Od 7. října celá řada médií prověřovala tehdejší události. Dnes je tak již jasné, že některé z nejděsivějších příběhů se jednoduše nestaly. Minulý týden pak izraelská média přinesla nové informace o tom, jak IDF pálila na vlastní občany. Stále přitom nebyly předloženy důkazy o systematickém sexualizovaném násilí Hamásu. Co všechno o dni, který změnil chod dějin, víme dnes?
„Izrael by nikdy nenapadlo útočit na civilní obyvatelstvo, zatímco oni [Izraelci] jsou terčem teroristů, kteří neváhají podřezávat a upalovat děti.“
Tato slova pronesl český premiér Petr Fiala 26. října během své návštěvy Tel Avivu, na níž vyjadřoval „jednoznačnou podporu“ státu Izrael. Dnes s jistotou víme, že ani jedna část jeho citátu není pravdivá.
Podle oficiálních čísel gazánských úřadů izraelská armáda (IDF) od 7. října v Pásmu přímo zabila přes 38 tisíc lidí. Dalších 10 tisíc lidí má být zasypáno sutinami, takže se do oficiálních čísel nepočítají.
Čtěte také: Svědectví zevnitř izraelské armády: Mrtvé civilisty v Gaze máme dopředu vypočítané
Desetitisíce dalších umírají v důsledku kolapsu zdravotní péče, nedostatku surovin, zničené infrastruktury nebo šíření nemocí. Odhad expertů na veřejné zdraví, který byl publikovaný v medicínském vědeckém časopise Lancet, tak uvádí, že celkový počet mrtvých v důsledku izraelské genocidní války se může pohybovat okolo 186 tisíc. To představuje 8 procent z 2,4 milionů obyvatel Gazy. Nejde sice o vědecký článek, jenž by prošel recenzním řízením, ale o škále nepřímých úmrtí vypovídá dostatečně.
Tato konkrétní čísla pochopitelně Petr Fiala na konci října nemohl znát, i když historie nepřiměřených odvetných úderů izraelské armády nebyla žádným tajemstvím.
Druhá část výroku o podřezaných a upálených dětech ale jednoduše neodpovídala realitě – ani tehdy, ani dnes.
Český premiér přitom v opakování těchto nepravd – a vyvozování silných závěrů – nebyl sám. Tvrzení o podřezaných dětech opakoval několikrát třeba americký prezident Joe Biden, naposledy ještě 12. prosince. „Jsou to zvířata, jsou to zvířata,“ tvrdil tehdy nejmocnější muž světa a prezident státu, který Izraeli dodává nejvíc zbraní a munice. Biden navíc opakovaně tvrdil, že viděl fotky těchto dětí, což pak musel Bílý dům popírat.
Během útoku ze 7. října bylo zabito 1163 lidí, z toho 767 civilistů. K tomu vojenské křídlo Hamásu a další ozbrojené skupiny odvlekli do Gazy okolo 250 rukojmích. Mým záměrem v tomto článku není relativizovat nebo snad zpochybňovat utrpení obětí a jejich blízkých.
Tento text má ambici shrnout dostupné informace o 7. říjnu a vyvrátit tak nepřesné či přímo nepravdivé informace, které šířili přední světoví i čeští politici.
To je důležité mimo jiné proto, že tato tvrzení sloužila – a v některých částech světa a politického spektra dál slouží – k legitimizaci stále probíhajících izraelských masakrů.
Stejného, ne-li závažnějšího selhání než politici (sledující vlastní zájmy), se dopustila média a experti či odbornice. Zatímco ta světová občas přišla s omluvnými poznámkami a zpětnými korekcemi, na českých zpravodajských serverech dál visí články, které vyvrácené lži prezentují jako fakta.
Co přesně se tedy první říjnovou sobotu stalo?
Počkáme, dokud nebude pozdě
Příběh můžeme začít dnes už zcela patrným pochybením na straně izraelské vojenské zpravodajské služby. „Pod mým velením jsme nedostáli úkolu, který nám byl svěřen,“ napsal její šéf Aharon Chaliva v dopise na konci dubna, kdy odstoupil ze své funkce.
