„Vůbec nevím, jak vyžiju.“ Velkou Británii zasáhla krize, jakou země už léta nepamatuje

Stojím na vlakovém nádraží a město Boston, kam jsem po třech hodinách a třech přestupech dorazila z Londýna, mě vítá po britsku. Na začátku března je tu lezavo a asfalt se leskne od neustávajícího deště. S jeho vůní se ve vzduchu mísí kouř z cigaret i aut. První dojem? Pošmourno.

Pětašedesátitisícový Boston leží v placaté oblasti East Midlands, která je plná zelených lánů s ovcemi, a je podle něho pojmenované i mnohem známější město v USA. Nepřijela jsem sem ale náhodou – britský Boston má všeříkající přezdívku: nejprobrexitovější město ve Velké Británii.

Pro odchod z Evropské unie se tu před necelými sedmi lety v referendu vyjádřil vůbec největší podíl místních obyvatel – přes tři čtvrtiny hlasujících. Důvody, jak se později dozvídám, měli různé. Jeden motiv se ale opakoval: nesouhlas s imigrací.

Krize Boston, tohle historické místo, kam se všichni z celého Lincolnshire sjížděli, velmi ovlivnila. Už tu nic nezbylo. Není tu co dělat a lidé nemají peníze.

Právě na protimigrační kartu tehdy tvrdé probrexitové křídlo z velké části vsadilo, a já jsem zvědavá, jak se s několikaletým odstupem zdejší lidé ke svému hlasu staví. A jak nahlížejí na tristní situaci, v níž se Británie v současnosti potácí – z ekonomického i politického hlediska.

Město, kde už nic nezbylo

Míjím několik nevzhledných supermarketů – „krabic“, které jsou příliš blízko centra na to, aby se daly vymazat z celkového obrázku města – a přecházím řeku Witham. O pár kilometrů dál ústí do Severního moře, jež se v Bostonu tu a tam ozývá vůní soli a hlavně všudypřítomným vlhkem. Najednou jsem ve středu dění – na náměstí stojí pár stánků s květinami, ovocem a zeleninou, v rohu se tyčí krásný anglikánský kostel.

Ve vedlejší ulici, na pěší zóně s obchody a kavárnami, se dám se do řeči s párem důchodců. Představí se mi jako Gerald a Mavis. „Brexit byla chyba, dost drahá chyba. Sám jsem pro něj tehdy hlasoval,“ připustí Brit v hnědé zimní bundě. „Chybami se ale člověk učí, viďte!“ dodává hořce.

Víc než brexit samotný, byť jej považuje za jednu z příčin britských krizí, však Geralda trápí právě současnost. „Podívejte – támhle podnik už zavřeli, támhleten zrovna zavírají,“ ukazuje směrem k obchodu, který prý vlastní turecký majitel. Výlohy červeně vykřikují „SLEVA“ a vzkaz u vchodu připomíná, že krám končí.

Nepřekvapí mě to. Neuběhne ani týden, aby britská média neinformovala o dalších, kteří jsou zasaženi krizí – končí noční kluby a bary, zavírají kadeřnictví a beauty salony, rostoucí ceny energií i surovin dopadají i na malá bistra a podniky po celé Velké Británii.

”Je to hrozný chaos, tahle krize. Žijeme v Bostonu celý svůj život, ale tohle je zcela nová situace – krize město, tohle historické místo, kam se všichni z celého Lincolnshire sjížděli, velmi ovlivnila. Už tu nic nezbylo. Není tu co dělat a lidé nemají peníze,“ sdílí se mnou svou frustraci Mavis, sedmdesátnice s blonďatými rovnými vlasy schovanými před deštěm pod kapucí s kožešinou.

Zdá se přitom, že páru jako takovému příliš mnoho nechybí. Oba jsou oblečení do kvalitně vypadajících kousků, v ruce tašky s nákupem. Na rozloučenou se se mnou podělí o pár tipů. „Támhle na rohu si dejte fish and chips, nejlepší v Bostonu! A pozdravujte Sama,“ loučí se se mnou dvojice a odkazuje mě na majitele podniku. Nakonec ho nepotkám, ale smaženou rybu s hranolky? Tu podává výbornou.

