Výbušné spojenectví Ruska a Turecka: Jediný krok vedle může vést ke katastrofě

Syrská provincie Idlib, poslední „deeskalační zóna“ v Sýrii, která není kontrolovaná Bašárem Asadem, je se nedávno ocitla opět v centru dění. Ozbrojené střety pokračují. Jedna z důležitých událostí proběhla 26. října, kdy ruská vojenská letadla podle různých zdrojů zaútočila na tábor armádního sboru aš-Šám, což vedlo k 78 úmrtím a desítkám zranění bojovníků skupiny Fajlak aš-Šám. Tolik obětí za jeden den tu nebylo od příměří, které Putin s Erdoganem uzavřeli v březnu 2020.

Pro ozbrojence to byla mimořádná rána. Fajlak aš-Šám je vedoucí frakce Národní fronty osvobození Svobodné syrské armády. Jde o „Tureckem oblíbenou ozbrojenou skupinu v Idlibu,“ napsal na svém twitterovém účtu Omer Ozkizilcik, expert na Sýrii z think-tanku SETA, který má blízko k turecké vládě. „Turecko platí povstalcům a přes Fajlak je podporuje v Idlibu. Tato skupina je zodpovědná za zajištění turecké přítomnosti v Idlíbu a je podstatnou částí rusko-turecké dohody o příměří,“ objasnil expert a připomněl, že představitelé Fajlak aš-Šámu se účastní procesu vyjednávání o budoucnosti Sýrie, které iniciovalo Rusko v Astaně, a mimo jiné jsou také členy výboru, který připravuje nové ústavní uspořádání Syrské republiky.

Nehodláme se dožadovat povolení od USA, zda můžeme nebo nemůžeme dělat testy raket jen proto, že jsou pánové zneklidněni tím, že patří Rusku.

Ukazuje se, že ruská armáda zaútočila na umírněnou skupinu syrské ozbrojené opozice, kterou přitom Rusko samo uznává. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan na takovou demarši ostře zareagoval: „Ruský útok na jednotky Svobodné syrské armády v Idlibu ukazuje, že si Rusko nepřeje dlouhodobý mír a pořádek v regionu.“ Mnozí odborníci došli k závěru, že Rusko tímto způsobem projevilo svou nespokojenost s Ankarou a její otevřenou vojenskou podporou Ázerbájdžánu v konfliktu s Arménií v Náhorním Karabachu.

Pozoruhodné je, že krátce před útokem na proturecké síly v Idlibu Vladimir Putin ocenil Erdogana za jeho nezávislou zahraniční politiku. Putina neznepokojoval ani fakt, že o několik dnů dříve dostal Erdogan od ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského Řád knížete Jaroslava Moudrého, a to mimo jiné za „podporu nezávislosti a územní celistvosti Ukrajiny“. Erdogan se nejednou vyjádřil, že „Turecko anexi Krymu neuznává a nikdy ji neuzná.“

Putin prohlašuje, že v tom nevidí žádný problém: „To je jedna z jeho [Erdoganových] dalších pozic. Neuznává Krym, neuznává ani Náhorní Karabach,“ vysvětloval na zasedání Valdajského klubu. Podle něj spočívá pozice Ruska právě v tom, aby „projevovalo trpělivost a důslednost.“ Přesto je to právě Turecko, s kým se Rusku podařilo zrealizovat projekt plynovodu TurkStream, přitom s Evropou se podle něj „tohle téma řeší už celou věčnost.“

Turecko navíc navzdory nelibosti partnerů z NATO nakoupilo od Ruska systémy protivzdušné obrany S-400 a od 13. do 17. října je na severu země testovalo. Spojené státy Erdoganovi pohrozily sankcemi v případě, že se zprávy o testování potvrdí.

„Ano, testovalo se a testuje se i teď,“ řekl Erdogan novinářům, „A my se nehodláme dožadovat povolení od USA, zda testy můžeme nebo nemůžeme dělat. Pánové jsou jen zneklidněni tím, že tu jsou zbraně patřící Rusku.“

Zní to jako nekompromisní proruské prohlášení.

Tak proč tedy Rusko zaútočilo na proturecké skupiny v Idlibu?

Jaké vztahy skutečně panují mezi Ruskem a Tureckem? Jsou to partneři, nebo naopak konkurenti?

