Víkend nebude, trh si žádá počítače. Jak tchajwanský obr vyrábí kalifornské značky v pardubické Tesle

Je chladný listopadový podvečer a parkoviště dávno zalila tma. Kromě pouličních lamp a parkujících aut dopadá na betonovou plochu také světlo z oken přilehlé továrny. Zatímco některé budovy vás ohromí svou výškou, tady člověka pohltí hlavně šířka. Hladký bílý kvádr se táhne do téměř dvousetmetrové dálky, po pár metrech se ale ze tmy vynořuje další, téměř identický objekt.

 

Vnějšek továrního komplexu se vlastně podobá tomu, co se vyrábí uvnitř. Také z většiny výrobních linek totiž vyjíždějí hladké krabičky z kovu či plastu – nejčastěji počítače, tiskárny nebo routery. První dva produkty dostávají značku HP, třetí Cisco. Důvod, proč se různé produkty kalifornských společností potkávají v továrně na kraji Pardubic, najdeme na střeše budovy – z ní osvětluje parkoviště modrý nápis FOXCONN.

Největší producent elektroniky na světě sice nemá „vlastní produkty“, ale zajišťuje výrobu pro nejspíš jakoukoliv značku, na kterou si vzpomenete – od Nokie přes Apple po Sony. Třeba v roce 2012 pocházelo podle tehdejších odhadů 40 % veškeré světové spotřební elektroniky právě z továren Foxconnu.

Po parkovišti jsou ve skupinkách rozesety desítky pracovníků. Ačkoliv lidé vypadají v měřítku obří budovy miniaturně, prostor působí celkem rušně. Nebýt poznávacích značek u aut, člověk by snadno mohl nabýt dojmu, že stojí před továrnou Foxconnu kdekoliv jinde na světě. Kromě češtiny je z kroužků slyšet také mongolština nebo ukrajinština. Na zemi se povalují nedopalky od cigaret, mezi nimi sem tam prázdná plechovka energetického nápoje. Nálada je spíš ponurá a s novináři se tu nikdo bavit nechce. Není se čemu divit – zbývá pár minut do začátku 12hodinové noční směny a mluvit s médii je podle předpisů zakázané.

„Já jsem tady už patnáct let, tak to asi tak špatný nebude,“ krčí rameny muž ve středním věku, když se ho ještě mezi parkovištěm a autobusovou zastávkou ptám na práci pro Foxconn. Budeme mu říkat Zdeněk, ale stejně jako u všech zaměstnanců jde o smyšlené jméno.

Ve středu třeba nevíte, jestli o víkendu pracujete. A ve chvíli, kdy vám firma plánuje sobotu, sama neví, bude-li zakázka v pondělí. Je to nešťastný model.

Pochvaluje si jistotu práce a stabilní příjem, ale uznává, že okolo něj se kolegové střídají o poznání rychleji. „Říkají, že si nás, co tu jsme dlouho, váží. Ale realita je pak jiná. Po patnácti letech jsem dostal dárkový koš za pětistovku,“ postěžuje si a rozloučí se – blížíme se k vrátnici a za chvíli začíná směna.

Dohánět Západ, nebo Čínu?

Ačkoliv Zdeněk patří mezi služebně nejstarší, samotný Foxconn začal vyrábět v Česku ještě dřív, už v roce 2000. Dnes pro tuto tchajwanskou firmu v Pardubicích a Kutné Hoře pracuje přes pět tisíc lidí. To z firmy dělá největšího soukromého zaměstnavatele na Pardubicku.

Stejným titulem – v pochopitelně monstróznějším měřítku – se firma pyšní také v Číně. Tam zaměstnává okolo 800 tisíc lidí, přičemž v největším komplexu v Šen-Čenu před deseti lety (ze kdy jsou poslední dostupné odhady) pracovalo až 400 tisíc zaměstnanců. Tedy zhruba tolik, kolik lidí v produktivním věku žije uvnitř i v širokém okolí dvou největších východočeských měst – Pardubic a Hradce Králové.

