Na konci dubna zadržela Národní centrála proti organizovanému zločinu několik lidí z extremistických polovojenských jednotek napojených na Rusko. Byli mezi nimi i bývalí čeští vojáci. O extremismu u veteránů a vojáků i jejich radikalizaci jsme se v rámci série textů o vojenských veteránech bavili s odborníkem na toto téma, Miroslavem Marešem z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Radikalizace bývalých vojáků je problém, který se objevuje všude tam, kde vojáci vyjíždějí na zahraniční bojové mise. V posledních letech se objevily zprávy o organizovaných skupinách protiústavně naladěných vojáků v německé armádě, veteráni z Vietnamu stáli u vzniku moderního neonacismu v USA a jen před pár lety prosákly výsledky nezveřejněných výzkumů o vysokém zastoupení radikálů v České armádě. Jakou výzvu představují bývalí vojáci z bojových misí pro náš ústavní systém? A jakým způsobem se dá riziku radikalizace po misích předcházet?
Filip Brychta: Na konferenci s názvem „Veteráni, jsme s vámi“ jste v září minulého roku uvedl, že někteří veteráni ozbrojených sil a bezpečnostních sborů jsou prolnuti s extremistickým spektrem a u dalších hrozí jejich radikalizace. Jsou tedy bývalí vojáci snadněji radikalizovatelní?
Miroslav Mareš: To se nedá vztáhnout na všechny vojáky. Spíše na ty, kteří prošli nějakými traumaty a zvlášť na ty, kteří mají problémy potom, co odešli z vojenského prostředí. Tam existuje větší hrozba. Na druhou stranu se nedá říct, že by se to v českém prostředí potvrzovalo. Prozatím to není tak, že by u nás bylo velké množství veteránů v extremistických skupinách. Nicméně takové případy už byly. Kde vidím v současné době riziko, které bylo v nedávné době zmiňováno v médiích, jsou paramilitární uskupení. Rozhodně se ale nedá říct, že co vojenský veterán, to člověk náchylný k extremismu. Naopak jsou vojenští veteráni, kteří jsou pevnou oporou demokratického spektra a pozitivních tradic, ale určitě se mezi veterány extremisté najdou.
Pokud v Afghánistánu po našem odchodu vznikne stejný islamistický režim jako v roce 2001 a zároveň se budou stupňovat problémy s islamismem v Evropě, může to vést k velkému zklamání. To může být rána do sebevědomí vojáků a některé dovést až k radikalizaci.
Psycholog Daniel Štrobl mi v rozhovoru řekl, že nastavení vojáků stylem buď a nebo, může vést k sympatiím s extremistickými hnutími. Jaké další důvody jejich radikalizace vnímáte vy?
Mohou si některé své zažitky přenést do běžného života. Pokud se například setkali s negativním jednáním lidí muslimského vyznání, kteří zabili jejich kamarády a podobně, mohou si na základě toho přenést svou nenávist na všechny lidi této kategorie. To se může projevit i v civilním životě. Může tedy existovat nějaký předsudek, který se přetaví až do extremistických pozic právě na základě osobních zkušeností. Následně to jsou samozřejmě věci, které hrají roli, když jsou vojáci na misích. Může to být to, že se jejich rodina ocitne v problémech z hlediska dětí, které například napadne někdo z minorit. Ti vojáci pak mohou mít pocit, že zatímco oni chrání vlast, tak nikdo nechrání jejich děti. Zase se projevuje ten předsudečný náhled. Opakuji ale, že z toho nemusí vyplývat náklonnost k extremistický skupinám, jen ji to může velmi usnadnit. Pokud budeme mluvit o jiném typu extremismu, tak je zde účast bývalých vojáků a důstojníků Československé lidové armády v uskupeních, která jsou prokremelsky a protizápadně orientovaná. To vychází z jejich původního celoživotního přesvědčení a oni pokračují v tom, za co bojovali za komunismu.
Může to být také tím, že pokud necítí uznání od společnosti, cítí křivdu a jsou náchylnější k extremismu?
Ten pocit neuznání může vést k tomu, že se přikloní k těm, kteří jim dají pocit kolektivního uznání. Jsou i tací jako Marek Obrtel, který dostal vyznamenání od NATO, ale později svou předchozí kariéru kritizoval, protože působil v některých misích, které dnes chápe jako odporující jeho světonázoru. Takových je více. Například Martin Zapletal, který byl v Kosovu, odmítá tuto misi, která byla z jeho pohledu nesprávná. Tito lidé se už přiklánějí k idejím, které se blíží k idejím extremistickým.
