Za zrcadlo a zpět. Naomi Klein ve své knize ukazuje, co si vzít ze světa konspirací

„Když se realita začne zdvojovat a lámat o sebe samou, často to značí, že popíráme nebo ignorujeme něco podstatného – tu část nás nebo světa, kterou nechceme vidět. A že pokud varování neuposlechneme, čeká nás další nebezpečí,“ píše Naomi Klein v úvodu své loni vydané knihy Doppelganger (Dvojnice).

Tento citát zachycuje její ústřední metaforu, která podle Klein definuje naši dobu. Vztahuje ji nejen na společnost jako celek, různé etnické skupiny či politické frakce, ale také na jednotlivce – především pak na sebe samou.

Poslouchejte také: PULS | Soumrak sociálních sítí. Končí jedna éra, říká antropoložka Heřmanová

A má pro to dobrý důvod. Během pandemie covidu se totiž z uznávané autorky bestsellerů a jedné ze superhvězd západní levice, stala… kým vlastně?

Internetovým memem – mohla by znít jedna z odpovědí. Jeho princip popisovala virální básnička, která nasbírala tisíce sdílení:

„Pokud je Naomi Klein,
jsi na tom fajn.
Pokud je Naomi Wolf,
tak, kámo, uuuf.“

Druhá odpověď by totiž zněla: militantní odpůrkyně očkování a vyznavačka konspiračních teorií, která představuje avantgardu severoamerické krajní pravice.

Ztrácíte se? Nejste sami. Respektive jste na tom podobně jako Klein na začátku psaní Dvojnice.

Říkanka o dvou Naomi totiž zachycuje moment, kdy se pro kritickou masu lidí staly dvě Naomi nerozeznatelnými. Pro spoustu lidí sloužila také jako mnemotechnická pomůcka. (Tohle doporučuju čtenářstvu držet v paměti, pokud také nemáte nejlepší paměť na jména.)

Book of the Day: Has to be, doesn't it? The peerless Naomi Klein is back, with 'Doppelganger: A Trip Into the Mirror World'

A uniquely astute account of the scrambled political formations that have come out of the pandemic & the disorienting effects of social media.

H/b, £25 pic.twitter.com/R9JHeFv492

— Five Leaves Bookshop (@FiveLeavesBooks) September 29, 2023

Na začátku popletení stálo pár skutečných, jakkoliv vágních podobností. Obě píšou společensky kritické knihy, jež se prodávaly po milionech. Obě z pozice veřejných intelektuálek vystupují v televizních pořadech. Obě jsou Židovky ze Severní Ameriky. Obě střídají hnědou a blond barvu vlasů, navíc je od sebe dělí jen osm let.

Tím co, říkaly, se ale lišily – odjakživa.

Naomi Klein se proslavila na sklonku tisíciletí knihou Bez loga, která z antikapitalistických pozic analyzovala moc velkých korporací, jejich „brandů“ a odporu proti nim. V téměř o dekádu mladší Šokové doktríně zase popisuje, jak byly katastrofy a krize v různých koutech světa zneužity k zavedení neoliberálních politik.

Naomi Wolf začala svoje první období slávy už na začátku devadesátých let, když vydala titul Mýtus krásy. V něm kritizovala nedosažitelné standardy vzhledu, které na ženy klade patriarchální společnost.

Nejenže si nás pletli, začaly jsme splývat do jedné, zaměnitelné Naomi.

Stejně jako Klein, nebyla ani ona zdaleka první autorkou, která by se svému tématu věnovala. Její úhel pohledu – za hlavní funkci těchto standardů považovala oslabení žen oproti mužům v konkurenčním boji na trhu práce – se ale trefil do ducha doby.

Po vyhrané studené válce byly dřívější radikální požadavky ženského hnutí odsunuty na smetiště dějin a americkému feminismu hlavního proudu zbyl poslední úkol – prorazit „skleněné stropy“ v těch stejných korporacích, které Klein později kritizovala.

Dlouhou dobu si šlo ale obě autorky zaměnit aspoň s tím, že je na politickém spektru zařadíme „nalevo od Republikánské strany“. Wolf se sice postupně posouvala doprava, ale její radikalizace přišla během covidu.

Ten popisovala jako spiknutí čínské komunistické strany, Billa Gatese a Světové zdravotnické organizace. Proti tomu stavěla divokou plejádu řešení – jako třeba požadavek na to, aby moč a výkaly očkovaných zůstaly odděleny od veřejné kanalizace, než „kontaminují“ pitnou vodu.

Incredible irony with this Guardian headline mistake (on the iPad edition) on a piece by Naomi Klein about how she’s constantly mistaken for Naomi Wolf 🤦‍♂️ pic.twitter.com/rvDRD4doMI

— Tom Churchill (@mrtomchurchill) August 26, 2023

Klein označovaly účty na sociálních sítích, dostávala čím dál tím více zpráv. Některé ji urážely za to, že šířením dezinformací přispívá ke smrti tisíců lidí. Jiné jí děkovaly za to, že konečně řekla, „jak  je to doopravdy“.

To všechno probíhalo v době lockdownů, kdy se na sociální sítě přesunul ještě větší podíl našich společenských interakcí. Profily zůstaly posledním spojením člověka s ostatními lidmi a ten její se začal rozpadat – zdvojovat, lámat o sebe sama.

Nešlo už jenom o záměnu, kterou by šlo vysvětlit pár podobnostmi a neobvyklým křestním jménem „OMG, až dneska jsem se dozvěděl, že nejsou ten stejný člověk,“ napsal někdo na Twitter.

„Nejenže si nás pletli, začaly jsme splývat do jedné, zaměnitelné Naomi. To bylo na tom všem nejvíc destabilizující,“ popisuje Klein.

„Počkejte, až se dozví o telefonech“

Novinářka se na základě toho pouští do divoké jízdy, která si ve čtivosti v ničem nezadá s napínavou detektivkou, ze které se ale místy stává mrazivý thriller.

Začne číst Twitter i starší knihy Wolf, aby pochopila její životní trajektorii. Začne sledovat její mediální výstupy a v přímém přenosu pozoruje, jak stoupá výš a výš v hierarchii konspiračně krajní pravice v USA. Dotáhne to až na pravidelnou hostku – a jednu z „žen roku 2021“ – v pořadu bývalého Trumpova stratéga Steva Bannona.

Z osobního příběhu se stává mapování politické síly, o které toho doposud nevěděla mnoho. Čím víc se ale do „jejich“ světa dívá, tím víc v něm poznává ten „náš“.

Klein to pojmenovává jako zrcadlení – „napodobování názorů a obav, které jsou živeny chybami a mlčením progresivců“.

Jestli něco na obyvatelstvu světa za zrcadlem obdivuju, je to jejich víra v to, že lze změnit realitu.

Když Wolf rozjede svoje divoké fantazie o tom, čeho všechno má být schopná aplikace tzv. „covidového pasu“, na liberálním Twitteru se jí dostane jízlivé odpovědi. „Počkejte, až se dozví o telefonech.“ Všichni přece víme, že tyto přístroje o nás opravdu shromažďují nesmírné množství dat.

„Na začátku jsem se smála jako všichni ostatní – cítila jsem se přesně tak nadřazeně, jak jsem měla. Ale teď, po měsících sledování zrodu nové a mocné politické konstelace, v níž platí Wolf za hlavní hvězdu, se už nesměju,“ vysvětluje Klein.