Zapomenuti v Turecku: Boje na Ukrajině otevírají syrským běžencům jejich válečná traumata

Když se syrských uprchlíků v Turecku ptám, jak vnímají válku na Ukrajině, všichni mluví o hněvu a smutku.

Nidal, osmatřicetiletý učitel z Aleppa, říká, že to, co zažil ve svém městě, se velmi podobá tomu, co zažívají lidé v Mariupolu.

„Modlím se k bohu, aby chránil Ukrajinu,“ říká mi. „A doufám, že na rozdíl od Sýrie, se válka na Ukrajině nebude prodlužovat, protože čím je válka delší, tím větší tragédii lidé zažívají.“

„Pokud by svět zasáhl proti Rusku už během války v Sýrii, válka na Ukrajině se dnes nemusela konat,“ říká mi zase pod pseudonymem Abdul, třicetiletý mladík, rovněž z Aleppa.

Každý, kdo zůstal v obléhaném městě, dříve či později musel začít krást, aby přežil.

Syrský doktor Houssam al-Nahhas, který léčil raněné během války ve své zemi, v dubnu napsal pro The New Humanitarian, že mnozí Syřané sledující zprávy z Ukrajiny zažívají „srdcervoucí flashbacky.“

Scénář se opakuje

Pokouším se zjistit víc a ponořit se do příběhů syrských uprchlíků v Istanbulu. Potkávám Safu a jejího manžela Husseina, s nímž má šest dětí, včetně teprve pětiměsíčního chlapečka Amara. Příběh její rodiny mě hluboce zasáhne – obzvlášť když mi začnou, podobně jako Nidal, vyprávět o tom, jak se scénář obléhání Aleppa, který zažili na vlastní kůži, právě opakuje v Mariupolu.

„Když v roce 2012 začali útočit na Aleppo, bylo nám stále více jasné, že do několika týdnů či měsíců budeme muset odejít,“ říká mi Hussein, šestatřicetiletý otec rodiny.

Zatímco mi se Safou dopodrobna vyprávějí svůj příběh, sedíce na zemi ve svém jednopokojovém bytě v Istanbulu, kolem nás si hraje jejich šest dětí. Nejmenší z nich spí v peřince. Ty větší se usmívají a fotí náš rozhovor mobilem, přičemž mi nosí syrskou kávu.

„Během války však ceny bytů v Aleppu natolik poklesly, že i kdybychom svůj dům prodali, nezískali bychom téměř nic,“ říká Hussein. „K tomu, abychom začali nový život jinde, by nám to nestačilo.“

Rodina s prodejem dlouho váhala, ale později pochopila, že nebude mít na výběr.

„Prodal jsem celý dům za takovou cenu, jakou by dnes měla sotva zárubeň od dveří,“ směje se Hussein. „Odešli jsme ještě před obléháním Aleppa, v roce 2014.“

Později mi říká, že motivem k odchodu bylo zejména to, že se nechtěl uchýlit k rabování. „Každý, kdo zůstal v obléhaném městě, dříve či později musel začít krást, aby přežil.”

Čtěte také: Uprchlíci coby živé střely na polsko-běloruské frontě. Kdy nastane klid zbraní?

Zprávy na Ukrajině v něm prý vyvolávají hněv a paniku, obzvlášť když v přímém přenosu sleduje obléhání Mariupolu.

„Podobně jako v Aleppu odtamtud už lidé nemohou utéct. My sami jsme měli velké štěstí, že se nám podařilo odejít ještě na začátku.“

Nevítaní hosté

Po odchodu z Aleppa se musela Husseinova rodina dočasně skrývat v jednom domě bez oken, zatímco on sám se vydal do Turecka, kde chtěl vybudovat zázemí pro jejich nový život. Zazděné obydlí se nacházelo na území kontrolovaném Islámským státem, a tak Safa vzpomíná, jak celé dny nemohli opustit domácnost.

„Hussein už v té době pracoval jako krejčí v Istanbulu, ale my jsme stále žili strachem a nemohli jsme spát.

Dříve jsme se báli deportace, teď máme strach, že nás zabijí.

Později se Safa s dětmi k manželovi připojila, ale jejich situace není stále dobrá, neboť rodina čelí v Turecku rasismu. Přestože je podle UNHCR v této v zemi registrováno až 3 763 565 syrských uprchlíků (reálné číslo je pravděpodobně mnohem vyšší), jejich život je zde poznamenán nevraživostí autorit a často i místních obyvatel. Dokládá to i případ z letošního ledna, kdy muži vydávající se za istanbulské policisty zavraždili syrského uprchlíka, ale s rostoucí brutalitou se už setkali mnozí další běženci, píše Al Jazeera English.

Natalie Gruber, zakladatelka organizace Josoor, která pomáhá uprchlíkům v Turecku, říká, že v zemi nebyli syrští uprchlíci nikdy považováni za stálý přírůstek populace, ale pouze za hosty.