Právě v Šen-Čenu se v roce 2010 odehrály události, které na krátkou chvíli dostaly pracovní podmínky zaměstnanců Foxconnu do centra světového dění. Vlna sebevražd donutila k vyjádření i Steva Jobse, tehdejšího šéfa Applu, který si v těchto továrnách nechával montovat iPhony. Jobs ale Foxconn hájil a označil místo, kde k sebevraždám došlo, za „docela hezkou továrnu“. Aktivisté, akademici i novináři však dodnes upozorňují na drastické podmínky a nucenou práci.

Ačkoliv se české a čínské pracovní podmínky nedají srovnávat, na Pardubice mají i přesto určitý dopad. „My na rozdíl od odborářů ve Škodovce nebo Siemensu nemůžeme říkat, že chceme dohnat platy, které mají na Západě. Nás neustále srovnávají s fabrikami v Číně,“ říká odborář Tomáš Formánek, se kterým se potkáváme druhý den v kanceláři místní odborové organizace.

On sám nastoupil v roce 2003, ale dobře si pamatuje na okolnosti, za jakých Foxconn na Pardubicko přicházel. „V jiných firmách tehdy rozhodně nebylo běžné, že by peníze chodily včas. To, že měl člověk vždy patnáctého na účtu výplatu, bylo vnímáno jako velká jistota,“ vzpomíná. Kraj navíc trápila stejně jako celou republiku devítiprocentní nezaměstnanost. „Lidé byli rádi, že přišla práce,“ shrnuje Formánek.

Dnes je situace naprosto opačná. Lidí bez zaměstnání je třikrát méně a Foxconn se naopak potýká s nedostatkem pracovních sil. Ten přitom pociťují i někteří pracující. „Teď jsme na směně byli dva, ale byli by potřeba alespoň tři, ideálně čtyři. A teď na noční tam bude kolega sám,“ popisuje na firemním parkovišti dvacátník Martin, který před pár lety dokončil střední školu a evidentně neodpovídá stereotypu o „líných mladých“, o němž během návštěvy slyšíme několikrát.

Čtěte také: Oblékali celý východní blok, dnes vyrábí plasty. Jak hlavní město módy zvládlo krach OP Prostějov

Dovolenou máte, když řekne Foxconn

Další rozhovory, které se zaměstnanci a zaměstnankyněmi Foxconnu vedeme, naznačují, že důvody budou složitější než vysvětlení, že by se lidem zkrátka „nechtělo“. „Peníze chodí včas, ale nejsou nic extra,“ říká mi po cestě ze směny třicátník Jiří. „Fyzicky je tady práce celkem v pohodě, ale náročná na psychiku. Určitě to není pro každého, teď pojedeme zase celý víkend dvanáctky,“ konstatuje s cigaretou v ruce.

Odpovědi na celkové vnímání práce se ale mezi lidmi liší, a to hned z několika důvodů. V obrovské továrně se najdou různé pozice s různou náročností, navíc každý má odlišnou zkušenost, se kterou Foxconnn porovnává. V otázce obtížnosti se ale všichni s Jiřím víceméně shodnou. Jednou z výjimek je Andrej, který přijel do Pardubic za prací z Kyjeva. Ten si práci vyloženě pochvaluje a ochotně mi vypráví o jeho předchozích působištích v Česku – ve strojírenské firmě se zvedaly těžké předměty, na skladu v Alze zase vyžadovali brutálně rychlé normy.

Na nedostatek pracovní síly by podle odborového předáka Formánka pomohl jednoduchý lék – peníze. „V okolí spousta firem vyrábí pro automobilový průmysl. A co si budeme povídat, těm se Foxconn mzdami nemůže vyrovnat,“ vysvětluje situaci v regionu. „Vedení vždycky říká, že se snaží držet platy v průměru trhu. My si ale myslíme, že by měly být nad ním. V jiných firmách zase nemají dvanáctky, víkendy, svátky a noční směny. Ta práce je náročná především z hlediska skloubení s rodinným životem,“ argumentuje odborář.

Když se ptáme na pracovní dobu, v odpovědích pracovníků z Česka i Ukrajiny se opakuje stejné slovo. Flexibilní. „Občas nám směny taky ruší, když nedorazí materiál. Tak to je příjemné. Ale třeba kolegové s malými dětmi si stěžují, že si nemůžou naplánovat program,“ říká Zdeněk.

