Množství afrických a asijských států nepodpořilo rezoluci odsuzující počínání Putinových vojsk na Ukrajině. Za jejich postojem ale nestojí jen vliv Moskvy. Upozorňují na rozdílné vnímání konfliktu podle toho, jestli se odehrává na evropské či jiné půdě. Tento dvojí metr se týká i prosazování mezinárodních norem nebo rasismu při přijímání uprchlíků.
Šokovala svět a vyprovokovala obrovskou vlnu solidarity. Evropa dál se zděšením sleduje žalostnou destrukci a utrpení ve své těsné blízkosti způsobené ruskou invazí na Ukrajinu. Zabavuje superjachty ruských oligarchů, vypořádává se s vlnou uprchlíků, tentokrát stejné barvy kůže, a usiluje o mezinárodní izolaci Kremlu.
Pohledem srdce Evropy by se mohlo zdát, že celý svět stojí proti neospravedlnitelné agresi jednoznačně za Ukrajinou. V této optice pak vyznívá paradoxně, že aspoň podle hlasování Valného shromáždění (VS) OSN se vlády těch států, na jejichž území žije většina světové populace, nepostavily na stranu Ukrajiny a Západu a nepožadovaly stažení ruských vojsk.
Mnohé africké země, které mají dlouhou historii v Hnutí nezúčastněných, chápaly připojení se k této rezoluci jako postavení se na stranu Západu. Místo toho se stavěly proti válce a porušování mezinárodních norem obecně.
Je pravda, že pomyslné misky vah v tomto smyslu převážily hlavně dvě nejlidnatější země světa, Indie a Čína, které se hlasování zdržely. Právně nezávaznou rezoluci navíc podpořily téměř tři čtvrtiny členů OSN, nehledě na to, že oficiální postoj nedemokratických zemí nemusí nutně odrážet mínění většiny jejich obyvatel. Jen hrstka těch nejtotalitárnějších států světa se otevřeně postavila za Putina. I tak se ale velká část Afriky a Asie hlasování zdržela. A jejich důvodům se vyplatí naslouchat, nejen pro pochopení a zajištění naší bezpečnosti do budoucna.
Slova německé ministryně zahraničí Annaleny Baerbock mluví za vše. Na začátku března sdělila Valnému shromáždění OSN, že když ve snaze o zajištění podpory Ukrajině volala světovým protějškům, často odpovídali otázkou: „Chcete po nás, abychom projevili solidaritu s Evropou, ale kdy v minulosti jste stáli za námi?“ Diplomati rozvojových zemí dodávali, že nemohou nevidět, jak se svět mobilizoval daleko rychleji proti evropské invazi než proti konfliktům v Asii, Africe nebo na Blízkém východě.
Ne za Rusko, ale za spravedlnost
Nejvíce rozdělená je v tomto smyslu Afrika. Zatímco některé země invazi odsoudily za hrubé porušení základních mezinárodních norem, jiné byly zdrženlivější. Často totiž konflikt vnímají nejen jako ruskou invazi na Ukrajinu, ale i prizmatem širšího sporu mezi Ruskem a zeměmi NATO v čele se Spojenými státy. Mnohé africké země, které mají dlouhou historii v Hnutí nezúčastněných, chápaly připojení se k této rezoluci jako postavení se na stranu Západu. Místo toho tak zdůrazňovaly vytvoření atmosféry pro dialog a řešení konfliktu a stavěly se proti válce a porušování mezinárodních norem obecně.
V tom, jak se jednotlivé státy staví ke krokům této východní mocnosti, totiž hraje klíčovou roli její složitá historie na kontinentu. V Jihoafrické republice, jejíž prezident Cyril Ramaphosa jako první kritizoval rozšiřování NATO jako pravou příčinu konfliktu, hrála důležitou roli sovětská podpora boje proti apartheidu – rasistického režimu segregace v JAR, který až do poloviny 80. let tolerovaly i Spojené státy.
🇷🇺🇿🇦Today marks 3️⃣0️⃣ years since the establishment of diplomatic relations between Russia and South Africa!
