Zbraně jsou pomocníkem diplomacie. Ohroženým zemím Česko nabízí cestu z lesa, říká diplomat

Menší země sousedící s Čínou a Ruskem si často nemůžou dovolit reagovat na kroky svých sousedů příliš ostře. Proto je třeba číst jemnější náznaky v jejich chování. Mezi ty často patří, že od nás chtějí kupovat zbraně, aby se měly čím bránit proti případné agresi. Česko v tom má podle nejvyššího českého diplomata věnujícího se státům Asie a Pacifiku velký potenciál.

„Můžeme sice mít velké řeči, ale když pak nemáme nikoho, kdo to dodá, tak to je hloupost. V našem případě máme výhodu, že naše firmy jsou schopné, ochotné a odhodlané do toho jít a tohle naplnit,“ vysvětluje, proč byli na asijské cestě premiéra Fialy hojně zastoupeni právě zbrojaři. Poptávka po českých zbraních je podle něj cítit i od režimů, u kterých by se mohla zdát nečekaná.

„Když jsme s nimi za zavřenými dveřmi, tak nám i státy, kde vládnou komunistické strany, řeknou, že od nás chtějí nabídku,“ říká Libřický, který za sebou má kromě třiceti let na odboru Asie a Pacifiku i diplomatické mise v Addis Abebě, Manile nebo Madridu.

Předností české diplomacie se podle něj v poslední době ukazuje mnohem víc. „V Africe i Asii teď nabízíme to, že můžeme sehrát roli frontmana celého západního společenství,“ vysvětluje Libřický možnou roli České republiky, která podle něj může těžit z absence koloniální minulosti i skutečnosti, že byla jako země východního bloku napadena Moskvou.

Bavili jsme se ale také o pravděpodobnosti čínského útoku na Tchaj-wan, o reálném odhodlání Západu jít ostrovu na pomoc nebo o tom, kdy žádají českou diplomacii spojenci o laskavosti.

Čtěte také: Do světa se vrací geopolitika, v diplomacii se Česko dostává do vyšší ligy, tvrdí náměstek Marian

Stále častěji u nás zaznívá otázka, jestli po ruské invazi na Ukrajinu přijde něco podobného i z čínské strany na Tchaj-wan. Jaké by to na nás mělo dopady?

Velké. Hovoří se o roce 2027, kdy má být Čína podle svých deklarací připravena na válku. Někdo říká rok 2030. Jsou různé spekulace o tom, jakou formu by to mělo mít – jestli půjde přímo o útok na Tchaj-wan, nebo o blokádu. Blokádě nahrává fakt, že Čína by byla sama proti sobě, kdyby zničila infrastrukturu, která je na Tchaj-wanu, včetně „polovodičového deštníku“, který Tchaj-wan používá jako svou ochranu (Tchaj-wan je největším světovým výrobcem polovodičových čipů, v těch nejpokročilejších vyrábí dokonce přes 90 procent, pozn. red.). S tím souvisí, že kdyby tohle bylo zničeno nebo kdyby byly přetrhány ty řetězce, tak odhady hovoří o poklesu světového HDP až o 19 procent. Takže to je to, čím se Tchaj-wan brání. Ten dopad by to prostě mělo obrovský.

Trpěla by tím i Čína? 

Samozřejmě, že by tím trpěla i Čína. U ní si ale umím představit, že když jde o nějakou pozici, tak je ochotná trpět. Uvažuje totiž v delších cyklech, než jsou ty naše. Nejen v rámci společenské, filosofické a kulturní oblasti, ale i v té kratší volební. Ale zase jsou lidé, kteří si myslí, že právě proto, že by to Čínu bolelo, tak preferuje najít mírové řešení. Mírové řešení tchajwanské otázky, které bude vyhovovat oběma stranám, my samozřejmě vítáme jako suverénní rozhodnutí tamních lidí.

Čína na nás sice je stále závislá, ale ne absolutně. Kdybychom my vypadli, tak se její prosperita sice sníží, ale může si najít alternativu.

Když jsem před invazí na Ukrajinu přemýšlel nad tím, jestli k ní dojde, argumentem pro bylo, že v lepší pozici Rusko už dlouho nebude. Evropa na něm stále byla poměrně závislá v dodávkách ropy a plynu, Ukrajina nebyla dostatečně vyzbrojená a integrovaná do NATO, Rusko mělo obrovské valutové zásoby. Proto invaze nepřišla dřív a proto by bylo těžké ji podniknout později. Nedostáváme Čínu naší snahou diverzifikovat, zbavit se závislosti, embargem na vývoz pokročilých čipů do země i dalšími opatřeními do podobné pozice, kdy si vlastně brzy řekne, že už v lepší pozici pro podobnou akci nebude a invazi urychlí?

