Čtyřicet let se účastní válek i povstání v saharské Africe. Nyní vede povstalce z JNIM – Podpůrné skupiny pro islám a muslimy, která je hlavním protivníkem vojenských misí Barkhane a EUTM, a tedy i české armády v Mali. Příběh Iyada Ag Ghalyho, vedoucí od marxistických milicí až k džihádu, dobře ilustruje vývoj jednoho regionu i proměnu myšlenek, které během dekád sloužily povstalcům k ospravedlnění svých bojů.
Není úplně jisté, kdy a jak se se tuarežský povstalecký velitel Iyad Ag Ghaly stal islamistou. Podle některých zdrojů to bylo v polovině nultých let, kdy ve vzácné chvíli usmíření s malijskou centrální vládou v Bamaku působil jako diplomat v Saudské Arábii. Dokonce měl být tehdy z diplomatických služeb pro své styky s tamními džihádisty vyhozen, ačkoli jiní tvrdí, že pravým důvodem vyhazovu byla jeho dlouholetá náklonnost k alkoholu, cigaretám a obecně hédonistickému životnímu stylu.
Jiní říkají, že se tak mělo stát po setkání s celosvětově působícími misionáři sunnitského obrozeneckého apolitického nenásilného hnutí Tablighi Jamaat. V zemích na jižním okraji Sahary působili už od 80. let 20. století. Toto setkání ho v kombinaci s existujícími militantními tendencemi mělo nasměrovat k pozdější dráze velitele povstaleckého džihádu se zbraní v ruce. Podle další verze za jeho přerodem stály sítě vazeb, které vytvořili islamisté z Alžírska. Ti, po všestranně brutální a dodnes ne zcela objasněné občanské válce v 90. letech minulého století, hledali nová působiště. Navíc se jim podařilo opanovat minimálně část lukrativních pašeráckých tras s drogami, zlatem a lidmi vedoucích z oblastí Guinejského zálivu přes Saharu ke Středozemnímu moři až do Evropy.
V druhé polovině 80. let Ag Ghaly zakládá osvobozenecké hnutí MPLA. Velitelské i vyjednávací schopnosti mu vynesou přezdívku Stratég.
Ať už to bylo jakkoli, na konci roku 2021 je Iyad Ag Ghaly jednou z nejdůležitějších postav džihádu se zbraní v ruce a jeho aktivity mají přesah daleko za pouštní a polopouštní oblasti subsaharské západní Afriky. Ostatně i dvě vojenské mise působící v oblasti za účasti České republiky mají přímou vazbu na události, jejichž byl a je Ag Ghaly zásadním hybatelem.
Rebelie Tuaregů
Tuaregové jsou národ obývající rozsáhlá pouštní a polopouštní teritoria západní Afriky, která dnes zasahují do území pěti států – Mali, Nigeru, Burkina Faso, Alžírska a Libye.
Už na prahu středověku v polovině prvního tisíciletí byli hlavními provozovateli transsaharkých obchodních karavan. V dobách koloniální Francouzské Západní Afriky se pokusili o několik vzpour, a ačkoli v nich byli poraženi, zachovali si vzhledem k rozsáhlosti teritoria, řídkému osídlení, kočovnému životu a nehostinným přírodním podmínkám značnou míru kulturní i politické autonomie.
Po postupném rozpadu francouzských držav začátkem 60. let navázali vzpourami proti vládám nově vzniklých Mali a Nigeru a bojem za vytvoření vlastního státu – takzvaného Azawadu. V těchto i okolních zemích se totiž octli jako menšiny, navíc žijící mimo hlavní mocenská centra.
Otec Iyad Ag Ghalyho, Ghaly Ag Babakar, pocházející z prominentního tuarežského kmenového svazu Kel Adag, byl jedním z velitelů povstání z let 1962–1964. Podle novináře Serge Daniela, autora knihy Les Mafias du Mali – Trafics et terrorisme au Sahel, byl tehdy zabit vlastními spolubojovníky poté, co se provalilo jeho separátní vyjednávání s centrální vládou.
