Libanonské hnutí Hizballáh může už v pátek oznámit, jak se zapojí do bojů s Izraelem. Půjde o reakci na tři týdny trvající bombardování Gazy a pozemní invazi. Obyvatelé Libanonu tráví většinu času úzkostným čekáním, ale proměňují se i jejich vztahy k Západu a militantním skupinám.
Poznámka autorky: Všechna jména byla změněna pro zachování anonymity
Dva týdny po zahájení bombardování Gazy sedíme se čtyřicetiletou Syřankou Ranou v obývacím pokoji bejrútského bytu. Její starší dcera se zrovna vrací ze školy. Ptáme se, jak se měla, a ona si stěžuje na spoustu domácích úkolů. Pak zvážní a vypráví, že se jedna spolužačka proti množství zadané práce ohradila. Prý nechápe, proč by se měli učit, když stejně všichni umřou. „Mami, my umřeme?“ zeptá se Rany její čtrnáctiletá dcera.
Podobně silná úzkost se v posledních dnech šíří celou zemí. Ulice večerního Bejrútu, které jindy bývají plné lidí mířících do restaurací nebo na návštěvu za přáteli, dnes zejí prázdnotou. Bary, z nichž běžně zní hlasitá hudba, jsou ztichlé a posedává v nich nanejvýš pár lidí. „Co ti budu povídat, jak to začalo, neodlepila jsem se od zpráv,“ zní nejčastější odpověď místních na otázku, jak se mají.
Události v Palestině sledují všichni a ve vzduchu se vznáší tísnivá otázka – kdy a v jaké síle zasáhne válka také Libanon?
Strach z války? Záleží na vyznání
Zahraniční instituce a humanitární a neziskové organizace pracují ve svých predikcích se třemi scénáři. Tím nejmírnějším je eskalace konfliktu pouze v jižní části země, kde již dochází k zintenzivnění vzájemného ostřelování mezi Izraelem a složkami Hizballáhu. To na jižní hranici není ničím zcela výjimečným a místní jej často označují za nutné projevy trvajícího nepřátelství. Dnešní počty mrtvých na obou stranách se však nebývale rychle zvyšují.
Druhou možností je pak opakování scénáře války v roce 2006, kdy byla zasažena téměř výlučně šíitská území, včetně jižního Bejrútu. Částečně byla však zničena také bejrútská křesťanská čtvrť Ashrafieh. Na území Libanonu během tehdejší eskalace zemřelo přes 1000 lidí.
Muž v jižním Libanonu ukazující místa, která byla ostřelována. Autor: Philippe Pernot
Nejpesimističtější prognózu pak představuje rozsáhlá válka, která by udeřila po celé zemi. Shoda ale panuje na tom, že klíčová bude reakce Hizballáhu na zahájení pozemní invaze izraelské armády do Gazy.
Od místních nejčastěji slýchám, že očekávají druhý zmíněný scénář. Většina z nich tedy v tuto chvíli předpokládá, že útok bude směřovat pouze na území kontrolovaná Hizballáhem. Tedy oblasti s majoritně šíitskou populací: jižní regiony země, jižní předměstí Bejrútu a část údolí Bekka.
„Jestli začnou bombardovat Batroun (bohaté, čistě křesťanské město na severu země – poznámka autorky), tak už bude jedno, kde žijeme. Protože to je začátek třetí světový,“ říká mi kamarádka evropského původu nad kávou.
Najdou se však i obyvatelé, kteří její chmurný optimismus nesdílejí. Ti jsou přesvědčeni, že pokud bude Libanon zasažen, stane se tak s nepoměrně větší intenzitou. Vycházejí především z faktu, že vojenská síla Hizballáhu je mnohem větší než před téměř dvaceti lety. Jeho bojovníci jsou na základě podpory z Íránu výrazně lépe vyzbrojeni, mezitím se také zapojili do občanské války v Sýrii, kde získali spoustu vojenských zkušeností.
Optimismu nepřidávají ani prohlášení izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Pokud se Hizballáh zapojí do války, Izrael podle něj přikročí k „devastaci Libanonu“ silou, kterou předtím nepoznal. „Není divu, že si o nás teď dovolí říkat takové věci. V Gaze páchá genocidu a celý Západ mu za to tleská,“ komentuje to nad pivem frustrovaně Bilal, třicetiletý Libanonec křesťanského původu.
Já jsem už před jednou válkou utekla, kam se mám schovat před další?
Faktory jako původ, náboženská příslušnost a místo bydliště ovlivňují nejen prognózy, ale také potenciální strategie přežití. Libanonci s povolením k pobytu v zahraničí zemi opouštějí – obávají se zničení letiště a nemožnosti vycestovat. Lidé, kterým to podmínky dovolují, se přesouvají do horských křesťanských oblastí, jež jsou považovány za nejbezpečnější.
