Dva a půl roku zaznamenával na kameru, jak válka na Ukrajině proměnila život jedné zapadlé školy. Poté si sbalil kufry a za riskantních okolností vyvezl videomateriál za hranice. Jak ruské žactvo a učitelský sbor reagují na Kremlem nařízenou militarizaci výuky? O tom si Voxpot povídal s Pavlem Talankinem.
Mezi žáky se těšil nebývalé důvěře a popularitě. Desítky z nich denně zaklepaly na jeho kabinet, kde hledaly odpočinek i svobodný prostor. Pak ale nastal 24. únor 2022, ruská realita se změnila a s ní i dosavadní ničím nerušený život Pavla „Paši“ Talankina.
Koordinátor mimoškolní činnosti v jedné ze škol v jihouralském městě Karabaš se rázem musí přizpůsobit novým aktivitám a předmětům, které brzy po rozpoutání Putinovy války na Ukrajině vtrhly do tamních tříd.
Talankin navíc coby hlavní školní kameraman dostává nevšední úkol: zaznamenávat všechny státem nařízené hodiny a akce na kameru. Hodiny povinného „vlastenectví“ i házení granátů, psaní dopisů ruským „hrdinům“ na ukrajinské frontě či vítání vojáků – to vše se dostává do zorného pole Talankinovy kamery.
Zatímco se válka ve třídách nerušeně zabydluje a prorůstá do školních osnov, on sám propadá do stále hlubší frustrace. Kolegové a kolegyně bez okolků plní příkazy shora a studenti přestávají klepat na dveře oblíbeného zaměstnance.
Talankin po více jak dvou letech zjišťuje, že nastal čas opustit nejen karabašskou školu, ale samotné Rusko. K osobním věcem tajně přibaluje i nasbíraný videomateriál. Z něho následně ve spolupráci s dánským režisérem Davidem Borensteinem vznikne jedinečný dokument Pan nikdo proti Putinovi, uvedený v Česku na festivalu Jeden svět.
Čtěte také: Jak dětem vymazat mozky. Dokument z Ruska vás nenechá spát
Právě s hrdinou a spoluautorem snímku Pavlem Talankinem jsme měli možnost si povídat nejen o ideologizaci ruského školství.
Jak se po zahájení ruské invaze v únoru 2022 změnila atmosféra ve škole? Jak reagoval učitelský sbor a vedení školy?
Ze začátku byli všichni v šoku. Postupem času se ale s válkou nějak smířili a zaujali k ní postoj typu: „Bylo to nutné, dřív nebo později by k invazi stejně došlo.“ Já si to od samého začátku nemyslím. Když válka vypukla, přišel jsem do práce strašně naštvaný – natolik, že si mě ředitelka zavolala a dala mi několik dní volna s tím, abych se uklidnil.
S válkou začaly do škol pronikat nové předměty s cílem posílit v dětech vojensko-patriotického ducha. Co všechno se u vás objevilo v rozvrhu?
Najednou se musela vztyčovat státní vlajka, objevily se předměty jako Rozhovory o důležitém nebo Rusko – mé horizonty. Vrátily se také některé zvyky ze sovětských dob typu pochodování. Pak k nám začali chodit vojáci vyprávět dětem, jak je válka dobrá věc.
Propaganda se v čase měnila. Třeba Rozhovory o důležitém byly zprvu hodně agresivní a hlásaly přímou propagandu, až postupně se to změkčilo. Dneska se Rusko spíše vychvaluje, jak dobrou je zemí, že má nejlepší balet na světě a podobně.
Nikdy nevíte, kdo vás podrazí
Jak se vaši kolegové a kolegyně k novým předmětům a nařízením stavěli?
Pamatuji si na jednu poradu ve škole, na níž někteří kolegové říkali, že stačí. Už je čas se zastavit. Ředitelka ale reagovala, že zastavit nemůžeme. Pravdou je, že i v Rusku existují učitelé, kteří se snaží během nových předmětů odklonit od tématu a na takových hodinách probírají třeba fyziku.
