Vedle vítězství nad nacistickým Německem uběhlo dnes rovněž 78 let od zániku Slovenského štátu. O tom, jak naši východní sousedé vzpomínají na toto období a celkově i o složitých česko-slovenských vztazích ve druhé polovině 30. let, si Voxpot povídal s historikem Antonem Hruboněm.
Velký portrét korpulentního kněze ve středních letech s přísným pohledem mě vítá při vstupu do přijímací kanceláře v jednom z kapucínských klášterů nedaleko Bratislavy, kde plánuji svěsit svou unavenou hlavu a přespat. Chvíli trochu váhám, zda je na velkoformátové černobílé fotografii skutečně vyobrazen prezident klerofašistického Slovenského štátu Jozef Tiso. O několik okamžiků později se však s pomocí internetu ujišťuji, že můj prvotní odhad nelhal.
Na připomínky této temné kapitoly slovenských dějin při svém březnovém putování za naší východní hranicí i po 78 letech občas narážím. Impozantně znějící hymna Slovenského štátu Hej Slováci se line některými vlasteneckými sešlostmi, k postavě samotného Tisa se pak v současnosti odkazují mnozí bloggeři z antisystémové scény.
Jaké emoce vzbuzuje éra let 1939–1945 u dnešních Slováků a co pro ně toto období představuje? Odpovědi na tyto otázky jsem se snažila nalézt během debaty s historikem z Univerzity Mateja Bela v Banské Bystrici Antonem Hruboněm, jehož hlavním badatelským revírem jsou právě novodobé dějiny Slovenska.
V našem více než 90minutovém rozhovoru jsme se ponořili do minulosti a probrali i méně známé momenty našich společných dějin. Třeba to, že za odtržením Slovenska v roce 1939 stála vedle agrese nacistického Německa i dlouholetá povýšenost a ignorace slovenských požadavků ze strany pražských elit.
Když jsem na konci března navštívila Slovensko, všimla jsem si občasných připomínek Slovenského štátu. Jak je dnes tato sporná éra v zemi obecně vnímána?
Osobně si myslím, že téma této historické éry je dnes pro lidi spíše nezajímavé. Většina z nich toto období vnímá jako něco vzdáleného, neatraktivního. To, že existuje určitý historický sentiment v národoveckých hnutích, neznamená, že se jedná o globální trend.
Vidím tam však jinou paralelu: To, proti čemu dříve brojil Slovenský štát, dnes opět vytahují na světlo různá nacionalistická a antisystémová hnutí. Příkladem může být třeba silný antiamerikanismus, který se našim prostředím táhne minimálně od konce 30. let minulého století.
Problémem ani tak není existence Slovenského štátu, ale spíše to, jaké zločiny jeho představitelé páchali, hlavně vůči Židům či svým odpůrcům.
I tehdy USA podle ľudáckého režimu reprezentovaly nepřítele, symbol mezinárodního kapitalismu, židovského vlivu, imperialismus a tak dále. Náklonnost ke Slovenskému štátu je proto spíše zástupné přihlášení se k autoritářství a obecně k hodnotám, které Tiso představoval, tedy i antiliberalismus, antisemitismus… Tyto negativní rámce se přenášejí až do současnosti.
Panuje v současnosti v rámci vědecké komunity shoda na tom, jak se zpětně dívat na Jozefa Tisa a Slovenský štát?
Jde-li o vědeckou komunitu, tak záhy po pádu komunismu a s ním i cenzury, ještě v dobách federativní republiky, začala probíhat na Slovensku o této epoše velmi intenzivní diskuse, rámovaná silnými emocemi. Na jedné straně stáli nacionalisticky ladění historici, kteří byli postupně umláceni argumenty.
Debata pokračovala i po rozpadu ČSFR. Během 90. let se postupně utvořil jednotný ve větší části akademické komunity konsenzuální pohled na základní linii vývoje státu.
Ve zkratce, problém ani tak nepředstavuje existence samotného Slovenského štátu, ale spíše to, že někteří historici a část společnosti si dodnes odmítají připustit míru zločinů, k jaké se jeho představitelé uchylovali především ve vztahu k židovskému obyvatelstvu či svým odpůrcům. Přitom o nich velice dobře vědí. Byl to stát postavený na iluzi plných břich pro vyvolené za jakoukoliv cenu a na pokryteckém, až zvráceném vnímání křesťanství.
Existuje podobný konsensus i v rámci politické scény?
[infobox id=”2″]
V 90. letech panovala silná poptávka po tom, aby byl Jozef Tiso rehabilitován, což podporovali i někteří zástupci i římskokatolické církve. Ale nevyšlo to, takže tyto snahy byly zastavené.