Our interaction is distinguished by the strong bonds of friendship & cooperation established during the struggle against apartheid, which continue to develop today. pic.twitter.com/OHLS4AL5HS
— MFA Russia 🇷🇺 (@mfa_russia) February 28, 2022
Jihoafričané také s nelibostí vnímali invaze Spojených států a jejich spojenců do Iráku a Afghánistánu. Jihoafrická profesorka mezinárodních vztahů Sithembile Mbete připomíná, že pro odstranění apartheidu mělo zásadní význam vyjednávání a kompromis, a tato zkušenost určuje pozici země i vůči konfliktu na Ukrajině.
Podobný přístup Západu jako v případě Ukrajiny nenastal vůči válkám v Afgánistánu, Iráku, Jemenu, Libyi či izraelskému postupu vůči Palestině.
Některé africké země mají s Ruskem přátelské vztahy už od studené války. Stále rezonuje její podpora dekolonizačních bojů, afričtí politici často studovali v Moskvě a Putin v posledních letech rozvíjel přátelství nejen dodávkami zbraní a působením svých žoldáckých skupin. Rusko ale není globální ekonomická velmoc jako Čína, a zejména po sankcích za anexi Krymu si žádné rozsáhlé nakupování vlivu nebo hlasů v OSN nemohlo dovolit.
Africké státy se tedy při svém rozhodování v OSN neřídily až tak vztahy s Moskvou. Vadilo jim, že předložená rezoluce podle nich neřešila principiální pozice proti jakýmkoli ozbrojeným konfliktům, přičemž jejím záměrem byla pouze podpora západních států v konfliktu s Ruskem. V jejich pohledu těch, kteří se vůči konfliktům nechovají vždy konzistentně a často na mezinárodní dění aplikují dvojí metr. Vlády afrických zemí vidí, že podobný přístup jako v případě Ukrajiny nenastal vůči válkám v Afghánistánu, Iráku, Jemenu, Libyi nebo izraelskému postupu vůči Palestině.
Čtěte také: Ruští žoldáci v Mali aneb Prodloužená ruka Kremlu bez zlatých orlů na rukávu
Vznik takzvané koalice ochotných, zemí, které podporovaly americkou invazi do Iráku v roce 2003 a jejichž součástí byla i Ukrajina, na dlouho podkopal vnímání role Evropy a USA v řešení konfliktů. Ve spojení s pocitem, že ne ke všem ohniskům nepokojů je přistupováno stejně a řešení násilí na globálním Jihu nemá takovou prioritu, to bezpochyby vedlo ke špatné koordinaci mezinárodní odpovědi na ruskou agresi.
V kontextu nerovného rozdělování vakcín a ochranných pomůcek proti koronaviru pak nejen africké státy jasně viděly, jak se Evropa a USA starají o vlastní zájmy na úkor globálních institucí. To vše navíc na pozadí dlouhodobé eroze multilaterálních institucí a práva.
Evropská (ne)výlučnost v barvě pleti i válčení
Do atmosféry nedůvěry pak začaly přicházet zprávy o diskriminaci afrických a asijských studentů prchajících z Ukrajiny. Afrikou se šířily zvěsti o tom, jak ukrajinští vojáci násilím brání vstupu afrických studentů do evakuačních vlaků a autobusů. Jak přednostně pouštějí své občany a na hranicích rozdělují skupiny migrantů na ty, kteří jsou bílí, a kteří ne. Na kontinentu se tak začalo debatovat o evropském rasismu a o selektivním chování k běžencům.
Ředitel jihoafrického Institutu globálního dialogu Philani Mthembu upozorňuje, že v debatě začaly rezonovat i uváděné ruské záměry „demilitarizace a denacifikace“ Ukrajiny. Nešlo ale o propagandu, naopak vlivem rasistického chování Evropanů se začali někteří lidé v Africe více zajímat o kořeny ultrapravicových ideologií nebo roli extremistických hnutí na Ukrajině.
