Vůně pečených kaštanů a touha po změně. „Proč nezkusit jiného prezidenta?“ zní z Istanbulu

V polovině května se Istanbul probudil do nejistoty. Namísto jasného výsledku prezidentských voleb a vyhlídek do budoucnosti – ať už těch vytoužených, nebo obávaných – přišly dva týdny dalšího neklidu. Ani jeden z hlavních kandidátů, stávající prezident Recep Tayyip Erdoğan a opozičník Kemal Kiliçdaroğlu, nezískal víc než polovinu hlasů potřebných k tomu, aby veřejnost už po prvním kole znala jméno (staro)nové hlavy státu.

Procházím se čtvrtí Fatih. Oproti jiným částem Istanbulu je tato oblast na první pohled konzervativnější a více nábožensky založená – v ulicích potkávám o poznání více zahalených žen i mužů v tradičním oděvu a s pokrývkou hlavy. O pár dní později mě nepřekvapí, že v této čtvrti získal obhajující prezident Erdoğan skoro 53% podporu. Místní mu koneckonců přízeň vyjadřují dlouhodobě.

Čtěte také: I po ničivém zemětřesení je Erdoğan za stavitele. Kurdský východ Turecka ale patří opozici

Dávám si čaj a sleduji ruch na ulici. Každá z částí někdejšího Cařihradu jako kdyby zastupovala jedno samostatné, po svém uvažující město. Fatih, kde žije necelých 370 tisíc lidí, je tradiční a konzervativní, Beşiktaş s asi 175 tisíci obyvateli zase liberální a velmi „evropský“ – takové rozdíly se dají najít ve čtvrtích po celé metropoli.

Jako reportérka vnímám při poznávání města ještě jeden další rozdíl. Zatímco „prozápadnější“ voliči Kemala Kiliçdaroğlua nemají problém se mnou o svých motivacích i hlasovacích úmyslech mluvit, ti z Erdoğanova tábora jsou mnohem uzavřenější.

Do Fatih jsem nevyrazila náhodou – na impozantním kampusu tu sídlí Istanbulská univerzita, nejstarší v Turecku, kde se setkávám s politologem Kivançem Ulusoyem. „V támhleté budově dříve sídlilo ministerstvo války, to bylo ještě za osmanské říše, za první světové,“ sdílí se mnou zajímavosti. Kvůli historii univerzity jsem ale nepřišla, probrat jdeme – nepřekvapivě – volby a situaci v zemi.

Erdoğan, který je u moci už od konce roku 2002, do Turecka přinesl tolik potřebnou změnu. Země si na přelomu tisíciletí procházela hlubokou krizí, zakladatel Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) ji pomohl zase postavit na nohy.

Můžeme mluvit o tom, že jsou výsledky voleb trochu cinklé ze strany AKP, nebo o tom, jak se opoziční CHP nepodařilo hlasy uhlídat.

„První dekáda se nesla ve znamení velké politické proměny, někdy v roce 2011 ale začala Erdoğanova vláda nabírat nový směr. Domácí politika se polarizovala, ta zahraniční byla v mnoha ohledech čím dál agresivnější,“ vysvětluje mi Ulusoy. Tvrdí, že v Turecku panuje zoufalá touha po „výměně stráží“ – první kolo ale ukázalo, že dosáhnout takové změny nebude ani trochu snadné. Jestli vůbec možné.

Politolog připomene dávný výrok nynější hlavy státu: Demokracie je jako vlak, na který můžeme naskočit, když potřebujeme, a jindy zase vyskočit. Doteď ale podle něj Erdoğan dělal všechny změny demokratickou cestou – včetně úpravy turecké ústavy v roce 2017, kterou mu v referendu schválili samotní voliči těsnou většinou. Z parlamentního systému se tak Turecko posunulo k tomu prezidentskému, což Erdoğanovi dalo do rukou větší pravomoce.

„V určitém období ho řada evropských zemí podporovala coby demokratického lídra. A pak se všechno změnilo, Erdoğan se přiklonil k autokracii a udělal ze svého režimu status quo. Se všemi svými ekonomickými i dalšími zájmy je teď podobný svému maďarskému protějšku, Viktoru Orbánovi,“ poukazuje Ulusoy. Expert je přesvědčený, že do prvního kola se musí propsat nespokojenost Turků s Erdoğanovou vládou, a mluví o možném vítězství prezidentova úhlavního rivala Kemala Kiliçdaroğlua.

Když si s politologem voláme o pár dní později, už s výsledky voleb v ruce, naděje slyším v jeho hlase o poznání méně.

„Sledujeme kolem sčítání hlasů spoustu nejasností. Můžeme mluvit o tom, že jsou výsledky trochu cinklé ze strany AKP, nebo o tom, jak se opoziční CHP nepodařilo hlasy uhlídat. Chybu udělala opozice i v tom, že se dostatečně nesemknula. A nakonec: musíme přijmout fakt, že je Erdoğan prostě charismatický lídr, kterému se dostává velké podpory,“ vyjmenovává Ulusoy věcně.

