Al-Karadáví byl zásadním hlasem demokratických revolucí v arabském světě, čímž se stal úhlavním ideologickým nepřítelem pro většinu autoritářských režimů v regionu. Na miliony muslimů po celé planetě neměly značný vliv pouze jeho názory na politiku, ale zejména jeho postoje k roli islámu v moderní době.
„Islám volá po demokracii a zaručuje lidem právo vybrat si své vládce.“ Toto je citát Júsufa al-Karadávího, který uveřejnil na svých stránkách IslamOnline.net již několik let před arabským jarem. Egyptský rodák z vesnice v nilské deltě se stavěl proti autoritám již od svého mládí, které prožil ještě pod britskou koloniální správou. Jeho názory formovaly dvě instituce: antikoloniální hnutí za islámskou obrodu – Muslimské bratrstvo a káhirská univerzita al-Azhar, která je považována za jednu z nejvlivnějších institucí islámské i arabské vzdělanosti.
Na Al-Azharu vystudoval al-Karadáví teologii, avšak za svého nejzásadnějšího spirituálního mentora považoval zakladatele hnutí Muslimských bratrů Hasana al-Banná, od kterého převzal mnohé jeho názory na roli islámu ve společenském i politickém životě.
Katarský exil
Muslimské bratrstvo je po celou svou historii v opozici vůči vládnoucím autoritám v Egyptě, které považuje za neislámské. Z toho důvodu byl mladý Júsuf několikrát vězněn, a dokonce i mučen, jak za probritské monarchie ve 40. letech, tak v letech 50. za Gamala Abd an-Násira. Ten coby budoucí egyptský prezident hlásící se k socialismu nejprve svrhl monarchii v roce 1956 právě za podpory Muslimského bratrstva, ovšem záhy začal islamisty v zemi tvrdě pronásledovat.
Ve svém pořadu Šarí’a a život na Al-Džazíře se věnoval náboženským otázkám každodenního života muslimů v islámském světě i na Západě.
Když se vystupňovaly represe mladé republiky vůči islamistickému hnutí Muslimských bratrů, opustil al-Karadáví v roce 1961 rodný Egypt a poté strávil prakticky celý svůj život v katarském exilu. Tam si vypěstoval velmi dobré vztahy s katarským emírem šajchem Ahmadem bin Alí al-Tháním, jenž zemřel v roce 1977, a ty pak pokračovaly s dalšími představiteli vládnoucího rodu až do al-Karadávího smrti.
Egyptského rodáka sledovaly desítky milionů muslimů po celém světě především prostřednictvím panarabského kanálu Al-Džazíra, kde měl již od roku 1996 každý týden svůj pořad s názvem Šarí’a a život. V pravidelné relaci, která katarské televizní stanici přinesla velkou sledovanost, se egyptský teolog věnoval nejrůznějším tématům, ale především náboženským otázkám každodenního života muslimů v islámském světě i na Západě. Diváci se mohli prostřednictvím živého vysílání al-Karadávího ptát na libovolné otázky, na které tento jeden z nejpopulárnějších a zároveň nejerudovanějších znalců islámského práva hbitě odpovídal.
Teolog revolucionář
Šajch Júsuf al-Karadáví byl také hlasitým zastáncem událostí arabského jara a tyto názory mohl vzhledem ke své prestiži ze svého katarského exilu otevřeně hlásat. Katar totiž revoluce zažehnuté na přelomu let 2010 a 2011 aktivně podporoval – například účastí na vojenských operacích Francie a Spojených států v Libyi proti Kaddáfího režimu či podporou protirežimních ozbrojených rebelů v Sýrii. Navíc katarská Al-Džazíra byla trnem v oku spoustě arabských režimů, jelikož byla oprávněně vnímána jako prorevoluční.
Čtěte také: Je Ajmán al-Zavahrí opravdu mrtvý? A kdo bude případně novým emírem al-Káidy?
Al-Karadáví pochopitelně nejvíc podporoval revoluci v rodném Egyptě, kde stál od samého počátku na straně demonstrantů proti režimu Husního Mubáraka. Po jeho pádu dokonce krátce zavítal do Egypta, nicméně musel opět utéct, když se začalo schylovat k převratu, který nakonec svrhl vládu historicky jediného demokraticky zvoleného prezidenta této země. Charismatický teolog neohroženě kritizoval svržení Muhammada Mursího (prezidenta navrženého Muslimským bratrstvem), za což ho nakonec režim nastoupivšího diktátora as-Sísího v roce 2015 v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti.