V naší karabašské škole však nikdo takový nebyl. Kdykoli vám totiž může zaklepat na dveře třídy ředitelka, její zástupce anebo zavuč (hlavní učitel dozorující ostatní kolegy, pozn. red.), prověřující plnění povinnosti. Vím, že v naší škole zavuč po třídách stále chodí.
Byl ve vaší škole vůbec někdo stavějící se proti válce a válečnému narativu?
To je hodně riskantní. Existuje spousta příkladů, kdy děti učitele nahlásí – anebo pedagogové napíšou udání na děti a jejich rodiče. Nikdy nevíte, kdo vás podrazí. V naší škole jsem sice podrazy nezaznamenal, ale obecně jde v dnešním Rusku o častou praxi. Nezapomeňte také, že propaganda jede už od roku 2014. Od té doby se o Ukrajině v televizi nic pozitivního neříká.
Vědělo se ve škole o vaší protiválečné pozici? Ve filmu je vidět, že máte v kabinetu pověšenou vlajku svobodného Ruska…
Můj postoj nikdy nebyl tajemstvím. Zprvu se mě někteří kolegové snažili přesvědčit o svém názoru, jenže pak zjistili, že je to úplně zbytečné, takže na to přestali tratit síly. Dobře vím, že válka je špatně.
Několik dní po začátku invaze přišel do mého kabinetu starosta města a na vlajku nikterak nereagoval. Myslím, že vůbec netušil, o co se jedná. Byl to pro něho jakýsi bílomodrý prapor. Kdyby věděl, o co jde, určitě by to nějak řešil a parně bych si odnesl důsledky.
Od kolegů i dětí jsem každopádně pociťoval čím dál větší odstup. Dříve ke mně chodily desítky školáků denně, většina však postupně přestala.
Přestaly ze strachu, anebo se jejich pohled na válku proměnil?
To je hodně složitá otázka. Každý je jiný, ale ano, byli i studenti, jejichž politický postoj se proměnil.
Po začátku války bylo vaším úkolem natáčet nově zavedené lekce a aktivity pro účely ministerstva školství. Leckdo by řekl, že jste se tak na propagandě sám podílel. Řešil jste v sobě morální dilema?
Samozřejmě. Nechtěl jsem už dále pracovat ve škole, kde v každé třídě visí portrét vraha. Když pak začaly chodit příkazy, vůbec se mi nechtělo nové hodiny natáčet. Po zaznamenání první lekce na kameru jsem ale pochopil, že materiál zdaleka není jen pro potřeby ministerstva, ale že tvoří určitou chronologii probíhajících událostí.
Čemu se vám přihlíželo nejhůř? Novým „vlasteneckým“ lekcím, militarizaci mládeže, vojákům ve třídách…?
Tak nějak všemu, ale asi nejvíc faktu, že se z učitelů dělají propagandisté a z dětí lidé loajální vládě. Vychovává se z nich zkrátka jednolitá masa bez vlastního názoru a občanské pozice. Propaganda v nich zakládá loajalitu k režimu na dlouhé roky. Občas to na mě ve třídách působilo jako fabrika trollů. Musely se povinně zpívat písně, točit scénky a ty se pak daly na sociální sítě.
Jak moc je školní propaganda funkční? Skutečně jí děti podléhají?
Odpovím vám jednoduchým příkladem. Ruský propagandista Artemij Lebeděv o mém filmu natočil video na TikTok. V něm tvrdil, že je film absolutně nezajímavý a nikoho se netýká, přesto o něm dokázal mluvit šest minut. Nedovedete si představit, kolik v něm zaznělo propagandy.
