V USA ve světle ukončení pandemických imigračních pravidel, zavedených bývalým prezidentem, opět sílí debata o pohybu běženců přes jižní hranici země. Jakkoliv demokraté v „trumpovských“ letech mobilizovali proti brutálním praktikám aplikovaným proti uprchlíkům, Joe Biden toho po nástupu do úřadu mnoho nezměnil.
„Sledujte tohle. Migranti si objednávají Doordash (jídlo přes aplikaci; pozn. redakce) v naději, že to nějak překlepou, dokud nebudou vzati do vazby,“ komentoval v půlce května z televizní obrazovky reportér Fox News Larry Kudlow nevěřícně situaci na jižní hranici Spojených států. O nejméně deseti podobných případech píše také server Rest of the World.
Obě zprávy se soustředily na letošní čtvrtek 11. května jakožto na důležitý bod zlomu na mexicko-americké hranici. K tomu dni totiž vypršelo pandemické nařízení z dob administrativy Donalda Trumpa, které změní přístup amerických pohraničníků k přicházejícím migrantům.
Téma migrace se v americké politice v posledních letech neustále vrací a zdaleka nejen kvůli Trumpovi vzbuzuje velké vášně. Především konzervativní média teď věští blížící se pohromu pro administrativu Joea Bidena, která bude tváří v tvář vlně běženců bezradná.
Na rozdíl od neomezeného počtu pokusů o vstup do USA pod předchozími pravidly teď Biden zavádí pětiletý zákaz pro nelegální migranty.
Kdybyste se řídili jen dle reportů z polarizovaného světa amerických médií a politiky, mohli byste si myslet, že se rázem v půlce května mění americká imigrační strategie z černé na bílou (nebo obráceně). Faktem je, že změny jsou nuancovanější a trumpovský a bidenovský pohraniční status quo jsou si podobnější, než jsou mnozí ochotni přiznat.
Co se (ne)mění?
Trumpovské nařízení, které právě vypršelo, vešlo ve známost pod označením Title 42. Podobně jako mnohé významné kroky v USA za posledních několik let bylo toto pravidlo prosazeno pod rouškou výjimečné pandemické situace. Velmi zjednodušeně řečeno: umožňovalo odmítat žadatele o azyl. Ti byli podle Úřadu celní a hraniční ochrany takto za pomocí Title 42 odvráceni více než 2,8milionkrát.
To nicméně neznamená, že bylo zabráněno ve vstupu stejnému množství lidí – opatření totiž nijak neomezovalo, kolikrát se může ten který žadatel skutečně pokoušet o vstup do USA. Čísla jsou tedy ve věci celkového počtu migrantů zavádějící. Stejně tak od konce roku 2020 klesal podíl zadržení americkými pohraničníky, které spoléhaly právě na Title 42 (oproti „tradičnějším“ deportacím podle článku 8 Code of Laws), nicméně až do konce platnosti tvořily tyto instance významnou část celku.
Čtěte také: „Cítil jsem se jako vězeň.“ Spojené státy rozšiřují elektronický dohled nad přistěhovalci
Nicméně Bidenova administrativa pandemické Title 42 nahrazuje vlastním nařízením, které funguje sice trochu jinak, ale o tom, že by bylo výrazně mírnější než Trumpem prosazené opatření, nemůže být řeč. Spíše naopak – čistě na papíře je vlastně ostřejší. Na rozdíl od neomezeného počtu pokusů o vstup do USA pod předchozími pravidly teď Bidenova administrativa zavádí pětiletý zákaz pro migranty, kteří se pokusí překročit hranici bez povolení. Souběžně s tím i tvrdé tresty sahající až po deportaci. Problém tohoto systému však představují zahlcené soudy – žadatelé o azyl si na stání musejí počkat i několik let.
Nehledě na to si vlny migrantů, dorážející z jihu do USA, žijí vlastním životem. Kromě vcelku očekávatelného ročního cyklu ovlivněného počasím je lze jen těžko předvídat. Jejich velikost ale ovlivňují i naděje migrantů ohledně toho, jak snadné může být v dané době překročení hranice. Do hry vstupují i mnohé mylné informace o zvažovaném uzavírání, nebo naopak otevírání hranice.