Momentálně to není příliš velké politické téma. Jednoduše proto, že takto vzdálená historie už voliče nepřitáhne. Dokladem toho je Marian Kotleba, který ještě v rámci strany Slovenská pospolitost aktivně protlačoval témata jako rehabilitace Jozefa Tisa. Výsledkem bylo, že získal jedno procento. Od roku 2010 se proto začal soustředit na současnost.
Čtěte také: „Rusové a Slováci jsou bratři navěky.“ Jak naši východní sousedi pochodovali za mír
Latentně se ke Slovenskému štátu hlásí i někteří představitelé krajně pravicové strany Republika. Také oni si ale uvědomili, že to není z hlediska preferencí výhodné a pragmatické vytahovat. Platí totiž i v rámci politické scény na Slovensku, že to, co se stalo za Tisova režimu, byly prostě těžko omluvitelné hříchy.
Bohatnutí ze zabaveného židovského majetku
Předpokládám, že třecí plochu bude Jozef Tiso jako kněz stále představovat pro slovenskou katolickou církev.
Ano, je to stále hodně rezonující téma. Církev jako instituce k období Slovenského štátu zaujímá dlouhodobě nekonzistentní postoj. Sice se otevřeně k Tisovi nehlásí, ale mnozí její vysoce postavení představitelé po roce 1989 podporovali jeho společenskou, politickou, morální a právní rehabilitaci. Mohl bych jmenovat třeba bývalého kardinála Jána Chryzostoma Korca, ten hrál mimochodem důležitou roli v protikomunistickém disentu. Potom bývalý košický arcibiskup metropolita Aloiz Tkáč, bývalý trnavský arcibiskup Ján Sokol a mnozí další. Naopak konference biskupů nikdy rehabilitaci nepodpořila, dokonce odsoudila rasové čistky.
Pro Čechy je období první republiky něčím, k čemuž se rádi vrací s jistým sentimentem, něco, v čemž spatřují základ své identity. Dá se říct, že takto alespoň částečně smýšlejí Slováci o letech 1939–1945? Ano, všichni víme, že představitelé luďáckého režim kolaborovali s nacistickým Německem a dopouštěli se válečných zločinů, avšak z druhé strany Slováci konečně měli svůj stát.
U menší části populace je to určitě možné, byť jsem si žádné sociologické studie nedělal. Ale když jsem si pročítal analýzy nálad společnosti a její hodnotových preferencí z 90. let, byla tam jasně vidět přímá úměra, že s tím čím více toho o zločinech Tisova režimu lidé vědí, tím více ho lidé odsuzují.
Byl to především mylný předpoklad Masaryka a Edvarda Beneše. Československý národ nikdy nevznikl, ani se nezačal formovat.
Nekritický postoj vůči němu je obecně důsledkem nevědomosti a rodinné tradice. Absolutní většina lidí, která zaujme k dějinám nějaké stanovisko, totiž vychází z rodinné zkušenosti. Záleží tedy hodně na tom, jak se žilo za Slovenského štátu jejich předkům. I v tomto období se řadě z nich nežilo v porovnání s první republikou ekonomicky úplně špatně.
V roce 1939, po vzniku štátu, stoupla dokonce životní úroveň. Lidé například mohli za prací cestovat do třetí říše, řada Slováků rovněž zbohatla na arizaci, tedy na státem garantovaném kradení soukromého majetku po deportovaných Židech.
Pokud tehdy někdo byl etnický Slovák, bez českého či židovského původu, a ještě k tomu katolík, dalo se předpokládat, že se neměl úplně zle. Ale nelze to samozřejmě paušalizovat. Nadále existovaly chudé oblasti. Tento dočasný blahobyt nezajistil Tiso, ale říšský vojenský průmysl. Dobrá ekonomická situace však trvala jen do let 1942, 1943, tedy dokud se Němcům relativně dařilo na frontě.
Místo slovenského jazyka českoslovenština
Existují nějaké mýty, které se dodnes v souvislosti se Slovenským štátem a Jozefem Tisem šíří?
Mýty kolují dlouhodobě zejména kolem postavy Tisa. Je však třeba dodat, že se opět bavíme jen o určité části společnosti. Některé z nich třeba zpochybňují roli Tisa v politice holokaustu a považují ho za jakéhosi „záchrance Židů“. Jako příklad se uvádějí takzvané prezidentské výjimky, které Tiso mohl udělit Židům. Na jejich základě pak židovští občané nespadali pod Židovský kodex, což byla slovenská obdoba Norimberských zákonů.
Ale je třeba také dodat, že se za ty prezidentské výjimky platily prezidentské kanceláři černé peníze. Navíc šlo o legislativu vydanou samotným režimem – Tiso a jeho ministři vydávali výjimky spod protižidovských zákonů, které sami iniciovali a schvalovali. Nevím tedy, zda se to dá považovat za nezištnou pomoc Židům, asi ne.