Již jste narazil na Československé vojáky v záloze za mír. Existují v Česku další taková uskupení?
Zmínil jsem tady Obrtela (spoluzakladatel Národní domobrany, pozn. red.) a Národní domobranu. Dříve u nás byla ještě Zemská domobrana, která byla odštěpkem Národní domobrany, která nyní reálně nejeví činnost. Byla ještě další, ale v současné době jsou hlavně ty dvě.
Aktuální údaje o extremistech a radikálech v armádě neznáme
Ve studii z roku 2010 jste s kolegy zjistili, že téměř 53 procent vojáků se setkalo s radikály a extremisty v armádě. Zvedá se v armádě počet takových lidí?
Tehdy jsme to mohli originálně zkoumat, protože jsme dělali přednášky na řadě vojenských útvarů a současně uskutečňovali výzkum, tudíž jsme měli data získaná z dotazníků. Teď je nemám, takže nejsem schopen exaktně odpovědět. Opětovně jsem již neměl možnost takový výzkum udělat. Po nás dělalo průzkum Ministerstvo obrany a zjistila se poměrně vysoká inklinace k extremistickým postojům. Tato studie ale nebyla nikdy zveřejněna. Objevilo se to pouze v médiích, ale podrobně ten výzkum zveřejněn nebyl. Nemyslím si, že by byla v tuto chvílí tak velká inklinace k neonacismu, jako byla tehdy, protože to spektrum šlo celkově dolů. Dovedu si představit, že existuje řada protiimigračních a protizápadních názorů, které se občas dají vysledovat i v aktivních zálohách. Přesný počet lidí ale neznám a nikdo vám ho dnes podle mě nedá.
Armáda nebo Ministerstvo obrany podobné výzkumy nevedou, nesledují to?
Slyšel jsem jenom o tom jednom výzkumu. Tehdy vzbudil nevoli a co jsem slyšel, ocitl se v šuplíku. Vím o lidech, kteří se s ním chtěli seznámit, ale neviděli ho. Možná si někdo něco dělá, ale rozhodně o tom nevím.
Čtěte také: Vojáky střílet naučíme, veteráni ať se s traumaty vypořádají sami
Pracuje nějak Ministerstvo obrany nebo Armáda České republiky (AČR) na tom, aby té radikalizaci zabránili?
Pokud se budeme bavit o tom, co dělá s činnými vojáky, tak existují nějaké preventivní programy. Určitě existují na papíře a existují i lidé na útvarech, kteří mají tyto sociálně-patologické jevy řešit. Mezi nimi i extremismus nebo gambling a drogovou závislost. Existují také širší preventivní programy a možnosti z hlediska trestně právního. Zabývá se tím vojenská policie, která například dělá o extremismu workshopy.
A co se týče bývalých vojáků?
U vojáků mimo AČR a veteránů má armáda omezené možnosti, jak může působit. Jednou možností je skrze Komunitní centra pro válečné veterány (KCVV). Ta jsou v současné době pouze tři a aktivity proti extremismu v nich nemají konzistentní charakter, ale je dobře, že se tomu věnují. Například ta úvodní citace byla z konference spolupořádané brněnským KCVV. Moje vystoupení vzbudilo u některých veteránů kontroverze a někteří měli pocit, že jsem paušalizoval. Zdůrazňuji, že napaušalizuji, jen u některých ty věci s extremismem roli hrají. U veteránů je složitější řešení, protože armáda nemá tu takzvanou páku.
Jak moc jsou centra úspěšná v preventivní činnosti, když jsou v Česku pouze tři?
Dosáhnou jen na lidi, kteří jsou ochotni tam dojít. Je nutné tu činnost ocenit. Je to pozitivní, ale ten dosah je limitovaný, protože je to málo rozvinuté. Co vím, tak se něco takového, řeší hlavně v Brně. Zda i v Praze nebo Olomouci, nevím. Není o tom přehled, protože to moc nemá kdo dělat a ta centra jsou pouze tři.
Pokud se podíváme do zahraničí, kde jsou vojáci po více misích a mají i více traumat, jak velký problém je radikalizace například v Británii nebo USA?