Plyn, turisté a jaderná energie

Rusko a Turecko mají spoustu společných i protichůdných zájmů a zároveň složitou historii vzájemných vztahů. Během čtyř století sousedství proti sobě tyto země bojovaly minimálně dvanáctkrát, v obdobích mezi válkami ale úspěšně rozvíjely hospodářské vazby a politickou spolupráci.

Po rozpadu Ruské a Osmanské říše sovětské vedení podporovalo hnutí za nezávislost Anatolie v čele se zakladatelem současné Turecké republiky, Mustafou Kemalem Atatürkem. Až do Atatürkovy smrti v roce 1938 se vztahy mezi zeměmi vyvíjely poměrně přátelsky, nicméně poté se Turecko stalo součástí NATO a v době studené války se ocitlo v opačném táboře společně se západními zeměmi. Spolupráce ale pokračovala i v 60. a 70. letech. Sovětský svaz svými technologiemi pomáhal Turecku rozvíjet strategicky významný těžký průmysl, zatímco Západ nespěchal, aby se s ním o své znalosti rozdělil.

Čtěte také: Turecko přilévá olej do ohně v dalším konfliktu: Severní Kypr ovládl Erdoganův spojenec

Po rozpadu SSSR došlo k bouřlivému rozvoji rusko-tureckých vztahů jak ve sféře ekonomické, tak i kulturní. Níže uvádíme několik klíčových faktů.

Výše ročního obchodního obratu mezi oběma zeměmi dnes dosahuje 26 miliard dolarů.

Do „letadlové krize“ v roce 2015, kdy turecká vojska protivzdušné obrany sestřelila ruský vojenský letoun, kupovalo Turecko více než polovinu využívaného plynu právě od Ruska, čímž se od roku 2007 stalo druhým největším odběratelem této ruské suroviny.

Podle údajů tureckého ministerstva turismu bylo z celkových 51 milionů turistů, kteří zemi navštívili v roce 2019 (poslední rok před pandemií), 7 milionů právě z Ruska. 

Rusko z Turecka dováží spotřebiče a vybavení do domácnosti, oblečení, obuv, textilie i zemědělské produkty. Turecké stavební firmy si vydobyly pevné místo na ruském trhu a od konce 80. let (kdy byly do Ruska pozvány v rámci mezivládní dohody o plynu) uzavřely smlouvy v hodnotě více než 82 miliard dolarů. Turci stavěli mimo jiné i objekty pro zimní olympijské hry 2014 v Soči či pro mistrovství světa ve fotbale v roce 2018. Smlouvy s Ruskem tvoří 20 % všech zahraničních stavebních projektů Turecka. Rusové skupují nemovitosti na tureckém pobřeží a počet rusko-tureckých sňatků se pohybuje v tisícovkách

Od počátku éry Putina a Erdogana se ekonomická spolupráce mezi zeměmi nejen rozšířila, ale také se prohloubila a zpolitizovala. Zvláště patrné je to v posledních deseti letech.

Od roku 2010 tyto dvě země podepsaly řadu významných mezivládních smluv. Mezi ně patří například stavba první turecké jaderné elektrárny Akkuyu v hodnotě 22 miliard dolarů. Turecko nemá vlastní technologie v oblasti jaderné energetiky, proto je pro něj Rusko v tomto projektu strategicky důležité. Letos započala stavba už druhého bloku s výkonem 4800 MW. Předpokládá se, že elektrárna bude ve výsledku produkovat přibližně 35 miliard kWh ročně. 

Na konci roku 2014 Rusko zamítlo projekt plynovodu Jižní tok (South Stream), který měl vést přes Bulharsko, a v roce 2016 zahájilo výstavbu alternativního plynovodu TurkStream, díky němuž Rusko mohlo oklikou mimo Ukrajinu dodávat plyn perspektivnímu zákazníkovi v podobě Turecka. Rusko navíc v Turecku od roku 2011 investuje do odvětví, jako je energetika, metalurgie, bankovnictví či automobilový průmysl, což mu podle odborníků zajišťuje nejen větší zisky, ale také větší vliv na Turecko.

Zároveň ale éra Erdogana a Putina přinesla nové vážné politické neshody v rusko-tureckých vztazích.

