Útok ozbrojenců Hamásu na Izrael silně rezonoval i v zahraničí. Zatímco západní státy se předháněly v podpoře Jeruzaléma, v řadě arabských zemí se slavilo. Jakou podporu mají Palestina a Hamás na Blízkém východě? Přečtěte si rozhovor s Břetislavem Turečkem.
Braniborská brána nasvícená v barvách izraelské vlajky, západní politici ostře odsuzující vraždění civilistů Hamásem. A na druhé straně oslavy útoku a solidarita s Palestinou třeba v Kuvajtu, Egyptě, Tunisku, Bahrajnu nebo i Turecku.
Voxpot se spojil s Břetislavem Turečkem, analytikem a odborníkem na Blízký východ z Metropolitní univerzity v Praze. „Narativ, který je pro Západ dominantní, tedy ‚bojovat proti teroru a stát na straně Izraele,‘ je jen jedna z možností. Na Blízkém východě je Židovský stát dlouhodobě vnímán jako okupant,“ vysvětluje v rozhovoru.
Kdybyste to měl na úvod shrnout: s čí podporou teď může počítat Palestina?
Teroristický útok, to prokazatelné, záměrné vraždění civilistů ze strany ozbrojenců Hamásu, výrazně poškodil palestinské zájmy – podrazil nohy zastáncům palestinské věci ve světě. A to i těch, kteří měli naprosto legitimní výhrady k protipalestinské politice Izraele. Za této situace mohou Palestinci – a teď nemám na mysli hnutí Hamás – těžko hledat nějakou podporu.
Vidíme to ostatně i v americkém Kongresu: čtveřice známých krajně levicových demokratických političek, které vždy stály na straně Palestiny, velmi tvrdě odsoudila řádění Hamásu. Nic jiného jim ani nezbývá. Události posledních dní zahnaly celý propalestinský tábor do kouta a silné defenzívy.
Pokud Západ zastaví pomoc Palestincům, první, kdo na to doplatí, bude Izrael
To se ale bavíme o situaci na Západě. Na Blízkém východě, respektive na severu Afriky, státy Palestině vyjadřují přízeň.
Musíme si uvědomit jednu věc. Sledujeme nyní izraelsko-palestinský konflikt pod dojmem té šokující sobotní události, která stále ještě není vyřešená. Zdaleka jsme ale nevěnovali takovou pozornost třeba únorovému pogromu, který provedli židovští osadníci proti Palestincům ve městě Huwára.
V každodenním zpravodajství nevěnujeme prostor informacím o zastřeleném Palestinci nebo palestinském dítěti. Nedostal se k nám případ izraelského vojáka, který zabil palestinského civilistu a nebyl potrestán. My je možná nevnímáme, ale tyto zprávy na Blízkém východě dlouhodobě vytváří protiizraelské nálady.
Poslouchejte také: PULS | Nekonečná okupace. Spekuluje se o třetí intifádě, říká Kalhousová
Ne že by to bylo omluvitelné, ale částečně to také vysvětluje současné propalestinské oslavy v arabských zemích. Narativ, který je pro Západ dominantní, tedy „bojovat proti teroru a stát na straně Izraele“, představuje jen jednu z možností, jak na celou věc nahlížet. Na Blízkém východě je Židovský stát dlouhodobě vnímán jako okupant. A pokud Izrael ještě tvrději zasáhne v Gaze – pokud dojde na pozemní ofenzívu s vysokým počtem mrtvých civilistů a budou se šířit obrázky zmasakrovaných dětí tankovou střelbou a bombami – to samozřejmě protiizraelské nálady ještě posílí.
A jak je to na politické úrovni?
Je to zkrátka geopolitický střet. Máme tady ten, řekněme, Česku bližší politický tábor, který představují Američané, Izrael a jejich spojenci. Mezi nimi jsou často autoritářské režimy s velmi problematickým stavem lidských práv jako Saúdská Arábie nebo Spojené arabské emiráty. Ale ty nekritizujeme, protože jsou na naší straně.
Ale pak je tu druhý tábor, který představuje třeba Írán nebo Hizballáh v Libanonu. Tyto revoluční, revizionistické síly se snaží narušit dominanci proamerického tábora v regionu. Proto třeba Írán slovně podpořil útok Hamásu, i když se samotnou operací nemusí mít s nic společného.
Do jaké míry je v tuto chvíli potřeba rozlišovat podporu Palestiny a podporu konkrétně Hamásu?
Dnes je to velmi těžké – teroristický útok podniklo hnutí Hamás a řada evropských zemí nyní přehodnocuje či pozastavuje finanční pomoc palestinské samosprávě. Ta má přitom z Hamásu v podstatě stejný strach jako Izrael.
Mám tím na mysli onu prozápadní vládu prezidenta Mahmúda Abbáse, která vládne z Rámaláhu na Západním břehu Jordánu a do značné míry spolupracuje – podle některých kolaboruje – s Izraelem. A této samosprávě zastavíme finanční pomoc, protože v tuto chvíli je pro mnohé západní představitele politicky riskantní rozlišovat mezi Hamásem a palestinskou entitou jako takovou.
