Velitel ukrajinských speciálů: Řežeme jim zásobovací tepny, ze života mají peklo, bez pomoci ale shoříme

Hlavní nápor ruských sil směřoval na Kyjev od 24. února ze severozápadu. Armáda postupovala skrze města, která zřejmě dlouho zůstanou v evropské paměti zapsána jako místa velkých tragédií – ať jde o Boroďanku, Buču nebo Irpiň.

Zatímco se invazní armáda blížila k metropoli, její část se zároveň snažila Kyjev obklíčit, odříznout jej od zásobování ze západu a přepůlit zemi na dvě části. Její postup se zastavil v okolí města Makariv na Žytomyrské dálnici vedoucí z hlavního města na západ. Právě v těchto místech bojoval se svou jednotkou Jurij Ulšin, bývalý člen dobrovolnického batalionu Azov, následně výsadkář ukrajinské 81. brigády a dnes voják specializující se na zvláštní operace.

S Jurijem jsme se setkali krátce po ukončení bojů v okolí Kyjeva právě v místech, kde jeho jednotka operovala. Během rozhovoru jsme probrali slabá místa ruského postupu, rozhodující momenty v boji o Kyjev i to, jestli země má šanci obstát v další fázi války, která právě začíná.

Co jste dělal 24. února, když začala invaze?

Když začala aktivní fáze konfliktu, byl jsem v Mariupolu. Měl jsem tam nějakou práci. Nad ránem se ozvaly první dopady raket, tak jsem hned pochopil, že se ten idiot rozhodl tu hloupost fakt provést. Pracuji běžně po celé délce fronty, plním tam zvláštní úkoly. Když jsem viděl, že se ruská vojska vydala na Kyjev, sebral jsem se i se svou skupinou a jeli jsme tam. Kyjev byl jasná priorita, sedět na Donbase pro mě bylo v tu chvíli zbytečné. Kdyby zabrali Kyjev, tak už na Donbase nic nenaděláme. Přijeli jsme ke Kyjevu a začali hned studovat situaci: nejdřív dění ve městě, jak přesně funguje teritoriální obrana a podobně. Mám trochu specifický postup – nikdy nedělám to, co dělají ostatní. Vždy hledám, kde mají druzí slabé místo, co je děravé, snažím se udělat to, co jiní přehlédli.

Armáda je běžně docela hierarchická struktura. Jak je tam něco takového možné? Když přijedete, tak všichni vědí, kdo jde, a vyhoví vám?

Já jsem si autoritu získal svou prací. Moje válka proti Rusům začala už na Majdanu. Potom přišla anexe Krymu, a my jsme žádali o zbraně, ale nepovolili nám jet na Krym. S rozpoutáním války na Donbase se zformoval batalion Azov, a tak jsem se k němu přidal. Dostali jsme zbraně a pustili se do práce. První velké boje jako Marjinka, Mariupol nebo Ilovajsk jsem prošel s Azovem. Tlačili pak na nás, ať se rozhodneme, jestli chceme být v Národní gardě (ukrajinské vojenské jednotky pro vnitřní užití spadající pod ministerstvo vnitra, pozn. red.), nebo v armádě. Přidal jsem se k vojenským výsadkářům z 81. brigády. Měl jsem podmínku, ať mě nechají dělat to, co umím. Nechtěl jsem si nechat svazovat ruce postsovětskou byrokracií.

Bojovali jsme hlavně v oblasti doněckého letiště – šachta Butovka, Písky. Když pak měla naše jednotka odejít na rotaci, šel jsem za velitelem a říkám mu: „Víte, že se mě rotace netýká? Bojuji, týl neznám.“ A tím u nás začal konflikt. Nakonec jsem byl raněný a kvůli neshodám s velením odešel do jednoho dobrovolnického batalionu. Až před půl rokem jsem zase podepsal kontrakt s armádou. Měl jsem tam dobré přátelé – třeba Chomčaka (bývalý náčelník generálního štábu Ukrajiny, pozn. red.) nebo Zalužného (náčelník generálního štábu Ukrajiny, pozn. red.). Spojila nás práce. Znali mou práci a cenili si mě za ni.

Znám vás právě z fotky, na které jste se Zalužnym pózoval s protidronovými zbraněmi.

Zalužný mi zavolal a řekl, ať s ním jdu zase pracovat. Souhlasil jsem pod podmínkou, že budu moct dělat naplno to, co dělám nejlíp. Na jeho žádost jsem opět podepsal kontrakt a teď dělám všechnu nestandardní práci.

Když jste potom přijel ke Kyjevu, co bylo vašim úkolem?

