Rozličné sexuální a genderové identity nejsou žádným výstřelkem „dekadentního Západu“, ale nedílnou součástí historie lidstva. Lidé „třetího pohlaví“ se dodnes v řadě kultur po celém světě těší úctě, ale zároveň musejí bojovat s koloniálním dědictvím nenávisti.
„Nevěřila jsem, že se ještě někdy v životě budu moct modlit v mešitě,“ říká 42letá Sonia. Ta jako dítě zbožňovala recitování koránu a navštěvovala islámský seminář, do své mešity už ale od jisté doby chodit nemohla. Identifikuje se totiž jako hidžra, tedy zástupkyně tzv. třetího pohlaví (souhrnné označení pro pohlaví a gendery, které nelze identifikovat jako mužské či ženské; pozn. aut.).
Těm se již v roce 2013 dostalo v převážně muslimském Bangladéši právního uznání a mohou se tak ke třetímu pohlaví oficiálně přihlásit. Přesto však tito lidé čelí diskriminaci, jsou často oběťmi násilných trestných činů a jsou více než jiné skupiny obyvatel ohroženi chudobou. A s nevraživostí se setkávají i v náboženském životě.
Čtěte také: „Jsi holka, nebo kluk?“ Situace queer osob v Rusku je nesnesitelná
Právě proto komunita hidžer v bangladéšském Mymensinghu – když byla vypuzena z místní mešity – otevřela letos v březnu vlastní svatostánek. Pozemek jí věnovala místní vláda, na skromnou stavbu se pak komunita složila sama.
„Všichni jsme lidské bytosti. Někteří možná muži, někteří ženy, ale všichni jsme lidé. Bůh vyjevil korán všem, takže každý má právo se modlit, nikomu to nesmí být odepřeno,“ vysvětluje Abdul Motaleb, pětašedesátiletý imám nové mešity.
Ačkoliv je i samotná mešita produktem přetrvávající diskriminace, postavení hidžer v Bangladéši i dalších zemích jižní a východní Asie se postupně zlepšuje. Právního uznání a možnosti se ke třetímu pohlaví oficiálně přihlásit se těmto lidem v posledních letech dostalo nejen v Bangladéši, ale třeba také v Indii, Nepálu či Pákistánu. Dochází k postupnému narovnávání jejich práv a dnes se již s hidžrami setkáme například i ve volených politických funkcích.
A to vše v zemích, které si jen těžko můžeme spojovat s nějakým „woke progresivismem“.
Čtěte také: Afrika je a bude queer. Proč se daří homofobii z evropského dovozu?
Dekadence a úpadek „tradičních hodnot“? Spíše naopak
Tritiya-prakriti, hidžra, khwaja sira a mnohé další pojmy používané v různých oblastech jižní a východní Asie označují jedince, které můžeme kategorizovat jako eunuchy, intersex či transgender osoby. Součástí tamní společnosti je tato komunita po celá tisíciletí.
Britové, silně ovlivněni křesťanskou vírou a světonázorem, vnímali hidžry jako hrozbu pro veřejnou mravopočestnost a morálku.
Třetí pohlaví zmiňuje již Manuův zákoník (Manusmriti), jehož vznik se datuje do druhého století našeho letopočtu. Podle něj je pohlaví člověka určeno podle toho, zda v něm převládá mužské či ženské „sémě“. Dítě se podle něj narodí jako třetí pohlaví v případě, že poměr mužského a ženského „sémě“ je vyrovnaný.
V některých verzích indického eposu Rámájana pak najdeme pasáž, ve které obyvatelé Ajódhji následují intrikami vyhnaného prince Rámu, který spolu se svou manželkou Sítou a bratrem Lakšmanou odchází do lesního exilu. Na kraji města se však Ráma k poddaným otočí a požádá je, aby jej dále nenásledovali. Všechny ženy, muže a děti pak vyzve, aby se vrátili domů.
Když se Ráma po čtrnácti letech vrací, najde na stejném místě skupinu hidžer – vyzval totiž k návratu do vesnice „muže a ženy“, avšak ony nejsou ani muži, ani ženami, a proto zůstaly a modlily se za Rámův bezpečný návrat.
Za svou oddanost byly hidžry podle tradice odměněny zvláštními schopnostmi. Hidžry tak například žehnaly novorozencům či manželským párům na svatbách.
V dobách islámského mughalského impéria (1526–1857) byly hidžry součástí šlechty, dvorními tanečníky, strážci harémů, vojenskými úředníky či zastávaly jiné vlivné společenské a politické funkce.
Čtěte také: Míří katolická církev k dalšímu velkému schizmatu? Hledejme za ním ženy i LGBTQ+
S nástupem britské koloniální nadvlády však přichází zásadní změna. Britové, silně ovlivněni křesťanskou vírou a světonázorem, vnímali hidžry jako hrozbu pro veřejnou mravopočestnost a morálku a v roce 1871 je britská správa kriminalizovala takzvaným Zákonem o kriminálních kmenech.
Postupná rehabilitace třetího pohlaví a návrat k dřívější otevřenosti ohledně genderové a sexuální fluidity tak probíhá až od konce britského koloniálního období. Diskriminační postoje vůči těmto lidem však v tamní společnosti stihly zapustit hluboké kořeny.
