Veřejné besedy a komunitní rozvoj nahradila rozvážka základních potravin těm nejpotřebnějším. Tak vypadala činnost ukrajinské neziskové organizace Objednanja po dobu osmi měsíců trvání ruské okupace města Chersonu. O utajované humanitární pomoci pod ruskou nadvládou i návratu k boji proti korupci si Voxpot povídal s její ředitelkou Anastasijí Hryško.
„Něco tak strašného si nedovedete představit. Najednou se z vás stane nikdo, nemáte žádná práva. Kdykoliv vás mohou zatknout,“ líčí mi svůj příběh tichým hláskem drobná brunetka v přeplněné pražské kavárně.
Anastasija Hryško prožila s mužem a malým dítětem dva měsíce pod ruskou okupací v jihoukrajinském Chersonu. I přes mimořádně složitou a životu nebezpečnou situaci však okamžitě začala se svými kolegy pomáhat sociálně ohroženým lidem. Není se čemu divit, občanskou angažovanost a pomoc druhým má zřejmě v krvi. Je totiž výkonnou ředitelkou chersonské neziskové organizace Objednanja.
Ta se v oblasti od roku 2011 věnovala až do invaze především komunitnímu rozvoji a s ním související protikorupční osvětě. Příchod ruských vojáků do města ovšem obrátil život všem obyvatelům o 180 stupňů. Drtivá většina pracovníků organizace se rázem ocitla pod okupační správou.
V určitý moment jsme pochopili, že k tomu, abychom s potravinami vyšli, musíme začít méně jíst. A že bude potřeba Cherson co nejdříve opustit.
„V naší obvyklé činnosti jsme pochopitelně pokračovat nemohli, začali jsme tedy rozvážet humanitární pomoc včetně potravin potřebným,“ říká mi Anastasija, s níž si Voxpot povídal nejen o životě v ruské okupaci, ale také o věčném boji proti korupci.
Vy a vaši kolegové z organizace Objednanja jste pomocí sociálně slabým, probíhající pod ruskou okupací, riskovali vlastní životy. O to více si cením vašeho svědectví. Existuje nějaká jedna vzpomínka na tuto dobu, kterou jen těžko vymažete z paměti?
Přiznám se, že na toto období strašně nerada vzpomínám. Asi to nebyl jeden moment, který by se mi nějak vryl do paměti, ale spíše série různých zážitků, dojmů a emocí. Nejintenzivnější pocit, který zažíváte, je strach a beznaděj, že nemůžete nic změnit. Cítíte se v podstatě jako rukojmí ve vlastní zemi, v níž najednou nemáte absolutně žádná práva. Kdykoliv vás mohli ruští vojáci zadržet, vzít vám vaše dítě nebo rovnou zabít. Jste zkrátka nikdo. Každý večer uléháte do postele s pocitem, že váš dům buď zasáhne raketa, nebo k vám vtrhnou okupanti a zatknou vás.
Několikahodinové fronty před obchody
V okupovaném Chersonu jste zůstali nakonec dva měsíce. Byla nějaká šance utéct dříve?
Když začala válka, zavládl ve městě ohromný chaos. Všichni se pokoušeli utéct. Než Rusové město plně obsadili, probíhaly těžké boje. Ostřelování, vzduchem létaly rakety, drony a kdovíco všechno. Vzhledem k tomu, že máme malé dítě, rozhodli jsme se neriskovat a utekli jsme ke známým, kteří měli sklep, v němž bylo možné se na nějakou dobu schovat. Poté co už Rusové přímo vstoupili do města, nebylo již absolutně možné z něho vyjet. Zavřeli totiž všechny trasy dovnitř i ven. Nikoho nepouštěli, Cherson zůstal úplně izolován od zbytku Ukrajiny.
Jak na vás město v té době působilo? Vrátilo se alespoň navenek k normálnímu životu, nebo raději nikdo příliš nevycházel?
