Nejsevernější stát Afriky je jedinou zemí, kde arabské jaro, jež vypuklo na sklonku roku 2010, slavilo relativní úspěch. Nyní se karta obrací. Poté, co prezident na třicet dní zmrazil parlament a odvolal premiéra, jsou možná v ohrožení výsledky revoluce, jež svrhla tuniského diktátora Zín Ábidína bin Alího.
O Tunisku se nepřesně hovoří jako o kolébce arabského jara. Nepřesně, protože zdejší protesty byly ve skutečnosti inspirovány demonstracemi v Marokem okupované Západní Sahaře. Nicméně mu nelze upřít, že zde revoluční nálady dospěly až ke zdárnému vytvoření demokratické soutěže, byť s mnohými neduhy včetně rozsáhlé korupce. I přes tyto vady demokracie byly politické změny v Tunisku zřejmým přínosem – oproti Egyptu, kam se vrátila ještě tužší diktatura Abd al-Fattáha as-Sísího, či státům jako Sýrie, Libye nebo Jemen, kde lidové nepokoje vyústily v občanskou válku. Zemím perského zálivu, které se těší plné podpoře Západu (zejména Spojených států), se podařilo revoluci utopit v krvi v samém zárodku.
Jenže v neděli 25. července 2021 odvolal tuniský prezident Kaís Saíd nejen premiéra Hišáma al-Mašíšího, nýbrž na třicet dnů i celý parlament, zatímco země se zmítala v protivládních protestech, jež reagovaly zejména na katastrofální pandemickou situaci. Politické strany zastoupené v parlamentu, z nichž nejvýznamnější je an-Nahda, to označily za vojenský převrat. Kaís Saíd následně nechal obklíčit parlament obrněnými vozy a zamezil tak zvoleným členům parlamentu přístup do budovy. Saíd se nařčení z vojenského puče brání a tvrdí, že vše je pouze dočasné.
Prezident outsider
Tuniský prezident, který byl zvolený v roce 2019 jako nezávislý kandidát a jehož popularita stojí na tom, že nepatří k tradiční politické třídě v zemi, vyhrožoval tímto krokem už nějakou dobu. Například tvrzením, že ústava z roku 2014 je špatně napsaná a vede jen k politickému patu. Nyní podle článku 80 rozpustil parlament, jelikož zemi údajně hrozí bezprostřední nebezpečí.
Zatímco prezident prohlašuje, že odvolání premiéra a parlamentu je ve shodě s ústavou, nejsilnější strany parlamentu tvrdí, že se jedná o převrat.
Kaís Saíd poukazuje na neblahou ekonomickou krizi a také na situaci kolem pandemie Covid-19, přičemž vinu svaluje především na stranu an-Nahda, která je údajně zodpovědná za masivní korupci. Zatímco prezident prohlašuje, že odvolání premiéra a parlamentu je ve shodě s ústavou, nejsilnější strany parlamentu – islamistická an-Nahda a sekulární, z korupce rovněž obviňované Srdce Tuniska – tvrdí, že se jedná o převrat, a vyzývají Saída k dialogu. Odvolaný premiér, který je stejně jako prezident politickým outsiderem bez stranické příslušnosti, se na rozdíl od parlamentních stran a politiků nijak hlasitě proti svému odvolání nevymezuje a svému případnému nástupci prý nebude stát v cestě.
Čtěte také: Pegasus: Příběh firmy, která tajně sleduje prezidenty i disidenty po celém světě
Značná část demonstrantů prezidentova slova vyslyšela a jejich hněv vůči islamistické straně an-Nahda vyústil dokonce v napadení jejich kanceláří. Populace je však rozdělená a Saíd má již také řadu odpůrců, kteří vyšli do ulic hned následující den po rozpuštění parlamentu. Nyní je brzy dělat předčasné závěry, ovšem je nutno připomenout, že podobným způsobem došlo k vojenskému převratu také v Egyptě, kde se frustrované masy převážně liberálního městského obyvatelstva obrátily proti demokraticky zvolenému prezidentovi Muhammadu Mursímu, shodou okolností ze strany, z níž an-Nahda ideologicky vychází, tedy z Muslimského bratrstva.
Počáteční rysy autoritářství
Jedná se tedy o puč, nebo o politické řešení krize v rámci tuniské ústavy? Pro první variantu hovoří nejen to, že rozhodnutí musel prezident uskutečnit s pomocí armády, ale i fakt, že dochází ke značnému omezování svobody slova včetně zatýkání politických aktivistů.
Americký poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan vyzval prezidenta Kaíse Saída, aby neprodleně otočil kurz demokratickým směrem.
Zatčen a odsouzen ke dvěma měsícům byl například významný člen parlamentu a blogger Jásín al-Ajárí, který byl obviněn z „narušování morálky tuniské armády“. Zadržováni a umlčováni jsou také mnozí demonstranti, kterým se naopak nelíbí prezidentovo jednání. Nutno vzpomenout, že an-Nahda byla od revoluce arabského jara součástí každé vlády, a tudíž má i mnoho příznivců, kteří na ni nezanevřeli. Zdá se, že dochází k tvrdším postihům vůči demonstrantům nesouhlasícím s prezidentem Saídem a zároveň k větší benevolenci k výtržnostem a násilnostem, které proběhly proti straně an-Nahda. Dalším politikem, který byl za svou aktivitu na sociálních sítích zatčen a dokonce odsouzen k odnětí svobody na dva roky, je Máhir Zíd, člen strany Karáma. Potrestán byl za údajnou „urážku tuniského národa“ a jeho prezidenta.
Znepokojeny situací v severoafrické zemi jsou také Spojené státy. Americký poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan vyzval prezidenta Kaíse Saída, aby neprodleně otočil kurz demokratickým směrem.
Zda se však skutečně jedná o státní převrat, napoví až další vývoj v zemi. Nejspíš rozhodne, jak rychle bude jmenován nový premiér a jestli prezident dodrží třicetidenní lhůtu pro zmrazení fungování parlamentu, nebo zda se objeví pokusy o přeměnu tuniského systému na prezidentský, v němž by zásadní moc zůstala Kaísu Saídovi. Relativně oblíbený prezident si toho na svá bedra zřejmě naložil až příliš mnoho. Těžko totiž předpokládat, že by s rozpuštěným parlamentem mohl katastrofální pandemickou situaci zvládat lépe. Pokud tedy padne mýtus o tom, že je jiný než „klasičtí“ politici, může se prezidentova současná popularita velmi rychle vyčerpat.
