Ukrajinský prezident přijel do USA s jasným cílem: přesvědčit Donalda Trumpa, ať mu dá za dohodu o nerostných surovinách alespoň náznak bezpečnostních garancí. To se nepovedlo, tak v rychlosti zvolil jinou taktiku.
I kdybyste žili na kraji světa, těžko jste se během víkendu vyhnuli hádce mezi ukrajinským prezidentem Zelenským a jeho americkým protějškem Donaldem Trumpem.
Okamžitě se vyrojilo množství otázek, jak se to celé mohlo vůbec stát. A ve druhé vlně zamířily až do trochu absurdních tezí, jestli mohl být důvodem Zelenského černý svetr nebo jestli bylo vše dopředu naplánované na ponížení ukrajinského prezidenta, kterého Trump prostě nenávidí.
Ve smršti nejrůznějších teorií člověku snadno unikne to podstatné. Co je jádrem celého sporu?
Volodymyr Zelenskyj jel do Washingtonu podepsat dohodu o nerostných surovinách. Nerostné suroviny jsou vedle cel a obchodu v samém středu Trumpovy politiky už od jeho návratu do prezidentského křesla.
Viděli jsme, že Trump moc nedbá na to, aby jejich získání bylo oboustranně výhodná i pro ty, kteří suroviny mají. Dánsku vyhrožoval vojenským zabráním Grónska, Panamě obsazením průplavu, Kanadě připojením k USA. Zatím jsme od Trumpa viděli, že chce v těchto otázkách všechno, ale nerad za to něco nabízí.
Zatímco Grónsko, Panama nebo Kanada od Spojených států nic až tak akutně nepotřebují, Ukrajina je v mnohem horší pozici. Poslední tři roky se brání ruské agresi do velké míry díky vojenskému materiálu a informacím, které jí dodaly Spojené státy.
Svou roli sehrála samozřejmě i Evropa, ale v tomhle je lepší si nic nenalhávat: Spojené státy jsou vojenská velmoc, zatímco Unie – aspoň zatím – ne.
Těžko se soudí, v jakém stavu by Ukrajina byla bez amerických javelinů, patriotů, HIMARSů, starlinků i zpravodajských informací nebo obrovského množství dalších zbraní. Rozhodně by na tom ale nebyla lépe, než teď. A nemůžeme vyloučit, že by už dnes nad Kyjevem vlály ruské vlajky.
Spojené státy jsou zkrátka klíčový spojenec Ukrajiny, což dělá vztah obou zemí značně nevyvážený. Ukrajinskou pákou jsou ložiška minerálů a vzácných zemin, ke kterým by Trump rád získal přístup.
Vzácné zeminy jsou citlivé téma, protože jsou na jednu stranu klíčové pro téměř všechny moderní technologie, ale zároveň dnes 90 procent jejich zpracování ovládá Čína, která navíc v roce 2023 zákazala vývoz technologií pro zpracování potřebných.
Rusko je pro Spojené státy i se svým arzenálem jaderných raket vyzyvatel druhé kategorie. Čína oproti tomu představuje reálnou hrozbu na mnoha úrovních.
Proto je pochopitelné, že Spojené státy už léta vyzývají Evropu, ať se postaví na vlastní nohy, že tu pro ni nebudou věčně.
Kdo s kým proti komu?
Zatímco předchozí administrativy viděly oslabení Ruska jako cestu k oslabování strategického bloku Ruska a Číny, současné Trumpovo prezidentství zřejmě míří spíš ke sbližování s Ruskem, které by mohlo zatnout klín do jeho vztahů s Čínou.
Nebylo by to ostatně poprvé, kdy Spojené státy využijí podobnou diplomatickou strategii, byť naruby. V sedmdesátých letech se za Richarda Nixona a Henryho Kissingera přiblížili k Číně, aby rozdělili její vztahy se Sovětským svazem. Vše kulminovalo návštěvou Nixona v Číně v roce 1972.
Zatímco Rusko dnes není pro Spojené státy až tak zásadní téma, závislost na Číně je vnímána velmi citlivě. S přihlédnutím k prohlášením Pekingu o přípravách na připojení Tchaj-wanu, vyrábějícího naprostou většinu pokročilých čipů na světě, je Čína americkou noční můrou.
