Americká invaze do Iráku a následná destabilizace celého regionu se často připisuje neokonzervativnímu vidění světa tehdejší administrativy George W. Bushe. Akademik Frank P. P. Harvey ale v pozoruhodné práci předkládá nepřímé důkazy pro to, že by k válce došlo stejně – i s hypotetickou demokratickou vláda v čele s prezidentem Al Gorem.
Před dvaceti lety Spojené státy rychle obsadily Irák a rozdrtily jeho armádu: spolu s „koalicí ochotných“ vstoupily do země 20. března 2003 a už 12. dubna dobyly Bagdád. Komplikace přišly až záhy. Nejprve se ukázalo, že zbraně hromadného ničení – jeden z hlavních oficiálních důvodů invaze – v Iráku nebyly. Taky začalo být zřejmé, že stabilizace Iráku nebude snadná.
Nakonec se americká přítomnost v zemi protáhla na více než dekádu, Spojené státy stála několik stovek miliard dolarů, o život během ní přišly sta tisíce Iráčanů a region k větší stabilitě nepřiblížila. A jen na okraj, v letech, kdy USA krvácely (zejména finančně) v Iráku, Čína v klidu posilovala. Poměrně rychle se proto začaly ozývat sílící hlasy, že invaze byla chybou.
Invaze do Iráku měla za cíl mimo jiné pomoci transformovat Blízký východ skrze demokratizovaný Irák – a vyslat tak zprávu Íránu.
O to významnější otázkou je, proč se USA k invazi rozhodly.
Proč Irák?
Vztahy USA a Iráku byly nepřátelské od první války v Zálivu v letech 1990 až 1991. USA a Británie například nad částmi Iráku vynucovaly bezletovou zónu. Saddám byl navíc bezesporu krutým diktátorem, který nebudil sympatie ani doma, ani v zahraničí.
Zároveň byli Američané – jak politici, tak voliči – po 11. září mnohem ochotnější k vojenské akci proti skutečným i domnělým nepřátelům. Invaze do Iráku byla správně chápána jako poměrně snadná záležitost: irácká armáda byla nekompetentní a poměrně zastaralá. Oproti Íránu snadný cíl.
I když ale tyto aspekty invazi usnadňovaly, samy o sobě příčinou nebyly.
Další odpověď by mohla znít, že byl Irák přímou existenční hrozbou pro Spojené státy, případně, že sahal po regionální hegemonii v oblasti bohaté na ropu. Z pohledu USA tedy dávalo smysl tuto hrozbu eliminovat. Jenže také tenhle argument je lichý. Irák možná platil za jednu z mocností svého regionu, oproti USA však byl bezvýznamným a vzdáleným trpaslíkem.
Jak jsme již předeslali, Irák nebyl po své porážce v první válce v Zálivu ani náznakem nejsilnějším státem regionu. Jeho populační i ekonomická síla byla jen zlomkem síly Íránu, který měl dvaapůlkrát více obyvatel a sedmkrát větší hrubý domácí produkt. Co do vyspělosti se nemohl rovnat se Saúdskou Arábií. Jeho kdysi početná armáda byla navíc po porážce první válce v Zálivu v troskách.
Paradoxně i kvůli irácké slabosti již začínalo být jasné, že to bude spíše Írán, kdo bude dále určovat dění v regionu. A Irák by se vzhledem ke své konfliktní minulosti s Íránem nabízel jako jeho logická protiváha.
Válku s Irákem tedy nevysvětlíme jako reakci na přímou hrozbu.
Neokonzervativci a vývoz demokracie
V průběhu let se jako hlavní teorie o příčinách invaze etablovala teorie neokonzervativismu. Ta v zásadě říká, že rozhodující bylo ideové smýšlení lidí kolem tehdejšího amerického prezidenta George W. Bushe.
Republikánští neokonzervativci nemají ucelenou teorii mezinárodních vztahů. Vyskytuje se však u nich několik opakujících se myšlenek.