Dále se šíří relativizace Tisových skutků a vyobrazení tohoto muže jako zachránce slovenského národa – bez něhož by národ neexistoval. Tisovi v tomhle ohledu hodně pomohla i jeho poprava, která jeho kultu pak dodala určitý sakrální rámec. Svými příznivci je viděný jako mučedník za slovenský stát, národ nebo katolictví.
Podívala bych se nyní více do historie. V Česku je pěstován idealizovaný obraz první republiky jako éry, která přinesla na Slovensko rozvoj a zvýšení životní úrovně, což je částečně pravda. Na druhou stranu řada slovenských pamětníků vzpomíná na Čechy v meziválečné době jako na ty, kteří se ke Slovákům chovali povýšeně a nerespektovali své východní sousedy jako svébytný národ. Koneckonců i samotný prezident Edvard Beneš prohlásil, že existuje jen československý národ. Jak se na toto soužití díváte vy?
Nerovnoměrný postoj vyplýval z odlišné historické zkušenosti obou národů před rokem 1918. Češi měli oproti Slovákům už vybudovanou celou kulturní i politickou infrastrukturu, z čehož vyplývalo i nadřazené chování ze strany Čechů. Slováci ovšem postupně dozrávali. Z mého pohledu pražská elita tento proces dospívání zdejší inteligence – a zvláště její potenciál – velmi podcenila. Na počátku 30. let už byla místní elita zformovaná, jenže Praha se na Slovensko stále dívala pohledem roku 1918.
Čtěte také: Pád a vzestup Roberta Fica: Vydá se Slovensko na podzim maďarskou cestou?
V roce 1932 se na Slovensku uskutečnil sjezd mladé slovenské generace, na němž měly své zástupce všechny tehdejší strany. Byli tam přítomní ľudáci, komunisti, socialisti, agrárníci, celé politické spektrum. Všichni se tehdy shodli na tom, že existuje v rámci Československa slovenská otázka, kterou je nutné řešit, byť každý to viděl z jiného pohledu.
Národovci to vnímali přes národní optiku, komunisti přes sociální otázku, agrárníci zase skrze národohospodářskou otázku. Všichni se ale shodli na tom, že československý národ neexistuje, a naopak slovenský národ je objektivní realitou, jejíž problémy nejsou reflektovány.
Zmínil jste ideu čechoslovakismu, tedy myšlenku, že Češi a Slováci tvoří jeden národ. Tu hodně pěstovali Tomáš. G. Masaryk s Edvardem Benešem. Předpokládám, že měla odpůrce hlavně na Slovensku.
Byl to především mylný předpoklad Masaryka a Edvarda Beneše. Československý národ nikdy nevznikl, ani se nezačal formovat. Masaryk věřil, že je v řádu několika desetiletí možné vytvořit něco jako jednotnou občanskou myšlenku, která bude sjednocovat všechny národy v zemi. Neuvědomil si ale, že prostředí střední Evropy se formovalo na úplně jiných paradigmatech než západní Evropa či USA, z nichž si bral příklad.
A už vůbec se tímto sjednocujícím jmenovatelem nemohla stát myšlenka demokracie, jak doufal. V prostoru, kde se moderní národy v 19. století formovaly na etnické bázi, nemohly být národnostní požadavky zatlačeny na úkor ideologie, která existenci Slováků jako samostatného národa popírala
Ve snahách o destabilizaci Československa hráli Maďaři určitě velkou roli, dnes bychom toto vměšování nazvali hybridní válkou.
Čechoslovakizační tendence se projevovaly třeba i ve školství a vědě. Názornou ilustrací může být Univerzita Komenského v Bratislavě, založená v roce 1919. Za první republiky zde vyučovali především čeští profesoři a řada z nich na konci 30. let čelila právě verbálním útokům. Tehdy tam například působil jazykovědec Václav Vážný, který usiloval o reformu slovenštiny tak, aby se co nejvíce podobala češtině. V konečném důsledku šlo o to, aby byl vytvořen jeden československý jazyk. Pod jeho dohledem se právě vypracovávala nová pravopisná pravidla. To vyvolávalo přirozené velké protesty z řad národovecky orientovaných politiků i spolků.
Maďarská podpora antičeských nálad
Vztahy mezi Čechy a Slováky se nejvíce vyostřily především po Mnichovské dohodě, v období autonomie v letech 1938–1939. Jak tehdy soužití obou národů vypadalo?
Když vzniklo Československo, existovala objektivní potřeba vyplývající z nedostatku kvalifikovaných sil, aby Češi přišli do místních státních orgánů a škol. Jenže po 20 letech už byli plně nahraditelní lidmi ze slovenských řad, přesto se svých míst nadále drželi, což vyvolávalo nevoli. Do tohoto stále více negativního postoje se promítla i světová hospodářská krize. Nemalá část Slováků to zkrátka vnímala tak, že jejich pracovní místa zabírají Češi.