Brzy na mizině

Jedním z hlavních témat voleb je hospodářská situace. Ačkoliv na východě Turecka, v regionech zasažených obřím zemětřesením, ji lidé s mým kolegou Filipem probírat nechtěli, v Istanbulu je to jinak. Prakticky každý, s kým se dám do řeči, si na inflaci a tristní ekonomické podmínky rád postěžuje.

[infobox id=”2″]

„Tímhle tempem budeme brzy úplně na mizině,“ rozhořčuje se v den voleb blonďatá Turkyně Ozlem, kterou potkávám na cestě k volební místnosti uprostřed čtvrti Beşiktaş. „Brzy bude inflace absolutně neúnosná. I proto hlasuju pro opozici… A taky kvůli tomu, že je Erdoğan diktátor,“ dodává žena jakoby mimochodem.

K volbám Ozlem vyrazila s širší rodinou. Oblečení jsou hezky, slavnostně – celá skupina působí zajištěně, takže si říkám, že pokud krizi pociťují oni, jak jsou na tom asi ti z chudších vrstev. Těch je obrovská spousta, v hladu a chudobě žije v zemi přes 75 milionů lidí.

V současnosti se inflace pohybuje kolem 55 % – loni v říjnu dokonce přesáhla 85 %, nejvyšší hodnotu za posledních 25 let. Více než dvě třetiny Turků nezvládají poplatit ani základní životní potřeby, třeba jídlo nebo nájem. Odráží se to nejen na jejich ekonomické situaci, kdy se propadají do dalších dluhů, ale i na duševním zdraví, což mi nakonec trochu ostýchavě potvrzují i lidé, s nimiž se dávám do řeči.

Jestli prezidentské volby vyhraje ten či onen, spustí se peklo. Propuknou nepokoje a armáda tvrdě zasáhne. Prý i ostrými.

Jednou z hlavních příčin inflace je propad turecké liry vůči dolaru. K devalvaci měny dochází už od roku 2013, nicméně v posledních letech nabrala na obrátkách. Zatímco v roce 2021 měl jeden dolar hodnotu osmi tureckých lir, v březnu tohoto roku už to bylo necelých 19. Ekonomické situaci pak nepomáhá ani nejistota, která panuje právě kolem prezidentských voleb.

Ačkoliv zemi sužuje hospodářská krize, Turci ji přede mnou, reportérkou-turistkou zvládají skvěle skrývat. Jsou dobře naladění, pokřikují, vysedávají na plastových židlích v bistrech, kde se podává kebab na sto způsobů – hovězí, s bylinkami, jehněčí, jen tak zeleninový nebo zalitý rajčatovou omáčkou. S ayranem, jogurtovým nápojem, k tomu. Život prostě plyne dál. A chutná po nakládaných chilli papričkách.

Na skok do Izmiru

Pár dní před volbami mířím na istanbulské letiště. Abych získala ještě lepší představu o tom, jak tady na západě země místní hlasují i uvažují, vyrážím do nedalekého Izmiru, třetího největšího města Turecka. „Nedaleko“ znamená v tamním kontextu jednu hodinu letu, nebo také necelých pět hodin za volantem.

O přímořském letovisku se mluví z politického hlediska dvojím způsobem. Jako o někdejším epicentru uprchlické krize a místě, kde vysoký počet syrských běženců natrvalo usadil, nebo jako o baště Republikánské lidové strany – tedy opoziční CHP, za kterou kandiduje Kiliçdaroğlu.

🇹🇷🗳@Jolana_H se hlásí z Izmiru, třetího největšího města Turecka, které se v posledních letech potýká s velkou vlnou uprchlíků ze Sýrie. Jaká je tam situace? Brzy na Voxpotu.

Děkujeme všem dárcům a členům Voxpot klubu za podporu. Bez vás bychom nemohli fungovat. 🙌🏻 pic.twitter.com/xoi3ZQYYAq

— Voxpot (@Voxpot) May 14, 2023

V centru města se v malé pekárně scházím s mužem, který pracuje pro Erdoğanovu vládu, byť na nižší úrovni – v oblasti vývoje. Z pochopitelných důvodů nechce být jmenován, pojďme mu říkat třeba Nasır.

„Někdy do roku 2010 to bylo s Erdoğanem v pohodě – a to říkám jako člověk, co AKP nikdy nevolil a s jejími hodnotami nesouzním. Pak se ale situace začala měnit a teď se přikláním k tomu, že výsledky posledních pár voleb prezident falšoval. On totiž lidi, kteří jsou proti němu, nerespektuje,“ říká mi na úvod Nasır.

