Italská premiérka Giorgia Meloni se těší oblibě českých konzervativců. V rámci toho se pak mohou dít i zvláštní věci: třeba obhajoba Mussoliniho režimu z pera ikony humanistické zahraniční politiky.
Karel Schwarzenberg se rozhodl být více přátelský k italské premiérce Giorgie Meloni a rovnou se při tom rozhodl projevit nějaké to pochopení pro italský fašismus. Jeho komentář pro Právo je skvělou ukázkou aktivní snahy marginalizovat krvavou stopu italského fašismu i s jejími možnými zásadními dopady pro současnost. Jedná se také o první významnější případ, kdy obhajoba Meloni není stavěna na názoru, že vlastně ani není fašistka, ale spíše na závěru, že italský fašismus vlastně nebyl až tak špatný.
Pojďme se společně podívat na jeho výroky a srovnejme je s realitou.
Soutěž špatnosti
Karel Schwarzenberg hned na začátku svého komentáře hledá cestu určitého pochopení pro ozvěny fašismu v politice současné Itálie:
,,My bychom ovšem pro to měli mít jisté pochopení. V zemích bývalého východního bloku existuje mnoho postkomunistických stran a často jsou to i strany vládnoucí. Přičemž italský fašismus, ačkoliv to byla ošklivá diktatura, zdaleka nebyla tak krutá, jako byl nacismus či komunismus.”
Ve východní Evropě skutečně existují postkomunistické strany. Najít, kde vládnou, je už trochu těžší. Počítat mezi ně například Lukašenkovo Bělorusko je už spíše štědré. Zato třeba Polsko, Česko i Maďarsko jsou země pevně spojené pod vládami stran konzervativních, často budovaných původními disidenty. Strany odkazující se na komunistickou minulost jsou naopak hluboko pod hranicí vstupu do parlamentu.
Problematické ale je už samotné tvrzení, že fašismus není tak hrozný jako nacismus či komunismus. Co to znamená? Období nacismu je celkem jasně časově vymezené Hitlerovým Německem mezi lety 1933 a 1945. U komunismu je takové vymezení složitější. Který komunismus má Schwarzenberg na mysli? Dnešní čínský? Gulášový v osmdesátých? Nejtužší stalinismus padesátých let? Všechno to jsou režimy rozhodně zavrženíhodné. Byl ale italský fašismus měkčí, demokratičtější?
Čtěte také: „Fašismus? To už je dávno.“ Reportáž z bašty italské krajní pravice
Mussolini vybudoval režim, který nejpozději od roku 1926 zcela ovládal stát a jeho bezpečnostní složky. Tento stát netrpěl žádnou opozici, své oponenty zavíral, odesílal do vnitřního exilu ve vzdálených oblastech Itálie a svou moc stavěl na vraždění jako nástroji politiky.
Ukázková je například vražda socialistického poslance Giacoma Matteottiho z roku 1924. Když Matteotti v parlamentu osočil fašisty, že ukradli volby, jsou zkorumpovaní a užívají násilí, fašisté se rozhodli prokázat jeho omyl. A to tak, že ho unesli a zabili.
Součástí Matteottiho výtek vůči fašistům mimochodem byly třeba i úplatky od americké ropné společnosti Sinclair Oil, která chtěla přístup k ropě v Itálii a jejich koloniích. Ani tehdy zjevně nebylo dobré hodnotit právní stát pouze podle ochoty (či dokonce touhy) mezinárodních firem v zemi podnikat.
Antifašisté (vyjma komunistů) se tehdy rozhodli, že z Mateottiho smrti udělají veřejnou morální diskuzi a přesvědčí lid, krále, senát, kohokoliv, aby fašismus odmítli. Nepovedlo se. Fašismus od té doby už jednoznačně politicky dominoval, mohl v klidu dokončit přebírání médií a státní správy a postupně i dalších funkcí státu. Pokud vám projde drzá vražda, projde vám už všechno.