Ruská armáda spolu s FSB si přivezla seznamy různých aktivistů či veteránů z války na Donbase. Jakmile město ovládla, chodili pracovníci ruských bezpečnostních složek po domech a bytech a hledali tyto „zrádce“. Tyhle zprávy se samozřejmě Chersonem rychle rozšířily. Obyčejní obyvatelé se proto pochopitelně báli a nikdo příliš nevycházel. Ulice byly prázdné, až na obchody s potravinami. Lidé byli v takové panice, že během několika dní skoupili většinu potravin.
Čtěte také: „Kdo dřív vidí, dřív střílí, a tím i vítězí.“ Válka dronů, tanků, zákopů a dobrovolníků na Donbase
Před obchody se tak začaly tvořit dlouhé fronty na některé nedostatkové zboží. Mnohdy se muselo čekat tři až čtyři hodiny. Jednu dobu dokonce chyběla tak základní surovina, jako byl chleba. Cherson se postupem týdnů ocitl na hraně humanitární katastrofy v podobě nedostatku jídla. Situaci navíc stěžoval i fakt, že prodejci přijímali jenom hotovost. V určitý moment jsme pochopili, že k tomu, abychom s potravinami vyšli, musíme začít méně jíst. Uvědomovali jsme si čím dál více, že bude potřeba Cherson co nejdříve opustit.
Všimla jste si ze strany Rusů snahy o to dostat Chersoňany na svou stranu? Třeba skrze finanční pomoc, dávky a podobně? Tak jak to nyní vidíme v okupovaném Mariupolu?
Ano. Rusové mají mocnou zbraň v podobě propagandy. Hned jak vstoupili do města, vypnuli ukrajinskou televizi i rádio. To představovalo problém zejména pro starší generaci, která není zvyklá používat VPN. Postupem času mnozí z nich tak začali sledovat ruskou televizi. Zároveň po celém Chersonu rozmístili velkoplošné propagandistické billboardy, na nichž byly nápisy typu „Rusko je zde navždy“ a podobně. To velmi silně působí na vaši psychiku.
S dobrovolníky jsme byli v kontaktu přes VPN a mobil. Vytvářeli jsme rovněž anonymní chaty, šifrovali jsme a mazali data.
Jak složité bylo město opustit?
Velmi. V době, kdy jsme tam byli my, neexistoval ani jeden zelený humanitární koridor, skrze který by šlo se bezpečně dostat na území kontrolovaná Ukrajinou. Všichni vyjížděli na „své triko“, většinou svým autem přes pole, vesničky. I my to tak udělali. Cestou ven jsme samozřejmě museli projet kontrolními stanovišti, ale tím, že jsme měli malé dítě, vše probíhalo naštěstí bez větších problémů.
Kontroly mobilů na ulicích
Zastavme se nyní na chvíli u pomoci, kterou jste vy a vaši kolegové z Objednanja poskytovali lidem v Chersonu. Jak přesně tato podpora vypadala?
Do pomoci lidem jsme se zapojili již od počátku samotné okupace. Jako nezisková organizace jsme se spojili s mezinárodními partnery, kteří naši výzvu ohledně pomoci rozšířili. Následně se nám začal plnit fond finančními příspěvky od obyčejných lidí. Za ně jsme pak nakupovali různé zboží, zejména jídlo a hygienické potřeby, a rozváželi je v tajnosti lidem v nouzi. Po dobu okupace bylo na nás závislých více než 13 tisíc lidí, což je velký závazek. Naši podporu jsme zaměřili na ty sociálně nejslabší, tedy zejména na důchodce, matky samoživitelky nebo invalidy.
Pomáhali jste jen ve městě, nebo i na venkově?
Soustředili jsme se zejména na město a částečně i na Chersonskou oblast. Rozvoz humanitárních balíčků na venkově však byl daleko nebezpečnější. Každý tam zná každého a riziko, že vás někdo prozradí, je vyšší. Ve městě se přece jen lépe schováte. Naši dobrovolníci, kteří vlastními auty pomoc rozváželi do vesnic, často riskovali život či zatčení.
Kde jste sháněli potraviny, když jich byl takový nedostatek?
Kupovali jsme je u místních podnikatelů, zemědělců, z toho, co jim ještě zbylo ve skladech. Vždy jsme vše nakupovali za ukrajinskou hřivnu. Nechtěli jsme v žádném případě podporovat skrze platby v rublech Rusy. Jídla sice moc nebylo, ale vždy se nám povedlo něco sehnat.
