Není to tak dávno, co býval jednou z předních postav ukrajinské politiky. Pohádkově bohatý podnikatel, mediální magnát, ale zejména šedá eminence tamní politiky s úzkými vazbami na Kreml. Dnes čeká zadržený Viktor Medvědčuk, kterého ukrajinské orgány obviňují z vlastizrady, na svůj ortel. Nezdá se však, že by mu Kreml, za jehož zájmy vždy lobboval, chtěl výrazněji pomoct.
Strhaná unavená tvář a nepřítomný výraz, rozcuchané šedivé vlasy a nepřirozený křečovitý posed ve vojenské uniformě Ukrajiny. Snímek zadrženého politika a oligarchy Viktora Medvědčuka pořízený tamní tajnou službou obletěl v polovině dubna snad všechny světové servery a nejednomu Ukrajinci vykouzlil úsměv na tváři. Není se čemu divit. Tento muž totiž v sobě skrývá snad vše, proti čemuž se vymezuje prokyjevsky orientovaná část obyvatel, kterých je dnes valná většina.
„Medvědčuk je čestný nepřítel… Naprosto upřímně nenávidí všechno ukrajinské,“ prohlásila o něm před třemi lety přední ukrajinská novinářka Julia Mostová. Nebyla sama. V posledních letech si málokdo vysloužil v médiích tolik nálepek zrádce a úhlavního nepřítele Ukrajiny jako právě šéf proruské a euroskeptické strany Opoziční platforma – Za život (OPZŽ).
Budování páté kolony
Podnikatel a poslanec Nejvyšší rady Ukrajiny byl zadržen příslušníky kontrarozvědky SBU 12. dubna. Ukrýval se na neznámém místě dlouhých 48 dní poté, co v únoru čtyři dny po začátku invaze utekl z domácího vězení. Tam ho loni v květnu poslal soud kvůli závažným obviněním z vlastizrady a napomáhání teroristické organizaci.
Medvědčuk – to není jen boj s oligarchou, ale s celým ruským světem. To je Putin na Ukrajině.
A že nařčení, kterým tato v současnosti nenáviděná politická figurka čelí, si opravdu za rámeček nikdo rád nedá. Pokud mu budou u soudu všechna obvinění prokázána, hrozí Medvědčukovi doživotní trest. Vedle podílu na osnování nezákonných dodávek uhlí na Ukrajinu z jejích okupovaných území vlivného politika prokuratura viní z toho, že za štědré finanční podpory Moskvy budoval ve své zemi síť její páté kolony. Tito kolaboranti pak měli spolupracovat s ruskými tajnými službami a škodit všemi možnými způsoby Ukrajině, například šířením prokremelské propagandy na třech televizních stanicích patřících Medvědčukovi.
Dále měl prostřednictvím svého kolegy poslance Tarase Kozaka během osmiletého konfliktu na Donbase vyzradit ruským zpravodajcům údaje o umístění tajné vojenské jednotky ukrajinských ozbrojených sil, jejím personálu a bojovém výcviku.
Výměna za zajatce? Moskva se moc netváří
Bezprostředně po zadržení Medvědčuka se začalo spekulovat o jeho budoucnosti. Ukrajinský prezident Zelenskyj záhy totiž Ruské federaci nabídl výměnu Putinova přítele za ukrajinské zajatce. Se žádostí o politikovo propuštění se na kremelského vládce obrátila i jeho manželka, bývalá slavná ukrajinská moderátorka Oksana Marčenko.
Přání být vyměněn, konkrétně za obránce Mariupolu, na konci dubna vyslovil na videozáznamu i samotný Medvědčuk. Avšak jak se zdá, Moskva zatím jeho nářky nevyslyšela a skoro to vypadá, že svého věrného ukrajinského spolupracovníka hodila přes palubu.
Podle analytika Asociace pro mezinárodní otázky Michala Lebdušky by patrně Moskva navrhované výměny Medvědčuka, který je zadržován přes měsíc, již dávno využila, kdyby o něho skutečný měla zájem. K názoru, že oligarchu v současnosti už Kremlu k ničemu nepotřebuje, se přiklání i ukrajinský novinář Dmitrij Gordon. Podle jeho slov se Medvědčuk hodil Putinovi na Ukrajině, kde mohl prosazovat ruské zájmy, šířit propagandu či jinak škodit zemi. V Rusku ale k ničemu potřebný není.
Konec ruského vlivu v zemi?
„Medvědčuk – to není jen boj s oligarchou, ale s celým ruským světem. To je Putin na Ukrajině,“ uvedl před rokem na jeho adresu Gordon, přičemž ho nezapomněl nazvat krysou, která zemi škodí.
Problematických třecích ploch se v Medvědčukovi skrývá mnoho. Kromě silně proruských postojů jde také o odmítání integrace s Evropskou unií, minulost úzce spjatou s podezřelými politiky typu Leonida Kučmy, majetek grandiózních rozměrů, a především osobní přátelství s Vladimirem Putinem.
Skloňovaný politik ovšem není pouze představitelem jiné zahraničněpolitické orientace. Za své takřka 25leté působení ve veřejné sféře je synonymem zkorumpované východní politiky s mafiánskými vazbami, v níž nejsou výjimkami vydírání, výhružky i likvidace nepohodlných osob.