Jak vyplývá ze zjištění investigativního oddělení Al-Jazeery, minimálně několik měsíců před 7. říjnem po internetu kolovala videa z nácviku pozemního útoku na Izrael. Jeho zpravodajské služby dokonce více než rok před útokem získaly dokument s jeho přesným plánem.
Chyba podle respondentů Al-Jazeery nespočívala v nedostatku informací, ale v jejich chybné interpretaci. Podle ní to Hamás s pozemním útokem zkrátka nemyslel vážně, protože na něj neměl kapacity a jeho primárním cílem bylo udržení moci uvnitř Gazy. Dokument tak brali jako aspirační cíl, nikoliv jako praktický návod.
Velitelé IDF 7. října několikrát aktivovali takzvanou „směrnici Hanibal“, která umožňuje armádě střílet po vlastních vojácích i civilistech.
Tato interpretace hrála prim i v brzkých ranních hodinách 7. října, kdy se ozbrojenci Hamásu a dalších frakcí začali shromažďovat na přidělených stanovištích okolo hranic Gazy.
„Okolo druhé či třetí ráno už mají tolik informací, že do svých kanceláří dorazí šéf Šin Betu a a velitel generálního štábu. Ale řeknou si, že jde pravděpodobně jen o další cvičení. Rozhodnou se, že se vrátí ráno a situaci znovu prověří,“ shrnuje sled událostí pro Al-Jazeeru izraelský bezpečnostní expert Chuck Freilich.
„Jenže mezitím přišel v půl sedmé ráno útok. To už bylo samozřejmě pozdě.“
Radši mrtví než zajatí
O tom, že izraelský bezpečnostní aparát 7. října selhal, se toho napsalo mnoho, a nejde tak o žádnou novinku. Je to však podstatné kvůli následujícími vývoji.
IDF totiž začala jednoduše panikařit. Události z jejího pohledu rekonstruuje investigativa deníku Haaretz z minulého týdne, která se opírá o několik zdrojů a dokumentů z různých úrovní armádního velení.
Poslouchejte také: Naše spojenectví s Izraelem stojí nad mezinárodním právem. Tlakem jej nezměníme
„Ani v našich nočních můrách jsme neměli plány na takový útok. Nikdo neměl ani ponětí, kolik lidí bylo uneseno nebo kde se pohybují naše jednotky. Panovala šílená hysterie a rozhodnutí se dělala bez ověřených informací,“ popsal atmosféru jeden z důstojníků.
Tady měl být paywall. Článek ale považujeme za důležitý pro českou veřejnou debatu, takže jej odemykáme všem. Tento i další propracované texty by ale nemohly vznikat bez podpory členů Voxpot Klubu. Pokud si to můžete dovolit, přidejte se k nim.
Nejzásadnějším zjištěním článku je ale něco jiného: Velitelé IDF 7. října několikrát aktivovali takzvanou „směrnici Hanibal“, která umožňuje armádě střílet po vlastních vojácích i civilistech.
Tato procedura pojmenovaná po kartaginském vojevůdci, který raději spáchal sebevraždu, než aby padl do zajetí Římanů, je sice neformální, ale byla běžně používána až do jejího oficiálního zákazu v roce 2016.
Vychází z jednoduché, ale brutální premisy: pro Izrael je ze strategického hlediska výhodnější, když jeho lidé zemřou, než aby byli uneseni nepřátelskými silami. Historicky totiž pro propuštění unesených vojáků musel Izrael pustit ze svých vězení několikanásobně vyšší počty Palestinců.
Zjištění Haaretzu pak ukazují, že 7. října bylo udílení tohoto rozkazu široce rozšířené, týkalo se několika lokací a pokračovalo od ranních hodin až do půl desáté večer. Například po 11. hodině dopoledne přišel pokyn, že se žádné vozidlo nesmí vrátit do Gazy.
„Všichni jsme věděli, že tato vozidla můžou převážet zajaté civilisty nebo vojáky. […] Všem nám bylo jasné, co to znamená,“ popsal Haaretzu zdroj z jižního velitelství IDF. Izraelská armáda přitom tou dobou sice neměla přesná čísla zajatých, ale věděla, že jde o vysoké počty.