K tomu, abyste mohli poskytovat humanitární pomoc, bylo zapotřebí hodně dobrovolníků ochotných ji rozvážet. Jak jste s nimi byli v kontaktu?
Především přes VPN a mobil. Velmi často jsme si telefonovali. Vytvářeli jsme rovněž anonymní chaty, šifrovali jsme a mazali data. Nemohu vám zatím sdělit podrobnosti, protože stále se nachází řada ukrajinských oblastí pod ruskou kontrolou, vyzradit některé naše taktiky by proto mohlo být nebezpečně.
Vedle toho, že jste materiálně podporovali lidi ve špatné sociální situaci, byla vaší další prioritou digitální bezpečnost.
Ano, to byla jedna z našich klíčových aktivit během okupace. Rusové se totiž po celou dobu hodně zaměřovali na kontrolu telefonů. Bylo například velice nebezpečné vyjít na ulici a dívat se přitom do telefonu, nedej Bože něco fotit. Když vás pak chytili a našli v telefonu třeba ukrajinské zpravodajské kanály na Telegramu, hned vás zatkli.
Vytvořili jsme proto na téma digitální bezpečnosti na Telegramu deset videolekcí. V nich jsme se rovněž věnovali otázkám soukromí a anonymity na internetu v Messengeru, na Telegramu či Viberu. Tyto platformy jsme rovněž používali jako kanály pro komunikaci s lidmi.
Čtěte také: Z učitelky na kytaru organizátorkou deportací. Kdo stojí za únosy tisíců ukrajinských dětí?
Rovněž jsme lidi vzdělávali v tom jak obejít ruskou cenzuru na internetu, jak chránit osobní dokumenty v počítači a podobně. Radili jsme lidem také jak správně a bezpečně používat VPN.
Stalo se, že jste se ocitli v situaci, kdy vám osobně nebo někomu z dobrovolníků šlo o život? Že vás lidově řečeno někdo prozradil?
Ano, bohužel se to stalo. Nejednalo se o to, že nás již okupační orgány hledaly, nicméně jsme se dozvěděli, že o naší činnosti ví jeden člověk, který spolupracoval s okupanty. Tento člověk dokonce komunikoval s hlavním představitelem okupační správy Igorem Stremousovem.
Jakmile jsme se to dozvěděli, na nic jsme nečekali a hned druhý den z Chersonu utekli. Do našeho bytu vrhla FSB až po několika měsících, což si zpětně vysvětluji tím, že Rusové měli plné ruce práce s většími protiruskými odbojáři a aktivisty, než jsme byli my.
Nový iPhone pro učitelku
Přejděme do současnosti, kdy už je Cherson osvobozený, nikoliv celá oblast. Jak teď vypadá pomoc?
Nyní je Cherson již zhruba pět měsíců osvobozen, bohužel je ale nadále město každý den ostřelováno. Bývá problém s výpadky elektřiny. Okupanti navíc z města odvezli všemožné vybavení, například dopravní prostředky, archiv, umění, dokonce i stoly. Vykrádání nebyly ušetřeny ani školy a nemocnice.
Rozhodli jsme se proto sbírat finance na to, co aktuálně nejvíce hoří. Vzhledem k častým výpadkům elektřiny jsme tedy kupovali generátory. Celkově jsme jich pořídili 18. Dále jsme městu předali 75 protipožárních stožárů. V současnosti rovněž probíhá sbírka na některé zdravotnické přístroje a materiály.
Touhle válkou Ukrajina pocítila svou ohromnou vnitřní sílu i historickou šanci. Znovu se zde aktivizovala občanská společnost.
Z druhé strany je třeba připustit, že humanitárních organizací poskytujících pomoc Chersonu je nyní opravdu hodně, proto nechceme nadále vyčerpávat naše síly na dobročinné aktivity. Chceme se naopak vrátit k naší předválečné činnosti, tedy k rozvíjení občanské společnosti a s ní související protikorupční osvětě.