Přijel jsem ke Kyjevu s mou malou skupinou vojáků. Byli tam dobrovolníci i profesionálové, dali mi možnost vybrat si lidi ze všech jednotek. Měl jsem před sebou konkrétní úkoly a potřeboval jsem na to dobré lidi. Často se stává, že máte v armádě skvělého pilota, ale sedí i se svým talentem někde v zákopech. Máte vynikajícího naváděče, který místo toho sedí s puškou někde v bunkru. Povybíral jsem si z těchto lidí a přijeli jsme první do Irpině, potom za Brovary a k Makarovu. Jezdili jsme kolem Kyjeva a koukali se kolem sebe, nasávali situaci.

Ta počáteční fáze byla rychlá. Pochopil jsem, že plán protivníka je projít ze severozápadu Kyjeva Makariv, Byšev, Fastiv, Bělоu Cerkev a Umaň. Vojska, která šla z jihu, měla dojít do Umaně a rozdělit tak Ukrajinu a zastavit dodávky zásob pro Kyjev ze západu. Uzavřeli Žytomyrskou dálnici a veškeré jejich úsilí se upíralo na jih k Oděské dálnici. V tu chvíli mi došlo, co je cílem protivníka, a tím pádem i jak je situace vážná. Jedním z úkolů, který jsem před námi viděl, bylo vykopat je zpět za Žytomyrskou dálnici. Pracoval jsem kolem dálnice u Motyžyna.

Takže jste vyhodnotili situaci a co následovalo potom?

Když jsme všechno zhodnotili, začali jsme chodit na návštěvy k nepříteli. Moji piloti létali s drony a sbírali informace. Hlásili jsme dělostřelectvu jejich lokace a tímto způsobem jsme jim dělali peklo nepřetržitě ve dne i v noci. Měli jsme k tomu už i vlastní minomety, které jsme Rusům sebrali. Nepřítel byl demoralizovaný a bylo třeba na něj bez přestání tlačit. Při prvním útoku jsme přišli o šest lidí, které jsem sám odvezl právě od Kapilova.

O co jim vlastně šlo?

Tihle, proti kterým jsme stáli, měli za úkol udělat kotel kolem Makariva, obsadit tamní most přes dálnici, aby se kolem něj opevnili a drželi cestu na jih do Byševa. V těch místech útočili hodně tvrdě – používali jak dělostřelectvo, tak i tanky. Moje skupina nabrala protitankové střely NLAW a Javeliny a vyrazili jsme dopředu. Ničili jsme jim jeden kus techniky za druhým a tlačili je zase zpět. Bylo to tam všechno v jednom ohni. Naštěstí neměli dost materiálu a nepovedlo se jim postoupit dál na Jasnohorodku a Byšev. Na podporu jim přišlo letectvo, ale my jsme už měli Stingery (americké přenosné protiletadlové systémy, pozn. red.), takže jsme si to dokázali odpracovat i proti letadlům.

Čtěte také: Pobrat, co doma neshořelo, a když zbude čas, vyhrabat příbuzné z trosek

Když máš zavázané oči, lesem neproběhneš

Co z jejich výbavy vám dělalo největší problémy?

Orlany (ruský průzkumný dron, pozn. red.). S tím nám dost pomohli Litevci – je to ta fotka, jak jsme se fotili se Zalužným. Orlany totiž létaly dost nízko nad zemí, třeba jen kolem 1000-1500 metrů. Vy vidíte, že letí Orlan a hned vzápětí se začne ozývat jejich dělostřelectvo, padají na vás rakety a létají nad vámi jejich letadla. Pak nám ale dodali tuhle výbavu, jeden jsme sestřelili a najednou začaly létat jen velmi omezeně, a protože se báli sestřelení, tak v podstatně větší výšce - někde kolem pěti kilometrů nad zemí. Hodně jsme si oddechli, protože v tu chvíli se jejich bombardování omezilo asi na polovinu, a navíc se přestali trefovat na naše pozice. Byl jsem za to Litevcům vážně vděčný a našim generálům taky, protože mě poslechli a dali mi možnost to sem z Litvy vůbec dostat.

Byl to podle vás rozhodující moment?

Náš největší problém byl vzduch – jsou to jejich oči. Když vidíš, co se děje na zemi, můžeš se tomu přizpůsobit. Když to nevidíš a nemáš informace, tak jak můžeš vést operace? Je to jako chtít proběhnout les se zavřenýma očima – daleko nedoběhneš. Stejné je to ve válce - 95 procent jsou informace. Získáš informaci, vyhodnotíš ji a pak je třeba jen jedno procento práce to, že zmáčkneš tlačítko nebo spoušť. To je válka.