Sbližování Ruska se Spojenými státy je pak noční můrou pro Ukrajinu. V tamní válce umírají denně tisíce lidí a Rusko se sice pomalu, ale jistě sune zničenou krajinou vpřed. Zastavení dodávek amerických zbraní může mít proto negativní dopady v poměrně krátkém čase.
Sledujte také: Ze Zelenského je otloukánek, kapitulace Ukrajiny ale není na stole
Vyjednávací pozice Ukrajiny je tak dost složitá. Avšak jako Dánsko nemá důvod vzdát se kvůli křiku Donalda Trumpa Grónska a Kanada své nezávislosti, ani Ukrajina nemá důvod pustit zásoby nerostných surovin v hodnotě stovek miliard dolarů jen tak.
A tím se dostáváme k pátečnímu jednání. Zelenskyj od začátku říkal, že pro podpis surovinové dohody je klíčové, aby obsahovala americké bezpečnostní garance vůči Ukrajině. Zelenskyj je v potřebě bezpečnostních garancí naprosto konzistentní.
Dealbreaker představovaly i při jednání Ukrajiny s Ruskem už v roce 2022 v Istanbulu – to byla schůzka, na kterou měl podle ruské propagandy přijít Boris Johnson a prohlásit, že žádný mír nebude a je třeba bojovat dál, hlavně ať „oslabíme Rusko“.
Ve skutečnosti tehdy Ukrajina požadovala od USA a Británie závazek, že když Rusko znovu zaútočí, tak jejich armády přijdou Ukrajině na pomoc. Takové garance USA a Británie očekávatelně odmítly, dohoda šla proto ze stolu a válka pokračovala dál.
Podle návrhu smlouvy, který získala minulý týden CNN, měly Spojené státy pouze podepsat, že podpoří ukrajinské snahy získat bezpečnostní garance nutné k ustanovení trvalého míru. Nic konkrétního.
Proč Zelenskyj souhlasil s podpisem dohody v pátek 28. února, i když neobsahovala žádné konkrétní garance, není úplně jasné. Na tiskové konferenci, kterou měl v Kyjevě dva dny před odletem do Washingtonu, nicméně vysvětlil, že dohodu vnímá jako jakýsi rámec pro budoucí bezpečnostní záruky.
Zároveň řekl, že právě ty chce prodiskutovat přímo na setkání s Donaldem Trumpem. Z amerického vyjednávacího týmu se ale mělo směrem k Zelenskému ozývat, že bezpečnostní záruky prostě nejsou tématem jednání a ať je během schůzky ani nezvedá, protože to může být citlivé.
Žádat po někom podpis něčeho, co podepsat nechce, je vždy trochu citlivé. Když ale nemáte důvěru, že člověk splní své sliby, je občas potřeba zatlačit i přes vypjaté emoce.
Doporučuji se proto podívat na celých padesát minut tiskové konference s vědomím, že to jediné zásadní pro Ukrajinu jsou bezpečnostní garance, bez kterých se může Zelenskyj třeba stavět na hlavu, ale ani jeho lidé nepřestanou bojovat.
Jestli ukrajinský prezident do Washingtonu přijel s tím, že se může podařit aspoň základní garance zařídit, tak mu během počátečních čtyřiceti minut muselo být naprosto jasné, že se přepočítal.
Zelenskyj má dlouhodobé zkušenosti s tím, že dokáže tlačit na státníky a dostat je na svou stranu. A když ne je, tak aspoň zatlačit na jejich voliče, ať se přikloní na stranu Ukrajiny a dotlačí k tomu i politiky.
Když se však podíváme na voličskou základnu Donalda Trumpa, je docela zjevné, že u ní takový přístup nezabere. Proto se ptám, jestli Zelenského přístup nebyl cílenou strategií.
I když často slyšíme, že celá konference byla pastí nastraženou Američany, jde podle mě o naprosto špatnou interpretaci.
Žádné garance
Prvních čtyřicet minut debaty probíhalo ve velmi přátelském duchu. Viděli jsme nějaké popichování, ale vždy končilo smíchem.
Zelenskyj nicméně znovu a znovu vnášel do jednání téma bezpečnostních garancí, se kterým byl naprosto jasně odmítán. Ke konci debaty už bylo zřejmé, že přemýšlení USA o bezpečnosti Ukrajiny neposune ani o milimetr.
Naopak se ukázalo, že ani tentokrát nemá Donald Trump žádný plán, jen chuť utrhnout vše – a vysoké mínění o tom, že se svět bude chovat přesně tak, jak si přeje.