„Když tureckému lidu začalo docházet, že Syřané jsou zde, aby zůstali, nepřátelství vzrostlo. A s ekonomickou krizí, která stále vážněji dopadá na turecký lid, eskaluje obecně nevraživost vůči uprchlíkům,“ vysvětluje Gruber a dodává, že téměř celá opozice slibuje, že všechny uprchlíky pošle zpět, a vláda následuje její příklad. „Viděli jsme masové deportace do Sýrie a Afghánistánu, viděli jsme pogromy v Ankaře a pravidelně jsme svědky vraždění lidí jen proto, že to byli uprchlíci. Jeden známý místní Syřan nedávno řekl, že dříve se báli deportace, teď mají strach, že je zabijí. A to je bohužel velmi reálný strach,“ popisuje Gruber.

Ukrajinský spouštěč traumat

Hussein dodnes pracuje jako krejčí. Rodina se šesti dětmi přitom od Turecka dostává měsíčně jen 1200 tureckých lir, tedy necelých 1850 korun. „Pokud jiné děti ve škole něco vyvedou, vždy to svalí na naše, syrské děti. Doufáme, že ukrajinští uprchlíci budou v Evropě přijati lépe, než jsme byli my,“ líčí svoji zkušenost i přání Hussein.

Na životní příběh a pocity z války na Ukrajině se později v Istanbulu ptám i jiného syrského uprchlíka, mladého muže z Palmýry, který však s rozhovorem souhlasí jen pod podmínkou anonymity.

Během našeho setkání mi říká, že syrský režim a ruské bombardování zničily až 80 % budov v jeho městě. „Byl jsem u toho a všechno jsem viděl,“ zdůrazňuje. „Když se dnes dívám na zprávy o válce na Ukrajině, spouští to ve mně prožitá traumata. Spolu s jinými uprchlíky z mého města nás válka psychicky zničila. A to, co se děje na Ukrajině, mi do puntíku připomíná, co se dělo v mém městě,“ vysvětluje mladý Syřan a dodává, že nechce, aby kdokoli jiný musel zažívat takovou hrůzu.

Válku na Ukrajině přirovnává k té v Sýrii také proto, že i v ní jde zejména o zabíjení civilistů. Není ale spokojen s tím, jak mezinárodní média odrážejí válečnou realitu. „Když ISIS vstoupil na území Palmýry, ruská vojenská letadla bombardovala civilisty, aby nás přinutili odejít,“ vzpomíná. „Médiím se ale nepodařilo přinést dost svědectví od civilistů – v té době se nemluvilo o tom, že syrský režim a ruské letectvo cílí zejména na místní obyvatelstvo.“

Dvojí metr

„Nejen Syřané, ale každý, kdo sleduje dnešní solidaritu Evropy s uprchlíky z Ukrajiny, cítí jako bodnutí do zad ten rozdíl v přístupu k migrantům. Uprchlíci ze zemí Blízkého a Středního východu utíkají před stejným násilím a ohrožením života, přitom je s nimi zacházeno velmi odlišně,“ říká Gruber. Na rozdíl od nich jsou běženci z Ukrajiny přijímáni v Evropě bez větších problémů.

V Izmiru nás převaděči posadili do člunu, ale už po pár minutách mu nešel motor. Udělali to jen tak, aby si vydělali, pak nás poslali zpátky.

The New Humanitarian píše, že 4,3 milionu ukrajinských uprchlíků, kteří požádali o azyl v zemích EU, bylo přivítáno s otevřenou náručí a velkou podporou. To je v ostrém kontrastu s 2,3 milionu migrantů a žadatelů o azyl ze zemí Středního východu, jižní Asie a Afriky, kteří od roku 2014 putovali do Evropy přes Středozemní moře a na starém kontinentě narazili na stále se zpřísňující migrační politiku.

Čtěte také: Útěk před smrtí za evropské ostnaté dráty: Marnost běženeckých osudů na ostrově Lesbos

„Zatímco vstřícná reakce na běžence z Ukrajiny dokazuje, že lidskost v Evropě existuje, Josoor spolu s dalšími organizacemi pokračuje ve shromažďování důkazů o brutálním porušování základních práv lidí prchajících přes evropské hranice – protože Evropa je rasistická,“ tvrdí Gruber.

I Hussein se svým nejstarším, v té době jen sedmiletým synem Abdulem, se v roce 2017 pokusil na nafukovací loďce překonat moře z Turecka do Řecka. Safa dodnes vzpomíná, jak moc se bála, že se její syn utopí.

„V Izmiru nás převaděči posadili do gumového člunu, ale už po pár minutách mu nešel motor. Udělali to jen tak, aby si vydělali, pak nás všechny poslali zpátky,“ říká dnes Hussein. Od té doby se už rodina do Evropy dostat nepokouší.

Když odcházím, Hussein se se mnou loučí se slovy, že pokud by zrovna neměl problém s kolenem, sám by se dnes přidal k ukrajinské armádě a šel bojovat proti Rusům.“

„Chci se pomstít za svou zemi,“ říká.

 Reportáž vznikla s podporou z prostředků Evropské komise.