Ve většině konfliktů v oblasti zahraniční politiky, do kterých je Rusko zapojeno, nesdílely obě země stejný názor. Ankara neuznala nezávislost Jižní Osetie a Abcházie, stejně jako připojení Krymu k Ruské federaci. Erdoganova vláda navíc pravidelně vyjadřuje silné znepokojení v souvislosti se zatýkáním a prohledáváním aktivistů z řad krymských Tatarů, kteří jsou s Turky etnicky příbuzní.

Nejzávažnější zkouškou pro rusko-turecké vztahy se stala politická krize v Sýrii, kde Rusko podpořilo Bašára Asada a Turecko se naopak postavilo na stranu opozice. V syrském Idlibu dosud přetrvává hrozba přímého rusko-tureckého vojenského střetu a za poslední rok se k problému v Sýrii přidaly ještě dvě války, ve kterých jsou zájmy obou zemí zcela protichůdné.

Sýrie

Arabským jarem ovlivněné protesty v Sýrii začaly v březnu 2011 a z počátku měly mírumilovnou povahu. Kladly důraz na změnu moci, boj s korupcí a policejním bezprávím. Bašár Asad volil od samého začátku taktiku potlačování: protestními regiony se prohnaly masivní zásahy ze strany státu, brutální zadržování a mučení demonstrantů, které vedly v některých případech až k úmrtím. Když tyto metody přestaly účinkovat, nasadil režim do konfliktu armádu, což fakticky znamenalo začátek občanské války. Opozice se začala vyzbrojovat, klást odpor a postupně prohlašovala další a další území za své, tedy nepodřízené vládě v Damašku.

Když se válka rozpoutala v plném rozsahu, do sousedního Turecka se nahrnulo obrovské množství uprchlíků. Erdogan otevřel hranice a skoro 4 miliony Syřanů se ocitly na území sousedního státu. Od té doby se Turecko, které přijalo největší počet syrských uprchlíků a zároveň hraje klíčovou roli v regionu, pokoušelo aktivně ovlivňovat dění v sousední zemi.

Erdogan syrskou vládu odsoudil už v okamžiku, kdy došlo k první střelbě vojáků do civilistů. Brzy poté začal otevřeně usilovat o rezignaci Asada, mimo jiné tím, že financoval a vyzbrojoval protiasadovskou opozici. V této rané fázi konfliktu v letech 2011–2013 se turecké zájmy do značné míry kryly s těmi americkými.

Washington se také pokoušel o změnu Asadova režimu, vůči kterému měl vlastní výhrady týkající se výhružek Izraeli (podpora hnutí Hamás a šíitské organizace Hizballáh), blízkosti k Íránu a vměšování se do vnitřních záležitostí Libanonu. Spojené státy s Tureckem v Sýrii aktivně spolupracovaly, mimo jiné proto, aby zemi co nejdříve zbavily prezidenta Asada, bojujícího s vlastním obyvatelstvem. 

Čtěte také: Konec zbraní do Saúdské Arábie a pokračující podpora Izraele. Jaké má Biden plány na Blízkém východě?

Nicméně pozice Turecka v Sýrii se neformovala pouze na základě humanitárních důvodů. Kamenem úrazu se stala pro Ankaru klíčová „kurdská otázka“ – právě ta způsobila hlubší rozpory s USA a zároveň sblížení Turecka s Ruskem. Kurdský separatismus je pro Turecko velkým a dlouhodobým vnitropolitickým problémem. Ankara je totiž tvrdým odpůrcem myšlenky kurdské autonomie.

Připomeňme, že Kurdové jsou rozděleným národem čítajícím více než 30 milionů lidí, z nichž asi 18 milionů žije v Turecku. Kvůli různým historickým okolnostem se Kurdům nepodařilo vytvořit vlastní moderní stát. Mnoho Kurdů se však svého snu nevzdává a někteří jsou ochotni za něj dokonce položit svůj život.

Od roku 1984 vede turecká vláda na jihovýchodě své země kruté ozbrojené boje proti Straně kurdských pracujících (PKK), která je považována za teroristickou jak v Turecku, tak v zemích OSN i v řadě dalších, nikoli však v Rusku. Za 36 let trvání konfliktu zahynulo asi 40 000 lidí na obou stranách. PKK a její přidružené skupiny, jako třeba Sokoli osvobození Kurdistánu, se přihlásily k celé řadě teroristických útoků, například k výbuchu na autobusové zastávce v centru Ankary v březnu 2016, při kterém zahynulo 37 lidí a 125 bylo zraněno. 