Na jedné straně považují vojenskou moc za významný (a v řadě případů legitimní) mocenský nástroj a k mezinárodním institucím jsou poměrně zdrženliví až podezřívaví. Na straně druhé považují demokracii nejen za nejlepší zřízení pro USA, ale mají za to, že jde o zřízení vhodné univerzálně. Zároveň věří v teorii demokratického míru, podle které spolu demokracie neválčí. A v neposlední řadě vnímají USA nejen jako jednu z mnoha zemí, ale za hlavního nositele ideálů svobodného světa.
Dohromady jde o poměrně třaskavou ideovou směs, která nabízí dobrý důvod šířit demokracii silou. Šíření demokracie – a to bez velkého ohledu na názor dalších států či mezinárodních organizací – zde totiž není jen samoúčelnou ochranou lidských práv, ale i cestou k posílení bezpečností ostatních demokratických zemí.
Invaze do Iráku měla v tomto vidění světa splnit dva účely. Jednak svrhnout nepřátelského diktátora a nahradit jeho režim demokratickým zřízením. Jednak pomoci transformovat Blízký východ právě skrze úspěšně demokratizovaný Irák – a dát tak Íránu jasně najevo, co jej může čekat.
Neokonzervativní teorie má jistě svůj půvab a bezesporu ji nelze snadno smést ze stolu. Tato teorie však také nepřímo předkládá zajímavý kontrafaktuální argument: „Kdyby se prezidentem v roce 2000 nestal republikán G. W. Bush, ale jeho demokratický oponent Al Gore, neokonzervativci by americké politice nedominovali – a k invazi by tedy nedošlo.“
Jeden svět nestačí
Právě takovou otázku si položil kanadský akademik pohybující se na pomezí historie a mezinárodních vztahů Frank P. P. Harvey ve své knize Explaining The Iraq War a článku vydaném v Canadian Journal of Political Science, které si stručně shrneme. Harvey se pokoušel prozkoumat alternativní svět, v kterém se stal prezidentem Al Gore. A ptá se, zda máme více nápověd pro to, že by se pro invazi do Iráku rozhodl taktéž, nebo naopak.
Čtenáře jistě napadne, jak takové nápovědy vlastně vypadají, jelikož jsme omezeni jen na realitu, ve které USA pod prezidentem Bushem invazi provedly. Harvey předkládá řadu nepřímých důkazů, které lze v zásadě shrnout do čtyř kategorií:
- Gorovy chyby v pozorování a úsudku, jeho hodnoty, politické preference, spolupracovníci apod.
- společenské tlaky a domácí politika,
- chyby amerických zpravodajských služeb,
- chyby Saddámových zpravodajců či jeho chyby ve vyhodnocení situace.
Al Gore, zdaleka ne holubice
Hned první kategorie je poměrně zásadní. Pokud by byl Gore holubicí odmítající vojenské intervence, významně by to posílilo tezi „Gore = mír“. Připomeňme, že Gore zastával funkci viceprezidenta v době Billa Clintona, díky čemuž máme celkem solidní vhled do jeho pohledu na zahraniční politiku.
Jak Harvey zdůrazňuje, Gore v době svého viceprezidentství onou příslovečnou holubicí nebyl. Podporoval například bombardování Srbska. Také konsistentně vyjadřoval obavy z iráckého programu zbraní hromadného ničení a v Clintonově administrativě patřil k těm, kteří vůči Saddámovi zastávali nejtvrdší postoj.
Klíčová otázka zní, zda by se Saddám choval jinak, pokud by čelil Gorovi a ne Bushovi. Odpověď je jednoduchá: jeho chování by se zřejmě nijak nezměnilo.
Gore tedy byl spíše jestřábem. Mimochodem, když usiloval o prezidentství, jeho proklamovanými zahraničními politikami byly „asertivní multilateralismus“ a „předběžná angažovanost“. Ke zdrženlivosti či snad izolacionismu měl daleko.