Když se na to podíváme zjednodušeně, tak ano. Současně v tom vidím předpoklad, že my jsme stále to epicentrum světového dění. To už dávno neplatí. Stejně jako my máme nečínské alternativy spolupráce, tak ve světě to taky není tak, že by všechny země chtěly spolupracovat jen s námi. Čína je na tom podobně, ona na nás sice je stále závislá, ale ne absolutně. Kdybychom my vypadli, tak se její prosperita sice sníží, ale může si najít alternativu. Proto se taky snaží spolupracovat s globálním Jihem a nás taky trochu izolovat.

Umět číst signály

Když jsme u globálního Jihu, tak vy jste dříve byl velvyslancem v Addis Abebě. Jaký je rozdíl mezi tím dělat diplomaticky Afriku, ve které jsou země spíše v pozici přesvědčovaných, aby se přidali k jednomu nebo druhému bloku, a tím, když se řeší místo, které se snaží stát centrem světového dění?

Ono je to dost podobné, Asii nejde zúžit pouze na Čínu. Okolo jsou sousední státy, které řeší úplně stejné problémy, jako Afrika. Narážíme na to, že jako kulturní Západ i jako Evropská unie, a jindy zase jako my sami na národní úrovni, nenasloucháme jejich potřebám a tomu, co je trápí. Nezohledňujeme to v tom, co děláme. Tohle Čína dělá lépe. V okolí Číny máme země, se kterými musíme jednat, přesvědčovat je a dávat jim důvody, ať jdou s námi.

Některé země nemají ve svém politickém a kulturním DNA explicitně se projevit. Odmítají být součástí hry, kterou vnímají jako boj o moc mezi Spojenými státy a Čínou.

O tom je národní i unijní indopacifická strategie. Nepovažuji ji za nástroj k vyvažování Číny, ale k hledání cest pro spolupráci s dalšími partnery. S tím jde ruku v ruce diverzifikace, protože se stane, že nebudeme závislí na jednom zdroji, ale budeme mít partnerů víc. Ona i pandemie covidu ukázala, že v Asii nejsme dostatečně přítomní a musíme si tam vytvořit regionální huby. A v té Africe je to podobné.

Takže co děláme špatně?

Často jsme zahledění sami do sebe a myslíme si, že někteří partneři pro nás nejsou dost dobří. Stačí se podívat, jaká je frekvence návštěv evropských předních politiků nejen z institucí, ale i těch předních států do některých zemí Asie nebo Afriky. V minulosti třeba pro Afriku platilo, že vysoká představitelka pro zahraniční politiku do subsaharské Afriky nejezdila. Jezdil tam komisař pro rozvojovou spolupráci. Což z mého pohledu nebyl signál, že jim nabízíme partnerství. Rozvojová spolupráce prostě znamená, že to je to vztah donor versus příjemce.

Oni neradi ztrácí tvář. I když se smějí víc než my na Západě a vypadají, že nic není problém, tak jim musíme stejně projevovat respekt. Je potřeba s nimi jednat na politické úrovni, protože pak nás najednou vnímají mnohem lépe. Je lidskou přirozeností jak v Asii, tak i v Africe, že každý z politických lídrů půjde k tomu, kdo se k němu chová s úctou jako kamarád, než k někomu, kdo mu jen posílá nižší úředníky, jako jsou velvyslanci, aby jej neustále kritizovali. Takoví lídři pak dají přednost tomu, kdo je poplácává po ramenou. Proto bychom měli najít taky trochu jiný přístup.

Jak moc se Číně daří zlepšovat vztahy se svými sousedy? Když jsem byl letos v Kazachstánu a Kyrgyzstánu, bylo vidět, že vztahy ve Střední Asii jsou na vysoké úrovni sice dobré, ale mezi běžnými lidmi panuje z Číny strach.

