První návštěva ruského ministra obrany v Severní Koreji po zániku SSSR má jedinou příčinu. Rusko potřebuje zbraně a munici proti Ukrajině. A pouze „darebácké státy“ jeví ochotu Moskvě prodávat. Jedním je Írán, druhým KLDR.
Moskva v srpnu masivně navýšila výdaje na zbrojení. Každý třetí rubl vynaložený z veřejných rozpočtů dostanou silové složky a zbrojaři. Nominálně jde o 100 miliard dolarů, v klasickém přepočtu na paritu kupní síly však Rusko utratí až 300 miliard.
Jedním z důvodů enormního utrácení je mobilizace průmyslu pro plánovanou dlouhou válku. Nakolik je tato snaha opravdu efektivní nicméně zůstává předmětem divokých spekulací.
Pokud Kreml vyslal ministra Sergeje Šojgua do Pchjongjangu, ačkoliv ještě na jaře rezolutně popřel, že by tam měl jet, není to proto, že by si připustil všechny problémy válečné výroby
Na jedné straně je nepochybné, že ruský průmysl opravdu „přechází na válečnou stezku“ a po obnově sovětského Gosplanu (v československé terminologii jde o „státní plánovací komisi“) je stále více podrobován státnímu direktivnímu řízení.
Zároveň se ale ruské zbraně neobejdou bez zahraničních součástek, případně jejich náhrada domácími ekvivalenty vychází nepřiměřeně draho. Přitom se kurs rublu vůči světové rezervní měně dolaru dlouhodobě propadá, což výrazně zdražuje veškerý dovoz. Kromě toho západní sankce způsobují, že ruský průmysl nakupuje klíčové součástky přes zahraniční prostředníky, což opět přináší výrazné prodražování.
Pravdu Putinovi?
Odhady skutečného efektu navýšení výdajů na zbrojení se tedy výrazně liší. Na jedné straně stojí analytici mávající paritou kupní síly s argumentem, že Rusko letos vydá na zbrojení zhruba tolik, co všechny evropské členské státy NATO dohromady.
Na druhé straně ale stojí skeptici vyjadřující pochybnost, zda i takto zvýšené výdaje nakonec dokážou více, než mírně navýšit produkci zbraní a munice.
Čtěte také: Delegace z Ruska a Číny přicestovaly do KLDR. Zúčastní se vojenské přehlídky
Kreml nejspíše nezastává posledně zmiňovaný názor. Diktátoru Putinovi se už nikdo neodváží nosit špatné zprávy. Tedy ani říci pravdu o skutečném stavu země, její ekonomiky a války proti Ukrajině. Pokud Kreml koncem července vyslal ministra Sergeje Šojgua do Pchjongjangu, ačkoliv ještě na jaře rezolutně popřel, že by tam měl jet, určitě to není proto, že by si připustil všechny problémy válečné výroby.
Moskva nejspíš vidí současné vztahy s Pchjongjangem v oblasti nákupu zbraní a munice jako „překlenovací“. A plánuje, že aktuální problémy svých zbrojařů později překoná – a další výpomoc dynastie Kimů už potřebovat nebude.
Zda se tento scénář naplní ale ukáže až čas. Ve hře je příliš mnoho proměnných, které by mohly ovlivnit celkový výsledek. Včetně případného zostřování a lepšího vymáhání západních sankcí. Bez dopadu ale jistě nezůstane ani první pokles čínských objednávek ruských energetických surovin od počátku totální ruské invaze na Ukrajinu.
Nechci slevu zadarmo
Severokorejská diktatura od samotného vzniku své armády masivně používá zbraně sovětského a ruského původu. Některé obdržela přímo z Moskvy, k výrobě jiných dostala licenci. Některé kopie sovětských systémů dostala od Pekingu, jiné zkopírovala sama.
Její vlastní vývoj zbraní pak zůstal do značné míry navázán na sovětské/ruské komponenty a munici, takže z hlediska provozování severokorejských zbraní je pro Rusko situace téměř ideální.
Prodávat zbraně do konfliktních zón, kam nikdo jiný dodávat nechce, je dlouhodobou politikou KLDR. Proto například podporovala Írán během války s Irákem, později asadovskou Sýrii ve válce se sunnitskými povstalci nebo etiopské síly během krvavé války proti samosprávnému regionu Tigraj.
Samozřejmě, že si zbídačený darebácký stát nechává za zbraně zásadně platit „na ruku“ a neposkytuje žádné úvěry. V nejhorším případě je ochoten přistoupit na barterové obchody.
Výměna severokorejských zbraní a munice za ruskou ropu a plyn, jejichž odbyt po ztrátě evropských trhů vázne, zní velmi lákavě.
Ale i tím může být zajímavý pro dnešní Kreml, jehož zásoby západních měn prudce klesají, přičemž jedinou „nadbytečnou“ tvrdou měnu v jeho pokladničce představuje japonský jen. Výměna severokorejských zbraní a munice za ruskou ropu a plyn, jejichž odbyt po ztrátě evropských trhů vázne, zní opravdu dobře. Zejména pokud se Čína ukazuje být mnohem méně perspektivním náhradním zákazníkem pro tyto komodity a tvrdě jedná o nižší ceny, než jaké bývala ochotna platit vyměklá Evropa.