V uplynulých letech je ale trend počtu běženců zadržených americkými pohraničníky jednoznačně stoupající (s výjimkou propadu v prvním pandemickém roce). Evropskému čtenáři budou pak jistě z naší vlastní debaty o migraci povědomé americké hádky o tom, jak velkou část uprchlíků tvoří skutečně legitimní žadatelé o azyl, a jak velkou takzvaní „ekonomičtí migranti“.
Nedůsledný anti-Trump
Téma imigrační politiky s důrazem na jižní hranici Spojených států je v americké politice přítomné odjakživa, ale debatu o něm výrazně vyostřil Donald Trump. Svou první kampaň totiž do značné míry postavil na příslibu nové „zdi“ na jihu země. Zpřísňování imigračních zákonů zabralo velkou část z aktivit Trumpova Bílého domu. Proti jeho opatřením se ale také vzedmula výrazná vlna odporu, která například v roce 2018 vynesla do Kongresu mnohé demokraty.
Dalo by se tak možná čekat, že poté, co v roce 2020 zvítězil v prezidentských volbách demokrat Biden, imigrační politika Spojených států se výrazně otevře. Nic takového se ale nastalo. Jakkoliv na rétorické úrovni se demokraté vůči trumpovskému nativismu ostře vymezují, jak opatrně uznávají i New York Times, reálně se pohraniční praxe pod Bidenovou vládou až tak nezměnila.
Tu zeď jsem dokončil. A pak jsem si řekl, že musíme stavět dál, protože jsou tu místa, kde je to, jako když voda tryská skrz přehradu.
„Ani po necelých dvou a půl letech v úřadě se Bidenovi nedaří ustálit na přístupu k imigraci, který by uspokojil jeho kritiky z pravé i levé části politického spektra. V některých případech přijal za své agresivní opatření proti nárůstu migrantů na jižní hranici, které razil jeho předchůdce,“ psal před několika týdny na stránkách newyorského listu Michael D. Shear.
Jakkoliv se mnozí z mladého levicového křídla demokratů dostali do Kongresu s rétorikou volající po radikálním otevření hranic, nemusí to být nutně u americké levice pravidlem. Není tomu dávno, co senátor Bernie Sanders na návrh otevření hranic odpověděl, že je jako z dílny libertariánských miliardářů bratří Kochů, jenž by především způsobil tlak na snížení mezd amerických pracujících (byť od té doby se Sanders zjevně nechal mladšími kolegy trochu přesvědčit).
Čtěte také: Podporují ho sponzoři i rivalové. Pro Trumpa jsou hrozící žaloby požehnáním
Paradoxně socialistickému senátorovi v této výhradě letos trochu nevědomky dává za pravdu Bidenův ministr vnitřní bezpečnosti (má na starosti dohled nad hranicemi, pozn. autora) Alejandro Mayorkas, který se nesoustředí na potenciální efekt na mzdy, ale na výhodnost pro zaměstnavatele.
„V této zemi jsou firmy, které zoufale potřebují zaměstnance. A v zahraničí jsou zoufalí zaměstnanci, kteří hledají práci ve Spojených státech,“ nechal se Mayorkas slyšet před několika týdny na tiskové konferenci. Na jeho výrok okamžitě naskočili republikánští politici s vědomím, že mnoho amerických pracujících poté, co v posledních letech těží z relativně nízké nezaměstnanosti a související větší vyjednávací síly, něco takového nemůže slyšet rádo.
Symptomatická viceprezidentka
Málokdo ale ztělesňuje chaotičnost nakládání Bidenovy administrativy s otázkou jižní hranice tak silně jako viceprezidentka Kamala Harris. Té byla na počátku úřadování hlavy státu svěřena právě imigrační agenda Bílého domu. V jejích postojích se ale přitom těžko hledá jakýkoliv pevný bod.
Z americké pravice byla ze začátku vládnutí kritizována za to, že se vyhýbala návštěvě jižní hranice, kde by se o žalostné situaci sama přesvědčila. Když se po několika měsících konečně podvolila, setkala se opět s rozpačitou reakcí. „Nechoďte sem. Nechoďte sem,“ vzkázala neslavně Harris ve stejné době potenciálním migrantům z Guatemaly. Sklidila za to hněv nejen z levého křídla vlastní strany.