„Co kdyby to byli teroristé?“

Gerald a Mauve jsou prvními lidmi, kteří se se mnou dají do řeči – a zároveň při mé návštěvě města posledními, jež svého hlasu pro brexit litují. „Jsem za odchod z EU rád,“ potkávám opodál Davida. Je mu přes šedesát, v podpaží si nese žlutou nákupní tašku a tvář mu brázdí hluboké vrásky.

Představuje tu „typickou“ část voličstva brexitu z Bostonu – nadává na imigranty. „Brexit zabrzdil imigraci, a to je dobře. Nejsme národ, který může přijmout všechny ty lidi, kteří sem, všichni do jednoho, míří z ekonomických důvodů. A ti, co sem přišli nelegálně? Vždyť to jsou zločinci! Nevíme, jestli nejsou třeba teroristé – a kdyby to byli skuteční uprchlíci, měli by s sebou přece celou rodinu,“ rozohní se David.

Čtěte také: Sliby – chyby? Brexit za sebou po třech letech nechává hořkou pachuť i nostalgii po EU

Kromě nejvyšší podpory brexitu má Boston ještě další prvenství. Sčítání lidu v roce 2011 ukázalo, že tu žilo nejvíce imigrantů z východní Evropy v celém Spojeném království.

Proti nim byla nakonec brexitová kampaň částečně namířena. A právě na pracující ze zemí Evropské unie, především východní Evropy, se přitom Britové v posledních dekádách spoléhali. S brexitem a koronavirovou pandemií ze země statisíce lidí odešly, nyní podle statistik chybí Spojenému království přes 300 tisíc pracovníků. Řidičů kamionů, skladníků i obsluhy a zdravotních sester.

V obchodě, o kterém mluvili Gerald s Mavis, se dám do řeči s Brigitte, prodavačkou z Litvy. Na krku jí visí šňůrka s kartou, na níž je napsáno Rebos – tak se podnik, jenž brzy na hlavní bostonské třídě skončí, jmenuje. „Pro ani proti brexitu jsem hlasovat nemohla, mám tady jen povolení k pobytu. Ale byla jsem proti, přirozeně! Zaznělo tolik planých slibů – že sem už nebudou přicházet cizinci, že u doktorů nebudou fronty…,“ kroutí hlavou žena v mohutné, jakoby plyšové zelené vestě.

V Británii žije Brigitte už 17 let – přestěhovala se sem jen dva roky po vstupu Litvy a dalších východoevropských zemí (včetně Česka) do EU. „Víte, mám tu dům, moje dcera se tu narodila. Tady je ,moje doma‘ – Litvu už jen navštěvuji. Před brexitem a pandemií jsem tu přes sedm let provozovala kosmetický salon, s rostoucími cenami energií jsem si ale nemohla dovolit v byznysu pokračovat,“ narazí Litevka na téma všudypřítomné krize.

„Cítím, jak krize dopadá na naše duševní zdraví“

Samozřejmě v tom Brigitte není sama. Procházím centrem města, kde se i přes sychravé počasí shlukují skupinky lidí, a narážím na Muhammada s Ayeshou. Oba patří mezi odpůrce brexitu, oba jsou původem z Jižní Asie.

„Všechno je tak drahé, myslím, že tím trpíme víceméně všichni. Přemýšlím, jak konkrétně se mě to dotklo… Teď už si třeba nedokážu nic našetřit,“ nadhodí muž v brýlích s lehkým přízvukem, zrovna prý míří na úřad. Slova klade rozvážně, jedno po druhém, a ostražitě sleduje diktafon.

V londýnském obchodě Sainsbury’s si odškrtávám, co jsem předtím viděla jen na fotkách v médiích. Okurky? Nejsou. Rajčata? Chybí. Salát? Došel.