Čtěte také: Další puč v Súdánu: Generál Burhán hraje o to, zda ho svět uzná jako nového vůdce
Po katastrofálních vlnách sucha na konci 70. let přechází Iyad Ag Ghaly do Libye, kde se spolu s mnoha dalšími Tuaregy z této uprchlické vlny stává součástí Kaddáfího takzvané Islámské legie. Ta se v raných diktátorových plánech měla stát nástrojem šíření jeho vlivu nejen v severní Africe, ale i na Blízkém východě a v jižní Asii. Tvořili ji převážně lidé ze sahelských států, jako byl právě Ag Ghaly, ale například i několik tisíc imigrantů z Pákistánu a Bangladéše, které libyjský vůdce do země zpočátku lákal pod záminkou možností studií a zaměstnání. Podle původní Kaddáfího vize se mělo jednat o prostředek k vytvoření arabského státu (pochopitelně s ním v čele), který by zahrnoval kromě Libye i Čad, Niger, Mali a Súdán. Posléze pak spolu s osvobozením Palestiny snad i celý pás od Mauretánie až po Irák.
V roce 1982 se pod patronací Islámské legie Ag Ghaly nejdříve krátce účastnil bitvy o Bejrút po boku Arafatovy Organizace pro osvobození Palestiny a spolu s ním byl také nakonec evakuován do Tunisu. Později bojuje v libyjsko-čadské válce a nakonec je údajně v roce 1985 vyslán zpět do Mali, aby se podílel na dalším pozvolna vypukajícím povstání. Islámská legie zaniká pravděpodobně s koncem války s Čadem v roce 1987 a sám Kaddáfí postupně obrací svou pozornost k myšlenkám na sjednocení Afriky.
V druhé polovině 80. let tak Ag Ghaly zakládá MPLA – Lidové hnutí pro osvobození Azawadu. Jeho velitelské i vyjednávací schopnosti mu brzy vynesou přezdívku Stratég. MPLA jsou tehdy pod silným vlivem národně osvobozeneckých marxisticko-leninských idejí a jsou podporovány Alžírskem i Libyí.
#Archives #Touareg
Iyad Ag Ghaly à Boghassa (Kidal) 1990.
Crédit photo : Depardon pic.twitter.com/HNy8jy35zU— Walid Le Berbère (@Walid_Leberbere) November 12, 2019
Mírová dohoda s malijskou vládou je podepsána v roce 1996 v Timbuktu, ale napětí je stále přítomné. Období klidu a kooptace tuarežských elit do mocenských struktur, do kterého spadá i vzpomínaná epizoda Ag Ghalyho jako diplomata, se střídají s lokálními přestřelkami a přepady konvojů.
Zásadní zlom nastává s koncem roku 2011. Tehdy se po pádu Muammara Kaddáfího dostává do oběhu obrovské množství zbraní a v případě Tuaregů i bojovníků, kteří získali výcvik v řadách jeho milicí. Na severu Mali vypuká opět otevřené povstání.
Od nacionalismu k džihádu a intervenci
Iyad Ag Ghaly se na přelomu let 2011 a 2012 snaží dostat do čela zastřešující povstalecké organizace MNLA – Národního hnutí pro osvobození Azawadu. Výsledkem této snahy je ale naprostá porážka a ponížení. Jeho návrh, aby se jednotnou ideologií povstání Tuaregů stal sunnitský džihádismus, ke kterému se on sám poměrně nedávno přiklonil, je smeten ze stolu. Tradice Tuaregů zahrnující hru na hudební nástroje, hédonistický životní styl, vysoký sociální status žen ve společnosti i předislámské prvky jsou s puritánskými tendencemi salafistického džihádistického islamismu, vzniklého ve zcela odlišném kulturním prostředí, neslučitelné. Navrhovatel je veřejně zesměšněn a vyobcován svým klanem. A je zostuzen coby odpadlík nebo rovnou blázen.
Takto zneuznaný zakládá na jaře 2012 svou vlastní frakci Ansar Dine – Obránci víry. Ta, tehdy k poměrně velkému překvapení, dokáže v létě zvítězit v bitvě o města Gao, Kidal a Timbuktu. Upozadí sekulární tuarežské etnické nacionalisty MNLA a během krátké doby dostává pod svou kontrolu všechny klíčové body malijského Azawadu. Důvodem úspěchu byla krom schopnosti soustředit větší počty bojovníků na jednom místě v rámci řídce osídlených regionů i okolnost velice důležitá pro pozdější vývoj.
