin.

V následujících třech letech jsem procestoval skoro celý svět, od Miami přes Moskvu až po australský Melbourne, a vedl rozhovory s předními světovými odborníky na téma soustředění. To, co jsem se dozvěděl, mě přesvědčilo, že nemáme co dočinění pouze s běžnými obavami, jakými prochází po celé věky snad každá generace. Ve skutečnosti prožíváme závažnou krizi, která má nedozírné důsledky pro naše životy. Dozvěděl jsem se, že existuje dvanáct faktorů, o kterých bylo dokázáno, že snižují schopnost člověka soustředit se – a že mnoho těchto faktorů nabíralo v posledních několika dekádách neustále na síle, v některých případech opravdu dramaticky.

V Portlandu jsem vyslechl profesora Joela Nigga, který patří mezi největší světové odborníky na dětské problémy se soustředěním. Sdělil mi, že si musíme začít klást otázku, zdali náhodou nevytváříme „patogenní kulturu pozornosti“ – tedy prostředí, ve kterém se pro nás všechny stává stále obtížnějším se na něco skutečně dlouho a hluboce soustředit. Když jsem se ho zeptal, co by dělal, kdyby měl moc rozhodovat o naší kultuře a chtěl zničit schopnost lidí se soustředit, odpověděl mi: „Nejspíš přesně to, co právě provádí naše společnost.“

Profesorka Barbara Demeneix, přední francouzská vědkyně, která se zabývala některými klíčovými faktory narušujícími schopnost soustředění, byla ještě přímočařejší: „V současnosti jednoduše není možné, aby náš mozek fungoval normálně.“ Důsledky vidíme všude kolem sebe. Malá studie na vysokoškolských studentech zjistila, že se dnes dokážou na jeden úkol soustředit pouhých 65 vteřin. Další studie provedená mezi administrativními pracovníky odhalila, že se v průměru dokážou soustředit jen tři minuty v kuse. Nic z toho se neděje proto, že máme najednou všichni jako jednotlivci menší sílu vůle. Vaše schopnost soustředění se nezhroutila sama o sobě. Ukradli vám ji.

Cena za neustálé přepínání

Když jsem se vrátil z Gracelandu, byl jsem si jistý, že přicházím o schopnost soustředění proto, že nemám dostatečně silnou vůli a ovládl mě můj vlastní telefon. Vyvolalo to ve mně spirálu nepříjemných myšlenek a nekonečných výčitek. Říkal jsem si: jsi slabý, jsi líný, nemáš žádnou sebekázeň. Zdálo se mi, že řešení je evidentní: znovu převzít kontrolu sám nad sebou a zbavit se závislosti na telefonu. Na internetu jsem si proto zarezervoval malý pokoj na pláži v Provincetownu, na samém výběžku mysu Cape Cod.

Neurovědci zjistili, že lidé, kteří se domnívají, že dělají několik věcí najednou, se ve skutečnosti věnují mentálnímu žonglování.

Všem jsem triumfálně oznámil, že se tam na tři měsíce zavřu bez telefonu a bez počítače s přístupem k internetu. Mám toho plné zuby, už mě nebaví být neustále online. Byl jsem si vědom toho, jaké mám štěstí, že si takové rozhodnutí vůbec můžu dovolit, protože jsem si předchozími knížkami vydělal dost peněz. Taky jsem dobře věděl, že nejde o dlouhodobé řešení. Udělal jsem to, protože jsem se domníval, že bych jinak mohl ztratit některé zásadní aspekty vlastní schopnosti hluboce přemýšlet. Zároveň jsem doufal, že když se na nějakou chvíli odpojím, mohlo by mě napadnout, jaké změny jsou potřeba pro nalezení udržitelnějšího řešení.

První týden bez připojení jsem procházel jakousi dekompresí. Provincetown je malé lázeňské letovisko s největším podílem stejnopohlavních párů v celých Spojených státech. Věnoval jsem se pojídání dortíků, čtení knih, povídání si s neznámými lidmi a prozpěvování. Všechno se dramaticky zpomalilo. Za normálních okolností kontroluji zhruba každou hodinu zprávy, po kapičkách se krmím fakty, které ve mně vyvolávají úzkost a v nichž se marně snažím nacházet nějaký smysl. V Princetownu jsem si ale místo toho prostě jednou za den přečetl papírové noviny. Každých několik hodin jsem ucítil, jak ve mně bublá neznámý pocit, než jsem pochopil, co to je. Ach, ano. Klid.

