Vztahy mezi Ruskem a Tureckem v minulosti procházely poměrně zásadními turbulencemi. Ani současná doba ovlivněná válkou proti Ukrajině v tomto kontextu není výjimkou. Přestože se Ankara v poslední době začíná více přiklánět k západnímu směřování, s Moskvou ji pojí široká paleta zájmů a příležitostí.
Když se v pondělí 4. září v ruském letovisku Soči setkal čerstvě znovuzvolený turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan se svým ruským protějškem, vyvolalo to novou vlnu diskusí. Týkaly se vztahu jejich zemí a případného konfliktního potenciálu, který se za tímto široce sledovaným summitem skrýval.
Erdoğanově návštěvě Ruska předcházely intenzivní hovory o mnoha společných tématech. Tvoří totiž součást poměrně složité pavučiny vzájemné propojenosti i soupeření v celé řadě regionů od Černého moře až po jižní Kavkaz a Blízký východ, kde mají obě regionální velmoci své zájmy.
Kyjev z několika smluv uzavřených pod patronátem OSN a právě Turecka ekonomicky výrazně profitoval, i když za významnou cenu.
Výsledky schůzky jsou spíše spekulativní a do velké míry neurčité. Je však jasné, že tímto vzájemná vyjednávání nekončí a cesta dávných rivalů k nalezení kompromisů i oboustranně výhodných pozic bude dlouhá.
Klíčovým jablkem sváru je přitom Ukrajina, proti které Moskva již více než 18 měsíců vede plnohodnotnou válku. Ankara zkouší vystupovat jako chytrá horákyně a balancovat mezi oběma znepřátelenými stranami (samozřejmě primárně ve vlastní prospěch). Avšak postupem času se začala proti ruské agresi a porušování mezinárodního práva čím dál tím více vymezovat. Zároveň si budovala cestu pro nalezení mezinárodního řešení, ve kterém chce figurovat.
Turecká pozice a mezinárodní zájmy
Uplynulých téměř 19 měsíců a zejména období po květnové prezidentské a parlamentní volební kampani jasně ukázaly jednu věc: Turecko se snaží v konfliktních otázkách lavírovat a vždy hledat východisko, které je pro něj nejlepší. Ale v souvislosti s děním na Ukrajině a vyvozením závěrů z pokračující ruské agrese jasně patří do západních struktur včetně Severoatlantické aliance.
Ankara totiž sehrála poměrně výraznou roli během posledního summitu NATO ve Vilniusu i při vyjednávání tzv. obilné dohody, ze které po jejím uzavření loni v létě těžila a měla zájem na jejím pokračování. Podobnou pozici koneckonců zastávali také západní a samozřejmě ukrajinští představitelé. Kyjev z několika smluv uzavřených pod patronátem OSN a právě Turecka ekonomicky výrazně profitoval, i když za významnou cenu.
Zásadním iniciátorem a mobilizačním faktorem pro vystupování Turecka na mezinárodní scéně je jeho vnitřní vývoj.
Pokračující soupeření mezi Ruskem a Tureckem se promítá také do řady lokálních konfliktů a bojů o postavení v sousedních regionech. Z pohledu Turků jde především o Blízký východ, ale také o jižní Kavkaz, kam se Moskva snaží projektovat svou sílu a dlouhodobě podkopávat či minimálně balancovat turecký vliv, což dělá prostřednictvím spojenectví s Arménií a syrským režimem.
Čtěte také: I po ničivém zemětřesení je Erdoğan za stavitele. Kurdský východ Turecka ale patří opozici
Právě jižní Kavkaz je přitom nejlepším důkazem toho, že Rusko nedrží otěže pevně ve svých rukou. Proto si například Arménie pod vedením premiéra Nikola Pašinjana v posledních týdnech stále více uvědomuje, že tudy cesta nevede. Vidí, že už se nemůže spolehnout na Moskvu jako na garanta své bezpečnosti a územní integrity, kterou od 90. let zpochybňuje Ázerbájdžán, bratrský stát a národ Turecka.
Ankara rovněž s nelibostí pozoruje sílící spolupráci na ose mezi Teheránem a Moskvou, která může oslabovat její spojence. Tureckou multivektorovou a mnohozájmovou zahraniční politiku to může opět přiblížit k Západu, který je někdy kritickým, ale poměrně čitelným a lukrativním spojencem.