Strategie založená na náletech, útocích speciálních sil a podpoře a vyzbrojování provládních aktérů vedla k roztočení kolotoče násilí a odplat.
Ansar Dine dokázali oslovit lidi z etnik Songhajů a zejména Fulbů, kteří byli znepokojeni nárůstem moci etnonacionalistických Tuaregů. Další posilou pro tyto Obránce víry byli povstaleckým gerilovým bojem zocelení a know-how disponující arabští islamisté z MOJWA (Hnutí pro jednotu a džihád v západní Africe) a AQIM (al-Káidy v islámském Maghrebu). Někteří z nich byli veteráni mezinárodního muslimského odboje proti sovětské invazi v Afghánistánu v 80. letech, kteří po jejím konci a návratu domů pokračovali v zmiňované krvavé občanské válce v Alžírsku.
Do doby vojenského nástupu Ansar Dine v létě 2012 spadají i známé záběry, kterými se konflikt v Mali dostal na krátkou dobu na přední stánky mainstreamového zpravodajství. Tehdy, po vytlačení MNLA z města, zničili v Timbuktu ikonoklastičtí bojovníci Ansar Dine několik hrobek islámských učenců a vyrazili dveře mešity Sidi Yahya, které měly být dle pověsti otevřeny až v den posledního soudu.
Popsané události vyústily v polovině ledna 2013 ve Francií vedenou Operaci Serval. Ta si kladla za cíl zastavení teritoriální expanze džihádistů, kterým se i přes odpor malijské armády dařilo pronikat do jižních oblastí země, kde začátkem ledna obsadili město Konna. Ve Francii panovala obava, že bez vojenské invaze se malijská armáda zhroutí a vznikne oblast, která v budoucnosti poslouží jako základna pro další expanzi i útoky proti evropskému, a zejména francouzskému území.
Operace Serval dokázala postupně během roku 2013 ukončit krátkou epizodu džihádistického kvazistátu na severu Mali. Pomohla jí k tomu kombinace leteckých úderů s operacemi speciálních sil a také rozmístění vojáků centrální vlády v Bamaku a později i bojovníků z řad původních povstalců z MNLA a vojsk okolních států.
Fulbové, Kouffa a konsolidace džihádu
Fulbové jsou početné, z velké části nomádsky žijící etnikum oblasti západního Sahelu. Také je jejich tradiční životní styl mimo města a skutečnost, že přes svůj vysoký počet netvoří v žádné zemi majoritu, předurčil v nově vzniklých státech k politické marginalizaci. Iyad Ag Ghaly sice neuspěl se svou snahou rámovat džihádem odpor vlastního etnika Tuaregů k centrální moci. Poučen a patrně i díky vlastní politické obratnosti a instinktu však uspěl se stejným programem u Fulbů.
Přestože Operace Serval dokázala rychle vypudit Ag Ghalyho džihádisty z měst, ze své podstaty nemohla zabránit rozptýlení jeho vysoce pohyblivých bojovníků do okolí. Tedy do skal, hor a křovinaté vegetace pásma Sahelu – oblasti, kde jižně od Sahary přechází poušť v savanu a les.
Fulbové jsou až exemplárním zosobněním tradičního konfliktu mezi nomády a usedlými zemědělci a obyvateli měst. Dobytek nomádů ničí úrodu zemědělců. Města odlesňují krajinu poptávkou po palivovém dříví, což vede i ke ztrátě tradičních pastvin nomádů. Města jsou centry vzdělanosti a technologií, z řad nomádů zas tradičně pocházejí fyzicky a psychicky dobře disponovaní válečníci. Spolu s většinovým islámem, tradicí nezahrnující na rozdíl od vesnic pití alkoholu i etickým kodexem oslavujícím odvahu a schopnost snášet nepříznivé podmínky se Fulbové stali ideálními spojenci mimo stálá sídla zatlačených Ag Ghalyho džihádistů.
