Jsou jich tisíce. Dětí a dospívajících, na něž marně doma čekají jejich rodiče. Podle Kyjeva bylo za více než rok trvající války odvlečeno z okupovaných regionů do Ruska nejméně 16 tisíc nezletilých Ukrajinců. A řadu z nich si již neprávem adoptovaly ruské rodiny. Za mašinerií deportací přitom stojí žena. Mnohonásobná matka a zmocněnkyně pro práva dětí Marija Lvova-Bělova.
Měsíce odloučení, strachu a nejistých otázek, zda ještě někdy uvidí své dítě, zanechaly na Tetjaně Vlajko viditelné stopy. Na první pohled unavená pobledlá zrzka s chvílemi nepřítomným výrazem a zarudlýma očima sedí v jednom z kyjevských center pro vysídlené rodiny. Sama. Svou teprve jedenáctiletou dceru Liliju poslala z bezpečnostních důvodů z tehdy ještě okupovaného Chersonu na Rusy organizovaný „ozdravný pobyt na Krymu“.
Přece jen časté raketové útoky na město a vyhlášená ukrajinská protiofenziva naznačovaly blížící se střet obou armád. Proč si tedy neoddechnout na mořském vzduchu daleko od kulometů a houfnic, přemýšlela Tetjana, jež hned záhy, co dcera odjela, svého rozhodnutí litovala. Místo výletu plného veselí a letních radovánek čekaly Liliju povinné lekce ruského vlastenectví, jazyka a dějepisu. Z původně plánovaných několika dní se staly nekonečně dlouhé měsíce.
Poté, co ukrajinské ozbrojené síly v polovině listopadu město osvobodily, zůstala dívka na anektovaném poloostrově s jen omezenými šancemi na návrat k matce. Příběh Tetjany a její dcery, který přinesla v polovině února americká stanice CNN, není v dnešních ukrajinských reáliích nikterak ojedinělý. Na pozadí krvavé války se totiž odehrává další tragédie, která v mnohém předčí i ty na bojištích.
Miluj Rusko, nenáviď Ukrajinu
Napadená země postrádá tisíce dětí, po nichž se v průběhu více než rok trvajícího konfliktu slehla země. Nejméně šest tisíc z nich, a patrně ještě mnohem více zadržuje na svém území – včetně okupovaného Krymu – neprávem Ruská federace. Alespoň takové závěry přinesla studie Humanitární výzkumné laboratoře Univerzity Yale, publikovaná v polovině února.
Zhruba 350 ukradených ukrajinských dětí by již mělo bydlet u své nové ruské rodiny, více než tisícovka dalších na ni teprve čeká.
Podle autorů zprávy vzniklo po 24. únoru loňského roku po celém Rusku přes 43 „táborů“, do nichž jsou pod záminkou rekreace sváženy ukrajinské děti (od čtyř měsíců do 17 let) z okupovaných oblastí. Nejméně 32 z těchto zařízení se zabývá systematickou politickou převýchovou, přičemž se usilovně snaží zpřetrhat dětem veškeré vazby s Ukrajinou, její kulturou, identitou i jazykem.
Do dětí a mladistvých je naopak huštěn prokremelský pohled na události prostřednictvím školní výuky, exkurzí na místa spojená s druhou světovou válkou či přednášek válečných veteránů, včetně těch současných. „Jsou prorusky vlastenecky a vojensky vychovávány,“ uvádí jeden z výzkumníků z Yale Nathaniel Raymond a dodává, že starší děti absolvovaly rovněž výcvik ve střelbě.
Minimálně ve dvou táborech byly zadržovány děti, o nichž se tvrdilo, že osiřely, a čekalo je umístění do pěstounských rodin. Zpráva se opírá o různorodé zdroje včetně satelitních snímků, příspěvků na sociálních sítích či vládních publikací.