Matteottiho případ nebyl ani první, ani poslední politickou vraždou. I kdyby však zůstala ojedinělá, měli bychom se ptát: Skutečně je potřeba víc než jedna vražda politického oponenta na to, abychom uznali, že je nějaký režim špatný? Schwarzenberg nicméně Mussoliniho režim v tak temných barvách nevidí:
,,Mussolini zavedl v Itálii některé nutné reformy, a kdyby nepodlehl své ješitnosti a nepustil se do nesmyslného útoku na Habeš, který ho přivedl do mezinárodní izolace a postupného spojenectví s Hitlerem, pak by dnes možná platil za jednoho z nejúspěšnějších italských premiérů.”
Prvně k reformám: italská korporativistická, zeshora řízená ekonomická politika byla převážně zkorumpovaný a nepotistický neúspěch. To se do nějaké míry přihodilo velké části meziválečných pokusů – většina ekonomik té doby prostě hledala cestu jak dál a co dělat.
Bagatelizace italského fašismu není zase tolik překvapující. Dopouštěli se jí evropští politici i za časů Mussoliniho.
Otázkou zůstává, co na politice definované Mussoliniho citátem „vše ve státu, nic mimo stát, nic proti státu“ vidí demokratický protržní politik 21. století. Výsledky podle Schwarzenberga nutných a úspěšných reforem totiž nebyly nijak oslnivé. Žádný hospodářský zázrak se rozhodně nekonal (více třeba v této syntéze 150 let ekonomické historie). Dočasně úspěšné byly snad jen systematické a velmi plošné zátahy proti sicilské mafii ve dvacátých letech a, možná překvapivě, mezinárodní obchod.
Součástí Mussoliniho hospodářské a diplomatické politiky totiž bylo i hledání nových trhů, a hlavně surovin. Pod Mussolinim Itálie jako první větší západní země uznala Sovětský svaz už v roce 1924. Následně pokračovala v čilém obchodu, většinou v duchu výměny západních technologií a pomoci s budováním průmyslu za sovětské suroviny. Není tak možné identifikovat, které úspěšné reformy může mít Schwarzenberg na mysli. Hospodářsky fašismus selhal, politicky demontoval demokracii a fašizoval vzdělávání.
Mussolini jako oběť nacismu?
Otázka Mussoliniho spojenectví s Hitlerem je složitější. Mussolini skutečně nebyl vždy Hitlerovým spojencem. Společně s Francií a Velkou Británií podepsala Itálie roku 1935 ve Strese dohodu, jejímž cílem bylo společně zadržet vzestup nacistického Německa. To se tehdy zdálo smysluplné i italskému vůdci.
Dohoda skutečně zkolabovala do velké míry kvůli italskému tažení na Habeš, jak uvádí Schwarzenberg. Útok na Etiopii měl smýt starou hanbu z bitvy u Adwy, kde roku 1896 etiopská armáda (s podporou carského Ruska) dokázala zastavit italský koloniální výboj do Afriky a uchránit etiopskou samostatnost. Pro západní demokracie, které se ještě snažily udržovat Ligu národů, byl postup italského režimu naprosto nepřijatelný, a jejich diplomatické cesty se rozpojily.
Jenže invaze neproběhla kvůli nějaké osobní ješitnosti Mussoliniho, kterou Schwarzenberg podává jako vrtoch jednotlivce. Expanzivní politika, snaha obnovit zaslíbené impérium a hořkost z nedostatečně odměněného vítězství v první světové válce byly od začátku přiznané stavební kameny italského fašismu – právě tak, jako je užívání vojenské síly k dosažení svých cílů v nejbližším okolí Ruska přiznaným cílem Putinova režimu.