Byli to naopak republikáni, kdo předchozí demokratickou zahraniční politiku kritizoval jako příliš aktivistickou. Demokraté sice kladli větší důraz na budování širších koalic a nebyli tak nedůvěřiví k mezinárodním organizacím, přesto by bylo velkou chybou vnímat jejich zahraniční politiku jako mírovou a nekonfliktní.
Druhou otázkou je, jak se Gore stavěl k vlastní invazi do Iráku. Předně je třeba poznamenat, že jako bývalý Bushův rival měl dobrý politický důvod ji kritizovat. Takovou kritiku války tedy nejde považovat za automatický důkaz, že by ji sám v pozici prezidenta nezahájil.
Gore se skutečně k válce vyjadřoval kriticky, a to – na rozdíl od jiných demokratů – ještě před jejím spuštěním. Jak ale ukazuje Harvey, jeho kritika více než na samotnou invazi mířila na Bushův přehnaně unilaterální přístup. Jinak řečeno šlo více o kritiku formy než obsahu.
Čtěte také: Irák před bouří? Vlivný Sadr se stahuje z politiky, možná ale jen rozehrává novou hru
Pokud by se Al Gore stal prezidentem, jeho ministrem zahraničí by se zřejmě stal Richard Holbrook. Ten přitom patřil mezi zastánce invaze a výrazné kritiky Saddáma Husajna. A podobné postoje zastávala řada dalších významných členů demokratické strany angažovaných v zahraniční politice. Zkrátka, je velmi pravděpodobné, že by klíčoví hráči v kontrafaktuální demokratické administrativě byli přinejmenším otevřeni možnosti využít vojenskou sílu proti Saddámovi.
Společenské tlaky
Bushova politika směrem k Iráku, a to včetně finálního zahájení války, měla širokou společenskou podporu – mezi 65 až 75 procenty. Taková čísla signalizují, že válku podporovali republikáni i demokraté.
Z dnešního pohledu se tento společenský konsensus může jevit zvláštně, ale jednak byly Spojené státy stále v šoku z útoků 11. září, jednak byl Saddámův režim celou předchozí dekádu (tedy i za vlády demokratů) vnímán jako nepřítel.
Vláda směřující ke konfrontaci s jiným státem se pochopitelně pokusí zvýšit podporu pro svou politiku, a to i za cenu spinningu nebo dokonce lhaní. V tomto případě ovšem nešlo o příliš náročný úkol.
Logicky se musíme ptát, zda by v této situaci hypotetická Gorova administrativa také nevyužila příležitosti a nezvýšila svůj tlak na Saddáma, byť třeba s větším důrazem na budování mezinárodní koalice. Jenže pokud by Saddám odmítl splnit americké požadavky, stejně jako tomu bylo v reálném světě, Gore by nakonec stál před dilematem: provést invazi, nebo nechat Saddáma vyhrát? Druhá možnost by se mu zřejmě vnitro-politicky rychle vymstila.
Zpravodajské chyby
[infobox id=”2″]
Zpravodajci před invazí netvrdili, že mají o existenci iráckých zbraní hromadného ničení stoprocentní důkazy. Jenže ve chvíli, kdy si všichni ještě pamatovali selhání zpravodajských služeb před útoky 11. září, nejisté informace mohly být jen stěží považovány za důvod, proč od invaze upustit. Případná nečinnost by se jakékoliv administrativě mohla vymstít.
Je fér dodat, že čtyřletá nepřítomnost mezinárodních inspektorů v Iráku mezi lety 1998 až 2002 vytvářela pro tuto nejistotu velký prostor.