AKP v čele s Erdoganem se podle něj daří rozdělovat společnost, škatulkovat a nálepkovat ty, kteří se straně nehodí. „Když s nimi nesouhlasíte, ukážou na vás prstem a řeknou, že jste teroristka. Vyčlení vás z davu, najednou nezapadáte. Erdoğan a jeho lidé nechtějí klidnou společnost – udržují ji naopak v napětí.“ Propasti mezi Turky se tak prohlubují.

„V mé práci jsou tak dvě třetiny, třeba stovka lidí, proti Erdoğanovi. Tím myslím: nebudou ho volit. Zatím žijeme relativně svobodně, jestliže ale Erdoğan znovu zvítězí, začnu mít větší strach z nějakého postihu,“ ošije se Nasır při otázce, jestli se neobává o vlastní bezpečí. O tom, že jsme se sešli, by se ale ani tak nikdo z jeho pracovního okolí dozvědět neměl.

Podobný dotaz jsem mimochodem položila předtím i politologovi Uluyosovi. „Nejsem si jistý, jak dlouho ještě zvládneme takhle pokračovat. Pokud Erdoğan zůstane u moci, do budoucna to bude pro lidi jako já jen těžší. Politická atmosféra v Turecku mi vůbec není příjemná,“ svěřil se mi expert.

Vraťme se ale k Nasırovi, s nímž si teď povídám. Po celou dobu našeho setkání mu svítí oči. Ve změnu skutečně věří. A nejen on. Z obřích bannerů s tváří opozičníka Kiliçdaroğlua povlávajících v ulicích Izmiru a z nálady panující v centru města se zdá, že tady mají o prezidentovi už dávno jasno. Může se ale Izmir shodnout i s tradičními oblastmi v Anatolii?

Den voleb

Je neděle 14. května, lehce po dvanácté, z megafonů připevněných na minarety mešity na Taksimském náměstí svolává muezzin věřící k modlitbě. Jindy rušné místo je překvapivě pokojné, tu a tam postávají hloučky turistů.

Po náměstí chodí ve dvojicích ozbrojení policisté a vojáci, což mi připomene zvěsti, které s rostoucí intenzitou kolovaly před volbami. „Jestli vyhraje ten či onen, spustí se peklo. Propuknou nepokoje a armáda tvrdě zasáhne.“ Prý i ostrými.

Nezřídka se při tom lidé odkazují k bývalým protějškům Recepa Tayyipa Erdoğana z USA a Brazílie: Donaldu Trumpovi a Jairu Bolsonarovi. Jak známo, jejich odcházení provázely – mírně řečeno – nepokoje. Právě násilí, policejního i toho, které vychází z polarizované společnosti, se teď mnozí obávají.

Čtěte také: Erdoğan může volby prohrát, panují ale obavy, že z funkce neodejde, říká turecký politolog

„Erdoğan udělá cokoliv, aby se udržel u moci,“ opakovali mi lidé nezávisle na sobě. Jak rostlo napětí mezi obyvateli, byla jsem i já nervóznější. A střelba v ulicích, kterou občas zaslechnu (v Istanbulu normální, bylo mi řečeno), mě moc neuklidňovala.

Ve městě je teď ale klid. Z toho, co jsem se dozvěděla, by však byl Taksim jednou z prvních lokací, kde by se „něco začalo dít“. Na místech, odkud ještě před pár dny majestátně shlíželi z bannerů na kolemjdoucí prezidentští kandidáti v nadživotní velikosti, teď vlají jen desítky tureckých vlaječek. Je den voleb, svátek demokracie.

Taksimem se line vůně pečených kaštanů a kukuřice – pochoutek, které pouliční prodejci spolu s typickými simity, kruhovitým pečivem posypaným sezamem, nabízejí nejčastěji. Přicházím k jednomu z červených stánků a dám se do řeči s postarším mužem, který obsluhuje rozpálenou plochu.

„Až to tady zabalím, hodím to opozici,“ ujišťuje mě, zatímco vytáhlý kluk vedle něj, jeho syn, horlivě přikyvuje. „Chci demokratické Turecko. A víte, já jsem Kurd. Tak vám snad ani nemusím vysvětlovat, proč volím Kemala Kiliçdaroğlua,“ významně se na mě podívá prodejce kaštanů.

[infobox id=”3″]

Vysvětlovat mi to nemusí. Je mi jasné, že coby představitel kurdské menšiny hlasuje pro toho, kdo se proti ní nevymezuje jako nynější prezident. A navíc má podporu prokurdské strany HDP, která není součástí šestikoalice. Z předchozích parlamentních voleb vyšla jako třetí nejsilnější strana, v těch letošních kvůli soudem nařízenému odříznutí od financí však nekandidovala.