Z války rovnou k adopci
Moskva veškerá obvinění související s údajnými nucenými deportacemi rezolutně odmítá, a naopak je vysvětluje jako nutnou evakuaci sirotků z válečných zón či záchranu dětí vyžadujících lékařskou péči. V takovém případě je odeslání potomka do pevninského Ruska vždy podmíněno souhlasem rodičů, brání se nařčením Kreml. To ovšem vyvrací zpráva z Yale, podle níž byly děti na „rekreaci“ posílány i navzdory protestům rodičů.
Jak řekla Voxpotu na konci listopadu kyjevská právnička zabývající se shromažďováním důkazů ruských válečných zločinů Daryna Pidhorna, řada dětí v okupovaných oblastech byla ruskými orgány rodině rovnou odebrána například kvůli tomu, že je rodiče odmítali posílat do škol.
Čtěte také: Unášení a adopce ukrajinských dětí Rusy je genocida, říká právnička z Kyjeva
Ukázkový příklad představuje těžce zkoušené město Mariupol, které Rusové takřka proměnili v masový hřbitov a hromádku trosek. Po jeho dobytí navíc dle zástupce ukrajinského starosty Petra Andrušenka násilně odvezli z Ukrajiny více než 1300 dětí. Nejednalo se přitom pouze o sirotky, jak uvádí. Mnohé z dětí zmizely například v nemocnicích, kde s nimi rodiče často kvůli nevyhovujícím podmínkám nemohli zůstat, čehož dle Andrušenka využili Rusové.
„Naprostá většina dětí, přibližně 80 %, již byla rozdělena mezi ruské rodiny. Podle zjednodušeného postupu už prošly adopčním řízením v Rusku,“ dodal. Jde o jednu z nejhorších variant, která může nyní ukrajinské rodiče a jejich potomky potkat.
Zhruba 350 odvlečených ukrajinských dětí by již mělo bydlet u své nové ruské rodiny, více než tisícovka dalších na ni teprve čeká, tvrdí rovněž zpráva Yaleské univerzity. Řadu dětí přitom usilovně hledají jejich právoplatní rodiče či příbuzní. Kolik se jich zatím shledalo se svými potomky, je velká neznámá. Podle údajů ukrajinské Národní informační kanceláře se dosud vrátilo pouhých 307 dětí, což z minimálně 16 tisíc, které Kyjev oficiálně považuje za nezvěstné, je zanedbatelné číslo.
Ruská matička „zachránkyně“
Ať už jde o nedobrovolné zadržování dětí v „převýchovných“ táborech nebo nezákonnou adopci, Kreml podle výzkumníka Raymonda jasně porušuje čtvrtou ženevskou konvenci o zacházení s civilisty během války, a v některých případech se dokonce dopouští válečného zločinu a zločinu proti lidskosti. Na poplach též bije americká vláda či zástupci Amnesty International a OSN.
Středobodem popsaného ďábelského systému, jenž se v některých ohledech podobá nacistickému programu Lebensborn, je přitom žena. Osmatřicetiletá Marija Lvova-Bělova připomíná na první pohled snad kohokoliv jiného, jen ne člověka masivně zapojeného do nucených deportací nezletilých Ukrajinců.
Tato hlavní dětská ombudsmanka Ruské federace si pečlivě buduje obraz dobrotivé matky a milující ženy pomáhající slabším. Ukazuje se v obležení dětí, za přítomnosti kamer a fotografů se modlí v chrámu, servíruje vozíčkářům pohoštění nebo se na letišti objímá s velkým plyšovým medvědem poté, co přijede skupinka malých ukrajinských uprchlíků.
Ještě raději však horlivá stoupenkyně Putina a jeho války pouští ruské novináře do své domácnosti. Lvova-Bělova je totiž zasloužilou matkou 23 dětí, svých i osvojených. Jedním z nich je i patnáctiletý Filip ze zmiňovaného Mariupolu, kterého údajně jeho ukrajinští opatrovníci vyhodili na ulici.
Mnohým z deportovaných dětí už byla rovněž změněna identita a uděleno ruské občanství.