Rusko ale může uplatnit ještě jiný přístup. Podobně jako Čína v 90. letech a na přelomu století, také KLDR má zájem o vybrané ruské vojenské technologie. O systémy protivzdušné obrany, technologie pro letecký a raketový průmysl, systémy řízení palby tanků, moderní metody pancéřování a mnoho dalšího.
To vše může Moskva položit na stůl, navrch k dodávkám ropy a plynu. A postavit tak Pchjongjang před nabídku, jakou si nebude moci dovolit odmítnout.
V sekáči „U Kima“
Šojguova mise v Pchjongjangu ovšem pro Rusko nemá jen samé výhody. Pojí se s ní také jeden velký problém, s nímž se nebude jednoduché vypořádat. Zejména pokud je hlavním cílem rychle zalepit akutní nedostatek zbraní a munice.
Čím starší zbraně by totiž ruský ministr z KLDR přivezl, tím snazší by pro ruské techniky a vojáky bylo zvládnout vzory, které víceméně odpovídají původním sovětským. Jejich účinnost na současném bojišti by však už byla omezená.
Ale čím novější a potenciálně na bojišti účinnější typy by Šojgu získal, tím více času a větší náklady by si vyžádalo provozování v Rusku neobvyklých a neznámých zbraní.
Několik příkladů: Severokorejci mohou dodat 175 kusů zastaralého čínského tanku Typ 59. Jedná se o mírně modernizovanou variantu sovětského tanku T-54, který má ostatně KLDR také ve výzbroji. Tento tank, stejně jako o něco novější T-55, Rusové dobře znají a s jeho údržbou a ovládáním by neměli mít větší potíže. Zmíněné tři typy ze severokorejského arzenálu mohou teoreticky dát dohromady dodávku více než 2 000 tanků. Otázkou zůstává, v jakém technickém stavu.
Nebo by mohla ruská delegace přivézt relativně (na severokorejské poměry) moderní tanky typu Pokpung-ho. Ty kombinují prvky sovětských typů T-62 a T-72 s vlastním severokorejským vývojem.
Zatímco kanón ráže 125 mm u nejvýkonnější verze je kopií ruské zbraně, dieselový motor pochází z vlastní produkce. Systém řízení palby byl údajně odvozen od staršího britského tanku Chieftain poskytnutého Íránem, ale laserové dálkoměry KLDR konstruuje a vyrábí vlastní.
Shrnuto, jedná se o relativně komplexní zbraňový systém, jehož zvládnutí ruskými techniky, logistiky a koneckonců i tankovými osádkami by si vyžádalo řadu měsíců plus značné dodatečné investice.
Jiný příklad: Rusové by v určitých počtech mohli získat houfnice ML-20 ráže 152 mm, což je sovětský typ zavedený do výzbroje v roce 1937. Nebo původně rumunské houfnice M1985, čili verzi sovětské D-20 ráže 152 mm, zavedené v roce 1955 a Ruskem již ve válce používané. Jedná se v obou případech o děla zastaralá, která v řadě parametrů jako přesnost palby nebo dostřel už nemohou konkurovat novějším západním zbraním.
Čtěte také: „S ruským lidem jsme v jednom zákopu.“ Severní Korea zřejmě vyšle na Ukrajinu svůj vojenský personál
Modernější a výkonnější severokorejská děla reprezentují typy jako samohybná houfnice M-1978 Koksan ráže 170 mm, případně typ označovaný provizorně jako „Čučche 107“ ráže 155 mm. Tyto zbraně v Rusku neznají, munici pro ně nevyrábějí a jejich použití ve vlastních ozbrojených silách by si opět vyžádalo značný čas a investované prostředky.
Obdobná situace panuje také v oblasti salvových raketometů, kde starší modely používané Severokorejci jsou prakticky identické se sovětskými/ruskými, zatímco novější obsahují součásti a technická řešení vlastní, jejichž familiarita pro Rusy je víceméně nulová.
U relativně primitivních zbraňových systémů jako íránský „dron“ Šahíd-2 používaný k ostřelování ukrajinského zázemí vyžadovalo zaškolení ruských obsluh a techniků řádově týdny. U složitějších systémů jako tanky nebo samohybná děla jsou to již měsíce. A vybudování logistických struktur pro zcela nové zbraně je také otázkou finanční.
Oproti tomu potenciální dodávka víceúčelových sovětských nákladních vozidel Ural-4320 pro opotřebované ruské zásobovací kolony vypadá jako záležitost zcela bez problémů.
Podobně poskytnutí části severokorejské zásoby dělostřelecké munice ráže 122 a 152 mm by zahrnovalo vlastní verzi sovětských vzorů a pro ruskou stranu nepředstavuje naprosto žádný problém.
Buď, anebo
Teprve uvidíme, na čem se ruský ministr obrany v Pchjongjangu vlastně domluvil. Možná přiveze ze severokorejského arzenálu přednostně starší modely, které ruské ozbrojené síly dokáží rychle nasadit do boje. A samozřejmě dělostřeleckou munici, jejíž nedostatek běžně hlásí frontoví pozorovatelé, zdaleka nejen v případě Wagnerovců.
Pokud Šojgu doveze nové zbraně, půjde o signál, že si Rusko přinejmenším zčásti připouští dlouhodobé problémy svého zbrojařského průmyslu – a nepočítá s jejich brzkým překonáním.