Obecně se věří, že by ušetřeny měly zůstat také sunnitské oblasti. I v některých z nich ale panuje nejistota – především na jihu země, kde často leží v sousedství palestinských uprchlických táborů, jež mohou být také ohroženy. Zcela odlišná situace je pak situace v šíitských oblastech. Z nich tisíce lidí už raději odešly. Mnozí však svoje domovy preventivně opustit nehodlají. „Jsme tady doma, kam bychom chodili,“ prohlašuje řada lidí, s nimiž jsem v posledních týdnech mluvila.
Podstatně jiná je situace také pro Syřany a Syřanky, mezi něž patří i Rana s dcerami. Ty nemůžou zemi opustit kvůli mezinárodním vízovým politikám. „Já jsem už před jednou válkou utekla, kam se mám schovat před další?“ říká mi v bejrútském obýváku. V zemi již několik let čeká na přidělení azylu. „Co bude, to bude. Západní vlády nás očividně chtějí mrtvý, tak to aspoň konečně dostanou,“ dodává Rana úzkostlivě, ale vzdorovitě.
O chvíli později jen pár metrů nad domem proletí neoznačená helikoptéra. Děti hrající si na ulici se s křikem rozutečou domů a Rana běží zkontrolovat svoje děti, jestli je hluk také nevyděsil.
Vzhledem k velké diverzitě libanonské společnosti lze jen těžko vynášet zobecňující tvrzení, na pár věcech se ale shodnou téměř všichni. Jednou z nich je přesvědčení, že země a její infrastruktura zdecimovaná ekonomickou krizí další válku nezvládnou.
Podobně jsou na tom samotní obyvatelé, kteří se stále vzpamatovávají z nedávných traumatických událostí, jako byl výbuch bejrútského přístavu, propuknutí epidemie covid-19 a rozklad bankovního sektoru. Kromě toho lze ale vypozorovat také společnou změnu postojů – vzedmutí solidarity s Palestinci, nahlížení na Západ a určitý posun ve vztahu k militantním skupinám zapojeným v konfliktu.
Kdo tu má rád Palestince?
Když se ve večerních hodinách 17. října rozšířila zpráva, že nemocnici Al-Ahli v Gaze zasáhla raketa a zemřely v ní stovky lidí, obyvatelé Libanonu vycházejí do ulic. Nikdo ani na minutu nepochybuje, že vinu nese armáda Izraele.
Protestující míří k americké ambasádě, silnici ale rychle zablokují bezpečnostní složky. Místo toho se tedy vyráží k velvyslanectví Francie. Schází se před ní na dva tisíce lidí a skandují hesla jako: „Francie je kolonizátor“, „Smrt Americe“ a „Svobodu Palestině.“
Na budovu dopadá z rozhořčeného davu několik kamenů, armáda ale proti přítomným nijak nezasahuje. „Je to hrozně zvláštní,“ říká egyptský novinář Mohamed. „Kdybychom byli v Egyptě, tak už na nás střílí.“ Ke střetům dochází až druhého dne, kdy se protestující dostávají k americké ambasádě, zapalují sousední budovu a je proti nim použit slzný plyn. Protesty pokračují několik dní a pak znovu utichají. Lidé v ekonomicky náročné situaci musí do zpět do práce.
Vyvěšování palestinské vlajky během demonstrace před ambasádou. Autor: Philippe Pernot
Situace v Gaze se Libanonu hluboce dotýká nejen proto, že okupace palestinských teritorií pro něj znamená historické ponížení a nadále jednu z nejzásadnějších politických otázek. Roli hraje také geografická blízkost i časté přímé osobní vazby. Podle OSN žije v Libanonu téměř půl milionu Palestinců. Někteří se tu už narodili, potom, co do země utekli jejich (pra)rodiče po válkách v letech 1948 a 1967. Mnoho z místních Palestinců má příbuzné či přátele přímo v Gaze. Zprávy o tom, zda jsou stále naživu, dostávají pouze sporadicky.
[infobox id=”2″]
Stanoviska k situaci v Palestině nejsou zcela jednolitá, jako ostatně v Libanonu není prakticky nic. Obyvatelé některých křesťanských oblastí zaujímají odmítavý postoj, který vychází někdy z anti-islámského naladění, ale také z historické zkušenosti s Organizací pro osvobození Palestiny během libanonské občanské války. Z právního hlediska zase Palestinci v zemi dlouhodobě čelí diskriminaci na pracovním trhu a nemožnosti získat občanství – v tom se však Libanon neliší od jiných arabských států.