Chápete, co byl rozhodující moment, který je přiměl se od Kyjeva stáhnout?

Možná to nevidím z dost vysoké perspektivy, ale asi to bude tak, že vlezli na nějaké území, které dost dobře neznali, a my jsme jim k tomu neustále řezali zásobovací tepny. Udělali jsme jim tu peklo, zastavovali logistiku, byli na cizí zemi a vážně nechápali, co se kolem nich děje.

A vy jste chápali, co dělají oni?

Já jsem jezdil po vesnicích v jejich okolí, od Marjinky až po Ivankovo, na kraj okupovaných území a zajímal jsem se o informace o jejich morálně-psychologickém stavu. Zajímalo mě, jak co dělají, kudy přišli, jaké jsou tendence v jejich chování. Nechal jsem je sledovat ve dne i v noci, abych pochopil jejich úroveň. Když chápeš, kdo je protivník, tak víš, jak proti němu táhnout, jak ho zničit nebo mu to aspoň udělat co nejnáročnější.

Víte, proti komu jste vlastně bojovali?

Když jsme viděli dvoustovky (náklad 200, označení pro padlé, pozn. red.), nebo nacházeli jejich dokumenty, tak to byli hlavně Rusové z Dálného východu, často Burjati. Pak tam byla véčka (jednotky označené písmenem V, pozn. red.), to byli Čečenci, ale ty jsem mrtvé neviděl, protože si své dvoustovky odváželi.

Jak je odváželi? Nám lidi říkali, že tam fungovala mobilní krematoria, pálili je…

Jestli je pálili, neřeknu, ale vím, že pokaždé, když jsme si tam proti nim trochu popracovali, tak v noci odjížděly náklaďáky – viděli jsme, že něco nakládají a odváží, tak předpokládám, že to byla těla. Nedali jsme jim spát. A pak přišla ta noc, kdy se začali stahovat. Měli jsme z toho šílenou radost – tři týdny jsme nespali, nejedli, nenechali jsme je v klidu. Teď odcházeli a my jsme jim šli v patách, začišťovali jsme je a brali techniku, kterou za sebou nechávali.

Jste součástí svým způsobem elitní jednotky, a tak asi víte i o podobných ruských elitních skupinách, které fungovaly na druhé straně.

Byly tu, nacházeli jsme jejich stopy. Když jsme začali chodit s mou skupinou po terénu, viděli jsme občas v lese, že tam tyhle jednotky pracovaly. Nestíhali jsme je pronásledovat, ale když jsme pochopili, že pracují v naší blízkosti, bylo jasné, že i Rusové mají na místě své profesionály.

Víte, o koho jde?

Neřeknu ti, že je to FSB, ale jsou to profesionálové s hodně velkým písmenem P. Viděl jsem, jak přistupují k práci, a bylo mi jasné, že je to vážně vysoká třída. Chodil jsem jen po jejich stopách, nechytil jsem je, ale dalo se z nich vyčíst, že tam jsou i co dělají za práci. Zároveň vím, že jsem je v několika případech překvapil a ukázal jim, že se na tomhle území nemůžou jen tak volně pohybovat.

Rusové bojují množstvím masa, my musíme hlavou

Všechna média neustále řeší, že Ukrajina získává Bayraktary, Javeliny, Stingery, teď už i tanky nebo houfnice. Moc se ale nemluví o informacích, snad kromě družicových snímků od Maxaru. Jak je to ve skutečnosti s informacemi – dostáváte je od spojenců?

Přicházejí k nám z různých zdrojů, navíc je každý sbírá na své úrovni. Všechno je o úrovni odpovědnosti. Generál se nemůže zabývat jednou jednotkou nebo malým výsekem fronty. Ideální je, když každý dostává tu operativní informaci, kterou právě může využít. Obrazně řečeno – když naložíš sto kilo člověku, který jich neudrží ani deset, tak je to k ničemu. Zároveň by velitelé měli být schopni předvídat, co se bude dít dál. Útočné síly je třeba ničit ve chvíli, kdy se formují. Když už tanky nebo pěchota dojdou až do zákopů, tak to je chyba důstojníků a velitelů, kteří to kvůli nedostatku informací nebo přípravy dopustili. U nás jen komunisté nebo Rusové bojují na množství masa. My potřebujeme pracovat hlavou a technologiemi. Své lidi musíme chránit a přesně o to se snažíme. Snažíme se předvídat, a když vidíme, že se někde pohybují, tak je bombardovat dělostřelectvem. Pěchota jen na závěr dodělá zbytek.

