Zatímco v mnoha jiných zemích je státní vlajka symbolem národní hrdosti, v Česku se s ní až tak často nesetkáváme. Označují se jí zejména narodovecké skupiny, a to jak v reálu, tak na sociálních sítích. Pro mnohé se ve výsledku stala symbolem přináležitosti právě k těmto skupinám a začali se od ní distancovat. Existuje ještě možnost, jak českou vlajku znovu ztotožnit s občanským patriotismem?
Ačkoli vlajku s modrým klínem vnímáme jako nedílnou součást české státnosti, její historie je vlastně poměrně krátká. Po vzniku samostatného Československa trvalo představitelům nového státu téměř rok a půl, než se na novém státním symbolu shodli. Finální podobu vlajky, kterou dodnes používáme, schválili poslanci teprve 30. března 1920. Původní česká vlajka, která se do té doby provizorně užívala, byla totiž k nerozeznání od barev sousedního Polska.
Autorství československé vlajky přitom není zcela jasné; obecně se však má za to, že bílý a červený pruh s modrým klínem navrhl státní úředník Jaroslav Kursa. A jen tak mimochodem, Česká republika převzetím československé vlajky porušila v roce 1993 ústavní zákon o rozpadu federace. Její používání nicméně legitimizovala samostatná česká ústava, která dosavadní federální zákony degradovala na zákony běžné.
Ani složitá historie však nezabránila tomu, aby si v posledních letech českou vlajku přivlastnili zejména jednotlivci a organizace z pravého okraje politického spektra. A tak zatímco v mnoha jiných zemích lidé vyvěšují národní barvy hrdě a dobrovolně i mimo oficiální svátky, v Česku se spousta lidí obává, aby jim sousedé nezačali nadávat do fašistů.
Taky jste si všimli, že se českou vlajkou poslední dobou ohánějí hlavně extremisti? 🇨🇿 je přitom symbolem země, která vznikla na základech humanismu a občanského, ne národního principu. Pojďme ukázat, že si 🇨🇿nenecháme vzít a 28.října ji vyvěsme. #VlajkajeiNase
— Světlana Witowská 🇨🇿 (@SvetlanaWit) October 27, 2022
Když se podíváme do sousedního Polska, je poměrně běžné setkat se s tím, že na svátek nezávislosti 11. listopadu pochodují pod státní vlajkou centrem města nekonečné davy nacionalistů, které pod stejným symbolem blokují antifašisté a v jiné části města mají vlastní setkání pod polskými vlajkami zase liberálové.
“U nás vám každý řekne, že vlajka je naše, bez ohledu na to, kde se nachází v rámci politického spektra,” odpověděl nám na otázku, jak vnímají tento symbol u sousedů, polský reportér a autor několika reportážních knih o Česku, Mariusz Szczygiel. Jeho další odpověď nicméně ukázala, že se možná českým přístupem k vlajce na svých cestách Českem nechal trochu nakazit.
“Naše vlajka je pro mě odporná, protože ji převzali patrioti, kteří vyznávají jiný druh patriotismu, než jaký vyznávám já. Vlajka mi může být ukradená. Nejsem člověk, kterému je k čemukoli dobrá a osobně k ní nemám vztah. Ať si ji klidně vezmou,” uzavřel Szczygiel téma.
Podobný postoj je vcelku pochopitelný i v Česku. Až do absurdní roviny totiž situaci vyhrotila válka na Ukrajině. Ve chvíli, kdy ukrajinská vlajka slouží jako výraz solidarity s vojensky napadenou zemí, začíná ostentativní vyvěšování české vlajky nebo přemalovávání té ukrajinské na českou v mnoha případech symbolizovat nepřímý souhlas s ruskou agresí – a tedy v podstatě podporu nepřátelského státu.
Vlajka se rýmuje s válkou
Na postoj ke státní vlajce jsme se proto vydali zeptat politoložky Zory Hesové z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Podle té je vlajka jako symbol suverenity státu nad územím vážná věc, ale zároveň se její používání rýmuje s válkou. “Podívejte se, kolik úsilí stojí Ukrajince navrácení svých vlajek, kam patří,” poukazuje s tím, že u nás měl věk násilného nacionalismu a imperialismu skončit s posledními válkami. Vlajky jako hravý symbol podle ní ale určitě patří na půdu symbolického, přátelského a pravidly regulovaného soupeření národů na stadionech. “Čas od času si pak s vážností připomínáme, že i náš stát se zrodil ve válce, v ohrožení a v násilí, a také že je tu pro všechny občany,” vysvětlila nejprve kontext, v kterém vnímá používání tohoto symbolu.