Čtěte také: Život v metaversu se blíží. Jeho stavitelé chtějí konec internetu, jak ho známe dnes

Později jsem si díky rozhovorům s odborníky a studiu jejich výzkumu uvědomil, že bylo mnoho důvodů, proč se moje schopnost soustředění začala zlepšovat už od prvního dne bez připojení. Jeden z nich mi vysvětlil Earl Miller, profesor neurologie z Massachusettského technologického institutu. Náš mozek podle něj „dokáže ve vědomém stavu udržet pouze jednu nebo dvě myšlenky“ najednou. To je všechno. „Jsme opravdu extrémně jednostranně zaměření,“ prohlásil Miller a dodal, že máme „velmi omezenou kognitivní kapacitu“.

Propadli jsme však obrovskému klamu. Průměrný teenager je dnes přesvědčen o tom, že zvládne sledovat šest různých typů médií najednou. Jenže neurovědci zjistili, že lidé, kteří se domnívají, že dělají několik věcí najednou, se ve skutečnosti věnují mentálnímu žonglování. „Neustále přepínají tam a zase zpátky. Ani si to neuvědomují, protože jejich mozek to upraví tak, že jim poskytne plynulé prožívání vědomí. Ale ve skutečnosti pořád přepínají a rekonfigurují svůj mozek od okamžiku k okamžiku a od úkolu k úkolu. A to něco stojí,“ vysvětluje Miller.

Představte si například, že se právě věnujete vyplňování daňového přiznání, dostanete textovou zprávu a podíváte se na ni. Věnujete jí jediný, možná tři vteřiny dlouhý pohled, a zase se vrátíte do světa daní. Neuvědomíte si ale, že v tu chvíli se „váš mozek musí překonfigurovat“. Musíte si vzpomenout, čemu jste se věnovali předtím, a zároveň se upomenout na to, co jste si o tom v tu chvíli mysleli. Vědecké poznatky ukazují, že v takovém okamžiku „váš výkon klesá. Jste pomalejší. A to vše v důsledku přepnutí z jednoho úkolu na druhý.“.

Tomuto jevu se říká „switch-cost effect“ (doslova „efekt nákladů na přepnutí“). V praxi to znamená, že pokud si uprostřed pracovního výkonu kontrolujete textové zprávy, neztrácíte přitom jen malé časové úseky strávené jejich samotným prohlížením, ale zároveň i čas vynaložený na obnovení soustředění. A že ho není málo. V jedné studii provedené v laboratoři pro interakci člověka s počítačem na Carnegie Mellon University mělo například 136 studentů za úkol napsat test. Zatímco část z nich měla vypnuté telefony, další studenti je museli mít zapnuté a dostávali na ně další a další zprávy. Studenti se zapnutými telefony pak měli v průměru o dvacet procent horší výsledky. Zdá se mi, že skoro všichni z nás prakticky nepřetržitě ztrácíme oněch dvacet procent mozkové kapacity. Podle Millera jsme se tak ocitli ve „víru kognitivní degradace“.

Do stavu proudění

V Provincetownu jsem se poprvé za neuvěřitelně dlouhou dobu mohl soustředit bez přerušení vždy jen na jedinou věc. Žil jsem v mezích toho, co byl můj mozek skutečně schopen zvládnout. Zdálo se mi, že moje schopnost koncentrace s každým jednotlivým dnem roste. Pak ale došlo k náhlému zhoršení. Procházel jsem se po pláži a neustále jsem narážel na to, co mě dráždilo už od výletu do Gracelandu. Návštěvníci jako by se k Provincetownu chovali jenom jako k pozadí pro fotografie sebe samotných a sotva kdy zvedli oči od obrazovky, aby se podívali na oceán nebo na sebe navzájem.

