Smrt v boji jako nejvyšší služba státu. Mnohým z padlých ruských vojáků z války na Ukrajině Kreml věnuje řádnou péči. Kromě vysokých státních vyznamenání se jim staví pomníky, odhalují pamětní desky nebo se po nich pojmenovávají ulice. O těch, co přežili, se zase točí pořady.
Urazovo je malá vesnička v Bělgorodské oblasti vzdálená pouhých 12 kilometrů od hranic s Ukrajinou. Ještě před revolucí na Majdanu v roce 2014 tu místní obyvatelé žili vcelku čilým přeshraničním životem. Přece jen do Charkova je to, co by kamenem dohodil. Spuštěním invaze se zdejším rodákům nejenže obrátil život vzhůru nohama, ale osada se rovněž dostala do hledáčku ruských státních médií. Proč? Právě odsud totiž pochází Roman Kulaga – novodobý „hrdina“ takzvané „speciální vojenské operace“, jak Rusové překřtili invazi.
Podobizna 26letého tankisty tak zdobí nejeden plot v rodné vsi. „Slyšel tu o něm každý,“ říká sugestivně divákům reportérka Olga Čjornaja. Velké poctě se těší i v místní základní škole, kde na lavici, za níž kdysi sedával, vlaje ruská vlaječka a vedle ní leží brožura, v níž je shrnut život mladého nadporučíka. Roman přitom nezemřel, ba naopak své vojenské angažmá zdárně přežil, byť se zraněnou nohou. A dnes si užívá pozornosti a mediální slávy.
Zrodila se nová plejáda hrdinů vojáků, jimž se staví pomníky, pojmenovávají se po nich ulice, skládají se jim písně, vznikají o nich seriály.
Jakým činem si ji vysloužil? Stručně řečeno – zlikvidoval sám tankovým kulometem 15 „nacionalistů“ a několik bojových vozidel nepřátelské pěchoty. Stalo se tak poté, co byla celá posádka včetně Kulagy zraněna. Dle slov ruského ministerstva obrany prokázal v boji mimořádnou statečnost a jeho fotka už tak navždy bude zdobit galerii „hrdinů Z“ a nejen to.
Podél silnic i na náměstích
Krvavá účast ve válečném konfliktu ho vynesla rovněž do záře reflektorů. Vystupuje v exkluzivních rozhovorech, točí se o něm pořady, v nichž promlouvají kromě Romana i jeho rodinní příslušníci. „Takoví jako on se rodí jen jednou za čas,“ pěje chválu na svého vnuka pro jeden z bělgorodských regionálních kanálů stará Zinajda Antonovna, sklánějíc se přitom nad jeho fotografií ve vojenské uniformě. S podobným sentimentem vzpomínají o pár minut později na dětská léta ruského „geroje“ jeho učitelky.
Více než rok trvající válka na Ukrajině kromě nezměrných materiálních a lidských ztrát na obou stranách přinesla v Rusku ještě jednu věc. Zrodila zcela novou plejádu hrdinů vojáků, jimž se staví pomníky, pojmenovávají se po nich ulice, skládají se jim oslavné písně, vznikají o nich celé dokumentární série přibližující jejich cestu válečnými peripetiemi.
„Vítězství bude naše!“ Zastávku městské hromadné dopravy v Moskvě střeží velitel brigády. / Foto: Jiří Just
Portréty „hrdinů Z“, jak se vojákům účastnícím se „speciální vojenské operace“ přezdívá, visí ve školách po boku veteránů z druhé světové války i na zastávkách městské hromadné dopravy. A mnozí z nich zdraví na velkoplošných billboardech u silnic projíždějící řidiče. Youtobový kanál Komsomolskaja pravda jim zasvětil celý projekt, v rámci něhož v pár minutách představuje ty, kdož přežili a zároveň se v boji projevili obzvlášť statečně. Většina z krátkých medailonků se může pyšnit statisícovými zhlédnutími a nekonečným počtem komentářů vyjadřujících podporu a obdiv.
„Člověk, který vykonal hrdinský čin, přesně ví, pro co stojí za to žít a pro co není strašné zemřít.“ Těmito slovy vždy začíná pro změnu pořad Čas hrdinů, vysílaný na ruském vlasteneckém kanále Zvezda Live. V něm moderátorka Julija Rosenberg 20 minut zpovídá vojáky, kteří za svou bojovou misi na Ukrajině obdrželi vysoká státní vyznamenání. Rusové se tak dozvídají, jak seržant Jurij Nimčenko, původem z Krymu, zničil se svou posádkou hned první den okupace devět tanků a tři obrněné transportéry ukrajinských „nacistů“ nebo jak velitel motostřelecké roty Alexej Butenko projevil „lidskost“, když nerozstřílel skupinu „nacionalistů“, která se rozhodla vzdát.