Významnou roli v tomto procesu sehrál Amadou Kouffa, syn chudého venkovského kazatele ze Saraféré ve středním Mali. Ten se stal zejména mezi mladými Fulby populární díky svým nahrávkám kázání a básní v jazyce fula. Jejich tématem byl život vytěsňovaných venkovských nižších vrstev, zneužívání moci tradičními autoritami k vlastnímu obohacení a absence vertikální sociální mobility. Proslulost mu zajistila například báseň, v níž obvinil vlastníky půdy z nelegitimního vybírání poplatků od majitelů dobytka za pastvu: „Bourgou – ježatka, travina, která roste na březích Nigeru – patří Bohu, stejně jako déšť, díky kterému vyrostla.“ Jako řešení odstraňující tuto nespravedlnost nabízel revoluční zpolitizovaný džihád.
L'armée malienne refuse de commenter la vidéo dans laquelle le terroriste Amadou Kouffa dément sa propre mort. N'est-ce pas cette même armée malienne qui se faisait loquace quand il s'agissait de se vanter d'avoir éliminé Amadou Kouffa? L'armée française aussi d'ailleurs🙄! #Mali pic.twitter.com/5ULSDuX6th
— Ashley Leïla MAIGA (@AshleyLelaMAIGA) March 1, 2019
Pro pochopení situace v Mali v kontextu džihádizace politického a sociálního radikalismu je ilustrující, že ve svých kázáních a básních odmítal sektářské útoky na křesťany nebo pracovníky nevládních organizací. O to více horoval pro klasická povstalecká témata, jako je boj proti spolupracovníkům centrální moci, zkorumpovaným venkovským elitám a domácím a později i zahraničním ozbrojeným silám v zemi. Nejde tedy o situaci, kdy víra a vůle ji šířit vede k uchylování se k čím dál radikálnějším a násilným metodám, kdy se nepřítelem stává každý, kdo nesdílí stejný náboženský výklad. Naopak jde o případ, kdy radikální islám slouží jako sjednocující organizační a ideologická platforma pro boj, který v jádru nemá náboženskou, ale sociální podstatu.
Amadou Kouffa v roce 2013 přešel od slov k činům, když se přidal k Ag Ghalyho Ansar Dine a později založil skupinu FLM – Frontu za osvobození Maciny, oblasti středního Mali u toku řeky Niger. Stal se patrně nejbližším spolupracovníkem Ag Glalyho v nově vzniklé zastřešující organizaci JNIM – Podpůrné skupiny pro islám a muslimy. Ta byla zformována pod Ag Glalyho vedením v roce 2017. Spojily se v ní džihádistické elementy ze severu i jihu Sahary. JNIM se přihlásila se ke globálnímu velení al-Káidy, zosobněnému jejím emírem Ajmánem Zavahrím, veteránem egyptského džihádu a spolupracovníkem i nástupcem Usámy bin Ládina.
Vedení JNIM: Amadou Kouffa se zbraní třetí zleva, Ag Ghaly s notebookem Foto: az-Zallaqa / JNIM
Operace Barkhane, odplata a IS velké Sahary
Pokud Operace Serval přinesla vyhnání Ag Ghalyho džihádistů v boji o města a křižovatky cest, následná bojová Operace Barkhane vedená Francií a ani podpůrná mise Evropské unie EUTM nedokázaly zabránit šíření džihádu ve venkovských regionech. Za dobu tohoto vojenského angažmá se oblast, na které JNIM operuje, několikanásobně zvětšila.
Strategie založená na náletech, cílených útocích speciálních sil a bezvýhradné podpoře, výcviku a vyzbrojování místních státních i nestátních provládních aktérů, navíc bez jakékoli pozdější kontroly nad nimi, vedla k roztočení kolotoče násilí a odplat. Podle lidskoprávních organizací zabily v roce 2020 provládní síly v Mali a Burkina Faso více civilistů než džihádisté. JNIM tak dnes dokáže rekrutovat místní obyvatele nikoli z nadšení pro apokalyptický sunnitský džihád se zbraní v ruce, ale kvůli pocitu bezpráví a satisfakce za opravdové osobní i kolektivní křivdy.
JNIM dnes nepůsobí zdaleka jen v Mali, základny má i v Nigeru a Burkina Faso. Jeho oddíly pronikají čím dál jižněji – do Pobřeží slonoviny, Toga a Beninu.