Zprvu chlapcova adaptace nešla úplně podle plánu a z osvojeného syna vyzařoval „určitý negativismus“, postěžovala si na kanále Telegram Lvova-Bělova. Chtěl si prý třeba zpívat ukrajinskou hymnu nebo se účastnit proukrajinských mítinků. Nyní už je „naštěstí“ dle své náhradní matky „vyléčený“ a své nové rodině neskonale „vděčný“.
„Je to ten nejkrásnější člověk, jakého jsem kdy v životě potkal. Nikdy mě nikdo neměl tak rád jako ona,“ pěl později chválu na svou adoptivní matku ruským médiím Filip, a podpořil tak její budovaný obraz obětavé matky zachránkyně a světice.
Ruská zmocněnkyně pro dětská práva je totiž manželkou pravoslavného kněze a svůj náboženský zápal dává patřičně najevo. Ten spolu s početným potomstvem, zanícením pro charitativní činnost, ale především naprostou oddaností vládnoucímu režimu z ní vytváří ideální příklad správné ruské ženy hodné následování. To, že si ji dobírá „prohnilý Západ“ a obviňuje ji z páchání zločinů, jen přiživuje populární narativ o jeho nenávisti k Rusku.
Kostel & Postel
„Tato křehká žena dělá pro děti a mír víc než ti hanební Američané, kteří sestavují sankční seznamy,“ zastal se mimochodem ombudsmanky sám prezident Putin poté, co ji Washington do jednoho z těchto „blacklistů“ zanesl. Má k tomu evidentně pádné důvody. Marija svou úlohu na Ukrajině totiž zvládá bravurně. Se svým „evakuačním programem“ začala hned záhy po spuštění invaze a již v březnu přicházely z okupovaných oblastí první zprávy o násilném přemísťování dospělých i dětí.
V květnu pak Lvova-Bělova iniciovala změnu ruské legislativy, která spočívala ve zjednodušené proceduře zmíněné adopce. Mnohým z deportovaných dětí už byla rovněž změněna identita a uděleno ruské občanství. V létě se pak ombudsmanka objevovala na idylických snímcích, jak sedí u ohniště na březích Černého moře spolu s malými účastníky „rekreačních“ táborů, které již v té době probíhaly v plném proudu. To vše za hojné účasti propagandistických médií. Ta nové „hrdince“ dávají v exkluzivních rozhovorech podstatně větší prostor než dříve.
Čtěte také: „Tati, máš maximálně pět dní na to, abys nás odvezl“
Na všetečné otázky jak zvládat velkou rodinu, jak vést spokojené manželství v pravoslavném duchu, jak skloubit výchovu dětí s kariérou ve vysoké politice, pokorně a s nevinným úsměvem na tváři odpovídá, že to nejdůležitější je přece předat dětem láska. Tedy přesně to, co nyní ona sama pod záštitou Kremlu tisícům ukrajinských rodičů odepírá.
O tom, že svůj život zasvětí dětem, byla Marija Lvova-Bělova podle svých slov přesvědčena už jako dospívající. Ostatně sama vyšla z početné nábožensky založené rodiny. „Moje představa o životě byla jasná. Manžel, rození dětí, jejich výchova a domácí práce,“ svěřuje se v interview pro pořad Iznanka. Ženščiny. Otec jakožto muzikant se ji však snažil stáhnout k hudbě. Aby alespoň částečně uspokojila jeho ambice, přihlásila se na Vysokou školu kultury a umění v Samaře.
Následně působila několik let coby učitelka kytary v dětských hudebních školách. Během toho se ve svých 18 letech vdala za programátora a později kněze Pavla Kogelmana, jehož nepotkala nikde jinde než v kostele. Ve svých jednadvaceti letech se pak rozhodla zasvětit život svému velkému snu – přivádět na svět děti.
Válka jako příležitost
Během následujících 12 let porodila celkem pět potomků, k nimž postupně přibylo dalších pět osvojených dětí včetně chlapce z Mariupolu. Aby toho nebylo málo, je Lvova-Bělova ještě ke všemu zákonnou opatrovnicí 13 postižených dětí.