Ona si většina těch zemí v okolí uvědomuje svoji závislost na Číně. Třeba v případě ruské agrese taky nemůžeme čekat tak expresivní reakci od ruských sousedů, jakou si můžeme dovolit tady v Evropě. Musíme se snažit číst jemnější signály. Třeba s kým a co konkrétně dělají. Dívat se, které země jim dodávají třeba obranné prostředky. Tam jasně vidíme, že nechtějí být závislé jen na Rusku a na Číně. Snaží se diverzifikovat a zajistit si zásobování zbraněmi ze Západu. Někdy jsou k tomu prostě donucené. Některé země nemají ve svém politickém a kulturním DNA, což platí často pro Afriku, se explicitně projevit. Odmítají být součástí hry, kterou vnímají jako boj o moc mezi Spojenými státy a Čínou. Takže první projevy jsou občas měkké, nevýrazné, neutrální, někdo tomu říká žvatlavé. Ale je třeba se s nimi bavit za zavřenými dveřmi, zjistit jejich potřeby a s tím nějak pracovat.

Takže naší ideální rolí je být tam jako země, která obchází, naslouchá a zjišťuje, co nejlepšího by se dalo udělat?

My tam můžeme být jako ti, kdo jim v těžké chvíli nabídne cestu z lesa. Když si vyberou naše řešení, tak není ani čínské, ani americké.

Diplomacie zbraněmi

Jak se to v praxi projevuje v tom, co teď děláme?

Stačí se podívat na nedávnou cestu premiéra po čtyřech zemích Jihovýchodní Asie a dvou Střední Asie. Vidíme tam, kdo premiéra doprovázel. Jedním z velkých témat byla spolupráce v obranném průmyslu. To jsou věci, o kterých se bavíme s různými partnery. Je tam ale potřeba mít zároveň podporu ze strany firem. Můžeme mít velké řeči, ale když pak nemáme nikoho, kdo to vykoná, tak to je hloupost. V našem případě máme výhodu, že máme firmy, které jsou schopné, ochotné a odhodlané do toho jít a tohle naplnit.

Když se bavíme o obranném průmyslu jako pomocníku diplomacie, jak moc jej tak vnímáte? Hraje tam zásadní roli?

Je to zásadní z toho důvodu, že spousta těchto zemí má výbavu ruské nebo sovětské provenience. To, co nabízíme, není pouhá obměna, ale je to transformace z východních standardů na západní standardy, které umožňují mnohem větší interoperabilitu. Ty země samozřejmě nechtějí být závislé na svém potenciálním nepříteli nebo na nepříteli svého nepřítele.

Každý chceme samozřejmě vyhrát ty kontrakty, nicméně všichni jsme raději, když to získá někdo jiný z našeho společenství, než aby to byla Čína nebo Rusko.

Rusko o něčem podobném mluvilo jako o politice zadržování. Často jsme od jeho představitelů slyšeli, že zemi Západ obkličuje svými partnerskými zeměmi, kam navíc dodává zbraně a další technologie, a ono tam tím pádem ztrácí vliv. Vladimir Putin v tom dokonce viděl začátek potenciálního rozpadu země, kdyby to mělo pokračovat. Vnímá to Čína stejně, nebo je v tom mnohem sebevědomější?

Čína proti tomu samozřejmě také protestuje. Říká, že mnohé z těch kroků mají za cíl právě její zadržování. Jenže Spojené státy i EU to popírají. Například unijní pacifická strategie je inkluzivní, Čína je v ní zahrnuta. Není to o tom, že bychom bránili rozvoji Číny, je to soubor hodnot a zájmů ve směřování světového modelu.

Jak se tohle komunikuje s Čínou, když ona řekne, že my provádíme politiku zadržování a poštváváme země v bezprostředním okolí proti ní – tak jak se jí vysvětluje, že to není proti ní?

Tak oni jsou samozřejmě podezíraví, a ne nutně nám věří. To je ale naprosto v pořádku, protože my bychom na jejich místě byli taky podezíraví a potřebovali bychom potvrzení a záruky toho, že to je opravdu tak, jak říkají. Tady se ale stačí na celou situaci podívat třeba ze strany Spojených států, kde je vidět snaha o management toho vztahu. Byl tam ministr zahraničních věcí, ministryně financí, zvláštní vyslanec pro klima, to jsou všechno jednoznačné signály a snahy s Čínou komunikovat. Evropská unie má ty kanály nastaveny průběžně, teď se třeba připravuje summit EU a Číny.

I komunisté od nás chtějí nabídky

Nakolik v té snaze posílit vztahy se zeměmi v okolí Číny probíhá koordinace na úrovni EU a spojenců? Je to tak, že si země rozdělíme a rozdáme si konkrétní průmyslová odvětví ve stylu: „Vy jste silní ve zbraních, tak vám dohodíme tady v té zemi dovoz zbraní, a my uděláme zase tohle a tohle…“