Je to multimiliardový byznys, který si dává za cíl „napravit“ teenagery, kteří se nějak vymykají představám poslušného, bezproblémového dítěte. Chodí za školu, zkouší, co dospělí vydrží, nebo mají psychické problémy. Z programů si ale odnášejí traumata a bolest, které jsou často neslučitelné se životem.
Programů zaměřených na převýchovu teenagerů v Americe funguje nespočet: terapie divočinou, terapeutické rezidenční školy, skupinové domovy, akademie založené na víře… Dalo by se pokračovat. Leccos mají společné: na problémech dospívajících i bezmoci jejich rodičů pohádkově vydělávají.
Možná jste o nich už slyšeli. Třeba právě výpovědi o terapiích divočinou se objevují na sociálních sítích celkem pravidelně – přeživší vyprávějí o týdnech strávených kdesi v divočině, kam je na popud rodičů neznámí lidé odvedli proti jejich vůli. O nulovém přístupu k základní hygieně, o různých formách násilí, kterého se na nich vedení programů dopouštělo.
Na první dobrou zní takové příběhy jako něco okrajového, něco, co se přece nemůže dít tak často. Je to ale přesně naopak – o vlastní zkušenosti s „troubled teen industry“ neboli TTI mluví čím dál víc lidí. Mezi nimi třeba i americká celebrita a podnikatelka Paris Hilton, která svůj zážitek označila za „mučení a živou noční můru“.
Vydala jsem se proto do hlubin multimiliardového průmyslu a spojila se s Meg Appelgate, ženou, která celému sektoru vyhlásila válku.
„Byla to spíš taková sekta“
Uprostřed noci vzbudili Meg nějací muži. Neřekli jí, co se děje, nikdo s ní pořádně nemluvil. Odvedli ji ven z domu a odvezli neznámo kam. Nebylo jí ani patnáct, začala teprve zkoušet a ochutnávat život. Ten se jí ale oné noci obrátil vzhůru nohama. Byla totiž „problémové dítě“ a rodiče ji poslali pryč – na převýchovu.
Nacpali děti sedativy, odnesli je do ‚tiché místnosti‘, některé připoutali k posteli a nechali je tam.
„Nakonec jsem byla pryč tři a půl roku. Nejprve jsem se dostala do ‚terapeutického internátu‘ v severní Montaně a potom do dalšího zařízení,“ vypráví dnes třicátnice Meg Appelgate. Svůj příběh nesdílí zdaleka poprvé, i přesto v její tváři vidím, že se k minulosti vrací jen nerada. Jako zakladatelka organizace Unsilenced, která sdružuje přeživší a bojuje za vymýcení takových programů z USA, o ní ale mluví dost často.
V Intermountain, prvním zařízení, které podle jejího popisu připomínalo spíše psychiatrickou léčebnu, byla svědkem a terčem celé plejády omezování a restrikcí. „Nacpali děti sedativy, odnesli je do ‚tiché místnosti‘, některé připoutali k posteli a nechali je tam. Mně samotné určili mylnou diagnózu, podle nich jsem měla bipolární poruchu. Takže mě zasypali silnými léky, přibrala jsem kvůli tomu skoro 30 kilo za šest měsíců,“ vzpomíná Meg.
Na „internátu“ fungovalo více programů zároveň – ona byla součástí toho s názvem „Místo u stolu a volné kreslení“. Docela přívětivé pojmenování – u něj ale idyla končila. „Seděla jsem třeba 12 hodin denně u stolu a plnila úkoly… Šlo o různé psaní. Abych mohla jít za dětmi, někam ven nebo do jídelny, musela jsem si vybrat z pytle plného malých papírků, na kterých bylo napsáno ANO, či NE. Když jsem si vytáhla NE…“ pokrčila Američanka rameny s tím, že cílem bylo děti naučit, že nemají moc nad svým životem. „Cítila jsem se bezbranně.“
Její druhý pobyt ve škole Chrysalis působí oproti zkušenosti z Intermountain v mnohém zcela odlišně, svobodněji. Šrámy na duši ale nechal Meg obrovské: „Nepracovali tam zdravotníci, dveře ani nic dalšího se nezamykalo – já, terapeuti a dalších deset holek jsme bydleli v takovém srubu kdesi uprostřed lesů. Byla to spíš taková sekta, byť ne náboženská.“
V Chrysalis Američanka zažila skupinovou terapii, které se říkalo Kruh. Při takové příležitosti se dívky posadily do kruhu – až na jednu, která obsadila „horké křeslo“. Stal se z ní hromosvod, společný terč pro slovní útoky ostatních, pro vyčítání a opakování všech situací, kdy se nezachovala nejlépe.
Znám přeživší, které pracovníci zařízení bili, zatímco jim recitovali verše z Bible,“ otřese se při té představě Meg.
„Byl to prostor nenechat na nikom ani nit suchou. Podívala jsem se na nějakou z dívek někdy předtím špatně? Konfrontovaly mě s tím. Mluvilo se o tom neskutečně dlouho. Když měl člověk štěstí, trvalo to třeba dvě hodiny, zažila jsem ale i kruhy, které zabraly půl dne,“ popisuje Meg procedury s tím, že se skupinová terapie konala třikrát, čtyřikrát do týdne.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