Na pozadí arabského jara a v průběhu následného konfliktu začali dlouhodobě diskriminovaní syrští Kurdové (asi 1,5 milionů lidí) vytvářet autonomní skupiny a samostatně řídit život na svých územích. Perspektiva spojenectví kurdské domobrany s tou tureckou přímo ohrožuje zájmy Turecka. Proto se Turecko snaží převzít kontrolu nad oblastmi na hranicích se Sýrií a dělá všechno pro to, aby tam nedošlo ke vzniku kurdské autonomie. Prioritou je pro Turecko boj proti kurdským milicím Lidové obranné jednotky (YPG), největší vojenské formace kurdsko-syrské aliance SDF (Syrské demokratické síly). Turecko považuje YPG za útvar spadající pod turecké PKK, a tedy teroristický. V YPG však takové spojení odmítají.

Od samého začátku války Turecko navrhovalo vytvořit tzv. bezpečnostní zóny na severovýchodě Sýrie podél hranice s Tureckem, vytlačit z těchto území kurdské síly a rozmístit tam část syrských uprchlíků společně s jednotkami ozbrojené syrské opozice. Spojené státy však takový plán nepodpořily, naopak se ve svém boji proti Islámskému státu, vzniklému v roce 2014, spoléhaly na kurdské jednotky, které se v boji proti ISIS ukázaly jako velmi odhodlané a schopné, za což samozřejmě Kurdové očekávají politické dividendy.

Konec křehké spolupráce

Spolupráci Turecka a USA zásadně narušil pokus o vojenský převrat v Turecku v noci z 15. na 16. července 2016, za jehož organizátora Erdogan považuje Fethullaha Gülena, politicky angažovaného náboženského vůdce žijícího v USA.

Západní země podle Ankary neprojevily tureckému vedení náležitou podporu a USA dokonce odmítly Gülena vydat. Rusko naopak plně podporovalo Erdogana a důrazně pokus o převrat odsoudilo. Mimo to začal Západ častěji kritizovat turecké vedení za posilování autoritářských tendencí, za nemotivované zatýkání opozice, kurdských politiků, novinářů, právníků a za další porušování lidských práv. Právě po puči Erdogan změnil směřování své politiky na výrazně nezávislou na Spojených státech.

V tomto období se v důsledku anexe Krymu a války na Donbase znatelně zhoršily také vztahy mezi Ruskem a Západem. Výsledkem bylo, že Putin a Erdogan dostali pevný základ pro posílení vzájemných vazeb, a to díky extrémně napjatým vztahům se Západem a absolutnímu upřednostnění setrvání vlastních režimů.

V září 2015 se Rusko postavilo ve válce v Sýrii na stranu vládních sil, čímž se ocitlo na opačné straně barikády než Turecko. Prvním tragickým dopadem nesouladu mezi stranami byl incident z 24. listopadu 2015, kdy byl v blízkosti syrsko-tureckých hranic raketou typu vzduch-vzduch, vypuštěnou tureckým bojovým letadlem F-16, sestřelen ruský bombardér Su-24M.

Ankara tvrdila, že letadlo překročilo tureckou státní hranici a několikrát kvůli tomu bylo varováno. Ruská strana uváděla, že se letadlo nacházelo ve vzdušném prostoru Sýrie a že žádná varování neobdrželo. Přestože se posádce podařilo katapultovat, jeden z letců zahynul v důsledku střelby ze země. 

Rusko zareagovalo velmi tvrdě: zavedlo ekonomické sankce proti Turecku, včetně zákazu dodávek ovoce, zeleniny a syrového masa, zavedlo vízový režim, vyhostilo mnohé turecké občany žijící v Rusku a omezilo pro Turky možnosti práce v Rusku. Zakázány byly rovněž charterové lety mezi Ruskem a Tureckem a ruské úřady navíc zavedly omezení na prodej turistických zájezdů. Tento incident vedl k největší krizi rusko-tureckých vztahů v novodobé historii. A přestože se sankce záměrně nedotkly energetického sektoru, začalo se Turecko po této krizi spoléhat na diverzifikaci dodávek zemního plynu z Ruska a každý rok pokračuje ve snižování své závislosti na dodávkách z Ruska (například v roce 2019 poklesl dovoz plynu na 33 % z celkového spotřebovaného objemu). 