Italská druhá invaze do Etiopie nikdy nebyla nahodilým rozhodnutím jednoho člověka. Šlo o přirozené jednání režimu, který se od samého začátku netajil tím, že hodlá získat výrazně širší panství a kolonie. Z toho pak pramení jak italské nároky v severní Africe, tak například nenávist vůči nově vzniklé Jugoslávii nebo napadení Albánie.
Čtěte také: Italská opozice má novou lídryni. Chystá komunismus pro 21. století navzdory vlastní straně?
Útok na Habeš nebyl něco, kde by stačilo odradit a zkrotit Mussoliniho, jak Schwarzenberg naznačuje. A nebagatelizuje jen roli celého režimu v invazi do Etiopie, ale rovnou i fašistické zločiny jako takové:
,,Fašisté se nedopouštěli zločinů zdaleka v takové míře jako nacisté a i antisemitismus vlastně přijali až pod německým tlakem. Ostatně sám Mussolini měl dlouhá léta židovskou přítelkyni.”
Italský fašismus skutečně neměl antisemitismus jako hlavní princip dělení lidí na pány a otroky. Národy, které považoval za podřízené, ovšem rozhodně měl – zejména Etiopany a Albánce. A ano, fašisté nedokázali dosáhnout takových vrcholů zločinů proti lidskosti jako Hitlerův nebo Stalinův režim (mimochodem, oba tyto režimy v nějaké fázi aktivně podporovali), ale i tak toho stihli víc než dost. A víme o tom i přes to, že fašisté strávili hodně času maskováním svých zločinů (viz Le Monde nebo Guardian).
Desítky a stovky tisíc mrtvých v Libyi, Etiopii, Jugoslávii, Albánii a Řecku by měly stačit k odsouzení tehdejšího italského režimu, a to i bez přidání děsivých detailů, jak k tomu došlo. Ty zahrnují užití yperitu, pálení vesnic a polí i koncentrační tábory.
Bagatelizovat tohle všechno tím, že měl Mussolini židovskou milenku, je přinejmenším pochybné. Sexuální vztahy nejsou nějaký zvláštní amulet, kde poměr s Židovkou dělá z člověka náhle tolerantního muže, který jen omylem vede utlačující režim.
Přijetí rasových zákonů (které nediskriminovaly zdaleka jen Židy) přišlo v roce 1938, a to po dlouhé přípravě v novinách a v oficiální komunikaci režimu. Můžeme diskutovat, jak moc to bylo pod tlakem Hitlera, ale nikdo nenutil Itálii spojovat se s nacistickým Německem, aby mohla dosáhnout svého snu o říši na Balkáně. Fašistická Itálie nebyla zmanipulovaná oběť. Pouze sklízela plody své agresivní zahraniční politiky.
Kronika italského fašismu je kolekcí diktatury, velkolepých selhání a rozsáhlých zločinů proti lidskosti. I v Itálii se samozřejmě našlo mnoho těch, kteří například pomáhali Židům či bojovali proti fašismu. Stejně tak bychom nalezli dost lidí v šedé zóně morální neurčitosti. Koneckonců, i vojáci italské armády byli často oběťmi – téměř deset tisíc příslušníků divize Acqui zemřelo v září 1943, přičemž největší část z nich byla popravena německými bývalými spojenci.
Italský fašismus sice nedokázal zabít tolik lidí jako nacismus, ale rozhodně to nebylo proto, že by se snad málo snažil.
Rozsoudit, kdo z nich je oběť a kdo viník, je prakticky nemožné. Dokonce i lze pochopit, že v bídě poválečné Itálie byla nová ideologie fašismu něco přitažlivého, co lidem mohlo dávat naději. S historickým odstupem ale dost přesně víme, že tudy cesta opravdu nevedla a že fašismus jako systém selhal.