Směny se dělí na denní a noční, dále na osmi- a dvanáctihodinové, ale běžné jsou i přesčasy. Flexibilita ve Foxconnu tedy znamená střídání těchto variant. Ale především podle toho, jak se to hodí zaměstnavateli. „Dovolenou máte, když řekne Foxconn,“ shrnuje to výmluvně během čekání na autobus Jan, který do Pardubic přijel před pěti lety z Katovic.

„Běžně se stává, že zaměstnanci a zaměstnankyně ještě ve středu neví, jestli o víkendu půjdou nebo nepůjdou do práce. A ve chvíli, kdy jim firma plánuje sobotu, tak ani ona sama ještě neví, jestli bude zakázka v pondělí. Je to nešťastný model,“ popisuje další projevy flexibility Formánek. Na vině přitom není zlovůle manažerů ani jejich neschopnost správně plánovat.

Jaké jsou tedy příčiny současného stavu? Zatímco pracující z Foxconnu míří na další směnu, já vyrážím do centra Pardubic, kde si v pohodlí místní knihovny otevírám notebook – shodou okolností značky HP – a přes Zoom se spojuju s Rutvicou Andrijasević. Ta byla jednou ze členek výzkumného týmu, který po dobu pěti let v terénu zkoumal evropské továrny Foxconnu.

Nový čas ze Silicon Valley tiká i v Pardubicích

„V migračních studiích máme občas sklon zapomínat na specifika konkrétního oboru, ale v tomhle případě hrají velmi důležitou roli,“ říká Andrijasević ze své kanceláře na univerzitě v Bristolu. U elektroniky je v první řadě třeba zmínit majetkové oddělení výroby a vývoje. Zatímco v jiných odvětvích se výroba přesouvá za nižšími náklady pouze geograficky, v případě Foxconnu a dalších má výrobce úplně jiného vlastníka.

V prostředí výrobců elektroniky tak pozorujeme vlastně podobné tržní imperativy jako na online pracovních platformách typu Uber

Tahle nerovnováha pro dodavatele jako Foxconn znamená neustálou konkurenci a nízké marže. „Na výrobě počítačů toho moc nevyděláte, pokud nejste Microsoft,“ přiznal v rozhovoru pro iDnes.cz viceprezident Foxconnu Jim Chang. Jeho slova potvrzují i účetní uzávěrky – v posledním předpandemickém roce měla česká pobočka Foxconnu obrat 60 miliard korun, ale zisk „pouhých“ 360 milionů korun.

Samotné korporace jako Apple nebo HP tak ve svých centrálách kromě inovací, marketingu a dalších prací s vysokou přidanou hodnotou zadávají také poptávky. O ty pak dodavatelské firmy typu Foxconn soupeří – především rychlostí. „Potřebujeme být blízko důležitým trhům a doručovat jim produkty do 48 hodin od přijetí objednávky,“ zdůvodňoval výběr pardubické lokace Hospodářským novinám v roce 2007 Chang. V posledních letech tento důraz na rychlost navíc umocňuje zkracující se životní cyklus a pokles cen produktů spotřební elektroniky.

„V prostředí výrobců elektroniky tak pozorujeme vlastně podobné tržní imperativy jako na online pracovních platformách typu Uber,“ říká Andrijasević. Zásadní průsečík podle ní spočívá v tom, jak vnímáme čas v digitálním prostoru, kde je všechno dostupné na jedno kliknutí. Zakázky pro kurýry na Woltu i pardubickou továrnu jsou tak zadávány a přijímány okamžitě – v „reálném čase“.

„Jde o nový časový režim, v jehož jádru stojí dvě představy. Ta první chápe čas jako netělesnou a kvantifikovatelnou komoditu. Druhá pak předpokládá, že díky technologiím může být dosaženo časové úspory,“ vysvětluje výzkumnice.

Jak tohle vypadá v praxi? Klasickým příkladem je smazávání hranice mezi pracovním a osobním časem. Zatímco pro někoho tento fenomén znamená odpovídání na maily ve večerních hodinách, v Pardubicích se projevuje nepředvídatelnou pracovní dobou nebo nočními, víkendovými a dvanáctihodinovými směnami.