 

Nicméně na konci roku 2016 prezident Erdogan zaslal Vladimiru Putinovi omluvný dopis a Turecko začalo hledat možné způsoby sblížení s Ruskem v otázce Sýrie. 

Výsledkem bylo, že v letech 2016–2017 mohlo Turecko provést sedmiměsíční vojenskou operaci Štít Eufratu namířenou proti ISIS a YPG. Během operace Ankara dobyla džihádisty držená města Džarábulus, Al-Báb a Dábik, převzala kontrolu nad asi stokilometrovým pohraničním územím, čímž vytlačila syrské Kurdy od svých hranic a odřízla kurdskou oblast Afrín ležící na severozápadě země od kurdských regionů Kobani a Džazíra na severovýchodě. Turecká armáda tímto způsobem kurdským silám zabránila ve vytvoření koridoru propojujícího území kontrolované Kurdy.

I když Rodi Osman, hlavní představitel Syrského Kurdistánu v Rusku, vyzýval k tomu, aby Rusko vyvinulo tlak na Turecko a zastavilo ostřelování kurdských oblastí, Moskva nijak nezasáhla. Ruští odborníci se domnívají, že Štít Eufratu byl s Putinem dohodnutý a Erdogan kvůli němu prý zvlášť letěl do Petrohradu na ekonomické fórum. Na oplátku turecký prezident slíbil Putinovi pomoc v boji proti džihádistům z bývalé fronty an-Nusrá v Aleppu.

V roce 2017 se Turecko inspirované spoluprací v rámci Štítu Eufratu stalo účastníkem astanského formátu pro řešení syrské krize společně s Ruskem a Íránem. Jednání bylo iniciováno Ruskem. „Astanská trojka“ se domluvila na vytvoření čtyř „deeskalačních zón“ na území Sýrie a Turecko se tak stalo odpovědným za severovýchodní část, která zahrnuje pohraniční oblasti provincie Idlib a části provincie Latákia, Aleppo a Hamá.

Erdogan přitom pokračoval ve svém boji proti Asadovi, a dokonce se v rozhovorech s Putinem nebál Asada označit za „zabijáka“.

Bez ohledu na ostrá slova toho však Erdogan nemohl moc udělat pro to, aby zastavil nebo alespoň zmírnil použití síly proti civilnímu obyvatelstvu během společných vojenských operací asadovských vojsk a ruských vzdušných sil, jejichž cílem bylo získání kontroly nad deeskalačními zónami ve Východní Ghútě a Dar’á.

Zato v době od ledna do března roku 2018 mohlo Turecko proti kurdským jednotkám provést ještě jednu vojenskou operaci nazvanou Olivová ratolest. V důsledku této operace byly kurdské ozbrojené formace YPG leteckými a pozemními silami vytěsněny ze strategicky významné oblasti Afrín a velkých osad Rajo, Bulbul a Jindires. Operaci do značné míry vyprovokovalo americké oznámení o vytvoření třicetitisícové ozbrojené formace Syrských demokratických sil (SDF), která za účelem kontroly území poblíž tureckých hranic měla zahrnovat i kurdské milice. 

Prezident Erdogan prohlásil, že kurdští bojovníci představují pro Turecko reálnou a stále rostoucí hrozbu a Ankara bude bojovat proti těm, „kteří útočí na příhraniční oblasti“ a snaží se o vytvoření „teroristického koridoru“. Turecké letecké a pozemní síly zde působily společně s protureckými silami Svobodné syrské armády a asi 167 tisíc civilistů z této válečné zóny uprchlo.

Reakce Ruska se omezila na vyjádření znepokojení. Erdogan však uvedl, že se s Putinem na realizaci vojenské operace domlouval. Moskva se k tomu nevyjádřila. První den operace Rusko přesunulo své vojáky z Afrínu, aby tak zabránilo provokacím a nepředvídatelným situacím. Strany udržovaly kontakt a když operace vrcholila, oba prezidenti si telefonovali. Odborníci se domnívají, že Rusko dalo Turecku možnost provést další operace proti YPG výměnou za další postup vojsk Bašára Asada hluboko do idlibské deeskalační zóny, za převzetí kontroly nad částí tohoto území a zároveň za účast protureckých skupin na procesu vyjednávání v Soči.