Jsou v souvislosti s odsunem Čechů ze Slovenska zdokumentovány nějaké pogromy a násilnosti?
Po Mnichově se začaly v politickém prostředí čím dál více ozývat hlasy, že je třeba Čechy – hlavně státní zaměstnance – vystěhovat. Máme za ně vlastní náhradu. Poté, co se ľudácký režim dostal k moci, byl český národ vykreslován vedle Židů a bolševiků jako úhlavní nepřítel Slováků. Avšak násilí na kolektivní úrovni tehdy příliš dokumentováno nebylo. Spíše se to neslo v dobových heslech typu „Češi peši do Prahy, Židi do Palestiny“.
Obecně vzato se míra protičeských a protižidovských projevů absolutně nedá porovnat. Během autonomie byl Židům poškozován majetek. Lidé útočili proti synagogám a obchodům. To se v případě Čechů takto masivně nedělo, spíše jen na individuální úrovni.
Na Podkarpatské Rusi silně rozdmýchávala protičeské nálady po celou první republiku i Budapešť. Byla podobná snaha o destabilizaci Československa ze strany Maďarů vidět i na Slovensku?
Určitě v tom hráli velkou roli, dnes bychom toto vměšování nazvali hybridní válkou. Maďarsko mělo po dobu celého meziválečného období zájem na revizi Trianonské smlouvy, což zahrnovalo rovněž návrat Slovenska pod Svatoštěpánskou korunu. Budapešti proto naprosto vyhovovaly jakékoliv protičeské nálady na Slovensku a velmi aktivně je podporovala.
Čtěte také: Päť rokov po smrti novinára túži Slovensko po neliberálnom pokoji
Málokdo například ví, že ve 20. a 30. letech dokonce Horthyho vláda podporovala finančně některé slovenské strany. Místní elity však k Maďarům přistupovaly opatrně. Ještě dobře si pamatovaly období dualismu v rámci monarchie, kdy se slovenské národní hnutí v Uhersku nacházelo v podstatně složitější situaci než to české v rakouské části habsburské říše. Definitivní klín pak ještě vrazila mezi Bratislavu a Budapešť takzvaná vídeňská arbitráž, kdy muselo Slovensko odstoupit část svého území na jihu a východě Maďarsku. Byl to zkrátka Mnichov pro Slovensko.
Jak se v průběhu následujících válečných let měnil postoj Slováků ke Slovenskému štátu? Přišlo nějaké vystřízlivění?
Tehdy se neprováděly žádné sociologické studie, ale v zásadě můžeme říct, že v letech 1939/40 tady panovalo jakési nadšení z toho, že konečně máme vlastní stát. Režim navíc obyvatelům sliboval štědré finanční příplatky z arizace. Slibů bylo dost, ale ne na všechny se ve výsledku dostalo. Tisova vláda nebyla schopna uspokojit ekonomické požadavky každého. V první řadě se dostalo na stranickou elitu, poté na okolí Hlinkovy gardy. Zdaleka ne každému Slovákovi se tedy podařilo profitovat ze sociálních balíků, které Tiso poskytoval.
Do toho se začaly promítat porážky Německa na východní frontě. Stupňovaly se tak nálady alibismu, poraženectví a kalkulace, co dělat dál, když Berlín prohrává. Po roce 1942, kdy už byla ze Slovenska deportovaná většina Židů a jejich majetek byl rozebrán, už ten režim neměl z čeho rozdávat. Přidala se k tomu i potravinová krize včetně nedostatku kvalitní mouky. Vypuknutí Slovenského národního povstání – druhé největší protinacistické vzpoury v Němci okupované či kontrolované Evropě – už pak bylo symbolickým hřebíkem do rakve upadajícího režimu.
Ozývaly se potom po válce nějaké hlasy proti vytvoření ČSR?
Slovensko by se po válce jako samostatný stát nemohlo na mapě Evropy udržet, a to z jednoho prostého důvodu: všechny státy, které existenci Slovenského štátu diplomaticky uznaly, se od něj postupně odkláněly. V roce 1945 už Bratislava měla kontakty jen s nacistickým Německem.
Jestliže se hlavní antifašistické mocnosti usnesly na tom, že bude obnoveno Československo, jakékoliv snahy o zachování samostatného Slovenska byly úplně iluzorní, byť samozřejmě existovaly. Veškeré tyto pokusy se se pak překlopily do politiky zahraničních exilových organizací personálně propojených s bývalým válečným režimem. V období studené války však žádná z demokratických velmocí neměla ve svém strategickém plánování likvidaci Československa a jeho nahrazení obnoveným Slovenským štátem v čele s ľudáky, kteří si poskvrnili ruce kolaborací s Hitlerem.