V oblasti trojmezí Mali, Burkina Faso a Nigeru, kde navíc působí i odnož Islámského státu se svou praxí loupeživých nájezdníků a vrahů, se stává JNIM pro nemalou část lidí tou nejlepší ze špatných variant svrchovanosti. Mezi Islámským státem a JNIM, coby pobočkou al-Káidy, panuje ostré nepřátelství. V té době byl Islámský stát v Iráku a Sýrii na vrcholu své vojenské síly, přicházel s inovativní propagandou a dařilo se mu páchat velké teroristické útoky v západní Evropě. To posilovalo jeho mobilizační potenciál zejména mezi mladými radikály a zvyšovalo touhu lokálních islamistických velitelů se osamostatnit pod jeho praporem.
Zakladatel saharského IS prodělal podobný přerod jako Ag Ghaly. Lehbib Ould Ali Ould Said Ould Yumani začínal v 80. letech jako bojovník Polisario Front, tehdy komunistické národně-osvobozenecké lidové armády bojující proti okupaci Západní Sahary Marokem. Po demobilizaci, dosažené příslibem později nikdy nekonaného referenda o budoucnosti Západní Sahary, vystudoval na přelomu tisíciletí sociální vědy a islamistou se z neznámých pohnutek stal až v polovině nultých let.
Lehbib Ould Ali Ould Said Ould Yumani, který si později zvolil jméno Adnan Abu Walid al-Sahrawi, prošel severoafrickým džihádem. V roce 2015 se pak odtrhl od al-Mourabitoun, skupiny nepolapitelného alžírského džihádistického pašeráka a bandity Mokhtara Belmokhtara. Zbytek al-Mourabitoun včetně Belmokhtara se v roce 2017 také začlenil do Ag Ghalyho JNIM.
Belmokhtar byl v 80. letech jedním z alžírských bojovníků v Afghánistánu a posléze účastníkem domácího brutálního chaosu 90. let. Na jeho konci pak pařil mezi první, kteří těžiště svého působení začali přesouvat na jih – do Sahary a Sahelu. Tam opanoval západní větev tras pašeráků cigaret, a především kokainu mířícího z Jižní Ameriky do Evropy skrz překladiště v západní Africe. Mezinárodní proslulost mu zajistilo také to, že díky jeho aktivitám v regionu se známá Rallye Dakar už od roku 2008 nepořádá v Africe, ale přesunula se do Jižní Ameriky a respektive Saudské Arábie. Za posledních deset let byla mnohokrát oznámena Belmokhtarova smrt nebo jeho dopadení, informace se však vždy ukázaly jako nepravdivé.
Tažení na jih a vyjednávání
Za osm let zahraničních vojenských intervencí nejenže se sahelský džihád nepodařilo vykořenit, ale naopak se rozvinul do rozměrů, které byly v roce 2013 nepředstavitelné. Hlavní zprávy z regionu dnes tvoří izolované popisy džihádistických útoků, nebo naopak úspěchy v podobě zabití předních povstaleckých velitelů. Za poslední dva roky však dochází i k událostem, které perspektivu a dynamiku konfliktu poměrně zásadně proměňují.
JNIM dnes nepůsobí zdaleka jen v Mali, základny má i v Nigeru a Burkina Faso. Jeho oddíly pronikají čím dál jižněji – do Pobřeží slonoviny, Toga a Beninu. To by zajistilo sahelským džihádistům přístup k odbytištím dobytka a zlata na pobřeží a zároveň umožnilo snadněji a levněji dovážet do Sahelu nedostatkové pohonné hmoty, suroviny pro výrobu bomb a motocykly. Ty jsou podmínkou jejich schopnosti rychle procházet mimo hlavní dopravní uzly v řídce osídlených oblastech. Před postupem směrem k pobřeží Guinejského zálivu a ovládnutí nových obchodních a zásobovacích tras v únoru letošního roku varoval ve svém neobvykle konkrétním a vzácném veřejném vystoupení i Bernard Emié, šéf francouzské rozvědky DGSE. Přímo uvedl, že jeho tajná služba má informace o setkání velení JNIM, na němž se expanze na jih plánovala.