Takže ze všech těch zásob, které ze zahraničí dostáváte, co je podle vás nejzásadnější?

To je velice důležitá a správná otázka. Ukrajina prosí hlavně o jedno – posílejte nám víc výbavy a k tomu nám pomáhejte informacemi, které nemůžeme sami získat, ať už jde o satelitní snímky nebo rozvědku. Ostatní už zvládneme. Máme silného ducha, máme dost lidí na to, abychom vyhráli nad touhle nelidskou armádu. Potřebujeme k tomu zbraně a výbavu, od patron až k raketám.

Takže když Slovensko dodalo protiraketové střely S-300, měli jste velkou radost?

No jasně, nebe je pro nás velký problém. Nejednou jsem viděl, jak nade mnou prolétají ruské vrtulníky Ka-52. Podíváš se na ně, těžce si povzdechneš a jediné, co můžeš udělat, je říct si: Sáákra, proč taky jeden nemám? Cítíš se z toho úplně bezmocně. Teď už naštěstí máme aspoň ty Stingery nebo Igly, s tím se dá něco dělat.

Jaké je pro vás nejděsivější zbraň ze strany Rusů? Co ve vás vyvolává největší obavy?

Odpovím ti trochu jinak. Všechny zbraně jsou nebezpečné, i pistole Makarov. Jestli jsi dopustil, že se k tobě někdo dostane a vystřelí, tak je nebezpečná. Když protivník používá nějakou zbraň, ať už jsou jakékoli, a my nemáme co proti ní postavit, tak jsme oběti. Bohužel.

A u jakých zbraní kromě jaderných to tak je?

Třeba reaktivní dělostřelectvo. Nebo letecké rakety. Co proti tomu můžeme dělat? Vzájemný nepoměr v množství našich a jejich zbraní je obrovský. Zbraně, které dostřelí 40, 50 nebo 100 kilometrů, prakticky nemáme. Další věc je protivzdušná obrana. Proč tu pořád létají jejich letadla? Protože máme málo zařízení protivzdušné obrany. Máme je, jasně, ale opravdu velmi málo. Kdybychom jich měli dostatek, nikoho bychom neprosili, ať uzavře naše nebe. Dejte nám výbavu a uděláme to sami. Platí to pro každý typ výbavy, potřebujeme dosáhnout aspoň rovnováhy. Jestli letí deset letadel a my máme jeden BUK, tak jich deset nesestřelíme. Oni mají navrch množstvím, a proto nás ničí. To je náš problém. Měli jsme na zemi dva tanky a z druhé strany přijelo jejich deset tanků a dvacet BMP (bojové vozidlo pěchoty, pozn. red.). Jasně, tankista jeden nebo dva zničí, ale ti ostatní to uvidí a tupě jej smetou z povrchu země.

Jak se vám vlastně daří dostávat zásoby zbraní a výbavy ze Západu na místa, kde jsou třeba?

Zbraní, výbavy a nábojů nikdy není dost nikde. Už vícekrát se mi stalo, že jsem potřeboval střely a ony nebyly. Snažil jsem se si je vyjednat na hodně vysokých místech, šlo třeba o 50 střel, a pochopil jsem, že to je prostě hodně bolestivé téma. Voják nemá přemýšlet o tom, že mu zůstalo jen deset střel, tak proti čemu vystřelí, a proti čemu ne. V tu chvíli přestáváte být efektivní, to prostě není válka. Stávalo se nám, že letí vrtulník a my nemáme žádné Stingery. Koukáme, kam letí, a to je všechno, co s tím můžeme udělat. Nebo jede tank a ty si jen říkáš: Kéž bych měl Javelin! Ale nemáš ho. Všechno je hodně omezené. A pak si zase často všimneš, že někam přijedeš, leží tam Stinger a snáší se na něj prach.

Čtěte také: Stydíš se psát o podřadných genech? Vytáhni zeměpis. Za ruskou tyranii ale zima nemůže

A když už přijdou zbraně, třeba z Česka nebo ze Slovenska, daří se je distribuovat na místa, kde jsou potřeba?

Snažíme se dostat ty zbraně na místa, kde jsou nejvíc potřeba, ale není to tak snadné. Všichni samozřejmě chtějí všechno. Když se někde zeptáš, jestli chtějí Stingery nebo Javeliny, tak ti všichni řeknou, že je potřebují. Je nutné se ale podívat, kdo reálně maká, a kdo to naopak nevyužije. To je jako u rybaření – když chceš něco chytit, musíš přečíst řeku, najít si místo a pak se pustit do práce. Když jen tak stojíš, tak nikdy nic nechytneš. Když jsi v zákopu a nic neděláš, tak proč sis prosím tě bral Javelin? Aby to mělo smysl, tak musíš koukat, kde jsou tanky a odkud se k nim můžeš přiblížit. Máš Stinger? Tak si musíš vybrat místo, kde něco lítá, dlouho sledovat oblohu, a jakmile něco letí, tak to sestřelit. On za tebou jen tak nepřiletí. Všude hraje roli lidský faktor. Svádět na generály to, že sám nic neodpracuješ, nemá smysl.