I přesto lze tvrdit, že solidarita se ve společnosti stává čím dál tím rozšířenějším přístupem. Tu ještě umocňují události minulých dní, které se přitom dostávají i mezi lidi, jež politika jinak příliš nezajímá. V každé kavárně je zapnutá televize, v níž běží záběry z Gazy. „Strašné, co?“ zdraví se nově příchozí pokynutím k obrazovce. I to může vést ke změně postojů vůči zapojeným militantním skupinám.
Libanon a „jejich“ Hizballáh
Naprostá většina obyvatel Libanonu si zapojení do války nepřeje. To jim však nezabrání v kritice vlastní, téměř nefunkční vlády. „Prosím nebombardujte nás, Hizballáh není Libanon. A kdybyste ještě něco potřebovali, zavolejte si do Íránu,“ zesměšňuje dosavadní prozíravé a podle některých i zbabělé chování Ahmed, student sunnitského původu.
Lidé se války obávají, pociťují ale vztek za devastaci Gazy, jež je shodně označována za genocidu nebo za druhou Nakbu. „Já Izrael odsuzuju dnem a nocí, ale nechci, aby se do toho Hizballáh zapojoval,“ říká mi Bilal. „Nebude to moje válka. Nemůžu se jakkoliv bránit, maximálně se tak někam schovat.“
Zpátky do Evropy bych nemohla. Všichni by po mě chtěli, abych odsuzovala Hamás jen proto, jak vypadám.
Hizballáh se totiž v zemi netěší, mimo šíitské oblasti, příliš veliké oblibě. Popularita, kterou získal po válce v roce 2006, se propadla po zapojení se do války v Sýrii. Někteří lidé mu zase nemohou zapomenout zdůrazňování sektářských zájmů během revoluce v roce 2019, které podle některých vedlo k rozpadu soudržnosti protestujících.
Nyní se však znovu dostává do pozice jediného odporu vůči Izraeli, který je shodně vnímán jako hlavní agresor – spolu s vládami západních zemí. Hnutí Hizballáh, jehož zapojení do války v plném rozsahu je stále velmi nejisté, tak může v případě úspěchu v potenciálním boji znovu nabrat na popularitě. Protestující před francouzskou ambasádou ostatně také krátce skandovali pokřik se jménem lídra Hizballáhu: Inšaalláh, Nasrallah Yalla (Dá-li bůh, Nasralláh se do toho pustí). Jenom chvíli, ale skandovali.
Hasan Nasralláh, lídr Hizballáhu. Foto: Khamenei.ir
Na podobné úrovni je možné sledovat jistý posun ve vnímání skupiny Hamás. „Já Hamás nenávidím,“ říká mi Bilal. „Neshodnu se s nimi na ničem, politicky, teologicky, nelíbí se mi většina jejich praxe. Až ale Izraelci vtrhnou do Gazy, doufám, že od Hamásu strašně dostanou.“
Proměnu ve svém vnímání komentuje také Rana: „Když jsem se dozvěděla, co Hamás udělal, hodně jsem brečela, bylo to strašné. Hlavně to, co udělali dětem,“ popisuje svoje první dojmy po útocích ze 7. října. „Když ale vidím, co tam Izrael páchá, začínám chápat, že se jenom bránili.“
„Kdyby se mě dneska po tom všem někdo zeptal, jestli odsuzuju Hamás, řekl bych, že ne,“ dodává student Ahmed, který se k tématu dostává plynule od kritiky vlastní vlády. Tento vývoj nelze ignorovat nebo jej označit za projev prostoduché radikalizace. Naopak je nutné jej vzít vážně a zamyslet se nad jeho příčinami, jež budou mít nejen na místní společnost dalekosáhlé dopady.
Bludný kruh odsouzení a nařčení z antisemitismu
Zmiňované postoje k militantním skupinám lze interpretovat jako reakci na aktuální události, ale i jako odpor vůči dlouhodobému fenoménu, jenž Asim Qureshi nazývá „kulturou odsouzení“. Definuje tak tlak na muslimy či lidi arabského původu žijící na Západě, aby „performovali svoji lidskost“ tím, že budou neustále odsuzovat negativní aspekty stereotypně spojené s islámem a arabskými státy.
„Já bych zpátky do Evropy nemohla,“ říká mi třicetiletá Nada, výzkumnice a studentka hebrejštiny egyptsko-evropského původu žijící v Bejrútu. „Všichni by po mně chtěli, abych odsuzovala Hamás jen proto, jak vypadám. Úplně to vidím: ‚Hamás špatný, Židi dobrý, můžu si už dát pizzu?‘“
My jsme taky naštvaní na západní vlády, a ne na lidi. Tak proč to oni nevidí?
