Reportéři Voxpotu se při cestě přes palestinský Západní břeh setkali v Betlémě s českým konzulem Samirem Hazbunem. Ten jim popsal život Palestinců pod okupací i hněv, který je vede k odporu.
Samir Hazbun je křesťan, vystudoval pražskou Vysokou školu ekonomickou a rád si zajde na pivo. Občas přemýšlí o tom, že by se z palestinského Betléma nejraději sebral a vrátil se do Česka, kde mu nikdo nebude bránit ve svobodném pohybu a on se bude moct se ženou věnovat tomu, co má rád – tedy chodit do lesa na houby a na maliny.
Zároveň je to rodilý Palestinec, jehož popisem práce reprezentovat a šířit dobré jméno ČR v Palestině a napomáhat vzájemné spolupráci. Při našem rozhovoru se směje, že je hodný terorista, který chce mluvit o míru a spolupráci. Těžko bychom asi hledali člověka, který by mohl popsat nálady mezi Palestinci pro české publikum lépe než on.
Když se s ním procházíme Betlémem, všichni jej zdraví a oslovují titulem doktor. Není to tak ale prý vždy. „Lidé se občas smějí a ukazují na mě – to je ten Čech, ten člověk, který tu zastupuje Česko,“ popisuje Hazbun napjatou atmosféru v době, kdy Česko stojí jednoznačně za Izraelem. „S tím nic nenadělám, já jsem ochotný dělat vše, abych pomohl Česku,“ vysvětluje s tím, že když ministryně obrany Černochová prohlásila, že by mělo Česko vystoupit na podporu Izraele z OSN, měl dokonce telefonát od přátel, kteří se ptali, na čí straně vlastně je.
Bavili jsme se o pocitech Palestinců, desítkách let boje za svobodu i úrovni českých médií, když přijde na informování o izraelsko-palestinském konfliktu.
„Vím, co se říká v Česku. Potkávám se tu s českými turisty a povídáme si. Taky čtu každý den české noviny. Je to šíleně nízká úroveň a mě to děsně mrzí,“ vysvětluje konzul v rozhovoru s tím, že je těžké zbavit se pocitu, že česká média prostě o jedné straně konfliktu nechtějí informovat. V našem rozhovoru jsme se snažili zjistit, jak vypadá dnešní situace z pohledu Palestinců.
Samir Hazbun ukazuje Chrám narození páně v centru Betléma. Foto: Petr Chodura/Voxpot
Při útoku Hamásu bylo 7. října zabito přes 1200 Izraelců a další více než dvě stovky lidí stále drží únosci. V Gaze oběti za měsíc izraelského bombardování přesáhly deset tisíc lidí. Jak jsme se dostali do této situace?
To není úplně snadné pochopit. Můžeme ale začít tím, co si sám dobře pamatuji. Bylo to během první intifády, kdy se začalo mluvit o tom, že tajné služby Izraele pomáhají vzniknout organizaci Hamás. Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) vedená Jásirem Arafatem tenkrát byla velmi silná a stáli za ní prakticky všichni Palestinci. Izrael je ale chtěl rozdělit vznikem nové organizace, tak pomohl vzniku Hamásu.
To je poměrně známý příběh. Zároveň je to doba, kdy začala OOP s Izraelem intenzivně jednat o míru.
Jasně, vznikem Hamásu nic neskončilo, Palestinci tenkrát totiž byli poměrně jednotní. Přišla jednání o řešení konfliktu v Madridu v roce 1991, Deklarace principů v roce 1993, kdy Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) uznala existenci Izraele, Dohody z Osla byly podepsané v říjnu 1995. A hned v listopadu pak byl izraelským teroristou zabit premiér Jicchak Rabin, protože ty mírové smlouvy podepsal. Ukázalo se, že ne všichni v Izraeli chtějí mír.
Na obou stranách jsou radikálové, kteří ty druhé nesnáší. Ale my přece nemůžeme té menšině dovolit, ať změní život většině.
Vnímáte právě vznik Hamásu jako moment, od kterého se píše historie aktuálních událostí?
Za posledních 50 let nebyl mezi oběma stranami klid. Od chvíle, kdy Valné shromáždění OSN rozhodlo rezolucí 181 v roce 1947 o založení dvou států, tak zatím nic nepomohlo. Izrael si v následující válce zabral mnohem větší území, než jaké měl dostat. V červnu 1967 začala další válka, při které Izrael obsadil navíc ještě Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy. Rada bezpečnosti od té doby ve dvou rezolucích deklarovala, že má Izrael okupovaná území vrátit. Ani jedna rezoluce nebyla splněna. Přitom obě strany mají právo žít v klidu a míru. Proto izraelští občané mají vlastní stát. Stejně tak ho ale mají dostat i Palestinci. Proč neplníme tato rozhodnutí? Protože mezinárodní společenství není fér. Podívejme se například na Irák. Armády z celého světa se táhly na Blízký východ, aby vykopaly iráckou armádu z Kuvajtu. Rezoluce OSN se dají splnit. Ale proč jen u některých států, a na jiné platit nemusí? Tak to přece nemůže fungovat.