Početná rodina ale nakonec Mariji doma ke sporáku neuvázala a v roce 2008 se začíná v rámci svého domovského Penzenského kraje aktivně věnovat charitě, konkrétně sirotkům a handicapovaným mladým lidem. V roce 2014 například z její iniciativy vzniklo rehabilitační centrum Kvartal Lui, jehož cílem je adaptovat zdravotně postižené mladé lidi bez rodičů na samostatný život.
Odvezou je na Dálný východ, a jak je pak najdeme? Ti pětiletí a mladší si už za rok ani nevzpomenou, jak se jmenují a kdo byla jejich babička.
Souběžně s rozsáhlou charitativní činností se v roce 2014 začíná Lvova-Bělova věnovat i regionální politice. Raketový vzestup ji však čeká až po roce 2019, kdy se stává členkou Putinovy strany Jednotné Rusko. Od této chvíle střídá jednu důležitou pozici za druhou. V Radě federace, tedy horní komoře ruského parlamentu, se pak věnuje především sociálním tématům a blíže spolupracuje s prezidentským zmocněncem pro práva dětí. Ke konci října 2021 je nakonec sama do této funkce jmenována.
Můžeme jen odhadovat, jak by se Marijin životní příběh dál odvíjel, nerozhodl-li by se pán Kremlu 24. února vtrhnout na Ukrajinu. Patrně by pokračovala v podpoře sirotků a handicapovaných mladých lidí, pro něž iniciovala v rámci Penzenského regionu plno záslužných projektů. O mediální slávě a přezdívkách titulujících ji „zachránkyně ruských dětí“ nebo „matka hrdinka“ by si ale zřejmě mohla nechat zdát.
Konec deportací v nedohlednu
Jenže historie se na „kdyby“ neptá. Tvář ruské ombudsmanky dnes nenávratně symbolizuje to, co Evropa v posledních 80 letech nezažila. „Osobně to považuji za ještě horší zločin než bombardování mariupolského divadla. Odvezou je někam do Magadanu (ruský Dálný východ), a jak je potom budeme hledat? Ti pětiletí a mladší si už za rok ani nevzpomenou, jak se jmenují a kdo byla jejich babička,“ komentuje nedobrovolné deportace ukrajinských dětí Petro Andrušenko.
Krvavá Marija, jak Lvovou-Bělovou někdy nazývá ukrajinský tisk, však ve své „záchranné misi“ zdaleka nekončí. Ba naopak, na pořadu dne je nyní především „terapeutická práce s teenagery“. Jak ostatně popsala Putinova zmocněnkyně na příkladu svého adoptivního syna Filipa, mnohé z nich si do Ruska přivážejí „manýry“, které nelze akceptovat. „Negativně se vyjadřují o našem prezidentovi, zpívají ukrajinskou hymnu, křičí sláva Ukrajině a další podobné blbosti,“ prohlásila na jedné z tiskových konferencí.
Je proto třeba rozšířit síť „rehabilitačních center“ (rozuměj „převýchovných“), která podle jejích slov výrazně pomáhají v „asimilaci“ donbaských dětí. Jak tvrdí, „adaptace“ sice může někdy trvat dlouho, nakonec se ale výsledky přece jen dostaví. Pod nimi se ale neskrývá nic jiného než ztráta původní identity. Zatím bohužel nelze zjistit, o kolik svých potomků takto Ukrajina přichází.
Příběh Tetjany a Liliji, zmiňovaný hned na začátku článku, nakonec dopadl dobře a matka si dceru po sérii peripetií vyzvedla přímo v krymském středisku. To rodiče a příbuzní devítileté Varvary z Mariupolu, šestiletého Jaroslava z Kupjansku nebo desetileté Anastázie z Lysyčansku, a tisíců dalších zmizelých dětí, jež eviduje platforma „Děti války“, své potomky zatím marně vyhlížejí.