O její přízni ke Kiliçdaroğluovi se začalo mluvit už na začátku března – na konci dalšího měsíce se pak zprávy potvrdily. „Naším jasným očekáváním je přechod k silné demokracii. Pokud jsme schopni se dohodnout na základních principech, mohli bychom ho v prezidentských volbách podpořit,“ uvedl už v zimě Mithat Sancar, spolupředseda HDP.

Prodavač je jedním z mnoha voličů opoziční šestikoalice zastoupené právě Kiliçdaroğluem, s nimiž jsem se už na západě Turecka setkala. Důvody k takové volbě se různí. Nakonec ale všichni, s nimiž se zapovídám, opakují jedno slovo: ZMĚNA. Důraz na něj dávají zejména mladí lidé – takzvaná Erdoğanova generace, která jiného lídra prakticky nezažila.

Kiliçdaroğlu pro mě není ideální kandidát, je už starý. Ale jinou volbu nemáme. Myslím si, že by tu vládl demokraticky.

„Prezident je u moci 20 let, ekonomika se zhoršuje, na Turecko se jen nabalují další a další problémy. Takže si říkáme: proč nezkusit někoho jiného?“ říká mi pětadvacetiletý Turek Ulas v den voleb. V hlase mu bublá tiché nadšení, má pocit, že ta vytoužená změna je už na dosah.

„Lidi by měli cestovat a objevovat“

Ulas postává na ulici s přáteli. Jeho kamarád Ertuğrul, student politologie, mi prozrazuje, že vyrostl ve velmi konzervativní rodině. Má na sobě dobře padnoucí elegantní kabát, na nose mu sedí kulaté brýle. „Celá moje rodina volí Erdoğana, opoziční kandidát by podle ní podporoval kurdské teroristy. Už se přestali snažit mě o volbě Erdoğana přesvědčovat,“ krčí trochu bezradně rameny mladík.

„Po pokusu o státní převrat v roce 2016 Erdoğan využil situace a získal ještě mnohem větší kontrolu nad státem, než jakou měl předtím. A pak to šlo od desíti k pěti, a to ve všech sférách – od ekonomiky před kulturu až po každodenní život. Kiliçdaroğlu pro mě není ideální kandidát, je už starý. Ale jinou volbu nemáme. On toho lidem vlastně moc neslibuje, myslím si, že by tu vládl demokraticky,“ dodává Ertugrul.

Na otázku, v jaké společnosti by chtěli ideálně žít, odpovídají přátelé shodně: v takové, kde politika nerozděluje lidi. „Prostě by se měli zase začít bavit, měli by cestovat a objevovat. To tu teď ale nejde,“ zní ze skupiny.

Podobný názor má i dvacátník Ömer, student umění a taktéž volič opoziční šestikoalice zastřešené Kiliçdaroğluem. „Víte, spoustu mladých lidí jen čeká, jak to v neděli dopadne. Pokud znovu vyhraje současný prezident, chtějí zkusit žít někde jinde. Nevidí tu žádnou budoucnost,“ sděluje mi Turek posmutněle. Sám se chce do Evropy nejprve alespoň podívat.

Změna, nebo status quo?

Schyluje se k půlnoci, když Istanbulem projíždí kolona divoce troubících aut. V ulicích je jinak prázdno, tedy alespoň v těch v Tarlabaşı. Všichni asi sedí u počítačů a televizí a sledují výsledky voleb, čemuž by odpovídala okna problikávající podle vysílání.

Nelze říct, k jakému z kandidátů troubící vozy patří, i přesto je ale jasné, že ani jedna strana teď nemůže tak docela slavit. I když, říkám si, příznivci Erdoğana a AKP se vlastně trochu radovat mohou. Prezidentské klání sice ještě může dopadnout jakkoliv, „jejich“ strana už nicméně vyhrála – v souběžných parlamentních volbách ovládla Velké národní shromáždění.

Čtěte také: Využije turecká opozice šanci vyhrát prezidentské volby? Podporu lidí má, s kandidátem je to horší

Zatímco lidé žijící v Turecku si na druhé kolo voleb musejí počkat až do konce měsíce, expati už mají odvoleno. Média zaplavily fotky dlouhých front před tureckými ambasádami – i o druhé kolo je, zdá se, velký zájem. Zda Turci 87procentní účast z poloviny května ještě překonají, se teprve uvidí. Stejně jako to, zda země půjde cestou Erdoğanova čím dál autokratičtějšího režimu, či demokracie, kterou slibuje opozičník Kiliçdaroğlu.

Ať už toužili po změně, nebo po zachování statu quo, Turkům se zatím nedostalo ani jednoho. Tedy alespoň zatím. První kolo tamních prezidentských voleb, jež se odehrálo v polovině května, nepřineslo klid ani jedné straně. A všudypřítomné napětí teď musí rozseknout až nedělní druhé kolo hlasování.