Mapa Gazy a Západního Břehu (West Bank) z roku 2007. Zdroj: Wikimedia Commons
Myslím si ale, že dříve či později na Západě vychladnou hlavy. Poté zjistíme, že kdybychom nyní – jako Západ, mezinárodní společenství OSN – zastavili naši pomoc Palestincům, první, kdo na to doplatí, bude Izrael. Oněch pět milionů Palestinců žije na územích, která Židovský stát okupuje. Západní břeh přímo, Gazu po moři, ze vzduchu a okolí. Podle mezinárodního práva i nějakých etických norem a očekávání jde o okupační mocnost, která má na starost zájmy a potřeby civilního okupovaného obyvatelstva. Pokud tedy přestaneme posílat peníze my, bude to muset platit Izrael.
Jednou z prvních teorií, kterou se analytici snažili odůvodnit načasování sobotního útoku, bylo utužování vztahů mezi Izraelem a Saúdskou Arábií. Jaký postoj Saúdská Arábie zastává? A hrála podle vás nějakou roli?
Před třemi lety jsem mluvil s tamním ministrem zahraničí a on mi zopakoval tu dlouhodobou tezi Saúdské Arábie: s Izraelem jednat nebude a vztahy nenaváže, dokud neumožní vznik Palestinského státu s hlavním městem ve východním Jeruzalémě. Teď vidíme, že se Saúdská Arábie od této doktríny, kterou razila dvě dekády, zcela odklonila. Tím pádem hodila Palestince přes palubu. Dala jim najevo, že jim třeba dá nějaké peníze nebo prosadí nějaké drobné úlevy u Izraelců, ale stát už nepožaduje.
Íránci, co seděli vedle u stolu, říkali jen: „Dejte nám pokoj s Palestinci, co my s nimi máme společného.“
Nejen mezi Palestinci, ale i v rámci revoluční osy vedené Íránem to samozřejmě vyvolalo zděšení a odpor. Byla to ovšem motivace k provedení útoků? Tím si nejsem jistý. Moje teze je, že ačkoliv tato událost posloužila íránským zájmům, neznamená to automaticky, že ji Írán zosnoval. Rozebírá se i otázka, zda za útokem nestojí dokonce Moskva. I zde bych řekl, že z oslabení zájmů Ameriky mohou mít v Rusku sice radost, ale nelze z toho vyvozovat, že by Hamás řídila Moskva.
Kdyby k útoku došlo před šesti měsíci, hledali bychom jiné motivace. Tehdy bychom tvrdili, že jde jednoznačně o palestinskou odplatu za pogrom v Huwáře. Za půl roku ode dneška bychom jej zase spojovali s něčím jiným. Tento konflikt – a obecně dění na Blízkém východě – nabízí kontinuálně události, jež se dají ex post vykládat jako motivace toho či onoho.
Jak se k palestinské věci staví Teherán dlouhodobě?
Írán nepodporuje oficiální palestinskou vládu – tu považuje za vládu kolaborantů spolupracujících s Izraelem. Daleko více v minulosti vyjadřoval přízeň radikálním frakcím, jež byly proti mírovému procesu. Tedy Hamásu, Palestinskému islámskému džihádu a některým dalším. Írán byl tedy odpůrce mírového procesu, protože ho vnímal jako výprodej palestinských zájmů ve prospěch Izraele a Spojených států. Podporoval tedy tu část palestinské politické scény, která měla stejný pohled.
Čtěte také: Joe Biden na Blízkém východě: Kormidlem se otáčet nebude, jen ta ropa…
Z palestinské perspektivy je role Íránu velmi kontroverzní. Sami Palestinci z toho nemají radost, v minulých letech jsem od nich několikrát slyšel, že je Írán může používat ze zcela pragmatických důvodů ke svým vlastním geopolitickým hrám.
Před mnoha lety jsem seděl v Teheránu v jedné čajovně, kde v televizi běžely zprávy. Moderátor na obrazovce vykládal, že „Irán jednoznačně podporuje Palestinu i její boj proti sionistické okupaci a že do oblasti pošle peníze“. A Íránci, co seděli vedle u stolu, říkali jen: „Dejte nám pokoj s Palestinci, co my s nimi máme společného“. Ani v Íránu ta podpora tedy není automatická.
Co jsou ty pragmatické důvody, o kterých jste mluvil?
Blízký východ je územím, kde se často konflikty nevedou přímo, ale přes nějaké proxy války a organizace. Západ, Američané v minulosti mnohokrát používali třeba Kurdy k prosazování svých zájmů, dělají to i Izraelci. Takovou figurkou jsou v tomto ohledu i Palestinci – Írán se je někdy snaží využívat nebo zneužívat k oslabení svého nepřítele.
Do podobné role se Teherán snaží dostat i hnutí Hizballáh v Libanonu. Úplně nesmyslné je ovšem tvrzení, že Hizballáh je proíránská organizace. To, že se jej Írán snaží ovládnout a někdy slouží jeho zájmům, ještě neznamená, že je proíránský. Někdy k průniku zájmů dojde, jindy nikoliv. Uvnitř samotné organizace vždy byly velmi silné tlaky proti tomu, aby se Hizballáh stal loutkou v íránských rukách.
Nesmíme Hizballáh, ale ani Hamás podceňovat. Osobně si nemyslím, že by Palestinci potřebovali íránský výcvik nebo zbraně k tomu, aby útočili na Izrael. Know-how i bojové zkušenost mají své, mnohdy mohou být větší, než má Írán. Dělat z nich chudinky zneužité Teheránem je nesmyslné a Palestince z Hamásu by to uráželo.