Čtěte také: Izrael zabil humanitární pracovníky, zničil nemocnici a zakazuje média
Podle prosincové investigativy dalšího izraelského média, Ynet, mělo takto letectvo zasáhnout až 70 vozidel mířících z Izraele do Gazy. V několika případech takovýto úder nepřežil nikdo z posádky.
Paradoxem je, že IDF se těmito údery nejdříve chlubila, když záběry z helikoptér zaměřujících cíle na izraelském území sama zveřejnila na sociálních sítích.
Na použití směrnice Hanibal tak někteří poukazovali už 7. října, mezi nimi například slavný palestinský básník Refaat Alareer, jehož o dva měsíce později zabila izraelská bomba.
„Nevěřím, že by z těchto záběrů byl pilot helikoptéry schopný rozpoznat bojovníky Hamásu od vlastních vojáků nebo rukojmích,“ říká pro Al-Jazeeru Chris Cobb Smith, lidskoprávní výzkumník a veterán britské armády.
O tom, že se po cestě do Gazy ocitla pod palbou, mluvila i dvě později propuštěná izraelská rukojmí. Podle čísel izraelských úřadů zemřelo mezi kibucy a hranicí Gazy 27 civilistů.
Pod palbou vlastní armády
Tato situace ale není jedinou, kdy byla směrnice Hanibal aktivována. V izraelských, nikoliv však západních médiích, se hodně psalo o kibucu Be’eri.
V největším sídle v okolí boje pokračovaly až do pondělí 9. října a celkově zde zemřelo 101 civilistů.
Podle reportu Nezávislé mezinárodní vyšetřovací komise OSN tu izraelská tanková střela v jednom domě zabila 13 civilních zajatců. Jeden z izraelských vysokých důstojníků popsal pro Haaretz tento konkrétní zásah proti domu rodiny Cohenových slovy „exponenciální Hanibal“.
Čtěte také: Bývalí palestinští vězni a izraelští vojáci chtějí zastavit koloběh násilí
Tyto závěry potvrzují i dvě přeživší, které byly drženy jako rukojmí v domě, na nějž IDF útočila. „Jestli tam zemřeli, tak to bylo kvůli šrapnelům [z tanků]. A nikoliv kvůli tomu, že by je [bojovníci Hamásu] zavraždili,“ říká jedna z nich.
„Nikdy nebylo žádných 40 podřezaných batolat ani v kibucu Kfar Aza, ani nikde jinde,“ potvrdilo tiskové oddělení izraelské vlády.
IDF s těmito závěry částečně nesouhlasí. Minulý týden zveřejnila výsledky prvního interního vyšetřování ohledně 7. října, které se týkaly právě bojů v tomto kibucu. Podle svých vlastních závěrů sice na dům s rukojmími z tanku stříleli, ale civilisty přitom nezasáhli.
Novinářský tým z Al-Jazeery našel na záběrech vícero budov, jejichž poničení neodpovídá zbraním Hamásu. Ten používal RPG a záměrně zapaloval domy, aby vyhnal jejich obyvatelstvo z bezpečnostních krytů.
Domy se zřícenými stěnami či velkými dírami ve zdech ale tomuto neodpovídají. Přesně tyto obrazy ale najdeme na stránkách médií, která o Be’eri informovala.
Podle prohlášení představitelů Hamásu bojovníci nečekali, že IDF bude klást tak malý odpor. Ještě větší překvapení ale našli pár kilometrů od zmíněného kibucu – hudební festival Nova. Tam bylo zabito 350 lidí, tedy téměř polovina civilních obětí ze 7. října.
Dvě izraelská média, Channel 12 a Haaretz, se v rozhovorech s lidmi z bezpečnostního aparátu dobrala ke stejnému závěru: palestinští ozbrojenci o konání akce nevěděli předem. Mimo jiné proto, že festival měl podle původního plánu končit o den dřív, ale na poslední chvíli byl o den prodloužen.
Podle druhého jmenovaného média měly i tady izraelské jednotky pálit do vlastních řad, ačkoliv nezmiňuje žádné počty. „Vyšetřování incidentu odhalilo, že bojová helikoptéra […] střílela na teroristy a zasáhla také některé účastníky večírku,“ citoval Haaretz zdroj od policie obeznámený s vyšetřováním v původní verzi článku. V té současné však tato pasáž chybí.