Takže to, co udělal Hamás, vnímáte primárně jako boj proti nespravedlnosti?
Palestinci žijící v 21. století nejsou ti samí Palestinci, kteří žili v roce 1948. Ani ti, kteří žili jako já v roce 1967. Všechno se posunulo. Tihle lidé objezdili celý svět. Když jsem studoval výpočetní techniku na VŠE, tak jsme tahali krabice na děrné štítky, abychom mohli něco spočítat. Teď uděláte všechno v telefonu. A v něm máte internet a tím pádem okamžitý přístup do celého světa. Mladí Palestinci vidí, jak tam lidé žijí, a chtějí tak žít taky. Tohle všechno vedlo k situaci, kdy Palestinci potřebovali jasně říct, že už chtějí svůj samostatný stát. Svět se rozhodl, že rezoluce z let 1948 nebo 1967 není potřeba naplnit, tak teď přišla radikální náboženská organizace, připravila si prostředky a začala s válkou.
Čtěte také: Rakety ze všech stran: Čekání Izraele, jestli se válka rozlije po regionu
Jenže teď to vypadá, že ta válka může znamenat spíš konec myšlenek na vlastní samostatný stát, než jejich naplnění…
Zlikvidovat Hamás není tak jednoduché. Četl jsem o zkušenostech Američanů a ostatních zemí v Iráku a Sýrii, když bojovali s Daeš (Islámský stát, pozn. red.). Ano, podařilo se jim zlikvidovat Daeš. Ty lidi můžete zlikvidovat. Ale dá se zlikvidovat jejich ideologie?
Když přestanou existovat jejich nositelé, tak kam se ta ideologie schová?
V palestinské historii sleduji následující. Když v lednu 1965 začal poprvé palestinský boj (první útok organizace Fatah na izraelskou infrastrukturu, pozn. red.), tak Palestinci hlásali, že chtějí osvobodit celou Palestinu. Nikdo je v té době neposlouchal. Zakládali různé organizace, začali unášet letadla, dělat útoky, včetně toho na mnichovské olympiádě. Ti lidé tenkrát měli za to, že nemají jiný způsob, jak přimět mezinárodní společenství, aby je poslouchalo.
Člověk má pocit, že sdělovací prostředky v Česku mají za cíl, aby Češi viděli jen jednu stranu, ne vyvážený pohled.
Jenže Fatah nikdy nedokázal zabít přes tisíc Izraelců.
Když dělám srovnání mezi Izraelem a Palestinou, tak palestinský hrubý domácí produkt je 6 miliard, izraelský vedle toho 126 miliard. Izrael má více než dvacetkrát větší HDP. Tady na Západním břehu žijí asi čtyři miliony lidí a v Gaze další dva miliony. Izrael je technologicky i zemědělsky rozvinutý stát. My bychom spolu mohli spolupracovat, ale ty možnosti tu vážně nejsou, zvlášť po posledních volbách v Izraeli, kdy tam pravičáci jako Ben Gvir nebo Smotrič chtěli ovládnout celou zemi. Jenže násilím se nedá nic kontrolovat, násilí není řešení, ale znak slabosti. Nemůžu ho používat proti straně, se kterou mám jiný názor.
Lidé v sobě prostě mají hněv
Jestli je násilí znakem slabosti, tak co říkají útoky ze 7. října o těch často poměrně mladých lidech, kteří to provedli, a o celé jejich generaci?
Ta nová palestinská generace je první, ze které opravdu hodně lidí studovalo v cizině. V USA, Evropě, všude po světě. Ti lidé viděli svět, poznali spravedlnost. Pak přišli sem a ke každému pohybu potřebují povolení. Možnost cestování je omezená. Všechno je omezené. Jak tu budou žít, když doteď žili svobodně ve světě? Nová generace tak zároveň moc nesouhlasí s Palestinskou národní správou (PNS).
Je málo radikální?
Ne, spíš je málo progresivní. Je to stará generace, kterou je třeba vyměnit a stvořit nový systém řízení. Sledoval jsem v květnu 2021 případ, kdy osadníci chtěli ve čtvrti Sheikh Jarrah ve východním Jeruzalémě zkonfiskovat palestinské byty. Tři mladí Palestinci, kteří vystudovali v USA, se tomu postavili a dotáhli případ až k OSN. To se Palestinské národní správě nikdy nepodařilo. Tito lidé dokázali zmobilizovat svět. Druhý příklad se stal loni v květnu, když Izraelci zabili novinářku Širín abú Akleh. Americkou občanku pocházející z Jeruzaléma. Palestinská národní správa nemá vliv v Jeruzalémě, ale když abú Akleh pohřbívali, přišly desítky tisíc lidí a Izrael musel mobilizovat policii a armádu. Proč? Protože to svolali mladí lidé, kteří nečekali na žádné instrukce.
Takže říkáte, že současné události jsou inspirované víc touhou mladých lidé po svobodě než islámskými fundamentalisty, jak o tom mluví Izrael?
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