Čtěte také: Neoscarový příběh Schindlerovy továrny. Jak zánik slavné textilky obrátil naruby život jedné obce

Andrijasević přitom upozorňuje na to, že koncepce „reálného času“ nevznikla ve vzduchoprázdnu, ale podle konkrétních lidí na konkrétním místě. „Jedná se o bro-gramátory, tedy softwarové vývojáře ze Silicon Valley. To jsou typicky mladí bílí muži, kteří následují mýtus heroického individualismu a koncept rovnováhy mezi prací a životem považují za překonaný,“ píše akademička ve své poslední knize.

Tomu, jak model výroby dopadá na ženy, se věnovala i ve svém výzkumu. „V rozhovorech nám několik pracovnic říkalo, že když se směna protáhla do noci, tak místo nebezpečné cesty ve tmě na ubytovnu raději zůstaly na další směnu,“ popisuje Andrijasević.

Otázku žen, které tvoří v Pardubicích zhruba polovinu pracovní síly, považuje za jeden z nejpalčivějších problémů i odborář Formánek. „Foxconn se nedokáže postarat o maminky. Po mateřské si zkrátka nemůžou dovolit pracovat od šesti do šesti, takže drtivá většina z nich musí skončit. Tohle řešíme s vedením už tři nebo čtyři roky a stále se nemůžeme hnout z místa,“ kroutí hlavou.

Plíseň na stěně a 52 Kč/h pro „dodavatele“

Kromě toho, že se ve Foxconnu jako nadnárodní firmě odrážejí celosvětové fenomény, je globalizace patrná i v řadách pracovnic a pracovníků. „Když se podívám na ty dělnické profese, tak tam může být poměr mezi Čechy a cizinci zhruba půl na půl,“ říká Formánek a nadšeně nám ukazuje náborové letáky do odborů, které nechal přeložit hned do osmi jazyků – polštiny, bulharštiny, rumunštiny, ukrajinštiny, angličtiny, vietnamštiny a mongolštiny.

Zatímco dnes mají odbory okolo třetiny členstva ze zahraničních řad, situace byla dlouho jiná. Poměrně dlouho tu totiž panovalo striktní rozdělení na kmenové (zpravidla české) a agenturní (zpravidla zahraniční) zaměstnance. Ačkoliv pracovali na stejné lince, platily pro ně odlišné pracovní podmínky. „Češi měli osmihodinové směny a dvanáctihodinové dělali pouze agenturní pracovníci,“ vzpomíná Formánek.

V roce 2010 dostal Foxconn pokutu půl milionu korun od inspektorátu práce za to, že nedával především zahraničním zaměstnancům povinné přestávky. O osm let později upozornila na nerovné zacházení také nezávislá organizace Electronics Watch. Podle jejich reportu mělo agenturní dělnictvo omezený přístup k čerpání nemocenské a dovolených, o směnách se dozvídali méně než 24 hodin před jejich začátkem a běžně se setkávali s křikem či rasistickými urážkami od nadřízených.

Podle zákoníku práce je nelegální, aby měli agenturní zaměstnanci jiné podmínky než kmenoví. Agentury a Foxconn si ale dokázaly poradit. „Pamatuju si, jak mi jeden manažer říkal, že cizinci nepracují pro Foxconn,“ vzpomíná Andrijasević. Tuhle praxi vysvětluje odborář Formánek: „Oficiálně Foxconn pronajal agentuře linku nebo celou halu. Takže to nebyli zaměstnanci, ale dodavatelé, a na ty už se zákoník práce nevztahoval.“

Podle něj pobírali většinou nižší mzdu, která se pohybovala těsně nad tou minimální. Voxpot má ale k dispozici výpověď zahraničního pracovníka, který ve Foxconnu pracoval okolo roku 2012. „Samotná továrna byla dobrá, ale podmínky moc špatné. Dostávali jsme 52 korun na hodinu,“ říká muž.

„Ubytování bylo strašné, kvůli vlhkosti tam bylo hodně plísně, míval jsem mokrou postel a nefungovalo topení. Byl jsem z toho často nemocný, ale do práce jsem musel chodit stejně. Když jsem nechtěl, tak náš šéf z agentury přišel na ubytovnu a vyhrožoval mi násilím,“ popisuje svoje vzpomínky na Pardubice.