„Také teď musíme mnohem více uvažovat o tom, co kupujeme. Co skutečně potřebujeme a bez čeho se obejdeme, což jsou typicky třeba různé pochutiny. Díváme se víc i po slevách, víc než kdy dřív,“ vloží se do hovoru Ayesha. Má na sobě tmavě hnědou bundu, o pár odstínů tmavší vlasy stažené do drdolu. Nejdřív mluvit nechtěla, ale zdá se, že jí to nedá.

Ayeshina dosud docela usměvavá tvář najednou potemní. Přemýšlí, jestli má mluvit dál, pak opatrně začne: „Cítím, jak současná situace dopadá na naše duševní zdraví. Pořád musím myslet na to, jaká budoucnost čeká moje děti, na to, jak to je teď, jak to bude zítra – jak to celé zvládneme. To na mě má velký vliv. A řekla bych, že drtivá většina ostatních je na tom podobně.“

Za zakaboněnými tvářemi lidí kolem je nejspíš déšť, dál ale přemýšlím o tom, co mi řekla Ayesha. Duševní zdraví je obecně velké společenské téma, zvlášť po několika letech pandemie. Právě krize rostoucích cen, pro mnohé neudržitelná, zjevně mentální stav ovlivňuje neméně.

Není divu – někteří nemají pořádně na jídlo, kvůli úsporám doma netopí a stres často zhoršuje jejich zdravotní stav. Objevují se dokonce zprávy, že čím dál více lidí, zejména ti s duševním či fyzickým hendikepem nebo chronickým onemocněním, zvažuje ukončit svůj život.

Procházím se a v pozadí slyším halekání mladých kluků v teplákovkách, kteří si u kostela v dešti kopou s míčem. Kostelní věž odbíjí celou – znamení, že je čas vrátit se zpátky do Londýna. Boston i jeho tíživou atmosféru nechávám za sebou a nasedám na motoráček, který mě tou placatou zelenou krajinu odváží dál od pobřeží.

Na protest!

Srovnat život v metropoli s tím, co jsem viděla v Bostonu, je složité. Londýn je tolik jiný – pulzuje a hýří kulturami, zatímco veřejný život v Bostonu spíše skomírá a vedle sebe tam žijí (s lehkou dávkou zobecnění) dvě skupiny. Imigranti a ti, co by je chtěli dostat pryč z Británie.

Nehledě na politické preference obou míst. V Londýně v roce 2019 získala skoro 50procentní podporu Labouristická strana – v Bostonu shrábli konzervativci, tedy vítězové voleb, skoro 77 % hlasů.

I přesto mají ale některé rysy společné. Lidé v Londýně i Bostonu řeší v některé dny poloprázdné, jindy zcela pusté regály v supermarketech. Sama to vidím v Sainsbury’s, velkém obchodě ve čtvrti East Dulwich na jihu metropole. Odškrtávám si, co jsem předtím viděla jen na fotkách v médiích. Okurky? Nejsou. Rajčata? Chybí. Salát? Došel.

Nedostatek ovšem není jen téma v oblasti potravin. Prakticky každý týden na nedostatek upozorňují stávky statisíců lidí z nejrůznějších sektorů – chybí personál a platy rostou málo či vůbec.

Mám zrovna štěstí – v době mé cesty se koná hned několik protestních akcí. Stávkují učitelé i lidé od záchranných služeb a další zdravotníci. Mířím proto na sraz stávkujících učitelů, kteří se scházejí u stanice Oval, pojmenované podle nedalekého kriketového hřiště. Poprvé stávkovali v únoru, v březnu je čeká dalších několik dní mimo školu.

Přicházím ke kostelíku u stanice metra, postává tu jen pár lidí s transparenty v jedné a kávou v druhé ruce. Začínám být zklamaná – popisek akce mě přece navedl sem, tak že by tohle bylo ono? „Dobrý den, jsem tu správně na protestu učitelů?“ ptám se třicátníka v kulatých brýlích. Představí se mi jako Josh a pobaveně mi vysvětlí, že tohle opravdu není TEN protest. Že se tu jen schází s kolegy, s nimiž pak zamíří právě na ono kriketové hřiště.