Manželky vojáků hrdinkami
Glorifikace ruské dobyvačné války na Ukrajině se už rovněž začíná pomalu propisovat do umění, i když občas poněkud svérázným způsobem. Alexej Čižov patří mezi první umělce, kteří měli tu čest ukázat své obrazy v ultramoderním středisku paramilitárních bojovníků Wagner Group v centru Petrohradu.
Na plátnech jsou sice na zeleném pozadí a v obležení květin vyobrazeni američtí vojáci jakožto údajný symbol neúspěšné snahy o ovládnutí světa, výstava je ale podle slov autora věnovává právě wagnerovcům. „Pro mě jako umělce i jako občana je to akt solidarity a podpory toho, co bojovníci této roty dělají na frontě – chrání a osvobozují naši ruskou zemi,“ vysvětluje Čižov své motivy pro Vice News.
Ruští vojáci však nejsou těmi jedinými, kterým jsou nyní věnována volná městská prostranství a kulturní domy napříč celou zemí. Zdatně jim v proválečné propagandě sekundují i jejich družky.
Jekatěrina Kolotovkina, žena ruského generála, v posledních dvou měsících sbírá jedno ocenění za druhým – za „obětavost“. Vedle toho, že vede nadační fond Hvězda a lyra, který distribuuje humanitární pomoc vojákům na linii dotyku, je rovněž autorkou celoruského „vlasteneckého“ projektu „Ženy hrdinů“. V rámci něho jsou po ruských městech vystavovány fotografie manželek vojáků na ukrajinské frontě, oblečených do slavnostních uniforem manželů. Cílem proarmádní kampaně, jak veřejně prohlašuje Jekatěrina, je vyslat svým mužům na frontě na dálku podporu a zároveň ukázat společnosti, že i ony jakožto „ochránkyně domácího krbu“ vojáků slouží Rusku.
Místo nesmyslného, beznadějného a zbídačeného života se Rusům nabízí možnost zemřít za vlast.
Jestliže ti, co krvavý boj přežili, dnes obcházejí kadetské školy a sdílejí své chrabré zkušenosti v médiích, ta pravá pocta teprve čeká ty, kteří v boji za zájmy Kremlu položili své životy. Bohaté plody své slávy si však nikdy neužijí. Jedním z nich je pětadvacetiletý Nurmagomed Gadžimagomedov. Mladý Dagestánec se může „pyšnit“ hodně smutným primátem. Stal se vůbec první obětí z řad ruských vojáků, kterého Moskva na konci února přiznala.
Čtěte také: „Kdo dřív vidí, dřív střílí, a tím i vítězí.“ Válka dronů, tanků, zákopů a dobrovolníků na Donbase
Možná k tomu přispěl podle Kremlu i údajně mimořádný čin, jehož se Gadžimagomedov dopustil: v obležení nepřátelské přesily se odpálil s granátem a vzal s sebou tímto způsobem na věčnost i několik protivníků. Za svou „hrdinskou smrt“ se muž dočkal posmrtně štědré odměny. Jméno po něm nese v rodné Machačkale nejen ulice, ale i místní základní škola. V ní, aby toho nebylo málo, vzniklo rovněž památeční muzeum zasvěcené vojákovi. Zájemci si tak zde mohou prohlédnout Gadžimagomedovy fotografie, armádní medaile nebo archivní dokumenty. Škola společně s vedením města mimochodem na první výročí úmrtí vojáka uspořádala vzpomínkovou akci.
Smrt v boji jako ctnost
Věhlas a uznání v podobě svého muzea, jako v případě zesnulého Gadžimagomedova, jsou zatím v Rusku spíše ojedinělou záležitostí. Nicméně pamětních desek na školách, posmrtně rozdaných titulů „Hrdina Ruska“ a nově nazvaných ulic po padlých vojácích však s pokračujícím konfliktem rychle přibývá. Jaký přesně „hrdinský čin“ někteří z nich vykonali, ale není jasné. Úřady si většinou vystačí s tvrzením: „Dostal se do nepřátelské přesily a zemřel v nerovném boji.“
Nad otázkou, nakolik byla jejich oběť zbytečná, si už nikdo na oficiálních místech příliš hlavu neláme. Ba naopak. „Na co se bát smrti, když je nevyhnutelná,“ hřímal na počátku roku 2023 vrchní státní propagandista Vladimir Solovjov. A zdaleka není jediný, kdo násilí a umírání ve jménu „vlasti“ adoruje. „Místo nesmyslného, beznadějného a zbídačeného života se Rusům nabízí možnost zemřít za vlast. Podle tohoto měřítka je nejdůležitější, aby byli zničeni nepřátelé země,“ upozorňuje na stále patrnější kult smrti v rozhovoru pro portál Verstka ruská socioložka Dina Čapajeva.