Čtěte také: Odpadlice úplně pro všechny: Vzestup a pád Natálie Poklonské, hrdinky „krymského jara“
Odmyslíme-li si politickou i morální rovinu, na Viktoru Medvědčukovi lze však ocenit jeho konzistentnost a věrnost svým cílům. Ani po převratu v roce 2014 nepřevlékl kabát a stále neúnavně bojuje za ukrajinskou orientaci na Východ. V posledních třech letech k tomu využíval především mandát poslance za zmíněnou opoziční euroskeptickou stranu OPZŽ. Ta je od letošního března zakázaná.
Kontroverzní oligarcha v poutech tak podle některých komentářů definitivně uzavírá éru ukrajinské politiky, ve které proti sobě stály prozápadní a prokremelské síly. Že by se tak definitivně smrákalo na konec ruského světa na Ukrajině? Minimálně novináři ruské sekce BBC Ilja Abišev a Svjatoslav Chomenko jsou o tom přesvědčeni.
V roli hlavní spojky
„Kdyby Medvědčuk a myšlenky jeho strany tvořily základ ukrajinské státní politiky, k žádné ruské vojenské operaci na Ukrajině by nedošlo,“ nechal se v dubnu slyšet Dmitrij Peskov. Tím mluvčí ruského prezidenta dobře ilustroval, jak blízko má Kreml ke kontroverznímu politikovi. Není tedy divu, že Moskva na Medvědčukovo dubnové zatčení reagovala značně podrážděně.
„Jisté zrůdy, které si říkají ,ukrajinské úřady‘, hlásí, že chtějí z Viktora Medvědčuka vymlátit svědectví, pak ho ,rychle a spravedlivě‘ odsoudit a nakonec vyměnit za vězně,“ napsal v této souvislosti na svém kanálu Telegram místopředseda ruské bezpečnostní rady Dmitrij Medveděv.
Medvědčuk se také již léta pasuje do role hlavní spojky mezi Moskvou a Kyjevem, a nutno podotknout, že jeho mediátorská pozice několikrát přinesla své ovoce. Třeba v momentech, kdy v průběhu osm let trvající války na Donbase úspěšně zprostředkoval několik výměn zajatců. Podle jeho slov k srpnu 2018 se mu podařilo vyjednat propuštění celkem 481 lidí.
Sám pak snahu o zlepšování vztahů mezi oběma zeměmi pravidelně deklaroval a odvolával se při tom na programové teze své strany. Podobně také veřejně volal po nutnosti vyřešit otázku Donbasu mírovým způsobem či se zasazoval o zrušení zákonů o dekomunizaci, lustraci a ukrajinském jazyce
V čele administrativy prezidenta Kučmy měl prý Medvědčuk větší vliv na politické procesy než samotná hlava státu.
Navenek se program OPZŽ tvářil poměrně pragmaticky, zejména svým akcentem na rozvoj hospodářství, industrializaci a znovunarovnání vztahů s Ruskem. I proto našel ještě v letech 2019–2020 řadu stoupenců, zejména mezi ruskojazyčnými voliči na jihovýchodě země, a obliba strany rok od roku stoupala. Pro ilustraci – v roce 2019 skončila OPZŽ ve volbách do Nejvyšší rady dokonce na druhém místě se ziskem 11,4 % hlasů. Průzkumy v roce 2020 předpovídaly jeho politickému uskupení až čtvrtinový zisk hlasů. Po letošním 24. únoru již podpora OPZŽ nestála ani za řeč.
Ze syna „fašisty“ hrdým komsomolcem
Odkud se vlastně vzala Medvědčukova naprostá oddanost k ruskému státu, a naopak nechuť k ukrajinství? Leccos nám může prozradit jeho pozoruhodný životní příběh.
Dnes sedmašedesátiletý Viktor Medvědčuk se narodil v roce 1954 v Krasnojarském kraji v srdci Sibiře. Do nehostinné oblasti byl vyhoštěn jeho otec za své členství v Moskvou nenáviděné Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN). Dětství ve vyhnanství s cejchem „banderovského synka“ se na něm patrně silně podepsalo a podle novinářky Julie Mostové se stalo prazákladem Medvědčukova negativního vztahu k ukrajinské identitě.
Čtěte také: Margarita Simonjan: Od dětství mezi krysami až na vrchol kremelské propagandy
V 60. letech se rodina vrátila zpět do Ukrajinské SSR a usadila se v Kyjevské oblasti. Již během studia práv v průběhu 70. let byl vedoucí jedné z komsomolských pracovních skupin. Následně zamířil do advokátní praxe, kde se již naplno projevila jeho loajalita k sovětským pořádkům. Jako právník zastupoval několik politicky perzekuovaných literátů a disidentů. Ti na něho v dobrém rozhodně nevzpomínali. Známý básník Vasyl Stus Medvědčuka jako obhájce odmítl a nazval ho agresivním komsomolcem, kterého případy utlačovaných umělců ve skutečnosti nezajímají.