Investigativa Al-Jazeery napočítala v průběhu celého dne minimálně 18 civilistů, kteří byli zabiti izraelskými vojáky či policií.
Žádné důkazy, silné příběhy
Zatímco nad tím, kdo 7. října zabil kolik lidí, dnes vyvstávají pochybnosti, v jiných oblastech lze vynášet soudy s jistotou.
„Nikdy nebylo žádných 40 podřezaných batolat ani v kibucu Kfar Aza, ani nikde jinde,“ potvrdilo tiskové oddělení izraelské vlády francouzskému deníku Le Monde, který toto tvrzení vyvrací v dubnu rozsáhlou investigativou.
Čtěte také: Od rabování po mučení. Válečné zločiny Izraele vidí na TikToku celý svět
Ještě v říjnu se však tomuto konkrétnímu tvrzení takřka nešlo vyhnout – vzhledem k vykreslované brutalitě naprosto pochopitelně.
Jenže už zkraje prosince novináři z listu Haaretz ukázali, že šlo o lež. Na základě informací od izraelské policie, správy sociálního zabezpečení a lídrů kibuců dali dohromady seznamy obětí. Z nich vyplynulo, že v Kfar Aza žádná batolata nezemřela. Za celý den byly během celého útoku zabity pouze dvě děti v takto nízkém věku – jedno kulkou skrze dveře, druhé zemřelo při císařském řezu poté, co byla zastřelena jeho matka.
Tyto a mnohé další události ze 7. října představují tragédii samy o sobě. Tím spíš je pak zarážející, proč bylo třeba vymýšlet hororové, dezinformační příběhy.
Analýza seznamů jmen obětí s jejich věkem a místem zabití pak vyvrací i spoustu dalších mýtů – například ten o desítkách svázaných a upálených dětí, o batolatech pečených v troubě nebo o vyříznutém plodu. V kibucech 7. října nezemřel ani žádný přeživší holocaustu.
Tvrzení s troubou zmiňoval jako fakt v rozhovoru v České televizi třeba náčelník generálního štábu české armády Karel Řehka. „To je prostě strašné. A představa, že v evropských ulicích kráčí lidé, kteří toto podporují, a my na to koukáme… Probuďme se, fakt si zaděláváme na vážný problém,“ hřímal generál v listopadu.
Čtěte také: Ano, je to genocida
Třetí tvrzení (a spoustu dalších) zase jako fakt podávala třeba prominentní odbornice na Izrael, Irena Kalhousová: „Uřezané hlavy dětí, vyříznutý plod stále připojený k matce pupeční šňůrou, upálení lidé za živa, děti střílené před zraky rodičů a naopak, znásilnění, mučení. To je palestinský Hamás,“ napsala na svůj Twitter v říjnu.
Od ultraortodoxních dobrovolníků až k premiérům
Zatímco o půl roku později izraelská vláda uznala, že k podřezávání nedošlo, v říjnu mluvila jinak.
Příběh o svázaných a upálených dětech řekl Bidenovi sám izraelský premiér Netanjahu během telefonátu, který natáčely kamery médií. „Máme potvrzeno přímo z kanceláře izraelského premiéra, že teroristé uřízli hlavy kojencům a batolatům,“ říkala čtyři dny po útoku ve vysílání moderátorka stanice CNN Hadas Gold.
Čtěte také: Strategie Hamásu: vyměnit rukojmí, přežít a vyhlásit vítězství
Pokud chceme vypátrat původce těchto dezinformací, stopy vedou ke dvěma institucím.
Některé stály na výpovědích izraelských vojáků. Pár dní po 7. říjnu mluvil k novinářům před troskami v kibucu Be’eri plukovník IDF Golan Vach. „V tomto domě bylo dalších 15 uhořelých lidí, mezi nimi osm miminek. Dali je dohromady, zabili a zapálili,“ popisuje.
„Viděl jste to?“ zeptá se jeden z novinářů.
„Já sám jsem je vyklízel,“ odpoví plukovník.