Saddám v obavách z Íránu nechtěl mezinárodnímu společenství poskytnout definitivní důkaz o tom, že se zbraněmi hromadného ničení skutečně skoncoval. To z něj sice činilo potenciálně nebezpečnějšího protivníka pro Írán, zároveň ale tuto hru mohl hrát jen potud, pokud nebylo jasné, zda zbraně skutečně má. A tím samozřejmě dával Američanům důvod k nejistotě.
Lze sice namítnout, že si republikánská administrativa tuto nejistotu interpretovala spíše jako jistotu, otázkou však zůstává, zda demokratická administrativa uvažovala jinak. Tyto pochyby jsou na místě i proto, že zpravodajské výstupy v předvečer války – jak připomíná Harvey – dobře zapadaly do výstupů z doby předchozí administrativy.
Saddámovy chyby
Největší chybou Saddáma Husajna bylo nepochopení dopadu 11. září na americkou politiku. Hlavní hrozbou pro něj vedle vnitřních nepřátel zůstával Írán. Vzhledem k jeho oslabené konvenční armádě dávalo smysl předstírat vlastnictví zbraní hromadného ničení. A právě proto Saddám nechtěl připustit obnovení mezinárodních inspekcí a podnikal kroky nahrávající těm, kteří považovali irácké držení či alespoň vývoj zbraní hromadného ničení za reálný.
Tím se ale více a více dostával do hledáčku Spojených států. Saddám si sice uvědomoval, že se USA mohou odhodlat k akci, domníval se ale, že půjde jen o další nálety a nikoli o pozemní invazi.
Čtěte také: Redneck #42: Od segregacionistů až po Irák. Jakou kariéru má za sebou nastupující prezident Biden
Klíčová otázka tedy zní, zda by se Saddám choval jinak, pokud by čelil Gorovi a ne Bushovi. Odpověď je jednoduchá: jeho chování by se zřejmě nijak nezměnilo. Gore by proto neměl na vybranou – buď by musel provést invazi, nebo akceptovat diplomatické vítězství Saddáma.
Na závěr
Harveyho práce je zřejmě nejlepší historickou kontrafaktuální studií, kterou si studentky a studenti mezinárodních vztahů mohou přečíst. Její síla spočívá v tom, že se bod po bodu důkladně zaměřuje na klíčové faktory. Závěr je jasný: neokonzervativní vysvětlení neobstojí a v kontrafaktuálním světě s Gorem jako prezidentem by válka byla pravděpodobná.
Ano, demokraté by zřejmě volili jinou formu komunikace na mezinárodním poli, zřejmě by se od samého začátku více snažili hrát na půdě OSN. Jenže nakonec by se zřejmě vydali cestou velmi podobnou té, kterou známe z naší verze dějin.
Ani poměrně velké množství nepřímých nápověd nashromážděných Harveyem samozřejmě neznamená, že má nutně pravdu. Minimálně však ukazuje, že odvrácení války by rozhodně nebylo samozřejmé. Historická path-dependency kombinovaná se specifickou situací po velkých teroristických útocích spolu s chybami v úsudku amerických představitelů i Saddáma vytvářela krajně nestabilní situaci. Bez ohledu na to, kdo by seděl v Bílém domě.
Znamená to, že se válce nešlo vyhnout? Určitě šlo, ostatně jak zaznělo v úvodu, mnozí ve Spojených státech varovali, že válka není v národním zájmu. Jenže to by základní paradigmata americké zahraniční politiky musela být nastavena výrazně jinak: mnohem více ve prospěch „selektivního zapojení“ nebo dokonce izolacionismu a s mnohem menším důrazem na otázku demokracie a lidských práv.
V tomto modelu by Spojené státy minimalizovaly své zapojení ve vzdálených regionech a Irák byl vnímán jen jako nepodstatné vyrušení od potřeby vyvažovat Čínu. Než se ale nad touto alternativou začneme rozplývat, dodejme, že v takovém světě by se USA zřejmě stáhly z Evropy a NATO by se nikdy nerozšířilo ani o Česko, Polsko a Maďarsko.