V roce 2017 byla také v rámci monstrprocesů se členy a sympatizanty Muslimského bratrstva zatčena a po čtyři roky vězněna jeho dcera Olá al-Karadáví společně se svým manželem. Od roku 2017 až do dneška bylo v Egyptě zadrženo na 40 tisíc lidí. Za podporu revolucí v arabském světě se al-Karadáví nedostal do křížku pouze s režimem v Káhiře, ale také s dalšími, například v Saúdské Arábii či ve Spojených arabských emirátech.
Smíšené pocity Západu
Po newyorských událostech z 11. září roku 2001 egyptský teolog teroristické útoky al-Káidy odsoudil, a dokonce k tomu vydal fatvu (právní stanovisko), podle níž byl takovýto útok v rozporu s islámem. Stejně tak apeloval na americké muslimy, aby se účastnili invaze do Afghánistánu s cílem zničení al-Káidy. Tu druhou výzvu později přehodnotil a stal se spíše odpůrcem americké vojenské kampaně v této zemi.
Trnem v oku bylo Západu také Karadávího ospravedlňování palestinského odporu, včetně sebevražedných atentátů v Izraeli.
Stejně tak byl al-Karadáví – tehdy již od samého počátku – proti americké intervenci v Iráku, kde dokonce hlasitě podporoval domácí povstalce proti Američanům a jimi nainstalované vládě. Věhlasný myslitel však nikdy nelegitimizoval globální džihádismus, a stejně jako odsoudil Al-Káidu, odmítal také organizaci Islámský stát. Hlubší kořeny tohoto přesvědčení bychom mohli hledat například v al-Karadávího ideové opozici vůči jinému spirituálnímu lídrovi Muslimského bratrstva – Sajjidu Kutbovi. Ten je pro mnohé džihádisty (včetně například Usámy bin Ládina či stoupenců Islámského státu) ideologickým vzorem či jakýmsi praotcem.
Čtěte také: Co stálo za raketovou přestřelkou Izraele s Palestinci? Předvolební hrátky či jasný vzkaz Íránu
Al-Karadáví na rádiu al-Fará’ín kritizoval Kutbovu ideologii exkomunikačního násilí (takzvaný takfírismus), kterou si právě osvojují dnešní džihádisté: „Myšlenky islámského intelektuála Sajjida Kutba, které vyjadřoval ve svých textech, nejsou slučitelné s cestou následovníků proroka Muhammada a jeho obce.“ Tímto se al-Karadáví vymezil vůči islamistickému pojetí označování ostatních muslimů za odpadlíky od víry. Tvrdil, že toto nemá být pozice Muslimského bratrstva, která je podle něho ve své podstatě umírněná. Egyptský klerik kritizoval zejména Kutbovy militantní postoje z konce jeho života. Al-Karadáví také odsoudil ženské obřízky, když v roce 2000 na konferenci pořádané univerzitou Al-Azhar prohlásil: „Jsme na straně těch, kteří tuto praktiku zakazují.“ Islámský učenec také neúspěšně nabádal afghánské představitele Tálibánu, aby neničili sochy buddhů v Bamjánu.
Ovšem nejen za podporu iráckého odporu si populární teolog vysloužil kritiku západních politiků. Trnem v oku bylo Západu také jeho ospravedlňování palestinského odporu, včetně sebevražedných atentátů v Izraeli jakožto legitimního boje proti okupaci. Podpora protiamerického i protiizraelského odporu vycházela z jeho celoživotních antikoloniálních pozic. Británie mu dokonce po těchto vyjádřeních odmítla udělit vízum k plánované návštěvě země.
S jistotou můžeme říci, že se v osobnosti al-Karadávího jednalo o nejvlivnějšího sunnitského učence posledních desítek let, možná i celého minulého století. Naslouchali mu muslimové po celém světě a obraceli se na něj nejen s náboženskými záležitostmi každodenního života, ale také s politickými otázkami globálního světa. Júsuf al-Karadáví by asi jako reformátor z pohledu západního liberála těžko obstál, avšak na základě mnoha jeho názorů se rozhodně nedá tvrdit, že byl konzervativním dogmatikem. Spíše člověkem, který své postoje v jednotlivých obdobích pečlivě zvažoval.