Co se týče soukromého vztahu k vlajce, tam podle ní platí pravidlo, že čím méně vlajek, tím lépe. “K 28. říjnu české vlajky patří a vyžadují si respekt, ne využívání pro soukromé machinace,” vysvětluje s tím, že k němu patří i modré vlajky EU jako přihlášení se k evropskému mírovému a solidárnímu projektu.
“Naopak všechny země neustále plné vlajek, které jsem navštívila, byly různými způsoby nemocné. Nezapomenu za červenobílý Mostar či Instanbul, a na trikolóry v Bělehradě. Asi ty vlajky přestaly jako jednotící symbol fungovat a staly se nástrojem symbolického přivlastňování nefunkčního státu nacionalisty a vymezování se proti jiným,” uzavírá.
Díky "vlastencům" se mi začala česká vlajka lehce hnusit. Když vidím někoho s českými národními symboly na tričku, vždy se mu snažím instinktivně vyhnout. Nevěřím, že tenhle pocit v příštích letech zmizí. Trochu mi přijde, že tím znehodnocením vlajky "vlastenci" částečně vyhráli
— Jakub Zelenka (@jakubzelenka) October 27, 2022
Na stejnou otázku jsme se zeptali Vladimíry Šilhánkové, vedoucí Institutu veřejné správy a regionálních studií ČVUT. Podle ní musíme odpověď na otázku po nedůvěře české vlajce hledat v historii, kdy byly naše státní symboly zneužívány komunistickým režimem.
“Řada lidí je tak nevnímala jako ‘naše’, ale jako ‘jejich’, tedy jako symboly komunistické moci,” vysvětluje s tím, že v roce 1989 sice došlo k rehabilitaci těchto symbolů, nicméně se nestaly symboly naší osobní identity a naopak se velmi rychle opět změnily pouze na symboly státu, nikoli jeho obyvatel.
“Je pak logické, i když velmi smutné, že tyto běžným obyvatelstvem spíše vlažně přijímané symboly začaly využívat skupiny, které samy sebe identifikují jako ‘skutečné národovce’ oproti kosmopolitně smýšlející většině,” vysvětluje.
Co se týče vlastního pohledu na vlajku, tak ji Šilhánková vnímá jako “symbol naší státnosti, který by ale bylo třeba společensky rehabilitovat tak, aby byla vnímána jako symbol, s nímž se identifikuje nejen stát, ale zejména jeho obyvatelé osobně.” Toho ale bude podle ní v danou chvíli poměrně složité dosáhnout.
Třetím respondentem nám byl politolog a publicista Ondřej Slačálek, který říká, že má ke státním vlajkám celkově odstup, protože mu nedává smysl mávat symbolem toho, že se někam narodil.
“Nemám rád nedávno zesnulého ruského nacionálně bolševického spisovatele Eduarda Limonova, ale občas byl vtipný a jeho výrok „všechny vlajky jsou si podobné“ je sice trochu nespravedlivý, ale také podmanivě přesvědčivý,” vysvětluje Slačálek své vnímání vlajky.
“Dlouho jsem si myslel, že tento můj postoj je nonkonformistický. Po přečtení Ladislava Holého a jeho Malého českého člověka a skvělého českého národa si už nejsem tak jistý. Holý nejen popisuje švejkovství a odstup od patosu, ale říká také, že český nacionalismus se mnohdy projevuje štítivým sebepopíráním, s představou, že národní patos tu je pro ty druhé, že nacionalisté jsou Slováci, Poláci, Maďaři, my jsme dál, my jsme západnější a od národa a jeho symbolů si udržujeme přemoudřelý, ironický odstup. Asi bychom někdy měli dokázat říct ‘my’,” říká Slačálek.
Jak se díváte na používání české vlajky vy a jaké ve vás vzbuzuje emoce? Napište nám do komentářů na Twitteru, Facebooku nebo Instagramu.
Přejeme vám příjemné prožití státního svátku.