Podle seznamů obětí ale v tomto domě nebyla žádná nemluvňata. Investigativní tým Al-Jazeery navíc podle záběrů identifikoval budovu jako tu, na kterou během bojů střílel izraelských tank.
V některých pytlích byly dvě lebky a dvě ruce, přičemž nešlo vůbec rozpoznat, které patří komu.
Ta nejvíce šokující tvrzení ale přicházela od pracovníků a dobrovolníků organizace ZAKA. Tato soukromá ultraortodoxní organizace často zajišťuje ostatky mrtvých, například při přírodních katastrofách, tak aby mohly být pohřbeny v souladu s náboženskými předpisy.
Po 7. října se jedním z jejích hlavních mediálních mluvčích stal šéf pobočky na jihu Izraele, Yossi Landau. Ten zahraničním i izraelským médiím potvrzoval zvěsti o podřezaných nemluvňatech.
Na jiné tiskové konferenci zase se slzami v očích vyprávěl o tom, jak na vlastní oči viděl případ vyříznutého plodu z těhotné matky v kibucu Be’eri. Seznamy obětí i toto tvrzení vyvrátily.
Na otázku, co by vzkázal lidem, kteří rozporují jeho verzi událostí, odpověděl jednoznačně. „Neopověděl bych jim nic. Měli by být spolu s teroristy Hamásu a měli by být zabiti.“
Organizace ZAKA vznikla z ultraortodoxního hnutí Keshet, které v 80. letech protestovalo proti archeologickým nálezům či pitvám jakožto náboženskému znesvěcení a vyhrožovalo kvůli tomu dokonce doktorům a patologům.
Od 90. let organizace provozuje svoje právní oddělení, které na přání rodin pozůstalých znemožňuje provádět medicínská vyšetření na tělech zesnulých osob.
Pokud respektujeme náboženské tradice a odhlédneme od starších výhrůžek, není na takové praxi v soukromých případech nic zvláštního. Jak ale podotýká novinář Arun Gupta ze serveru The Intercept: „Žádná západní média se neptala, proč nejdůležitější forenzní důkazy v historii Izraele nechali zpracovat a zpackat organizaci, která je k forenzní patologii nepřátelská.“
Podle zjištění deníku Haaretz si na působení ZAKA stěžovali i někteří lidé přímo z IDF. Těm vadilo rozhodnutí z vyšších míst armády, podle nějž na klíčových místech sbírali důkazy amatérští dobrovolníci namísto vojáků vycvičených přesně na takové situace.
Článek pak upozorňuje také na úzké personální vazby mezi ZAKA a lidmi z velení IDF.
„V některých pytlích byly dvě lebky a dvě ruce, přičemž nešlo vůbec rozpoznat, které patří komu,“ popsal pro Haaretz práci ZAKA jeden z dobrovolníků z konkurenční organizace, která rovněž působila na místě.
Z dalších výpovědí pak vyplynulo, že se ZAKA příliš nestarala ani o svůj deklarovaný hlavní cíl, tedy zajištění důstojnosti zesnulým. Pracovníci přímo v zasažených kibucech pořádali videohovory se svými dárci. To mělo pochopitelně prozaické důvody: Před 7. říjnem čelila ZAKA insolvenci, ale od té doby vybrala od dárců v přepočtu přes 322 milionů korun.
„Bylo to bizarní, přímo vedle nich ležela mrtvola a oni tam seděli, jedli a kouřili,“ popisuje zdroj Haaretzu. Deník však zároveň upozorňuje na fakt, že mezi organizacemi zajišťujícími těla panuje dlouhodobá rivalita.
Jisté je, že mediální výstupy pracovníků ZAKA ocenila izraelská vláda. Netanjahu se s nimi v listopadu sešel a poděkoval jim mimo jiné za to, že sdílí příběhy s veřejností a požádal je, ať v tom pokračují.
„Nedokážu si představit, jak by vypadala naše hasbara (hebrejský výraz pro vysvětlování, kterým se ale také označuje izraelská propaganda – pozn. redakce) směrem k zahraničnímu tisku bez úžasné, efektivní aktivity lidí ze ZAKA,“ nechal se slyšet Nitzan Chen, šéf tiskového oddělení izraelské vlády.