Ponížení a nefunkční výsledky přináší také nařčení muslimů a Arabů z antisemitismu. Ten v různých formách na různých místech Blízkého východu nepochybně existuje. Ale situaci nijak nepomáhá, když se používá jako nálepka, která má umlčet odpůrce okupace Palestiny.
Vede totiž také k vyprázdnění zásadního pojmu. „Všimla jsem si, že někteří západní intelektuálové z toho mají skoro zajímavou a kontroverzní značku,“ komentuje to Nada. „Pro mě je to ale hrozně osobní. Západ předpokládá, že budu antisemitka, protože jsem Arabka. Když mě z toho někdo osočí, hodně to bolí.“
„Problém nemáme my, ale Evropa“ vyjadřuje se mnohem ostřeji Mohamed. „Nechtěli jste Židy, tak jste nám je kopli sem a teďka se na nás křičí.“
„My jim nepomůžeme, jako oni nepomohli nám“
S Ranou sedíme nad skleničkou araku v téměř prázdné restauraci, v níž se jinak touto dobou běžně tančí mezi stoly. „Laylo, proč lidi u vás v Evropě necítí soucit?“ zeptá se mě z ničeho nic.
Pro obyvatele Libanonu není překvapením, že Západ bezpodmínečně podporuje Izrael v drancování Gazy a za útoky ze 7. října uplatňuje kolektivní vinu. Jsou ale pobouřeni rozsahem této podpory. „Nechápu, jaktože Západ nedokáže rozlišit mezi Hamásem a Palestinci,“ říká syrský učitel Mahmoud. „My jsme taky naštvaní na západní vlády, a ne na lidi. Tak proč to oni nevidí?“
Ač se postoje k Západu pro řadu lidí lámou na některých kulturních tématech, téměř nikdo nemá tendenci Západ vnímat jako ztělesnění satanské sodomy gomory. Figuruje spíše jako síla, která mnohým kolonizovala nebo vybombardovala dům a teď je nechce pustit do svého. „Jednou tady bude situace zase lepší a lidi ze Západu přijdou prosit o práci. A my jim nepomůžeme, jako oni nepomohli nám,“ říká mi k tématu prodavač Hassan.
Z těchto a mnohých dalších vyjádření je zřejmé, že dnešní konflikt – který se možná brzy rozlije také do Libanonu – nelze vnímat jako souboj islamistického džihádu a západní civilizace. Důvody místních pro podporu skupin, které Západ označuje za teroristické, jsou často velmi pragmatické. Číst je jako pouhý projev fanatismu by bylo zaslepené a nijak nepomohlo k porozumění situace.
Při chápání současných událostí tak nelze přehlížet třeba dlouhodobou imperiální a migrační politiku Evropy. Schopnost vnímat co nejširší a nejnuancovanější kontext je ale něco, v čem Západ zase jednou zásadně selhává.
Neschopnost vidět zítřejší svět
Západ se v otázkách mezinárodní politiky rád prezentuje jako racionální a osvícený dospělý, ve své aroganci ale působí jako dítě, které není schopné dohlédnout výsledky svého chování. To nakonec poškozuje i samotné západní státy.
Nejde jen o posouvání hranic přijatelného při momentálním masakru v Gaze. V přímém přenosu pozorujeme dynamické překreslování politické mocenské mapy, jejímiž projevy jsou třeba odpor vůči francouzskému neokolonialismu v Africe, podpora Ruska při invazi na Ukrajině ze strany zemí globálního Jihu, a především pak výrazné posílení BRICS.
Likvidace jedné teroristické organizace byla přijata jako narativ omlouvající momentální vraždění v Gaze. Dokonce ze zcela pragmatické a bezcitné pozice musí být přece jasné, že i v případě zničení Hamásu na jeho místě z hněvu lidí povstane deset nových organizací.
Situace, kterou Západ ve zběsilém honu za performováním vlastní morálky není schopen vidět komplexně, bude mít nedozírné geopolitické následky. Na začátku jsem zmiňovala tři scénáře války v Libanonu. K nim se dnes začíná připojovat i čtvrtá prognóza: rozšíření konfliktu do celého regionu.
Ať už k němu dojde, či nikoliv, nad situací se vznáší celá řada otázek, které jsou přinejmenším stejně důležité jako vojenské operace. Jak to, že tak samozřejmě odsoudíme antisemitismus, ale už ne islamofobii? Proč se Západ postavil na stranu silnějšího? Co vedlo k tomu, že jsme tak snadno přistoupili na dehumanizaci Palestinců? Tyto otázky si kladou lidé nejen v Libanonu, ale napříč zeměmi globálního Jihu. A nás by mělo zajímat, jaké odpovědi na ně najdou.
Autorka je externí spolupracovnice redakce a doktorandka antropologie.