Trump se rozjel až k prohlášení, že ukrajinské vzácné zeminy jsou důležité pro nakopnutí AI nebo výrobu zbraní, které budou použity v různých místech světa. A nebyl ochotný říct ani to, že by mohlo jít třeba o zbraně pro Ukrajinu.
Po čtyřiceti minutách debaty trčel Zelenskyj v situaci, kdy se naprosto jasně ukázalo, že Trump neudělá ani za všechny suroviny Ukrajiny nic, čím by šel proti Rusku. A neposkytně Ukrajině žádné záruky.
Přitom za práva na těžbu by evropské země nebo například Turecko mohly nabídnout konkrétní dodávky zbraní, jasnější záruky či příslib diplomatické podpory při snahách získat zpět okupovaná území. Zelenskyj byl doslova desítky minut od toho, že svou zemi připraví o obrovské bohatství a prakticky nic za to nezíská.
Většina lidí řekne, že zvrat v debatě přišel ve chvíli, kdy se do ní vložil J. D. Vance a začal na ukrajinského prezidenta útočit. Zelenskyj je na útoky zvyklý, ale i když občas reaguje přehnaně, nemyslím si, že tohle byla jedna z takových chvilek.
Sedíte v záběru vedle prezidenta nejmocnější země a uvědomíte si, že potřebujete shodit jednání ze stolu.
Jako pravděpodobnější mi přijde, že Zelenskyj využil podrážděného Vance, aby si připustil, že se mu nepodařilo s Trumpem pohnout a tím pádem z dohody na poslední chvíli narychlo ustoupil.
Rozhodně bych v tu chvíli něchtěl být v jeho kůži. Sedíte vedle prezidenta nejmocnější země světa a jeho vyhroceného viceprezidenta, v živém přenosu, a uvědomíte si, že je potřebujete vytočit a shodit jednání ze stolu.
Zelenskyj podle mě neměl jinou možnost. Dohodu by možná část lidí slavila jako skvělou schopnost nebýt tvrdohlavý, ale jsem si poměrně jistý, že by se do pěti let otočila proti němu a ukrajinský prezident by byl prohlášen za vlastizrádce.
Donald Trump následně na své síti Truth Social napsal, že Zelenskyj nerespektuje Spojené státy přímo v Oválné pracovně, ale může se vrátit, až bude připraven na mír.
Že nešlo o Zelenského zkrat můžeme vyčíst i z následných rozhovorů, kde se ukrajinský prezident odmítl omluvit s tím, že je třeba vést vyhrocené debaty, aby se strany vzájemně pochopily.
Nejvyšší hra
V Rusku se rozhodně slavilo, protože podobné hádky jsou pro Kreml tím nejlepším, v co může doufat. Zároveň evropští lídři a lídryně Zelenského okamžitě podpořili a přispěchali s ujištěním, že Evropa stojí pevně za Ukrajinou a bude hledat cesty, jak napadené zemi pomoct se ubránit.
Hodně komentářů se pak vracelo například k faktu, že se dlouholetý zastánce Ukrajiny v Republikánské straně Lindsey Graham jasně postavil na stranu Donalda Trumpa.
Mám za to, že Graham dobře pochopil, že Zelenskyj opravdu přijel do Bílého domu s tím, že Trumpa obrátí na svou stranu. Což i mně přijde jako hodně velký risk. Stejně tak si myslím, že i J. D. Vance chápal, co se v Oválné pracovně děje.
Zelenskyj se dle mého názoru rozhodl hrát opravdu vysokou hru, ve které měl dvě možnosti: buď zvrátit cestu, na kterou se dala Trumpova administrativa, nebo za sebou pevněji sešikovat poměrně slabou, ale stále ještě odhodlanou Evropu – a zároveň jí ukázat, že se musí postavit na vlastní nohy.
Viděli jsme tak opravdu historickou přestřelku, která mohla v řadě lidí vyvolat úzkost. Zbývá otázka, jestli Evropa opravdu začne plnit domácí úkoly a zajistí si alespoň vlastní obranu.
Zatímco Evropa hledá cesty k zajištění své obrany, my zajišťujeme nezávislé informování o světovém dění. Pomožte nám dělat kvalitní novinařinu a přidejte se do Voxpot Klubu!