Příliš rychlá novinařina
Zatímco u výše zmíněných příběhů lze poměrně snadno dokázat jejich nepravdivost, o dost komplikovanější situace panuje u dalšího závažného a vášnivě diskutovaného tématu – sexualizovaného násilí.
Podle zatím nejpodrobnějšího reportu OSN z konce května o válečných zločinech na území Izraele a okupovaných palestinských územích se sexuálního a genderově podmíněného násilí dopustili jak Palestinci 7. října, tak později izraelské bezpečnostní složky.
Zpráva je však velmi opatrná v místech, kdy zmiňuje přímo znásilnění. K tomu totiž chybí důkazy. Jejich získávání je velmi obtížné v prostředí jakéhokoliv ozbrojeného konfliktu.
V případě 7. října z pochopitelných důvodů neexistují výpovědi přeživších. Vedle toho nebyly shromážděny ani žádné forenzní důkazy. Organizace zajišťující těla – včetně zmíněné ZAKA – se soustředily na identifikaci obětí a náboženské rituály, nikoliv však na sběr důkazů.
Po zveřejnění článku se vůči závěru o znásilnění ohradila rodina oběti.
V ostrém kontrastu s těmito závěry několikaměsíčního šetření pak stojí hojně citovaný článek, který vyšel na konci prosince v New York Times. V něm novinářské trio dochází k závěru, že znásilnění 7. října byla záměrná, systematická a široce rozšířená.
Text však obklopuje i celá řada kontroverzí. Uvnitř redakce vedení text chválilo jako excelentní práci, ale velká část novinářů a novinářek jej kritizovala pro nedostatečnou důslednost v práci se zdroji a ověřováním. Kvůli vnitřním sporům například nikdy nebyla zveřejněna již nahraná epizoda podcastu The Daily, která měla článek shrnovat.
V dubnu pak přes 50 amerických profesorů a profesorek žurnalistiky podepsalo otevřený dopis, který požaduje, aby vydavatel nechal nezávisle prověřit procesy vedoucí k vydání textu.
Nejpodrobnější přehled toho, co je s článkem špatně, dal dohromady The Intercept. Na kritizovaném textu New York Times pracovala trojice lidí, přičemž reportérkou v Izraeli byla Anat Schwartz – filmařka a bývalá příslušnice izraelských zpravodajských služeb, která až do podzimu 2023 nevydala žádný novinářský text.
Kromě toho na svých sociálních sítích lajkovala příspěvky, které používají dehumanizační jazyk vůči Palestincům, když například volají po přeměny Gazy „v jatka“.
Mnohem větší problém ale představují zdroje článku. Ty zahrnují příslušníky IDF, jejichž tvrzení o 7. říjnu byla dříve vyvrácena, což se v textu nedočteme. Nechybí mezi nimi ani Yossi Landau z organizace ZAKA.
„Vždy, když reportéři New York Times narazili na překážku při potvrzování informací, obrátili se buď na izraelské úřady, nebo na svědky, kteří už dříve vypovídali do médií,“ shrnuje jejich postup The Intercept. Vychází přitom mimo jiné z rozhovorů, které Schwartz o průběhu dávala izraelským médiím.
V článku pak hraje stěžejní roli příběh „ženy v černých šatech“, jež měla být znásilněna a zabita. Po zveřejnění článku se vůči tomuto zjištění ohradila její rodina. Ta tvrdí, že byli dlouho v kontaktu s jejím manželem skrze SMS zprávy. Zprávy o tom, že se dostali do problémů, a o zavraždění, od sebe dělilo jen devět minut. To neodpovídá popisu brutalit, kterých se měli podle článku dopustit pachatelé.
Čtěte také: Židovský, nebo vojenský stát? Protesty ultraortodoxních židů otřásají Izraelem
Vzhledem k situaci s fyzickými důkazy není pravděpodobné, že se toho o sexuálním násilí během 7. října dozvíme o mnoho víc. O to závažnější je, když se k potvrzeným hrůzám přidávají nové či nadsazují ty stávající.
Ať už se tak děje kvůli sledování vojenských či politických cílů, nebo kvůli honbě za mediální senzací, obojí je stejně odsouzeníhodné.