Čtěte také: Tigrajské jednotky se blíží k hlavnímu městu Etiopie. Příměří je v nedohlednu
Tomuto trendu odpovídá i přeskupení Operace Barkhane z října tohoto roku, kdy alianční jednotky oblast severovýchodního Mali nepřiznaně JNIM přenechaly a své těžiště přenesly do trojmezí Mali, Nigeru a Burkina Faso. Nicméně se tak stalo v době, kdy ozbrojení povstalci reálně pronikají podstatně jižněji.
V dubnu 2020 JNIM vydali prohlášení, ve kterém vyjádřili ochotu vyjednávat s centrální vládou v Bamaku, což ovšem podmínili stažením zahraničních sil. V červenci 2021 pak deklarovali, že území Francie nepovažují za součást válečného teritoria. Ohrožení evropského území z pásma Sahelu přitom tvoří základ argumentace západních vlád včetně České republiky pro vojenské angažmá v regionu. Vedle toho bývá vojenská účast v oblasti odůvodňována i získáváním zkušeností českých specialistů a posilováním evropské vojenské spolupráce. Tyto dva důvody by však patrně samy o sobě neobstály a pro osud evropských vojenských misí v regionu tak bude rozhodující poukazování na bezpečnostní rizika pro starý kontinent.
V létě byla také široce medializovaná možnost, že by se vláda v Bamaku dohodla s ruskou formálně privátní, avšak přímému státnímu řízení podléhající žoldnéřskou společností zvanou Vagnerova skupina. Francie se nechala slyšet, že pokud by Vagnerovci do země opravdu přišli, své síly by stáhla. V polovině listopadu však v zemi žádní Vagnerovci nebyli. Celá věc je interpretována jako součást vyjednávání vojenské vlády s Francií a divadlo pro domácí publikum – francouzská vojenská přítomnost totiž není příliš populární. Faktické případy dohod vlád Středoafrické republiky nebo Mozambiku, kde se Vagnerovci zapojili do protipovstaleckých akcí, ukázaly, že se v dlouhodobé perspektivě nejednalo o úspěšnou strategii jak získat lidi na svou stranu.
V říjnu malijský ministr pro náboženské záležitosti Mamadou Koné řekl, že přechodná vojenská vláda pověřila státem podporovanou Vysokou islámskou radu, aby navázala dialog s JNIM s tím, že partneři pro jednání by měli být právě Ag Ghaly a Amadou Kouffa.
#Mali: Reception in persona by #JNIM emir Iyad Ag Ghaly Ag Abu Bakr (Abu Fadhl) of prisoners released in exchange for opposition leader Soumaila Cissé and 3 foreign hostages https://t.co/z7wGSzA2m7 pic.twitter.com/yXAsanPGUg
— MENASTREAM (@MENASTREAM) October 10, 2020
A konečně na začátku listopadu se objevily zprávy o setkání Ag Ghalyho se zástupcem ředitele alžírské tajné služby DSS v Tinzaoatenu, pouštním městě na severovýchodě Mali u hranic s Alžírskem. Vzhledem k nadstandardním stykům mezi francouzskými a alžírskými tajnými službami je nepravděpodobné, že by takové setkání proběhlo bez vědomí Francie.
Z pohledu evropské bezpečnostní politiky nemůže být na stole jen otázka ochrany před rizikem džihádistických útoků ze základen al-Káidy v Sahelu, ale mnohem širší problematika související s praxí únosů pro výkupné i politický nátlak. A zejména s transsaharskými trasami pašeráků drog, zlata, zbraní a obchodníků s lidmi. Ty představují významné riziko i pro severní Afriku, Evropu i Blízký východ.
Každopádně se na sklonku roku 2021 dá říci, že Ag Ghaly po více než třicetileté dráze povstaleckého velitele dává zapravdu své dávné přezdívce Stratég. Pokud některý z džihádistických velitelů prolomí západní tabu odmítající jednání s organizací, která se stále sebedeklaruje jako část al-Káidy, bude to právě on.
#Mali: An unofficial video shows #JNIM leader "Iyad Ag Ghaly" firing a 120mm mortar (exact target is currently unknown).
The mortar appears to be a 120-PM-43 pattern mortar (or its Chinese clone Type 53/55).📽️:@SimNasr pic.twitter.com/VpWbRASou6
— War Noir (@war_noir) September 8, 2021
