Půlroční ukrajinská protiofenziva osvobodila 14 vesnic a řádově desítky kilometrů čtverečních území, především v Záporožské oblasti. Okupanty se nepodařilo vyhnat z jediného většího města. Co je důvodem této smutné bilance a jaké jsou další vyhlídky napadené země?
Mezi deklarované cíle očekávaného ukrajinského útoku patřilo před jeho červnovým zahájením osvobození Krymu, přerušení pozemního spojení poloostrova s Ruskem, navrácení Melitopolu či komunikačního uzlu Tokmak. Nyní lze jen konstatovat, že protiofenziva jako celek selhala. Za faktický konec se dá považovat naopak ruský útok u Avdijivky 10. října.
Vzhledem k politickým událostem v USA a některých evropských zemích, nezdařené mobilizaci západního průmyslu a celkovému vyčerpání Ukrajiny není v blízké době pravděpodobný významnější vojenský postup Kyjeva. Nedojde k němu nejspíš dříve než ve druhé polovině příštího roku.
Příčiny nezdaru
Jako příklad přílišného sebevědomí ukrajinských plánovačů můžeme použít polní opevnění a masivní minová pole vybudovaná na okupovaných územích v době, kdy post hlavního velitele ruských vojsk zastával generál Surovikin. Opevňovací práce byly dlouho snadno viditelné, rozsah minových polí byl z leteckých a satelitních snímků zřejmý, historické precedenty ohledně překonávání obrany v hloubce byly dobře známé.
Přesto při plánování protiofenzivy Ukrajinci nic z uvedeného dostatečně nezohlednili, naopak ruská opevnění se stala terčem posměchu. Ale nyní jsou „miny“ na prvním místě mezi argumenty, proč se věc nezdařila.
Ještě před zahájením protiofenzivy experti a novináři, kteří zblízka sledovali přípravu nových jednotek, přišli s kritikou ukrajinského přístupu. Ta se týkala především malé schopnosti provádět koordinovaně vševojskové operace (spoluprací různých druhů vojsk), ale i limitů na úrovni součinnosti jednotek. Jako problém se ukázalo i nepodporování iniciativy nižších důstojníků.
Odpověď Ukrajiny spočívala v sebevědomých prohlášeních, že její vojáci jsou lepší, nikoliv horší než ti, kteří slouží v ozbrojených silách NATO. Jako třešnička na dortu pak přicházelo upozornění, že Ukrajina nedisponuje vzdušnou převahou na bojišti.
Kyjev nevyslyšel doporučení Západu a přešel k infiltrační taktice malých pěších útvarů, po vzoru německé ofenzivy na západní frontě v roce 1918.
Avšak i ruské letectvo se v plánech Kyjeva dočkalo zjevného podcenění. Týká se to jak vojskového letectva s ještě na jaře mnohými odepisovanými bitevními vrtulníky, tak taktických letounů. Ty začaly podstatně více používat klouzavé bomby, což výrazně zvýšilo jeho do té doby katastrofální efektivitu.
Samotné NATO po dekády natolik spoléhalo na vlastní leteckou převahu, až dospělo k podcenění integrované pozemní protivzdušné obrany manévrových jednotek. (Jde o prostředky, které nebrání určité území, ale vojáci si je vezou s sebou.) To se promítlo i do situace na současném evropském bojišti. Aliance nemá dostatek raketových protiletadlových kompletů a protiletadlových kanónů na mobilních podvozcích s přijatelnou průchodností terénem, nemůže je tedy ani poskytnout Ukrajině.
Čtěte také: Konec proseb o zbraně: Ukrajina se chce s českou pomocí stát zbrojařskou velmocí
Mezitím se problémy protivzdušné obrany dále vyhrotily v důsledku masového zavádění bezpilotních prostředků, které Rusko získává konverzí komerčních čínských dronů, dovozem z Íránu a stále více také vlastní výrobou. Pokud jde o obranu proti dronům, ta zatím prakticky neexistuje.
Místo aby Ukrajina převzala západní koncepci a vylepšila ji tam, kde je třeba, však dala přednost názoru, že věci rozumí lépe než experti spojenců a díky odvaze vojáků jejich rady nepotřebuje. Tento arogantní přístup zhmotňuje velitel pozemních sil Oleksandr Syrskyj. Jak se ukázalo, jeho styl se na bojišti výrazně neosvědčil.
Shrnuto, hlavní příčiny neúspěchu ukrajinské protiofenzivy představují:
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