Čtěte také: Stávkující Británie: Lidé řekli dost, protestují železničáři i zdravotníci

S Joshem a jeho skupinou tedy pokračujeme společně na stadion, kde se konečně koná demonstrace stovek lidí ze stávkujících učitelských odborů, konkrétně z jižního Londýna. Fascinuje mě, jak spořádaná – možná až příliš – akce je. Učitelé jsou sice navztekaní a nebojí se to dát najevo, sounáležitost i frustraci nakonec sdílí na protestu, který se koná mimo oči veřejnosti.

Day 2🇬🇧
Druhý den reportážní cesty. Ve Velké Británii se teď konají jedny z největších protestů a stávek za poslední roky, stávkují zdravotníci, železničáři a  další. Třeba učitelé – právě na jejich akci v Londýně se @Jolana_H vydala. Několik z nich vyzpovídala: proč stávkují..? pic.twitter.com/wBRAEWrhR6

— Voxpot (@Voxpot) March 3, 2023

Prodírám se vibrujícím davem, který teď postává u stolků s připravenou snídaní a horkými nápoji. Nabídnu si kávu a zamířím k Joshovi, který teď se svým transparentem stojí u stolku a usrkává čaj. „Stávkujeme proto, že nám jako učitelům přijde, že si nás stát tolik neváží. Že je naše profese podhodnocená. V současnosti se tahle práce dostala do stavu, který je neudržitelný,“ naráží mladý Brit na to, že jeho kolegové zvažují profesi opustit.

„Mluví se o 25 procentech kantorů, kteří do pěti let s učením skončí – to by Británii do budoucna silně poznamenalo. Snažíme se na to tedy skrze stávkování upozornit. A také žádáme plat, který považujeme za zcela zasloužený. Protože je to takhle: kdybychom dostávali lepší peníze, lidé by svá místa neopouštěli,“ postěžoval si Josh.

Josh vyučuje na střední škole v obvodě Wandsworth vědu. Když mi to říká, oči se mu rozjasní. Svou práci i studenty má evidentně rád. Z pozice odejít nechce, pro své kolegy má nicméně naprosté pochopení. „Jestliže bychom nestávkovali, naše šance by byly nulové. Teď máme alespoň nějaké, stejně jako třeba stávkující zdravotní sestry,“ dodává s pokrčením ramen.

„Je to moje poslání“

Akce se mezitím rozproudila, z židle k ostatním promlouvají různí představitelé odborů i zástupci učitelů. Za nimi jsou vystavené nejlepší transparenty. „Učit, či neučit? To by neměla být otázka!“ říká jeden.

Lidé na znamení souhlasu s tím, co mluvčí hlásají, významně pokyvují, případně kroutí hlavou – tu a tam začnou tleskat a pískat, ve vzduchu se objeví oranžové vlajky s heslem Pay Up (volně přeloženo: Přidejte nám) a někteří srdcaři zdvihají i pěst.

Vláda růst cen svaluje na ruskou agresi na Ukrajině, předtím na jiné události. Co nám ale z toho vychází, je, že její model prostě není funkční.

Pro mnohé je to prakticky, bez většího přehánění, otázka života a smrti. „V sázce je teď úplně všechno – naše profese, peníze na život. Občas přemýšlím, že bych skončila, ale svou práci a děti tolik miluju, je to moje poslání. A na to se bohužel vláda spoléhá. Nicméně, chceme to nejlepší pro děti i pro sebe, a je to už příliš dlouho, co pro nás kabinet udělal něco dobrého,“ řekla mi Angie, černoška se zeleným turbanem na hlavě a transparentem „Férové mzdy = učitelé zůstanou“.

Z hlavní haly se teď ozývá „Tax the rich“, tedy „Zdaňte bohaté“, a jedno je jasné: s kroky konzervativní vlády učitelé spokojení nejsou. Dav je i tak plný energie, vesměs pozitivní – lidé oceňují, že na své problémy nejsou sami.