Stejná koloniální písnička
Takřka stejný příběh se však netýká jen Indie či jižní a východní Asie. S doklady o existenci třetího pohlaví se setkáme v mnoha kulturách po celém světě – ať již šlo o osoby, které bychom dnešní optikou označili za intersexuální (tedy narozené s atypickými pohlavními znaky), transgender (tedy s genderovou identitou odlišnou od jejich biologického pohlaví), nebo genderově nebinární (tedy s genderovou identitou, která není výlučně ženská ani mužská).
Mnohdy takové osoby přijímaly zvláštní společenské, ceremoniální a náboženské role – například na Filipínách, kde roli šamanů zastávaly výhradně ženy anebo bayog či asog, tedy osoby s mužskými pohlavními znaky, které se však odívaly do ženských šatů, zastávaly ženské společenské role a byly komunitou jako ženy vnímány.
Stejně tak v sibiřských kulturách se šamany často stávaly osoby s netypickými pohlavími znaky či genderovou identitou, případně dokonce šamané svoji genderovou identitu měnili podle aktuální potřeby své praxe.
U zapotéckých kultur v mexické Oaxace se i dnes značné úctě těší takzvaní muxe (v Teotitlánu del Valle nazývané biza’ah). Typicky jde o osoby s biologicky mužskými pohlavními znaky, které se však chováním, oblečením a povoláním projevují „žensky“ – často se věnují uměleckým řemeslům či obchodu, nezřídka se také starají o starší příbuzné a členy komunity.
„Od chvíle, kdy jsem dosáhla věku rozumu, jsem věděla, že jsem muxe,“ říká 57letá Santiago. „Věděli to i moji sourozenci a celá moje rodina. Je to kolektivní zjištění. Je to přirozené. Tady se někdo narodí jako muxe, stejně jako se někdo jiný narodí jako žena nebo jako muž,“ dodává. Že je muxe, zjistí dítě většinou již v útlém věku samo. A ačkoliv ne všichni rodiče tuto realitu přijmou hned, mnozí to považují za požehnání.
Nikdo ale děti netlačí k tomu, aby se jako muxe identifikovaly. „Nikdo vás nemůže naučit být gayem. Nemůžete se asimilovat do něčeho, co je přirozené. Jsou rodiny, které chtějí, aby jejich děti byly machos, ale s přirozeným instinktem člověka se nedá bojovat. Proto mnozí přicházejí do Juchitánu – aby byli tím, čím skutečně jsou,“ říká muxe La Toya. V 75tisícovém městě jich tak dnes žije okolo pěti tisíc.
Podobným případem jsou například již zmiňovaní bayog či asog na Filipínách, sekrata na Madagaskaru, čo fa’afafine a fa’afatama v Samoe, kde mimochodem nyní hráčka třetího pohlaví hraje za mužský národní fotbalový tým. V severní Americe to zase byli například lhamana u Zuñiů, nadleeh u Navahů, winkte u Lakotů, hemaneh u Čejenů či niizh manidoowag u Odžibvejů.
Výdobytkem Západu nejsou rozličné sexuální a genderové identity, ale spíše nenávist k nim.
S příchodem západního vlivu však přichází také binární vnímání pohlaví a sexuality, a tak zatímco ve venkovských oblastech jsou například zmiňované muxe stále vážené, ve velkých (a více „pozápadněných“) městech častěji čelí diskriminaci i násilí – například v roce 2019 byl zavražděn aktivista a jeden ze zakladatelů každoročních oslav muxe v oaxackém Juchitánu Oscar Cazorla.
Loni v listopadu pak komunitou otřásla vražda Jesúse Ociela Baeny, prvního otevřeně nebinárního člověka na soudcovském postu a neúnavně bojujícího za práva LGBTQ+.
„Vždy jsme existovali a vždy jsme odolávali“
Koloniální dědictví v podobě diskriminace a násilí však muxe, hidžry ani další „domorodé“ komunity třetího pohlaví nezlomilo. Dál bojují o své místo ve společnosti a postupně si vydobývají zpět svůj ztracený status.
„Vždy jsme existovali a vždy jsme odolávali,“ říká Felina Santiago pokládaná za matriarchu juchitánské komunity muxe.
Čtěte také: Spor o práva trans lidí otevřel nové dějství skotského boje za nezávislost
„Náš boj skončí v den, kdy budeme mít rovnoprávnost, kdy bude existovat respekt ke komunitě a především v den, kdy bojovat bude výsadou, a ne nutností,“ dodává Elvis Guerra, korunovaná královna listopadových oslav muxe.
Rostoucí povědomí o rozličnosti sexuálních a genderových identit na Západě pomáhá i těmto domorodým komunitám, které dnes nacházejí spojence v globálním LGBTQ+ hnutí. A může jít o spojenectví výhodné vzájemně – bude-li hlas, historie a zkušenost těchto domorodých komunit více slyšet, možná si snáze uvědomíme, že výdobytkem Západu nejsou rozličné sexuální a genderové identity, ale spíše nenávist k nim.