.@VP Kamala Harris: "We, as one of our priorities, will discourage illegal migration. And I believe if you come to our border, you will be turned back." pic.twitter.com/IZJrwLJuLr
— The Hill (@thehill) June 7, 2021
„Máme zabezpečenou hranici, což je priorita pro jakoukoliv zemi, včetně té naší a včetně naší administrativy. Je tu ale stále mnoho problémů, které se snažíme napravit ve světle zhoršení stavu, ke kterému došlo v uplynulých čtyřech letech,“ řekla Harris loni v září pro NBC. Zároveň obvinila zákonodárce v Kongresu, že dlouhodobě nejsou schopni se dohodnout na reformě imigračního procesu, aby usnadnila těm migrantům, kteří chtějí projít standardním zákonným procesem při vstupu do země. Podle amerických konzervativců pak naopak vyhlídka na snazší imigrační proces pohání vlny lidí přicházejících na hranice.
Harris sice mluví o zabezpečené hranici, ale ve světle konce platnosti Title 42 poslala současná administrativa na jižní hranici 1500 vojáků, kteří mají s aktuální vlnou pomoci. I kvůli tomu, že zmíněná hranice je přes 3000 kilometrů dlouhá, lze jen těžko toto rozhodnutí vnímat jako cokoliv jiného než symbolické.
Pro Bidena jde o obtížný tanec na miskách vah: při nečinnosti se otevírají republikánským útokům, že imigraci ignorují, Bílý dům se ale zjevně zároveň obává, že kdyby poslal jednotek více, dá tím republikánům nepřímo za pravdu. Ostatně komickým detailem je, že Kamala Harris odsuzovala z postu senátorky v roce 2018 podobné rozhodnutí Donalda Trumpa vyslat k jižní hranici jednotky.
Konec mýtu
Téma jižní hranice se v současnosti vrací právě i Trumpovi, který opět kandiduje na prezidenta. „Tu zeď jsem dokončil. Postavil jsem stovky mil zdi a dokončil ji… A pak jsem řekl, že musíme stavět dál, protože jsou tu místa, kde je to jako když voda tryská skrz přehradu,“ pronesl nedávno bývalý prezident na CNN. Není to ale pravda. Během Trumpova úřadování postavila americká vláda něco přes 700 kilometrů „zdi“. Nicméně velká část jen nahrazovala už starší bariéry. K dnešnímu dni je takto zabezpečena zhruba třetina americké jižní hranice.
Mytická hranice se ukázal být ideologickým reliktem již vyčerpaného univerzalismu, slibujícího, že ze světa bez limitu mohou všichni těžit.
Donald Trump svými slovy o tom, že zeď dokončil, ale je potřeba jí stavět dál, dokazuje slova amerického historika Grega Grandina. „Cílem není skutečně zeď postavit, ale neustále znovu oznamovat úmysl jí postavit,“ píše expert ve své nedávné knize End of The Myth. Téma migrační krize na jižní hranici USA pak dává do kontextu s předchozí představou Spojených států jako neustále expandující mocnosti – od pokořování Nového kontinentu až po příslib zkoumání vesmíru. Exprezidentova neslavná zeď má představovat temný protipól této zmírající ideje.
Čtěte také: Dva roky s Joem Bidenem: Zklamání, vítězství a výdrž. Prezidenta není radno podceňovat
„Může být lákavé si říct, že Trumpova pohraniční zeď je lepším posudkem ohledně toho, jak svět funguje, obzvláště v porovnání s mýtem hranice,“ píše Grandin. Ta se podle něho nakonec ukázala být přeludem, ideologickým reliktem dnes už vyčerpaného univerzalismu, slibujícího (ať už naivně, či neupřímně), že ze světa bez limitu mohou všichni těžit. Že mohou všichni povstat a společně mít svůj podíl pozemského bohatství.
„Zeď je v kontrastu k tomuto monumentem deziluze, monumentem jistého druhu brutálního geopolitického realismu: rasismus nebyl nikdy překonán; zdrojů není dost, aby se dostalo na všechny; globální ekonomika vždy bude mít vítěze a poražené; a vládní politika by měla k těmto faktům přihlížet,“ upozorňuje ve své knize historik.
Grandin vydal toto dílo na sklonku Trumpova vládnutí a z jeho závěru je zjevné, že překonání zmíněného brutálního geopolitického „realismu“ (či spíše pesimismu) považuje za alespoň teoreticky možné. Po dvou a půl letech vlády Joea Bidena je ale zjevné, že něco takového vyžaduje větší vizionářství, než kterým disponuje současné vedení demokratické strany.
