V posledních dnech ožila debata, jestli mají členské státy NATO vyslat vojáky na Ukrajinu. Spolu s ní se vrátila i některá zkreslená tvrzení. Tři z nich si zaslouží uvést na pravou míru.
„Vztahy se dostaly na úroveň přímé konfrontace,“ prohlásil minulý týden na adresu NATO mluvčí Kremlu Dimitrij Peskov.
Reagoval tím na zprávy o tom, že francouzský prezident Emanuel Macron během února důvěrně jednal o podpoře Ukrajiny s americkým prezidentem Bidenem a německým kancléřem Scholzem. Reakce Moskvy pak měla kromě Peskovova prohlášení obsahovat také ostré varování pro Francii.
Nejde přitom o první roztržku. Právě v únoru Macron veřejně prohlásil, že nevylučuje vyslání vojáků NATO na Ukrajinu. Český prezident Petr Pavel poté na setkání s Macronem zdůraznil, že by podpora Ukrajiny mohla mít podobu výcvikové mise nebo jiného nebojového angažmá.
Tyto výroky odstartovaly celou řadu debat, v nichž se často opakují tři zavádějící zkratky. Pojďme si je rozebrat jednu po druhé.
1) Vojáci NATO už jsou na Ukrajině
Fakt: Na území Ukrajiny se v tuto chvíli nepohybují žádní vojáci vyslaní pod záštitou NATO.
Polský ministr zahraniční Radoslaw Sikorski při příležitosti 25. výročí vstupu Polska do NATO uvedl, že vojáci zemí aliance už jsou na Ukrajině. Poděkoval státům, které je tam vyslaly, aniž by zmínil, o které jde. Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharova podle agentury TASS reagovala výrokem, že NATO už nemusí přítomnost svých sil na Ukrajině popírat.
Faktem je, že žádná mise pod záštitou NATO na Ukrajině neprobíhá. NATO jako mezinárodní organizace rozhoduje na konsensuální bázi. To znamená, že k vyslání mise pod vedením NATO by byl potřeba souhlas všech členských států. Tedy i Maďarska nebo Slovenska, které by takovou iniciativu nejspíš nepodpořily.
Podle mezinárodního práva nelze činy jednotlivců automaticky přičítat státu jen kvůli jejich národnosti. Samotné Rusko to dobře ví.
NATO navíc nemá vlastní armádu a nemůže přikázat členským státům, aby své vojáky vyslaly do zahraničí. Státy poskytují své síly dobrovolně.
Jednotlivé členské státy NATO samozřejmě mohou vyslat na Ukrajinu vojáky „na vlastní pěst“. Ani to však není jednoduché. Například podle české Ústavy musí s dlouhodobým vysláním vojáků do zahraničí souhlasit Parlament. O některých zahraničních misích do 60 dnů může rozhodnout vláda, ale i tak musí Parlament informovat a její rozhodnutí může zrušit jak Poslanecká sněmovna, tak Senát. Jednání Parlamentu jsou zpravidla veřejná a informace o misi by obdrželo 200 poslanců a 81 senátorů. Těžko si představit, že by taková mise unikla veřejnosti.
Čtěte také: Mít naději znamená lhát sám sobě. Reportáž z míst, kam se tlačí ruská vojska
I kdyby zákony ostatních členů NATO umožňovaly „tajné“ vyslání vojáků do zahraničí, půjde o akci konkrétních států, ne NATO. Na Ukrajině také mohou působit žoldáci nebo západní poradci soukromých firem, které tam dodávají vojenskou a jinou techniku.
Podle mezinárodního práva ale nelze činy jednotlivců automaticky přičítat státu jen kvůli jejich národnosti. Samotné Rusko to dobře ví, jelikož v roce 2014 využilo k obsazení Krymu „malé zelené mužíky“. To byli vojáci v neoznačených uniformách a Rusko se tímto trikem vyhnulo mezinárodní odpovědnosti v první fázi invaze.
2. Mýtus: Vysláním vojáků NATO na Ukrajinu automaticky vyhlásíme Rusku válku
Fakt: Pokud by se vojáci aliance účastnili pouze výcviku, do ozbrojeného konfliktu nevstupují
Konstantin Kosačev z ruské Federální rady podle agentury TASS varoval, že by vyslání vojáků NATO na Ukrajinu mohlo znamenat přímou účast na nepřátelství a tím pádem vyhlášení války Rusku. Nicméně pokud by se vojáci NATO účastnili výcviku ukrajinských sil, nešlo by ani o přímou účast na nepřátelství, ani o „vyhlášení války“ Rusku.
Jak rozhodl Mezinárodní soudní dvůr OSN v 80. letech v případu Nikaragua vs USA, pouhý výcvik jednotek není ozbrojeným útokem, tedy tím, co Kosachev označil za „vyhlášení války“.
V neposlední řadě je Ukrajina svrchovaný stát a může sama vyjednávat o tom, kdo a kde bude její vojáky cvičit. Moskva si samozřejmě může a bude vykládat kroky svých nepřátel po svém. Každopádně Charta OSN, kterou podepsalo i Rusko, nezná pojem „vyhlášení války“.
Naopak rozlišuje útok a obranu. Právě podle ní ukrajinské akce představují sebeobranu před ruskou agresí, ne útok na území Ruska ani proti jeho politické svrchovanosti. To potvrdilo i hlasování Valného shromáždění OSN hned v počátku války na Ukrajině.
3. Mýtus: Napadené vojáky NATO na Ukrajině by musely kolektivně bránit všechny členské státy
Fakt: Na jednotky NATO na Ukrajině by se nevztahovala povinnost kolektivní sebeobrany
V médiích se v souvislosti s vysláním vojáků na Ukrajinu skloňuje článek 5 Severoatlantické smlouvy o založení NATO. V něm se státy zavazují, že pokud se jeden z nich octne pod útokem, ostatní mu přispěchají na pomoc.
To vytváří dojem, že pokud by se vojáci NATO na Ukrajině octli pod útokem, musí jim všechny členské státy NATO povinně přispěchat na pomoc a na území Ukrajiny je bránit. To není pravda. Kolektivní sebeobrana se vztahuje především na situace, kdy je napadeno území některého ze členských států NATO. Výslovně tak stanoví článek 6 Severoatlantické smlouvy. Útok na vojáky NATO nebo členských států NATO na Ukrajině by nemohl aktivovat zmíněný článek 5.
Poslouchejte také: PULS | Čeho se bojí Vladimir Putin? Teroristů a stáří
Rovněž o této historicky ověřené skutečnosti Rusko dobře ví. Například v únoru 2020 zaútočila syrská vládní letadla na konvoj turecké armády v Sýrii. Tamní vládní síly byly podporované ze strany Ruska, byť Kreml přímou účast na úderu popřel. Ačkoli je Turecko členem NATO, článek 5 Severoatlantické smlouvy se neaktivoval a nikdo nepožadoval, aby ostatní státy NATO přispěchaly k ochraně tureckých sil v syrské provincii Idlíb.
Autor je externí spolupracovník redakce. Specializuje se na mezinárodní právo a působí jako výzkumník v Peace Research Center Prague a na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