Účast ruských vzdušných sil a jednotek vojenské policie zvrátila vývoj občanské války v Sýrii ve prospěch vlády Bašára Asada. Syrský prezident znovu získal kontrolu nad velkou částí země prostřednictvím brutálních vojenských operací, které vedly k masovým obětem mezi civilním obyvatelstvem. 

Turecko se s tím musí smířit, snaží se však v maximální míře zachovat své pozice v idlibské zóně, aby zabránilo novému přílivu uprchlíků na své území a zachovalo si vliv na budoucí politické uspořádání Sýrie prostřednictvím jím kontrolovaných opozičních sil.

Rusko i Turecko si v roce 2015 prošly tvrdou lekcí a teď se snaží zabránit neočekávaným střetům v Idlibu. Nicméně během poslední fáze rusko-turecké operace v zimě 2020 se země znovu ocitly v kritickém bodu. Syrské letectvo zaútočilo 28. února na tureckou armádu a zabilo a zranilo desítky vojáků. Turecko usoudilo, že tento útok by byl bez souhlasu Ruska nemožný, a v reakci na to provedlo odvetnou vojenskou operaci, při níž zničilo velké množství vojáků a vojenské techniky syrské armády. Rusko nijak nezasáhlo, a tím postupně obnovilo křehkou rovnováhu ve vztazích s Ankarou. 

Libye

V roce 2019 se Libye stala další zemí, kde se Rusko a Turecko ocitly na opačných stranách barikády. Arabské jaro v srpnu 2011 ukončilo 42leté období vlády plukovníka Muammara Kaddáfího. V říjnu téhož roku byl tento Bratrský vůdce a lídr revoluce Velké libyjské arabské lidové socialistické džamáhíríje brutálně zabit protestujícími. 

Záběry lynčování Kaddáfího šokovaly Vladimira Putina, který s ním udržoval vřelé osobní vztahy. Během oficiální návštěvy v Tripolisu v roce 2008 navíc ruský prezident prominul Libyi dluh ve výši 4,5 miliardy dolarů výměnou za několik mnohamiliardových kontraktů a uzavření politických dohod. Proto byla smrt Kaddáfího šokující nejen z čistě lidské stránky, ale hlavně přinesla velké finanční ztráty ruským společnostem, zejména Tatneftu, Gazpromu a ruským železnicím.
Po smrti Kaddáfího se Libye ocitla v občanské válce a stala se útočištěm radikálních a džihádistických skupin, včetně ISIS. Na konci roku 2015 přivedl mírový proces pod záštitou OSN k moci Vládu národní shody Fáize al-Sarrádže, která je dodnes mezinárodně uznávaná. Na východě země je však moc kontrolována libyjským parlamentem (Sněmovnou reprezentantů), který zasedá ve městě Tobrúk a Sarrádžovu vládu neuznává.

Putin mluví o smrti Muammara Kaddáfího (RU):

Al-Sarrádž podepsal s Erdoganem řadu ekonomických smluv, které podporují turecké energetické zájmy ve východním Středomoří, a také dohodu o vojenské spolupráci, podle níž může Turecko na žádost vlády vyslat do Libye svá vojska. Bez podpory Libye nemůže Turecko uhájit své strategické zájmy ve východním Středomoří, proto dělá Ankara všechno po to, aby udržela al-Sarrádžovu vládu u moci.

Rusko ale má v Libyi jiné zájmy. Moskva podporuje al-Sarrádžovy vojenské oponenty na východě země, a to pomocí Vagnerovy skupiny, soukromé bezpečnostní firmy, jejíž existenci i své kontakty s ní Kreml oficiálně odmítá. Zároveň si Rusko udržuje blízký kontakt s bývalým Kaddáfího spolubojovníkem a zaníceným odpůrcem islamistů, polním maršálem Chalífou Haftarem. V roce 2016 Haftar dvakrát navštívil Moskvu, setkal se s ruským ministrem obrany Sergejem Šojgu, ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem a také s vedoucím ruské Bezpečnostní rady Nikolajem Patruševem. V roce 2017 znovu přiletěl na konzultace do Moskvy a v dubnu 2019 se pokusil podniknout vojenský útok na libyjské hlavní město Tripolis s cílem převzít moc. Jeho plány ale zmařil Erdogan, který poskytl vojenskou pomoc al-Sarrádžově vládě.

Náhorní Karabach

Poslední válkou, ve které se přímo střetly ruské a turecké zájmy, se stala eskalace konfliktu v Náhorním Karabachu.

Náhorní Karabach je mezinárodně uznaným územím Ázerbájdžánu, ale od roku 1992 se společně s dalšími sedmi přilehlými okupovanými ázerbájdžánskými regiony nacházel pod kontrolou samozvaných arménských úřadů. Kruté boje v Karabachu a přilehlých regionech trvaly šest týdnů. Jasná převaha Ázerbájdžánu na zemi i ve vzduchu byla do velké míry dána politickou a vojenskou podporou Turecka, které v posledních letech výrazně investovalo do výcviku a vybavení ázerbájdžánské armády a také jí dodalo zbraně. Podle nedávno zveřejněných dokumentů jsou v oblasti Náhorního Karabachu přítomni také žoldáci ze Sýrie, kteří by se těžko mohli objevit na Jižním Kavkaze bez turecké pomoci. Ankara to však odmítá.

Od samého začátku eskalace v Karabachu bylo zřejmé, že v tomto konfliktu bude mít rozhodující roli Rusko. Ázerbájdžán však vyžadoval, aby se veškerých mírových jednání účastnilo i Turecko. Moskvě nevadila účast Turecka čistě jako člena Minské vyjednávací skupiny, v jejímž čele stojí Rusko, Francie a USA. Rusko nemělo v úmyslu nechat Turecko přiblížit se ke svým citlivým místům a ruský útok v Sýrii proti opozičním silám loajálním Turecku vypadá jako bolestivá facka pro zahrávajícího si partnera. Moskva se však musela s posilováním tureckých pozic na Kavkaze do jisté míry smířit.

Čtěte také: Ruské mírotvorce tu nikdo nechtěl: Jak válka o Náhorní Karabach změnila svět

Když se ázerbájdžánská armáda přiblížila k hlavnímu městu samozvané republiky, Stěpanakertu, Rusko se rozhodlo vzít naplno za všechny páky, které mohly vést k ukončení konfliktu. Baku i Ankara si uvědomily, že pokračování války s sebou nese vážná politická rizika a ještě větší krveprolití (podle oficiálních ruských údajů během posledních válečných akcí zemřelo na obou stranách už asi 5 000 lidí), a proto souhlasily s podmínkami příměří. To vstoupilo v platnost 10. listopadu 2020 a obě strany v souladu s jeho podmínkami ukončily vojenské akce. Okresy Agdam, Kelbadžar a Lačin budou vráceny Ázerbájdžánu a arménské síly budou z těchto území staženy. Všechna ekonomická a dopravní spojení budou obnovena. Ruské mírové síly budou zajišťovat příměří a bezpečnost dopravních koridorů.

Trilaterální arménsko-ázerbájdžánsko-ruská dohoda byla uzavřena mimo Minskou skupinu. Turecko se (na naléhání Ázerbájdžánu) aktivně účastnilo jednání a dostalo určitou roli v mírových misích, nikoli však na území Karabachu. Bylo vytvořeno společné centrum pro monitorování příměří, které se bude nacházet na území Ázerbájdžánu a bude na dálku shromažďovat, sumarizovat a prověřovat informace o porušování příměří.

Ačkoliv Ankara projevila v Náhorním Karabachu zájem o to domluvit se s Moskvou na rozdělení zájmů podle syrského scénáře, Rusko na to nepřistoupilo. Jižní Kavkaz je pro Rusko přece jen zvláště důležitou zónou zájmu. Kreml se však nepokusil Turecko z tohoto politického procesu úplně vytlačit, jelikož si uvědomuje, že by to mohlo narušit křehkou rovnováhu spolupráce v jiných oblastech, včetně Sýrie. Výsledkem bylo, že Moskva i Ankara dosáhly diplomatického vítězství.

 „Optimální algoritmus“

Je tomu tedy tak, že se Rusko a Turecko, nehledě na vážné geopolitické rozepře, a dokonce i na to, že se na opačných stranách barikády účastnily tří válek, stále snaží udržovat vysokou a poměrně stabilní úroveň spolupráce?