Jenže zatímco tehdy se mi chtělo křičet, že mají konečně ten zatracený telefon strčit do kapsy, protože promarňují svoje skutečné životy, tentokrát jsem cítil úplně jiné nutkání. „Dej mi ten telefon!“ křičel jsem v duchu. „Je můj!“ Tolik let jsem ze svých elektronických přístrojů přijímal každých několik hodin neodbytné signály z internetu, proud lajků a komentářů které říkaly: Vidíme tě. Záleží na tobě. A teď byly pryč.

Stav proudění neboli flow představuje nejniternější formu koncentrace, které člověk může dosáhnout. Jenže jak?

Simone de Beauvoir kdysi prohlásila, že když se stala ateistkou, zdálo se jí, jako by celý svět umlkl. Přesně tak na mě zapůsobila ztráta připojení k internetu. Po všech těch ostrých výměnách na sociálních sítích se mi najednou běžné lidské interakce zdály sice příjemné, ale nedostatečné. Žádná normální sociální interakce vás nezasype lajky.

Uvědomil jsem si, že k uzdravení naší schopnosti se soustředit nebude stačit pouhé odstranění všech rušivých vlivů. Máte z toho sice na začátku dobrý pocit, ale pak se na místě, kde byl všechen ten hluk, vytvoří vakuum. Bylo potřeba něčím ho zaplnit. Začal jsem se kvůli tomu zabývat oblastí psychologie, o které jsem se dozvěděl o několik let dříve – říká se jí věda o stavech proudění (tzv. flow). Prakticky každý čtenář tohoto článku někdy zažil stav proudění. Jsou to okamžiky, kdy se věnujete něčemu smysluplnému, naplno se do toho ponoříte, čas a s ním i vaše ego jako by se začaly vytrácet a vy se ocitnete ve stavu hlubokého soustředění. „Flow“ představuje nejniternější formu koncentrace, které člověk může dosáhnout. Jenže jak?

Jeden z dalších rozhovorů jsem vedl s profesorem Mihalym Csikszentmihalyim v kalifornském Claremontu, který je jedním z průkopníků studia stavu proudění a věnoval mu více než čtyřicet let výzkumu. Z jeho prací jsem se dozvěděl, že pro dosažení stavu proudění jsou potřeba tři hlavní faktory. Zaprvé si člověk musí určit jediný cíl – „flow“ spotřebuje veškerou mentální energii a cíleně ji nasměruje jedním směrem. Zadruhé, určený cíl musí mít pro daného člověka skutečný význam, není tedy možné se stavem proudění pokoušet docílit něčeho, na čem mu nezáleží. A nakonec zatřetí je užitečné, když je zvolené úsilí na hranici schopností daného člověka – tedy když je řekněme skála, na kterou se snaží vylézt, o něco vyšší a nedostupnější než ta, kterou zdolal posledně.

S těmito znalostmi jsem se pustil každé ráno do psaní – a psal jsem jiným způsobem než v minulosti, protože jsem se skutečně pokoušel napnout síly na jejich samotnou hranici. Během několika dní jsem se začal dostávat do stavu proudění a strávil jsem celé hodiny soustředěnou prací, aniž by mi to dávalo příliš zabrat. Zdálo se mi, že se stejně jako naposledy někdy na střední dokážu soustředit bez námahy v dlouhých úsecích. Předtím jsem se bál, že můj mozek nenapravitelně chřadne. A když jsem si uvědomil, že může za správných okolností zase fungovat na plné obrátky, chtělo se mi brečet úlevou.

Čtěte také: Přichází technopolární svět: Jak digitální giganti změní globální řád

Každý večer jsem strávil tím, že jsem se posadil na pláž a sledoval, jak na obzoru pomalu ubývá světla. Světlo, které uvidíte na mysu, se nepodobá žádnému jinému a v Provincetownu jsem svoje vlastní myšlenky, cíle a sny viděl zřetelněji než kdy dřív. Jako bych žil přímo ve světle. Takže když nastal čas opustit dům na pláži a vrátit se zpátky do našeho extrémně propojeného světa, byl jsem si nezlomně jistý, že jsem rozluštil šifru udržení soustředěné pozornosti. Vrátil jsem se zpátky odhodlaný začlenit do svého každodenního života všechno, co jsem se naučil. Telefon a notebook, které jsem nechal uložené doma v Bostonu, na mě působily cize a vyvolávaly ve mně pocit odcizení. Jenže stačilo pár měsíců a s obrazovkou jsem zase trávil čtyři hodiny denně a moje schopnost soustředění opět znatelně slábla.