Jestli si tedy někdo myslí, že na děti cílí propaganda jenom ve školách, mýlí se. Obklopuje je absolutně všude: v televizi, rádiu, novinách, na sociálních sítích, ve filmech… V dnešním Rusku nezůstala oblast, do níž by kremelský narativ neproniknul. Donedávna to byl pouze YouTube, kde bylo možné slyšet jiné názory. I ten se ale nyní snaží vláda maximálně omezit.
Kdyby propaganda nebyla efektivní, nedělali by ji. Jde do ní ohromné množství financí – do každé školy dorazila spousta vlajek, nové příkazy, kurzy pro učitele. To vše stojí spoustu peněz.
Přímé svědectví
Kdy vás napadlo, že by z nasbíraného materiálu mohl vzniknout film?
Zprvu jsem to vůbec netušil. Věděl jsem, že materiál, který se mi podařilo zaznamenat na kameru, je sám o sobě bezcenný. Vzpomněl jsem si ale na Norimberský proces, kdy obžalovaní často opakovali, že o ničem nevěděli. A teď tu máme přímý důkaz svědčící o tom, kdo se na propagandě podílel a kdo ji přikázal.
Existuje hodně rozhovorů s různými učiteli z Ruska, kteří odjeli ze země a pak o své zkušenosti veřejně mluvili. Byla to však pouze jejich výpověď, kdežto náš film vám nabízí přímý pohled dovnitř. Tím je unikátní.
Jak jste se spojil s dánským režisérem Davidem Borensteinem?
Když jsem byl ještě v Rusku, zahlédl jsem na Instagramu příspěvek, že hledají člověka, kterému události po únoru 2022 změnily profesní život. Hned jsem odepsal a přišla mi odpověď, že oni – jméno prozradit nemůžu – můj materiál převzít nemohou, ale spojili mě s Davidem. Následně jsem mu poslal část materiálu a domluvili jsme si spolupráci.
Zprvu to pro mě bylo hodně nezvyklé. David po mně například chtěl, abych natáčel i sám sebe doma. Nechápal jsem proč, až pak mi došlo, že chce částečně zachytit i můj příběh.
Myslíte, že někdo o vašem záměru zpracovat záběry do dokumentárního filmu tušil?
Ne, nikdo o něm samozřejmě nevěděl – kvůli mé i jejich bezpečnosti. Dozvěděli se o něm až poté, co si jedna žena v Dánsku poslechla rozhovor o filmu v rádiu a napsala o něm příspěvek na ruskou sociální sít. V tu chvíli se začalo vše rychle šířit, až se to dostalo i do Karabaše.
Kdy ve vás definitivně dozrálo rozhodnutí si sbalit kufry a opustit Rusko?
Takových okamžiků bylo více. Zaprvé už jsem nemohl zůstávat ve škole, emocionálně mě příliš vysávala. Zadruhé se natáčení stávalo čím dál nebezpečnější. Zatřetí v dnešním Rusku nikdy nevíte, kdy vám zaklepe policie na dveře. Kdyby do karabašské policejní stanice přišel příkaz zatknout například pět lidí, určitě bych mezi ně patřil – vždy jsem otevřeně říkal, že jsem proti Putinovi a proti válce.
Posledním důvodem byly peníze. Vydělával jsem něco přes šestnáct tisíc rublů, a teď si vezměte, že když jsem z Karabaše odjížděl, stálo mě tamní vytápění sedm tisíc rublů.
Jak se vám podařilo převézt videomateriál přes hranice?
Bylo to riskantní. Všechny disky, paměťové karty, fotoaparát i diktafon jsem musel pronést letištní kontrolou. Měl jsem ale ohromné štěstí: kdykoli mě mohli zastavit, vzít stranou a vše překontrolovat. Naštěstí to neudělali a já mohl zemi v klidu opustit.
Chcete se někdy do Ruska vrátit?
Kdyby režim padl, rád bych se samozřejmě vrátil. Jsem ale v tomto ohledu spíše pesimistický a nečekám žádné velké změny.