Takže s logistikou není problém, ale je problém s množstvím?

Přesně tak. 

Když vidím, jak se všichni radují, že Ukrajina porazila silnou ruskou armádu, přijde mi to předčasné. Zatím nevíme tolik o slabé armádě jako o tragickém plánu nejvyššího velení. Jestli teď ve druhém kole půjdou přes Donbas, co od nich můžeme čekat?

Radovat se by bylo předčasné. Mají ztráty, ale ne takové, abychom si mohli oddechnout. Je jasné, že teď budou dávat všechnu pozornost na Donbas. Je zjevné, že si začínají probíjet cestu za pomoci letectva a dělostřelectva. Tam teď bude hodně velké horko a bude to dost těžké. Všechno záleží jen na tom, jestli dostaneme vybavení, o které žádáme. Teď totiž třeba nemáme velký dosah. Máme Grady, Uragany (salvové raketomety s dostřelem do 40 kilometrů, pozn. red.), to není špatné, ale co dál? Když máš informaci, že někde stojí jednotka, a ty na ni nedosáhneš, tak to ani není válka. Když ale dostaneme to, co budeme potřebovat, tak věřte, že budou hořet.

Myslíte, že je teď jejich hlavní cíl jít přes Mariupol kolem opevněné fronty na Donbase na sever a přes Charkov na jih a obklíčit tak vaše vojáky?

Jo, přesně tak.

Takže kolem Chersonu a Mykolajiva jejich úsilí slábne?

Musíme je zastavovat a ničit všude. Každá sekce fronty má svou důležitost, své priority a své úkoly, které je třeba udělat právě tam. Nejde to tak, že upřete všechnu pozornost na jedno místo a druhé necháte být.

I přesto se dá říct, že probít se přes Donbas se jim asi nepovede a musí proto jít právě ze severu a jihu?

Všechno závisí na tom, jestli tam na ně budeme včas čekat. Jestli budeme mít výbavu, abychom se opevnili. Dnes máme dost velké ztráty od jejich dělostřelectva, protože na jejich 100 děl máme svých deset. Kromě toho, že máme jen deset děl, tak oni mají systémy, které odhalují, odkud se střílí. Na jedno naše dělo mají deset těchto systémů a my jich máme na jejich sto děl pět. Máme skvělé specialisty, ale často nemají s čím pracovat. Zase se vracíme ke stejnému tématu – dejte nám čím proti nim bojovat.

Pořád se vracíme k tomu, že potřebujete víc zbraní. Kolik jich musíte dostat, abyste řekli, že už to stačí?

Nedostáváme jich zdaleka tolik, abychom mohli bojovat aspoň trochu jako rovný s rovným. Když to řeknu jinak – nedostáváme od vás dost vody, abychom mohli tenhle oheň uhasit. Dáváte nám ji po kapkách, tak aby to akorát trochu zasyčelo, ale uhasit to s tím nezvládneme.

Vnímají to stejně všichni vojáci, že dostáváte jen tolik zbraní, abyste déle hořeli?

Vidíme, že to tak je. Všichni víme, že se Rusové nezastaví, a proto prosíme, abychom dostali možnost v té válce opravdu bojovat. Od začátku Putin říkal – opovažte se jim pomoct, protože jinak budeme odpalovat speciální bomby, mačkat tlačítka. A všichni se bojí, protože vědí, že Putin je debil a má jaderný kufřík.

Když nedávno Česko dodalo první těžké zbraně, četl jsem to tak, že NATO zkouší, jak Rusko zareaguje. Teď už se mluví i o dodávkách stíhaček, tanků z Německa a dalších systémů obrany nebe...

Však se podívejte, jakou cenu jsme už zaplatili. Držíme se a všichni se nestíhají divit. Ruská armáda měla dříve obraz neporazitelnosti a teď sem přišla horda a všichni koukají, jak se malá Ukrajina drží. Pro všechny je to šok a zázrak. Teď jen potřebujeme, ať nám pomůžete i vy. Copak nikdo nechápe, že když ji nezastavíme, tak ta nemoc půjde dál?

Sledujte naši reportáž z příprav Kyjeva na obléhání: