Vidím ti na očích, že jsi sabotérka: Bombardovaný Kyjev ovládá odvaha i paranoia

Bylo půl osmé ráno a Marie šla jako každý den do práce po hlavní ulici v jihozápadní části Kyjeva. Modré nebe prořízl záblesk a ozval se výbuch, po kterém už neslyšela vůbec nic. „Odhodilo mě to o pět metrů, celé tělo mi pokrývala suť,“ říká tichým přerývaným hlasem. Celou pravou polovinu obličeje, kterou dopadla na zem, má modrou a v uších jí píská, že těžko slyší. Přesto byla z těch, kteří dopadli lépe.

Raketa, která uřízla část domu na ulici Lobanovského, za sebou nechala dva mrtvé a čtyři raněné. Hasiči už od rána odklízí suť z ulice, ale stále v ní jsou vidět příběhy lidí, kteří přišli o byt a možná i o život. Mezi sutí a cihlami leží podběrák, o kus dál zase zlámaný rybářský prut, rybářské křeslo a asi na sto metrech nacházíte další a další rybářské háčky, připnuté k různobarevným gumovým rybkám. Jinde zas narazíte na zaprášenou knihu Hobit v anglickém vydání. Vedle tří ambulancí se na zemi povaluje zakrvavený cár košile.

„Ošetřili mě a šla jsem do práce,“ vypráví Marie v malém dřevěném kiosku, kde prodává ovoce a zeleninu. Jsou tři hodiny odpoledne, skoro osm hodin od výbuchu, a ona tu pořád ještě otřeseně stojí. „Jít pěšky domů by bylo náročné. Teď ale přijde šéf a já si pojedu odpočinout,“ říká nepřítomně. Vypráví, že nečekala, že by se něco takového mohlo stát. Z města ale odjíždět nebude. Dvanáctiletého syna jí hlídá učitelka ze školy a ona po víkendu nastoupí zase do práce.

Čtěte také: Kyjev už odrazil i nepříjemnější hosty, ubráníme se, říkají Ukrajinci

Zachraňte děti, zavřete nebe

I když Rusko od začátku invaze tvrdí, že útočí jen na vojenské cíle, první stovky civilních obětí vypovídají o opaku. Útok na dům na ulici Lobanovského připsala ruská strana nepovedenému pokusu ukrajinských sil vypustit protiletadlovou střelu – přesto, že zatím není možné nezávisle ověřit, jaká raketa na dům přistála, místní mají v původci útoku jasno.

Dneska to kolem mojí dílny mlátilo celou noc, říká Dmitrij, který se po celonoční směně vrací po ulici domů na kole.

„Putin je ču**k,“ skandují svorně muž a žena na balkoně o několik pater níž. Muž na ulici zase vysvětluje, že je vlastně jedno, čí to byla raketa, protože bez Putinovy války by žádná raketa neletěla. O přinejmenším špatném ruském míření na vojenské objekty pak vypovídá řada dalších případů.

„My máme problém s transplantacemi, ale jiné nemocnice byly bombardovány,“ vypráví Alexandr, vedoucí oddělení transplantace kostní dřeně v kyjevské dětské nemocnici.

Podle ukrajinského ministerstva vnitra si válka jen do neděle vyžádala 352 obětí, mezi kterými má být i 12 dětí. Obává se, že další mohou následovat velmi brzy – například kvůli tomu, že jeho oddělení nebude schopné operovat.

Zásoba léků podle něj bez problémů vydrží 3–6 měsíců, a včera dokonce jedna transplantace kostní dřeně proběhla. Problém je ale v možnosti dovážet ji od dárců. „Měli jsme tu dvě děti na 9. března a jedno na 10. března, ale donoři byli z Německa a buňky teď nemůžou přijet, tak jsme to museli zrušit,“ popisuje Alex. Poslední kurýr podle něj přijel ve čtvrtek, právě když vypukla válka. Ze země se málem nedostal a další už přijet nemůže. „Každý měsíc tu mám pět až šest dětí na transplantaci. Teď se to zastavilo,“ vypráví s tím, že je otázka týdnů, kdy dojde k nejhoršímu.

„My ty děti umíme ošetřit a hodně z nich může dál žít, ale jestli tohle okamžitě neskončí, tak začnou zbytečně umírat,“ říká a v jeho hlase je cítit zloba. „Pomoct nám teď můžete jen tak, že uzavřete nebe pro jejich stíhačky, aby mohly zase začít létat letadla s pomocí.“

Brácha narukoval, tak vypěním

Pár dní od začátku války se v Kyjevě můžete setkat s celou paletou emocí – od zoufalství přes agresi až po odhodlání padnout nebo nezištnou chuť pomáhat neznámým lidem a rozdávat i z mála, které člověk má.

„Dneska to kolem mojí dílny mlátilo celou noc,“ říká Dmitrij, který se po celonoční směně vrací po ulici domů na kole. „Jeden tank a tři obrněnce tam nasadili. Asi cítili, že dělám nože, kterýma je naši chlapci podříznou,“ zasměje se a vycení zuby. Ukrajinská armáda podle něj ale vyhrála, říká pyšně. Následně vyndá batoh a dává mi jeden ze svých nožů, ať ho mám na památku. Nakonec se domluvíme, že se pro něj raději stavím, až skončí válka.

Když začalo večer bombardování, vzala spacák a matraci a utíkala se schovat do krytu, kde ji u vstupu překvapil starší správce krytu Oleg.

„Chtěl bych ti ho dát za to, že jste tu v tom s námi, že nás v tom nenecháváte a stojíte po boku Ukrajiny,“ vysvětlí na adresu západních zemí, které se ve stále větším počtu rozhoupávají posílat Ukrajině kromě slov soucitu i zbraně do boje proti Rusku.

O kousek dál nás zase zastavuje Igor – vadí mu, že fotíme, jak kolem rozbořeného domu prochází ozbrojenci teritoriální obrany. „Co to děláte? Okamžitě to smažte! Jste sabotéři, nebo co?“ oboří se na nás. Když zjistí, že jsme z Česka, tak se se slzami na kraji začne omlouvat, že emoce jsou zkrátka moc vyhrocené. „Mám tady rodinu a brácha narukoval, tak to prostě cítím emocionálněji,“ vysvětluje.

Strach ze sabotérů je ale všudypřítomný. „Včera nás na hranici Ukrajinci vytáhli z auta, položili nás na zem a mířili nám na hlavu automaty,“ popisuje mi po telefonu kamarádka, která zemi opouštěla spolu s kolegy z mezinárodní organizace, pro kterou tu do začátku války pracovala. „Začala jsem na ně mluvit ukrajinsky a za chvíli se omluvili,“ dodala s tím, že tu prý Rusové operují pod falešnými vlajkami právě této organizace.

Čtěte také: Ochrana před genocidou a boj s nacisty. Jak píšou o válce ruská média?

Do krytu už nikdy

Horší příběh mi popsala Máša, která žije v Kyjevě na východním břehu Dněpru. Ten je dnes odříznutý od zbytku města, protože přechod i přejezd přes mosty je zakázán.

Když začalo večer bombardování, vzala spacák a matraci a utíkala se schovat do krytu, kde ji u vstupu překvapil starší správce krytu Oleg. „Vidím ti na očích, že jsi sabotérka,“ zaskočil ji s tím, že ji viděl, jak na domy v okolí kreslí bílé křížky. O těch se dnes v Kyjevě říká, že je mají na svědomí sabotéři, aby určili, kam se mají navádět střely. Často je náročné rozhodnout, co je čirá paranoia, a co se může zakládat na pravdě.

„Rozhlásil to mezi lidi, pak mi vytrhl z ruky telefon a začal nahlas předčítat moji konverzaci s kamarádkou,“ popisuje Máša s tím, že jak četl, tak se vyděšení lidé v krytu chytali za každé podezřelé sdělení vytržené z kontextu a vykládali ho jako důkaz jejího sabotérství.

Nakonec zůstala bez svých věcí zavřená sama v malé místnosti, protože se jí ostatní báli. „Příště už do krytu nepůjdu a během bombardování se raději schovám do koupelny a nějak to přečkám,“ vysvětluje frustrovaně.

Končí čtvrtý den od začátku invaze a lidé se po počátečních zmatcích začínají učit žít s válkou na každém kroku.

Čtěte také: Mohou Rusku vítězství na Ukrajině překazit odbojáři?