Kníže temnot a zákulisní intrikán
V 90. letech Medvědčuk zakotvil ve vrcholné politice. V roce 1997 se stal poprvé poslancem Nejvyšší rady Ukrajiny a v následujících letech kariérně stoupal. V letech 2000–2001 již působil jako její první místopředseda. Svůj vliv pak ještě umocnil v roce 2002, kdy stanul v čele administrativy prezidenta Kučmy.
Tehdy se mu začalo přezdívat „šedý kardinál“, „tma“ či „kníže temnot“. Podle publicisty Vachtanga Kipianiho byl Medvědčuk mimořádně zběhlý v zákulisních jednáních, instruoval televizní kanály o čem informovat, a o čem ne. Novinář dokonce tvrdí, že měl větší vliv na politické procesy než samotný Kučma.
V době politického angažmá u Kučmy se Medvědčuk často setkával s nejvyšším vedením Ruska, tedy s prezidentem Putinem i s tehdejším šéfem vedoucím Kanceláře prezidenta Ruské federace Dmitrijem Medvěděvem. Pracovní vztahy se mezi Medvědčukem a Kremlem rychle přetavily v osobní přátelství. O tom svědčí mimo jiné i fakt, že ruský prezident a Medvěděvova manželka byli v roce 2004 kmotry Medvědčukovy dcery.
O Putinovi tvrdil, že v případě nutnosti vždy ochrání obyvatele východní Ukrajiny před ,nacionalistickými válečnými štváči‘.
V témže roce však zažila ukrajinská politika velký otřes, který sesadil prorusky orientovanou vládu Leonida Kučmy, a naopak vynesl na vrchol proreformního a proevropského prezidenta Viktora Juščenka. Žádná dobrá zpráva pro člověka smýšlejícího v duchu autoritativních sovětských pořádků, kterého takové změny připravily částečně o vliv a moc. Medvědčuk nesčetněkrát „oranžovou revoluci“ v roce 2004 veřejně odsoudil. O deset let později podobně ostře negativně zkritizoval i protesty vedoucí k pádu Janukovyčova kabinetu.
Proti integraci s EU
„Majdany“, které se odehrály v letech 2004 a 2014, ztělesňovaly podle Medvědčukových slov akorát snahy Západu zbavit Ukrajinu suverenity a udělat z ní svou kolonii. Veřejně proto vystupoval proti podpisu asociační smlouvy s EU a zároveň usiloval o vstup Ukrajiny do celní unie s Ruskem. Není divu, že stoupenci eurointegrace protestovali na sklonku roku 2013 i před jeho vilou.
V průběhu osm let trvajícího konfliktu na Donbase se plně přikláněl k výkladu Kremlu a z porušování příměří a neochoty jednat obviňoval zejména ukrajinskou stranu „zachvácenou nacionalisty“. Pravidelně se také zastával ruského prezidenta a tvrdil o něm, že v případě nutnosti vždy ochrání obyvatele východní Ukrajiny před „nacionalistickými válečnými štváči“. Přesto jeho četných kontaktů a dobrých vztahů s Moskvou Kyjev do roku 2018 při vyjednávání o výměně zajatců hojně využíval a Medvědčuk tak začal být označován za „neformálního velvyslance Ukrajiny v Rusku“.
Nástup současné hlavy státu Volodymyra Zelenského, nezatíženého politickou minulostí, v roce 2019 znamenal konec Medvědčukova privilegovaného postavení. Role prostředníka se místo něj zhostil Andrij Jermak. Zelenskyj navíc v následujících letech hodlal vliv svého oponenta v ukrajinské společnosti ještě více utlumit. Začátkem roku 2021 proto vydal dekret o sankcích proti třem proruským televizním kanálům spojeným právě s osobou Viktora Medvědčuka. Tím se v informačním prostoru značně omezilo i působení strany OPZŽ, což se podle Chomenka negativně projevilo na popularitě strany.
Odsouzen k zapomnění
Z kdysi mocného a pohádkově bohatého muže, který se se svou slavnou manželkou rád ukazoval na veřejnosti, se stal na Ukrajině nenáviděný kolaborant. Zklamal však zřejmě i Kreml. Jak napsal ruský novinář Michail Zygar, Medvědčuk po léta představoval pro Moskvu v posledních letech nejen ústřední komunikační kanál směrem ke Kyjevu, ale také jeden z hlavních zdrojů informací o dění v zemi.
Je tedy možné, že mimo jiné i na základě rozhovorů s Medvědčukem vyhodnotil Kreml špatně situaci a spustil svou zpackanou „speciální vojenskou operaci“. Putin zjevně čekal, že mu Medvědčuk za poskytnuté miliardy vytvoří pro okupaci Ukrajiny lepší půdu pod nohama, než s jakou se setkali ruští vojáci. Nestalo se tak. Je tedy otázkou, zda bude Kreml usilovat o politikovo propuštění. V Rusku se z něj stane patrně podobný vyhnanec jako před osmi lety bývalý ukrajinský prezident Janukovyč. Podobně dnes příliš Putinovi neposlouží ani zavřený a veškerého vlivu zbavený Medvědčuk na Ukrajině.