Poté, co přišla válka, ovšem o žádném rozvoji komunitního života nemohla být ani řeč, takže jsme se tehdy rychle přeorientovali na poskytování humanitární pomoci. Nic jiného jsme ani dělat nemohli.
Vraťme se ještě k vaší předválečné činnosti. Mimo jiné byla hodně zaměřená na palčivý problém Ukrajiny, a to na boj s korupcí. Ta probíhá na různých úrovních – kam až Objednanja dokázala, nebo chtěla nahlédnout?
Téma korupce je strašně rozsáhlé a naše činnost se v tomto ohledu zdaleka nezaměřovala jen na regionální orgány a úřady. Věnovali jsme tomuto problému napříč všemožnými sférami lidského života. Jednou z oblastí, kterou je korupce na Ukrajině opravdu silně prorostlá, je například školství. V nich je zakotvený takový, řekněme, už tradiční zvyk.
Čtěte také: Ukrajina chce do Unie, Unie chce Ukrajinu. Co ale může protáhnout, či urychlit tento „sňatek“?
Rodiče jsou obvykle na začátku každého školního roku vybízeni k tomu, aby přispěli na nové školní vybavení, například záclony, stoly, židle… Vybírá se zkrátka každý rok na jedno a to samé. Když jsme pak spočítali, kolik do toho rodiče investují, vyšla nám opravdu velká suma, přitom finance na tyto pomůcky, včetně interaktivních tabulí, desek, stolů jsou k dispozici v městském rozpočtu. Bohužel ředitelé škol tyto peníze mnohdy nepoužívali a raději je vybírali od rodičů, protože to zkrátka bylo jednodušší. Kromě toho jsou ve školách bohužel běžným jevem časté dárky žáků a studentů učitelům, třeba když má některý z nich narozeniny, a to se nejedná o květinu, ale třeba o nový iPhone.
Jak proti této praxi vaše organizace bojovala?
Samozřejmě, že s ohledem na rozsáhlost této praktiky jsou boj proti ní a osvěta velice náročné. Cítili jsme určitý tlak ze strany vlády, aby se s tím konečně začalo něco dělat. Zasadili jsme se třeba o to, aby byla zavedena jednotná webová stránka, na níž měla každá škola svou složku, kde pod dohledem veřejnosti vykazovala všechny náklady na školní pomůcky a materiál. K dispozici tam byly rovněž skeny všech účtů, smluv a dalších dokumentů. Tenhle web fungoval do začátku války. Nyní bychom ho rádi opět obnovili.
Zaznamenali jste úplatkářství i při přijímání studentů na střední či vysoké školy? Slyšela jsem, že se jedná o rozšířenou praktiku. Podobně k tomu údajně dochází i v případě, že chce student lepší známku.
Na to je velmi těžké odpovědět. Sama jsem svědkem ničeho takového nebyla, ale řekla bych, že stále to může být na některých školách běžné. Z druhé strany však dnes již stojí v čele škol plno dobrých, moderně smýšlejících ředitelů, kteří podobné podplácení už netolerují. Řekla bych tedy, že situace postupně spěje k lepšímu.
Evropská unie neustále za korupci Ukrajinu kritizuje. Nemáte jako občanskoprávní aktivistka někdy pocit, že se v tomto ohledu na Kyjev snáší hodně ostrých slov, kdežto o pokrocích nikdo příliš nemluví?
O tom, že je korupce velký strukturální problém Ukrajiny, nikterak nepochybuji. Na druhou stranu si ale myslím, že touhle válkou Ukrajina pocítila svou ohromnou vnitřní sílu i historickou šanci. Znovu se zde aktivizovala občanská společnost, která po tom všem, co zažila, už nedopustí, aby se země vrátila zpět, ani v otázce korupce.
Co se týče ustavičné kritiky Bruselu, tak mám občas pocit, že se Západ dělá lepším, než ve skutečnosti je. Osobně si myslím, že se Unie příchodu Ukrajiny do svých struktur skrytě obává. Uvědomují si totiž, že se naše země může stát jejich silným konkurentem.
Text vznikl s podporou Nadačního fondu pro nezávislou žurnalistiku.