Myslím si, že třeba ve Spojených státech zrovna radikalizace veteránů problém je. Podíváme-li se na některé myšlenkové zakladatele ideologie a strategie moderního amerického neonacismu, tak zjistíme, že to byli veteráni z Vietnamu. V USA najdeme veterány s velkým vlivem na extremistické scéně. I v Británii nalezneme vojáky v extremistických skupinách. V Německu samozřejmě také. Tam je nyní debatován problém přítomnosti extremistů v současné armádě a nejenom mezi veterány. Věnuje se tomu velká pozornost.
Odchod z Afghánistánu může vést k radikalizaci
Vidíte potřebu, aby se o to armáda více zajímala a dělala nějakou osvětu?
Ano. Také je pravda, že armáda by s lidmi v armádě měla v rámci prevence spíše debatovat. Potom je zde problém, kdo se má chopit těch mimo armádu. Mohou být využívány spolky veteránů, kam budou experti z armády chodit a udržovat s nimi kontakt. Hlavní roli má mít široká proveteránská politika ze strany státu, v jejímž rámci by byli lidé náchylní k radikalizaci včas individuálně podchyceni. Mělo by se o tom mluvit hlavně citlivě. Z mých zkušeností, například ze zmíněné konference, vím, že není dobré přijít s nějakým vyhrožováním typu, ty jsi veterán a tím pádem možná extremista. Tak to nejde. Je potřeba ty lidi dovést k diskusi. Bojím se toho, aby to nebylo uchopeno nešťastně. Čili spíše než dělat protiextremistické programy typu zakazování, je potřeba s nimi debatovat. Samozřejmě pokud někdo začne být aktivní a například páchá trestnou činnost, je prevence již zbytečná a musí se zapojit represivní prvky.
Myslíte vztahovat tu debatu a osvětu k činným vojákům?
Spíše k oběma skupinám. Když se popíše extremistická scéna a symboly, tak je to takové příliš poučné. Myslím si, že ti lidé by se chtěli vypovídat. Chtěli by říct, jak vnímají politiku a co se jim nelíbí. Dělat to stylem, pokud budeš mít tyto názory, nahlásíme tě, je chyba. Šlo by spíše uspořádat debaty s někým, koho vnímají jako autoritu, aby se do ní mohli zapojovat. Nyní mohou cítit, že je hlásaný koncept občana v uniformě a na jejich názory se nikdo neptá.
Jak zasáhne do vnímání vojáků veřejností odchod z Afghánistánu ? Může to nějak proměnit problém s radikalizací?
Otázka je, co se bude dít. Kam budou do misí jezdit? Pokud budou současné mise v Africe dlouhodobé, vyvolá to pochybnosti o jejich smysluplnosti. To hrozí zejména ve spojitosti s vývojem v Afghánistánu po odchodu našich a spojeneckých vojáků. Pokud tam vznikne stejný islamistický režim jako v roce 2001 a budou se stupňovat problémy s islamismem v Evropě, může to vést k velkému zklamání. Což může být rána do sebevědomí vojáků a některé to může dovést k radikalizaci. Takže znovu může být řešením debatovat s nimi věci jako evropskou politiku a zájmy NATO.
To je ale potřeba debatovat i s veřejností, protože i veřejnost uvidí misi v Afghánistánu jako zbytečnost…
A vojáci pak budou mnohými nazírání jako žoldáci, ano. Pak je potřeba vysvětlovat to komplexně, aby ti vojáci nebyli biti. Je potřeba toto vydebatovat s armádou i veřejností. Nabízí se termín strategická komunikace, který je dlouhodobě podceňovaný. Spíše než rozvíjet cílenou protiextremistickou politiku, tak rozvíjet cílenou strategickou komunikaci o tom, co resort obrany dělá a jaké má s armádou úmysly.
Vnímáte tedy nutnost zlepšení prevence radikalizace ze strany AČR a Ministerstva obrany?
Prevence je důležitá. Nelze říct, že by to ta armáda úplně ignorovala. Minimálně v ozbrojených silách se to řeší a existují koncepce. Často je to konjukturální, že se věnuje pozornost problému, který existuje, než aby se tomu zabránilo. S veterány, všechna čest brněnskému centru, by to mělo být více koordinované a více smysluplně řešené.