Bydlení, integrace a spor o mongolské děti

Jakkoliv se může jednat o extrémní případ způsobený konkrétní agenturou, ukazuje to na důležitou součást života agenturních pracovnic a pracovníků – ubytovny. „Ty hrají zásadní roli v organizaci a kontrole pracovní síly,“ říká Andrijasević. Střechu nad hlavou zajišťuje agentura, díky čemuž má nad zaměstnanci ještě větší moc. V prostorách ubytovny pak třeba vylepuje rozpisy směn nebo udílí pokuty.

Ačkoliv dnes už se prý ve Foxconnu od nárazového najímání přes agentury upustilo, zejména zahraniční zaměstnanci na ubytovnách stále bydlí. „Ubytování je špatný,“ stěžuje si Andrej, který si jinak práci ve Foxconnu pochvaluje. „V kuchyňce nikdy není místo. Občas zničehonic přestane téct voda ve sprše,“ vyjmenovává problémy.

Od místních dostáváme tipy na dvě ubytovny pro zahraniční pracovníky – Veselka a Hůrka. Když se na recepci první zmíněné ptáme, jestli se tu lze ubytovat, dostáváme zamítavou odpověď. „Všechny pokoje má pronajaté agentura,“ sděluje nám recepční.

Časem se proměnilo také mezinárodní složení zaměstnanců. Už během nultých let začali ve Foxconnu pracovat Mongolci. Po finanční krizi na začátku druhé dekády ale vlády zavedly protekcionistická opatření a velká část z nich musela Česko opustit. Po roce 2007 a rozšíření Evropské unie o Bulharsko a Rumunsko zase přicházela velká část pracujících právě odsud. Zhruba o deset let později se začal Foxconn připravovat na opuštění nárazového najímání agentur. Do Pardubic tehdy začal ve velkém znovu svážet lidi z Mongolska, které už firma zaměstnávala napřímo.

„Meziroční nárůst cizinců na Pardubicku překračoval v letech před pandemií 200 %,“ říká mi ve své kanceláři v centru města Lenka Janošková, vedoucí místního Centra na podporu integraci cizinců. Zatímco agenturní zaměstnanci z východní Evropy zůstávali v Pardubicích jen po dobu jedné zakázky, Mongolové se začali ve větší míře usazovat a přivážet do města svoje rodiny.

Bývalá podniková chata už nám neříká ani pane, ani soudruhu

Na to ale zdaleka nebyly připraveny místní školy a školky. „Výuku češtiny musí povinně nabízet několik škol v okrese. Přejíždět ale do jiné školy kvůli jedné hodině tam a zase zpátky není moc praktické,“ vysvětluje Janošková, jejíž centrum zřizuje Ministerstvo vnitra. Ačkoliv dochází k postupným změnám a třeba od letoška musí školy s více než pěti procenty cizojazyčných žáků povinně vyučovat češtinu jako cizí jazyk, v procesu integrace má český systém stále velké rezervy. „Je třeba, aby Ministerstvo školství převzalo svoji část odpovědnosti,“ dodává k oblasti vzdělání Janošková.

Největší překážkou integrace dětí i dospělých zůstává jazyková bariéra. Na tom se shodnou Janošková i její kolegyně z nevládní neziskové organizace Most Pro, Michaela Tetrao. „Pro mnohé cizince je velmi komplikované najít čas a kapacitu na studium tak obtížného jazyka, jako je čeština, když běžně pracují šest dní v týdnu, na různorodé směny,“ popisuje Tetrao.

Právě zátěž pro školství byla podle odboráře Formánka jedním z důvodů, proč se město dostávalo s Foxconnem do konfliktu. Po změně ve vedení české pobočky se ale firma s městem domluvila a zavázala se, že další Mongoly už přivážet nebude. „A od té doby se zvyšují počty zaměstnanců z Ukrajiny,“ vysvětluje Formánek nejnovější vývoj v národnostním složení.

Ať už v režimu agenturních nebo kmenových zaměstnanců, zahraniční pracovníci zůstávají páteří obchodního modelu Foxconnu, který je založen na levné práci a pružné reakci na přání svých klientů. Prostor, v němž se počítače, tiskárny a routery vyrábějí, přitom pamatuje i docela jiné časy.