Domácí situace v Turecku
Zásadním iniciátorem a mobilizačním faktorem pro vystupování Turecka na mezinárodní scéně je jeho vnitřní vývoj. Před zásadními prezidentskými a parlamentními volbami to byla právě zahraniční a bezpečnostní agenda, se kterou se Erdoğan snažil zamést domácí problémy pod koberec.
Mimořádně špatný stav ekonomiky, extrémně vysoká inflace, do velké míry nezvládnutá reakce na masivní zemětřesení na východě země stejně jako potíže se sociální integrací některých částí obyvatelstva – to všechno se snažil turecký prezident zakrýt. Problémy chtěl přemalovat poměrně úspěšnou pozicí ve světové politice a zaujetím klíčového místa mezi Ruskem a Ukrajinou.
Jde například o vytvoření hubu pro ruské energetické zdroje a jejich přepravu skrze turecké území,
Nakonec se mu to vyplatilo. Turecko zprostředkovalo obilnou dohodu, ze které z hlediska ekonomiky i prestiže značně těžilo, či několik kol rusko-ukrajinských rozhovorů o budoucím mírovém urovnání konfliktu nebo alespoň dílčím posunu.
Některé společné zájmy se západními zeměmi Turecku zase otevřely dveře k obnovení diskuzí o jeho místě nejen uvnitř NATO, kde turečtí vyjednavači v minulosti prokázali schopnost dohodnout vcelku významné zisky a kompromisy, ale také na půdě Evropské unie. S Bruselem přitom mají Turci dlouhodobý, avšak nesnadný vztah i kvůli otázce budoucího rozšíření Unie do tohoto regionu.
Pro Ankaru představuje Západ lukrativního partnera, se kterým ji pojí vzájemně výhodné ekonomické, investiční a mezikulturní vazby. Také je to ale možný příslib hospodářské prosperity a obchodu, který ekonomicky trpící společnost do budoucna potřebuje, aby znovu nabyla potenciál k růstu.
Nikoliv černobílá rivalita
Setkání Erdoğana s Vladimirem Putinem má však ještě další rozměr. Na povrch totiž vyplula šíře a komplexnost vzájemných vztahů, které skutečně nejsou černobílé.
Ruské vedení se na konto obilné dohody prozatím vyjádřilo záporně – nezapomnělo však dodat, že stále existuje možnost spolupráce v energetice, včetně té jaderné. Jde například o vytvoření hubu pro ruské energetické zdroje a jejich přepravu skrze turecké území, přičemž Turecko už je na Rusko napojené plynovodem Blue Stream. Na stole má další plány zahrnující investice, o které by Turecko rozhodně stálo.
Za jednoznačně negativní nelze označit ani dialog o postavení na Blízkém východě. Na jednu stranu tam Rusko pomáhá tureckému soupeři Íránu, zároveň ale dalo zelenou realizaci tureckých zájmů v severní Sýrii. Tu Moskva tradičně podporuje a nad jejím zdiskreditovaným vedením drží ochrannou ruku.
Čtěte také: Turecké mezinárodní námluvy. Proč se Ankara tak dlouho rozmýšlí nad vstupem Finska a Švédska do NATO?
Oba hráči tedy mají s čím obchodovat a jakkoli se jejich pozice pravidelně střetávají, u mnoha složitých témat často dokážou najít společnou řeč. Možná to vychází i z povahy jejich autoritářského politického vedení, kde je rozhodovací proces silně centralistický a v obou případech mu dominuje jeden muž.
Do budoucna bude v jejich vztazích představovat naprosto důležitou výzvu a dilema další vývoj na Ukrajině. Na to Kyjev odpověděl poměrně zajímavým krokem a jmenoval novým ministrem obrany Rustema Umerova, který je s Tureckem velmi úzce spjat.
Nejenže má krymskotatarský původ, který v turecké diplomacii orientované na turkický svět vyvolává pozitivní reakce. Také disponuje znalostí turečtiny, tureckého prostředí a místní elity, se kterou vyjednával v rámci několikakolových diskuzí s Rusy a řešil s ní i postavení krymskotatarských politických vězňů.
Je tedy zřejmé, že Turecko bude v budoucím vývoji v oblasti Černého moře sehrávat stále výraznější roli. Uvědomuje si to jak Rusko, tak Ukrajina, přičemž obě země si snaží naklonit tohoto dynamického, mnohdy komplikovaného a nepříliš čitelného partnera na svou stranu.