Ne individuální, ale kolektivní problém

Bývalý inženýr společnosti Google James Williams, ze kterého se po jeho odchodu stal vůbec nejdůležitější filozof zabývající se v západním světě soustředěním, mi při návštěvě v Moskvě prozradil, kde jsem udělal zásadní chybu. Individuální abstinence je podle něj „asi stejně efektivní jako pokusit se vyřešit problém se znečištěním ovzduší tím, že budu dvakrát do týdne nosit plynovou masku“. „Na krátkou dobu to sice může odvrátit některé nejhorší účinky znečištění, ale není to ani udržitelné, ani systémové řešení problému.“ Naše schopnost soustředění se podle něj vinou nezadržitelných sil v celé naší společnosti zásadně zhoršuje. Domnívá se, že změna osobních návyků při nakládání s technologiemi je pouhé „přenášení odpovědnosti na jedince“, protože „jediné, co může skutečně něco vyřešit, jsou změny celého našeho prostředí“.

Francouzští zaměstnanci se rozhodli, že už toho mají dost, a zatlačili na vládu. Díky tomu dnes mají ze zákona ,právo na odpojení se‘.

Profesor Nigg přirovnává současný vývoj ohledně problémů s udržením pozornosti k neustále rozšířenější obezitě. Z choroby, která ještě před padesáti lety v západním světě skoro neexistovala, se stal všudypřítomný problém. A to ne proto, že bychom najednou začali být o tolik nenasytnější nebo požitkářštější. „Obezita není zdravotní, ale společenská epidemie. Mimo jiné máme k dispozici špatné jídlo, a tak lidé neustále nabírají na váze,“ vysvětlil.

Náš způsob života se dramaticky změnil tím, jak se proměnila nabídka potravin nebo že jsme postavili města, ve kterých se jen těžko pohybuje pěšmo nebo na kole. Tyto změny prostředí pak vedly k tělesným změnám. Masově jsme přibrali na váze. Něco podobného se podle něj nejspíš děje se změnami v naší schopnosti koncentrace.

Ne všechny faktory narušující naši pozornost jsou na první pohled zřejmé. Zpočátku jsem se zaměřoval primárně na vliv technologií, ale ve skutečnosti je důvodů mnohem víc – od našeho stravování přes kvalitu ovzduší až po hodiny, které trávíme prací a kdy zápasíme s nespavostí. Jde mimo jiné o řadu věcí, které dnes považujeme za úplně normální, jako když bereme našim dětem čas na hraní nebo když naše školy zredukovaly studium na permanentní testování.

Dospěl jsem k přesvědčení, že musíme čelit neustávajícím útokům na naši schopnost soustředění na dvou různých úrovních. První je individuální a zahrnuje celou paletu změn v každodenním chování, které mi pomohly o přibližně dvacet procent zlepšit schopnost soustředění. Ale musíme být k lidem upřímní. Změna osobních návyků není samospasitelná. Nacházíme se asi v podobné situaci, jako kdyby na nás někdo celý den sypal svědící prášek a zároveň radil: „Kdyby ses naučil meditovat, možná by ses tolik neškrábal.“ Meditace je jistě užitečný nástroj, ale zároveň musíme zastavit ty, kteří na nás ten pomyslný svědící prášek stále sypou. Musíme se společně postavit proti silám, které nám kradou naši koncentraci, a vzít si ji zpět.

Co můžeme udělat?

Možná to zní poněkud abstraktně, ale setkal jsem se s lidmi, kteří tento přístup uvedli na mnoha místech do praxe. Jeden příklad za všechny: vědecké poznatky jasně dokazují, že stres a únava dokážou narušit schopnost soustředění. Asi 35 procent všech zaměstnanců se v současnosti neodváží nikdy vypnout telefon, protože mohou ve dne v noci očekávat zprávu od šéfa. Francouzští zaměstnanci se rozhodli, že už toho mají dost, a zatlačili na vládu. Díky tomu dnes mají ze zákona „právo na odpojení se“.