Regionální hrdost versus geopolitika

Foxconn totiž vyrábí v areálu, který dřív patřil místní chloubě – pardubické Tesle. V jejím příběhu se přitom odráží velká část českých dějin. Založena byla v roce 1920 jako státem vlastněný podnik Telegrafia. Ten měl zajišťovat strategická odvětví, takže v první fázi vyráběl především komunikační infrastrukturu pro byrokratický aparát nově vznikající republiky – telefonní ústředny, radiostanice, telegrafy.

„Pardubice měly svým způsobem štěstí, že trefily odvětví, které bylo zrovna na vzestupu,“ říká historik Zdeněk Horák z Východočeského muzea. Ke státním zakázkám se brzo přidala spotřební elektronika tehdejší doby – rozhlasové přijímače či první telefony. Podnik prosperoval a částečně kopíroval „baťovský model“ s vlastním učňovským školstvím a výstavbou domků pro dělníky. Růst přibrzdila až velká finanční krize, kterou ale Telegrafia zvládla částečně díky pokračujícím státním zakázkám. „Vzhledem k atmosféře 30. let také rostly jeho dodávky pro armádu,“ dodává Horák.

„Po druhé světové válce se firma stala součástí takového typického socialistického kolosu,“ vysvětluje historik přejmenování na Teslu. Název původně odkazoval na vynálezce Nikolu Teslu, ale potom, co se stalinistický sovětský blok rozkmotřil s Jugoslávií, z níž Tesla pocházel, muselo přijít nové vysvětlení – tím byla poněkud krkolomná zkratka slov technický slaboproud.

I přes začlenění do národního podniku zůstala Tesla v Pardubicích předmětem regionální hrdosti. Důvodem bylo na jednu stranu zázemí pro zaměstnance, kteří mohli využívat podnikové školky nebo třeba rekreační střediska. „Před pár lety jsme šli s manželkou v Krkonoších kolem chaty, kam jsme dřív jezdili na dovolené. Někteří kolegové mi vyprávěli, že tu chatu pomáhali stavět. Teď už nám ale neříká ani pane, ani soudruhu,“ směje se Jaroslav Novák, který v Tesle pracoval.

Pozitivní obraz v regionu ale způsoboval i fakt, že Tesla patřila mezi technologickou špičku. „Díky technologiím, co se vymýšlely a vyráběly v Pardubicích, drželo Československo krok se Západem. Naopak občas přišel příkaz z Moskvy, že se část výroby musí přesunout na východ, aby se pomohlo rozvoji třeba bulharského průmyslu,“ vysvětluje historik postavení podniku v rámci tehdejšího východního bloku.

Po roce 1989 ale nastal rychlý pád. „Podnik se v podstatě ze dne na den octnul v tržním prostředí. Věci jako obchod nebo reklamu předtím vůbec neřešily,“ říká Horák. Kromě toho podnik zprivatizovala firma HTT, jejíž majitel měl ale už v době převzetí na krku exekuce. Tesle nepomohla ani nová geopolitická situace. Česko ještě nebylo v NATO a Varšavská smlouva už nefungovala, takže vojenskou techniku nebylo kam vyvážet. „Spoustu pamětníků kvůli jeho mírové politice dodnes moc nemusí Václava Havla,“ tvrdí Horák.

„Když v Jugoslávii sestřelili neviditelný bombardér Američanů, tak ho zachytil radiolokátor z Pardubic,“ přidává další historku z 90. let pan Novák. Jeho hrdé vzpomínání tak dobře ilustruje, proč muselo být pro mnoho bývalých zaměstnanců propuštěných v 90. letech těžké zkousnout, když Tesla v roce 1997 definitivně zkrachovala.

O necelé tři roky později už výroba začala znovu. Část areálu sice Foxconn nechal zchátrat, na kraji města ale pokračuje v elektronické tradici. S původní Teslou toho má přesto společného pramálo. Pokud si však uvědomíme globální politické a ekonomické procesy, které k současné podobě Foxconnu vedly, musíme si položit otázku: Mohlo to v novém světě vůbec dopadnout jinak?

Text je součástí série Práce na periferii a vznikl s podporou pražské kanceláře německé nadace Friedrich Ebert Stiftung. Názory a stanoviska autora nevyjadřují postoje Friedrich Ebert Stiftung.