Příběhy těchto mužů stvořila propaganda. Nejsou to hrdinové z lidu, jaké jsme viděli v roce 2014 na Donbasu.
Myšlenka mučednické smrti ve jménu národa přitom zdaleka není Rusku neznámá, avšak táhne se podle expertky tamním prostředím minimálně od dob Ivana Hrozného. V posledních dvaceti letech ji vydatně oprášil Vladimir Putin, který už v roce 2010 sliboval Rusům, že jednou půjdou do nebe, zatímco lidé na Západě budou křepčit. Od té doby se směsice pravoslavného extremismu, bojujícího proti takzvaně zvrhlému Západu, agresivního militarismu a imperiální ideologie ještě více zabydlela ve státním diskurzu.
Politolog a odborník na nacionalismus ve východní Evropě Alexander Motyl v tomto ohledu pak dokonce připodobňuje dnešní Rusko k fašistické Itálii či nacistickému Německu. Všechny tři režimy označuje za neliberální, autoritářské, jimž vládl charismatický vůdce s kultem osobnosti a s válečným a imperiálním programem. „Ne náhodou také všechny tři oslavovaly násilí a smrt,“ uvádí Motyl pro server The Hill a dodává, že především smrt dovedla efektivně zastrašit a zničit jakoukoliv opozici proti režimu.
Nynější, místy až hysterické opěvování vojáků bojujících proti takzvanému „ukrajinskému nacismu“, potažmo celému Západu, tak dokonale zapadá do skládačky, kterou servíruje ruská propaganda svému publiku.
Zašlá sláva „lidových“ hrdinů
Rodí se tedy dnes skutečně – na pozadí krvavé řeže na Ukrajině – nová nesmrtelná generace „obránců vlasti“, které bude znát každé dítě ve škole? „Jen stěží,“ je přesvědčen politolog a publicista žijící v Moskvě Jiří Just, kterého Voxpot oslovil. „Když zde vyjdete na ulici a zeptáte se kolemjdoucích, jestli znají jména Kulagy nebo Gadžimagomedova, pravděpodobně nebudou tušit, o kom mluvíte. Příběhy těchto mužů totiž stvořila propaganda. Nejsou to hrdinové z lidu, jaké jsme viděli v roce 2014 na Donbasu,“ vysvětluje Just. Uvádí pak příklady již zemřelých „bojovníků z ulice“ – Michaila Tolstycha vystupujícího pod přezdívkou Givi nebo Alexandra Zacharčenka, kteří svým bojem za separatistické republiky byli známí i širšímu ruskému publiku.
Čtěte také: Z učitelky na kytaru organizátorkou deportací. Kdo stojí za únosy tisíců ukrajinských dětí?
Až mytický odér se tehdy linul okolo legendárního „Motoroly“ (vlastním jménem Arsena Pavlova), který definitivně vstoupil do dějin jako jeden z těch, kteří roztočili válečnou mašinérii na východní Ukrajině. „Malý vzrůstem, ale velký duchem,“ tradovalo se o něm. Z řadového Rusa pracujícího u mycí linky v Rostově na Donu se stal velitelem doněckého praporu Sparta, pohledem prokremelského tisku pak ztělesněním síly a boje prostého člověka proti „banderovcům“. Ani jeho brutální jízda po donbaské frontě však netrvala příliš dlouho. Ruskými médii opěvovaný Motorola byl zabit v Doněcku už po dvou a půl letech konfliktu – v říjnu 2016. Jeho pohřbu se účastnilo tenkrát podle Rádia Svobodná Evropa minimálně pět tisíc lidí.
Jenže ani sláva separatistických bojovníků netrvá věčně. Dojemná vzpomínková videa na Tolstycha, Pavlova a další vzbouřence v současnosti na YouTube střídá bezpočet videí věnovaných padlým „gerojům speciální vojenské operace“.
„Fenomén původních donbaských ,hrdinů‘ po invazi na Ukrajinu úplně zapadl,“ připomíná Just. Připojením oblastí totiž ozbrojené složky DNR a LNR (Doněcké a Luhanské lidové republiky) do sebe pohltila ruská armáda. Na řadě je tak mytizace a oslava právě jejích příslušníků a wagnerovců. Ukáže čas, kdy je na výsluní vystřídá další generace „obránců“ Ruska.