Funguje to prostě. Zaměstnanec má nárok na přesně definovaný počet odpracovaných hodin a na to, aby ho jeho zaměstnavatel mimo tuto dobu nechal na pokoji. Společnosti, které tato pravidla porušují, mohou dostat vysoké pokuty. Podobných možných kolektivních změn je spousta a mohly by sloužit k tomu, aby se nám vrátila část naší schopnosti soustředění. Mohli bychom například přimět společnosti provozující sociální sítě, aby se vzdaly současného obchodního modelu, který je navržen přesně s cílem neustálého upoutávání naší pozornosti a díky němuž nedokážeme odtrhnout oči od obrazovky. Sociální sítě by přitom mohly fungovat úplně jinak – a místo neustálých útoků naopak dopomáhat k tomu, aby se naše koncentrace zlepšovala.

Čtěte také: Infrastrukturu virtuálního světa si rozparcelovali giganti. Jaká je budoucnost světa v cloudu?

Někteří vědci zpochybňují dostupné důkazy a naše starosti o ztrácející se schopnost soustředění považují za jakousi morální paniku srovnatelnou s obavami ohledně komiksů nebo rapu. Podle mnoha jiných vědců ale máme k dispozici dostatečně spolehlivá data a naše obavy se daleko víc než morální panice podobají prvním varováním ohledně epidemie obezity nebo klimatické krize v 70. letech minulého století.

Osobně se domnívám, že si vzhledem k naší současné nejistotě nemůžeme dovolit čekat na dokonale nezpochybnitelné důkazy. Musíme jednat na základě rozumného posouzení rizika. Co ostatně můžeme ztratit, pokud se ukáže, že se lidé varující před dopady na naši schopnost soustředění mýlí? Přinejmenším alespoň o něco omezíme čas strávený tím, že se necháme šikanovat od našich šéfů a sledovat a manipulovat technologiemi. A dosáhneme také na řadu dalších zlepšení v našem způsobu života, která jsou tak jako tak žádoucí.

Zato když se ukáže, že měly varovné hlasy pravdu, cena může být opravdu vysoká. Jak mi řekl Tristan Harris, snížíme úroveň naší lidskosti a zbavíme se schopnosti soustředit se právě ve chvíli, kdy máme co dočinění s obřími krizemi, které víc než kdy dřív vyžadují naši naprostou pozornost. Jedno je jisté: žádných změn nedosáhneme bez boje. Stejně jako se feministickému hnutí podařilo vybojovat zpět právo na vlastní tělo (a musí za něj dodnes neustále bojovat), potřebujeme založit hnutí, které by se zasazovalo o znovuzískání kontroly nad naší vlastní myslí. Musíme přitom jednat naléhavě, protože podobně jako v případě krize klimatu nebo obezity platí, že čím déle budeme čekat, o to těžší bude dosažení našeho úsilí.

S neustále ochabující schopností soustředění bude stále komplikovanější mobilizovat osobní a politickou energii potřebnou k tomu, abychom se postavili silám, které nás o ni okrádají. Na prvním místě musíme přestat obviňovat sami sebe nebo vznášet požadavky na pouhá drobná vylepšení od našich zaměstnavatelů a technologických gigantů. Naši mysl vlastníme jen my sami – a společně si ji můžeme vzít zpátky od těch, kteří se nám ji snaží ukrást.

Z anglické verze na webu The Guardian článek přeložil František Kalenda. 

***

Britskému spisovateli a novináři Johannu Harimu vyšel v roce 2020 v českém překladu titul Ztráta spojení: Odhalte pravé příčiny deprese (Lost Connections: Uncovering the Real Causes of Depression – and the Unexpected Solutions). Podobné téma řeší i jeho zatím poslední kniha – vydaná letos v lednu pod názvem Stolen Focus: Why You Can’t Pay Attention and How to Think Deeply Again.