„Naše země a jejich nejvyšší představitelé […] našli optimální algoritmus vzájemných vztahů, který nám umožňuje soustředit se především na naše společné zájmy a na neshody se dívat z takového úhlu pohledu, který dovoluje problémy zpravidla odstranit z pořadu jednání a setkat se někde na půli cesty,“ vysvětlil zpravodajské agentuře Interfax velvyslanec Ruska v Ankaře Alexej Jerchov.

Někteří odborníci vysvětlují úspěšné balancování vlád Ruska a Turecka rozdělením různých sfér spolupráce do bloků, z nichž každý má svou vlastní logiku a s výjimkou kriticky vyostřených situací (jako je například Karabach) v co nejmenší míře ovlivňuje ostatní. Jiní se domnívají, že klíčem úspěchu jsou takzvané „nárazníky“, tedy projekty, extrémně důležité pro jednu ze stran, přičemž druhá strana umožňuje jejich realizaci (sem patří například stavba jaderné elektrárny pro Turecko, pro Rusko pak třeba koupě ruských S-400 jednou z členských zemí NATO).

Podstatné je také to, že ani jedna ze zemí nepřekračuje dané meze a nepokouší se například vzájemně zasahovat do vnitřních politických problémů. V Rusku žijí miliony Turků a muslimů, ale Ankara nijak neusiluje o manipulaci s jejich problémy. Rusko se zároveň nesnaží zahrávat si s kurdským hnutím v Turecku.

Pro úspěch rusko-tureckých vztahů je nejspíš možné najít i jednodušší vysvětlení, jímž je deideologizace a tvrdý pragmatismus (v podstatě směny a výměny) a také společná touha vytvořit protiváhu západním zemím.

Deideologizace obecně charakterizuje ruskou zahraniční politiku na Blízkém východě, což Moskvě umožňuje současně spolupracovat s Íránem i Izraelem, tedy se znepřátelenými zeměmi. Erdogana zároveň nelze označit za zcela apolitického pragmatika, má ambice stát se globálním vůdcem sunnitských muslimů a také je takto mnohými umírněnými konzervativními muslimy (včetně ruských) vnímán. Kromě toho musí být Erdogan v souladu se svým postavením globálním vůdcem Turků, jinak by ztratil podporu vlastních nacionalistů. Putin to chápe, proto zásadním způsobem nereaguje na prohlášení Ankary o statusu Krymu a porušování práv krymských Tatarů.

Těžko říct, nakolik je takové spojenectví stabilní. Schopnosti nacházet vzájemné výhody a ustupovat jsou užitečné dovednosti, a pokud byly obě strany schopné vytvořit formát spolupráce v složitém syrském konfliktu, pak můžou v případě potřeby rychle najít kompromis i v Libyi, kde jsou zájmy obou zemí méně zásadní.

Ale přesto, pokud se vezme v úvahu skutečnost, že země své zájmy velmi často hájí během aktivních válečných konfliktů, mnohonásobně se zvyšuje riziko případných střetů, „letadlových krizí“, emotivních reakcí a zkrátka ne tak úplně kontrolovatelných faktorů, které můžou vést k eskalaci.

Další důležitý aspekt rusko-tureckých vztahů je spojen s blížícím se finančním kolapsem turecké ekonomiky. Situace se rychle zhoršuje a analytici předpovídají, že se Turecko neobejde bez vnější finanční pomoci. Rozsah tureckých potřeb je pro Rusko příliš finančně náročný a na Mezinárodní měnový fond se Erdogan obracet nebude, spíše bude hledat pomoc u západních zemí.

Zvolení Joea Bidena je pro současné turecké vedení nepříznivé.

Biden oznamuje, že jeho administrativa bude vést tvrdší dialog s Erdoganem, než to dělal Trump, a bude přímo podporovat opozici a Kurdy (ENG)

Biden už během předvolební kampaně uvedl, že je „velmi znepokojen“ politikou Erdogana, proto bude podporovat tureckou opozici, zaujme tvrdší postoj v kurdské otázce a obecně „mu nebude dále nadbíhat tak, jak se to děje nyní“. Biden se také domnívá, že Turecko se ve své politice nechce spoléhat na Rusko.

Znamená to, že se Erdogan nebude schopen s Bidenem domluvit? Nikoliv. Jen se může ukázat, že cena této otázky je pro ruské vedení příliš vysoká a nebezpečná.

***

Z ruského originálu Бранный мир, který vyšel na webu nezávislého ruského deníku Nová Gazeta, přeložila Dobroslava Čepcová