Mezi vystupujícími je i labourista Maurice McLeod, radní za Battersea Park. I on má, přirozeně co říct k současnému kabinetu.

„Konzervativci jsou u moci již přes dekádu, a myslím si, že už je jasné, že jejich přístup nefunguje. Nízké daně, přiškrcený rozpočet. Nemohou pak dělat věci pro lidi – i proto tu dneska jsme. Vláda růst cen svaluje na ruskou agresi na Ukrajině, předtím zas na jiné události. Co nám ale ve skutečnosti vychází, je, že její model prostě není funkční.“

Budoucnost? Nejasná

Labouristé by podle radního McLeoda byli schopní přinést aspoň nějakou změnu. Což si nakonec v současnosti myslí i voliči. V průzkumech vede Labour Party nad toryi o nějakých 20 %, v polovině ledna se těšila sedmačtyřicetiprocentní podpoře. Do parlamentních voleb je ale ještě daleko, konat se mají až ke konci příštího roku.

Politolog Andrew Blick, který vyučuje na londýnské King’s College, to vidí trochu jinak než představitel vlády Greg Hands. Scházíme se v univerzitním kampusu – jeho kancelář najednou působí ve srovnání s energickým protestem neskutečně klidně. „Jistě, podobné problémy řeší i další země – následky invaze na Ukrajinu či pandemie. Ale co ostatní státy nemají, je brexit, jejž jsme si na sebe ušili sami,“ upozorňuje Blick na fakt, který vláda jen nerada slyší.

Čtěte také: Kostlivci britského premiéra. Kde se vzalo jeho miliardové bohatství?

„Myslím si, že tu do určité míry panovalo popírání toho, co odchod z EU ve skutečnosti znamená. Že bude mít následky, drahé následky, a že zisky nemusejí být hned tak samozřejmé. Čím dál jasněji se teď dopady brexitu ukazují,“ podotýká politolog.

Zatímco Velká Británie nyní čelí nedostatku pracující síly, Blick upozornil, že imigrace, proti níž brexit brojil, ve skutečnosti neustala. Do Spojeného království je také nyní složitější dovážet produkty – to všechno podle politologa přispívá k inflaci.

„Ačkoliv to neodpovídá predikcím některých expertů ještě před odchodem z Unie, čím dál víc se ukazuje, že brexit má negativní dopady na Spojené království. Britská veřejnost se také stále jasněji obrací proti tomuto rozhodnutí. Mnoho těch, co pro brexit hlasovali, toho teď začínají litovat,“ říká Blick a já vzpomínám na zarytě probrexitový Boston, který (na rozdíl od jiných částí země) názor prostě nezměnil.

Otázkou nicméně je, co zemi čeká nyní. Za poslední roky se, minimálně z mého pozorování, trochu proměnila – ve vzduchu je větší napětí a frustrace prostupuje ulicemi. Říkám si, jestli ta naděje, s níž se někteří voliči upínají k Labouristické straně, je opodstatněná.

Zdá se totiž, že se vedení Labour Party už odklonilo od brexitové otázky a představy znovupřipojení k evropskému bloku, a cílem strany je spíš situaci trochu napravit. Zaplnit díry v některých sektorech, zamezit daňovým úniků a přimět bohaté daně ve skutečnosti zaplatit – to jen na okraj. Plány jsou to ale velkolepé, takové, které jeden potenciální pětiletý mandát nespraví.

Sedám do autobusu číslo 68, který mě veze přes Temži. Na jedné straně vidím z okénka London Eye, mezi turisty oblíbené ruské kolo, na straně druhé se v dáli tyčí galerie Tate Modern. Zaposlouchám se do hovoru dvou žen na vedlejší sedačce: „Všechno je tak drahé, upřímně nevím, jak vyžiju.“ Není to poprvé, co někoho náhodou slyším s tak hmatatelným znepokojením v hlase přiznávat, že situace začíná být neudržitelná.

Jisté je, že má Británie před sebou roky, které budou pro její budoucí směřování naprosto klíčové. Možná víc než kdy dřív.