Čtěte také: Oběti války i volební kampaně. Jak proběhla evakuace indických studentů z Ukrajiny?
Mimo Západ si také lidé začali všímat konsternace některých médií z toho, že v Evropě probíhá válka. Tento údiv narážel na milnou a ahistorickou iluzi, že „v civilizované Evropě se přeci neválčí“. Představy o morální nadřazenosti starého kontinentu, který své spory řeší mírově, však neodpovídají jednak případům nedávných válek, například v bývalé Jugoslávii, ale i faktu, že zdejší mocnosti stále válčí, jen boje se přesunuly mimo náš světadíl. Historicky je přitom nejčastějším epicentrem všeho válčení právě Evropa.
Mají-li sankce fungovat, musíme je prosazovat konzistentně po celém světě. První zkouškou může být další konflikt mimo Evropu.
Vnímání situace v globálním kontextu nám může pomoct se do budoucna vyhnout podobným situacím. A snad i předejít dalším násilným konfliktům v Evropě i jinde ve světě, nebo aspoň přispěje k lepšímu zajištění vlastní bezpečnosti. Zásadní je si umět přiznat, že válka nadále zůstává reálnou hrozbou a bohužel i nedílnou součástí lidské historie, tedy nejen doménou barbarských divochů.
Nenechme to náhodě
Ničivost válek se sice dlouhodobě snižuje, celosvětově klesající trend množství válečných konfliktů se ale bohužel po roce 2014 definitivně obrátil. Musíme už také počítat s tím, že boje se nevyhnou ani Evropě.
Mezinárodní normy jako nelegitimita použití síly, za jejichž porušení hrozí státu izolace a ekonomické strádání, mohou pomoct odstrašit podobné invaze. Ani Putin asi nečekal rozsah sankcí uvalených západními zeměmi na Rusko. Pokud mají ale skutečně fungovat, musíme je prosazovat konzistentně po celém světě. První zkouškou tak bude další konflikt mimo Evropu.
Jak připomínal v rozhovoru pro Alarm na začátku války Pavel Barša, s upadající globální rolí Spojených států se bude zvětšovat prostor pro prosazování zájmů regionálních velmoci. Kromě Ruska bojujícího na Ukrajině to v posledních letech ukazovalo třeba Turecko v Sýrii a ve spolupráci s Ázerbájdžánem v Náhorním Karabachu, nebo Saúdská Arábie v Jemenu.
Čtěte také: Ruské mírotvorce tu nikdo nechtěl: Jak válka o Náhorní Karabach změnila svět
Cynickou optikou oportunistických lídrů si Rusko a další třeba v Karabachu ověřili, že vynucení si svých požadavků silou je možné a nečeká po něm žádný výraznější trest, a to ani na prahu Evropy. Až historie samozřejmě ukáže, jestli jsme skutečně vstoupili do období regionálních válek a multipolárního prosazování zájmů. Nemůžeme to ale nechat náhodě a měli bychom podle toho upravit vlastní zahraniční politiku.
Jednání s předsedou Federální národní rady SAE panem Saqrem Ghobasem.
Je potřeba hledat všechny cesty, jak se zbavit energetické závislosti na Rusku a otevřít si nové příležitosti. pic.twitter.com/O7vBc4ez86
— Markéta Pekarová Adamová (@market_a) March 21, 2022
Ta se ale zatím řídí spíš snahou o izolaci Putina a usilovným hledáním náhradních dodávek ropy a plynu. Evropa včetně Česka se tak obrací na země jako Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty, které přesně před sedmi lety intervenovaly v Jemenu a způsobily rozsáhlou humanitární krizi. Nebo na Ázerbájdžán, který předminulý rok získal vojensky část území od Arménie.
Vizitka nedodržování lidských práv a zabíjení novinářů výše uvedených zemí se navíc hodně podobá té ruské. Abychom na Západě získali zpět ztracenou, nebo snad nikdy úplně nenabytou důvěru v očích většiny světové populace, musíme nejdřív ze všeho zahodit ten druhý metr. Kterým měříme jen sami sobě.