Fašismus, ale jen tak trochu
Bagatelizující hodnocení italského historického fašismu doyenem české zahraniční politiky přesto nemusí být zcela překvapivé. Možná dokonce slavně opakujeme historii: Jedním z hlavních problémů spjatých s Mussolinim byla utkvělá představa evropských politiků, že to, co říká, nemyslí zase tak vážně. Že ten fašismus není zase tak špatný, že jeho imperiální choutky bude stačit nějak zaplácnout. Koneckonců, s podobnými motivacemi Mussolinimu Masaryk předával Řád bílého lva, zatímco doma vedl tvrdý boj proti fašistickým tendencím.
Bylo by velmi smutné, kdybychom si podobné cvičení zase zopakovali. Uklidňující slova Karla Schwarzenberga ale zní jako nepříjemná ozvěna:
,,Paní Giorgia Meloniová po svém nástupu vede velmi střízlivou politiku. Po dlouhé době svítá jistá naděje, že se Itálie dostane ze svých věčných krizí. Jako svého poradce si vzala bývalého premiéra Maria Draghiho, asi nejlepšího, kterého mohla v Itálii najít, a drží se jeho rad. Vytlačila ty opravdové extremisty, jako byl Salvini a další, a v zahraniční politice se obrátila na stranu Ukrajiny.”
Opravdového extremistu Salviniho si Meloni vzala do vlády a ten si stejně jako Putinův dobrý přítel Berlusconi drží od voleb stále stabilní voličskou podporu.
Vývoj volebních preferencí v Itálii / Zdroj: Politico.eu
V národní politice se Meloni pohybuje mezi silnými slovy o migraci a neschopností ji řešit, což je ostatně i předmětem posledního italsko-francouzského konfliktu. Přidat můžeme i v autoritářských a antisemitských kruzích oblíbené pokopávání do George Sorose a důvěru v teorii řízeného nahrazení bílé populace. Tato konspirace, která říká, že právě vás chtějí globální spiklenci nahradit svými barevnými otroky, zní až skoro jako Protokoly sionských mudrců pro 21. století.
Čtěte také: Piráti na tenkém ledě české diplomacie. Hájit lidská práva i izraelský apartheid nejde dohromady
Je rozhodně chvályhodné, že italská premiérka stojí na straně Ukrajiny. Je to však důsledek jejích skutečných postojů, nebo jen závislosti Itálie na evropských penězích (třeba těch na postcovidovou obnovu)? Giorgia Meloni může být jen oportunistka. Může být i autenticky odpovědná politička, která prohlédla, a hodlá se všem nepříjemným částem fašismu vyhnout nakolik to jde. Takový výsledek by byl dobrou zprávou nejen pro Itálii, byť jak už jsme si řekli, dělat fašismus jen tak trochu moc nejde.
Bohužel jsme zároveň mohli celou dekádu sledovat Viktora Orbána, jak používá velmi podobnou argumentační linii. A dospěli jsme do stavu, kdy se jeho režim chová nepřátelsky jak vůči zbytku Evropy, tak vůči vlastním protestujícím středoškolákům. Na místě je tedy spíše opatrnost. Ale toto není prostor na důkladný rozbor toho, co Meloni dělá, co z toho je účelové, co doopravdy a kam to povede. To najisto zjistíme až v následujících letech.
Komentář Karla Schwarzenberga totiž není nutně problematický tím, že by relativizoval dnešní činnost Giorgie Meloni. To je jeho politická volba a odpovědnost a můžeme to porovnávat s realitou v Itálii. Naopak velmi problematický je tím, že takovou relativizaci používá v návaznosti na popis italského fašismu jako v podstatě normálního, legitimního režimu, který udělal pár chyb a byl hlavně obětí Hitlerova tlaku.
Italský fašismus sice nedokázal zabít tolik lidí jako nacismus nebo různé varianty komunismu, ale rozhodně to nebylo proto, že by se snad málo snažil. Omlouvat ho tím, že se jinde děly i horší zločiny, které navíc italský fašismus přímo podporoval, je rezignací na realitu a znevážením utrpení početných obětí italského fašismu. A to je skutečně na místě odmítnout.
