„Čína je skutečný nemocný muž Asie,” stálo na začátku února v titulku článku amerického deníku Wall Street Journal, který se věnoval potenciálně zhoubnému dopadu epidemie koronaviru na čínskou ekonomiku. V článku se psalo také o ohrožení snah prezidenta Si Ťin-pchinga završit cestu své země ke statusu globální velmoci. Text v Číně vyvolal pobouření a ve výsledku se stal i důvodem k vyhoštění dvou novinářů. Co můžeme vyčíst z nečekaně ostré reakce na jeden novinový článek?
Jen v málo zemích najdeme tak silné přesvědčení jako v Číně, že slabé národy jsou odsouzeny k zániku. Sociální darwinismus stál u samého vzniku čínské národní identity a obraz Číny jako „nemocného muže“ se dnes neobjevuje poprvé.
Do obecného povědomí jej už v 19. století zasadil paradoxně jeden z otců čínského národního hnutí, Liang Čchi-čchao. Mluvil přitom o úpadku poslední čínské dynastie Čching, po které se země stala snadnou kořistí pro západní velmoci a Japonsko. Dodnes čínská propaganda k vyvolání nacionalistických vášní používá motiv „století ponížení” (1839 – 1945). „Kdo nestíhá, nepřežije,” zní historická lekce, kterou se čínské děti dočtou dokonce i v učebnicích dějepisu.
Jenže dnešní Čína v čele s prezidentem Si Ťin-pchingem sama sebe nevnímá jako upadající velmoc. Právě naopak – považuje se za dynamickou sílu na domácí i mezinárodní scéně. Epidemie koronaviru sice zpočátku přinášela předpovědi drastických dopadů na čínský režim, ale ve výsledku jen posílila některé aspekty Si Ťin-pchingovy vlády. Komunistická strana díky ní získala legitimizační zkušenosti „lidové války“, posílila propagandu o nadřazenosti vlastního autokratického modelu a dostala příležitost vyzkoušet si kontrolu nad tím, jak se ve světě o Číně mluví.
Bruce Lee ve filmu Fist of Fury s nápisem “chorý muž Asie”, s kterým ho provokovali japonští zápasníci. Poté, co zápasníky porazí v boji, nápis roztrhá a přinutí je ho sníst.
Zrozeni a obrozeni ve válce
Pro současnou generaci čínských lídrů kolem Si Ťin-pchinga představuje vítězství nad koronavirem „bojovou zkušenost“, která jí dosud chyběla. Motiv neustálého boje je přítomný v samé DNA čínské komunistické strany. Stojí za ním jednak marxistická dialektika neustálých protikladů a třídního boje jako hybatele dějin, ale také osobitá historická zkušenost strany, která formující část své historie prožila jako guerillová organizace.
Ostrou rétoriku boje proti japonským okupantům, imperialistům a revizionistům nahradil po začátku rozsáhlých ekonomických reforem koncem 70. let o poznání střídmější boj za dosažení prosperity. I když propaganda plná válečných metafor nadále opakovala hesla o vybojování rozhodujících bitev na cestě k bohatství, bojová mobilizace začala upadat.
Ekonomika sice dosahovala ohromujícího růstu, strana přeorientovaná na honbu za ziskem však postupně ztrácela komunistickou ideologií kované pravověrce. Zaměření na hospodářský vzestup postupně odhalilo všudypřítomnou korupci a oslabilo moc stranického ústředí. Svého vrcholu tyto trendy dosáhly v prvním desetiletí nového milénia pod taktovkou prezidenta Chu Ťin-tchaa a premiéra Wen Ťia-paa (2003-2013).
Jedním z nejviditelnějších cílů Si Ťin-pchinga po získání křesla generálního tajemníka komunistické strany v roce 2012 bylo oživit ztracený revoluční étos. Si rozpoutal nejdravější protikorupční kampaň v historii a po celé zemi se rozjely obávané vyšetřovací týmy stranické disciplinární komise, které fungovaly prakticky mimo zákon.
Mnozí z odhalených aparátčíků raději zvolili smrt před potupou a dlouhým vězením, což vedlo k morbidnímu fenoménu„skákajících úředníků”, kteří páchali sebevraždu skokem z okna. Počet potrestaných v protikorupčních čistkách přesáhl milion a ne náhodou se mezi nimi objevili i prezidentovi hlavní vnitrostraničtí protivníci. Si Ťin-pching si tak postupně dokázal vybudovat pozici, jakou neměl kromě Mao Ce-tunga žádný z jeho předchůdců.
Hlavním propagandistickým heslem se pro nového vůdce stala výzva „nezapomínat na počáteční odhodlání a pamatovat na misi“. Potvrzení legitimity našel Si v návratu k idealizovanému obrazu strany zrozené ve víru války pod rozhodným Maovým vedením. „Lidová válka“ proti koronaviru poskytla možnost proměnit bojovou rétoriku v realitu. V této válce došlo k vojenské mobilizaci populace, vytvoření frontové linie ve Wu-chanu a k postupnému obležení a zničení „ďábla“ nákazy.
“Ať stranická vlajka vlaje vysoko na první frontě boje proti proti epidemii.” Zdroj: Xinhua.
A protože každá válka musí mít svého velitele, Si Ťin-pching od stranické propagandy obdržel titul „lidového vůdce“ dříve vyhrazený pouze pro Mao Ce-tunga. Si tak symbolicky dosáhl piedestalu legendárního otce-zakladatele a vydobyl si nesmazatelné místo v komunistické mytologii. Stejně jako vítězství v revoluční válce vedlo k budování „nové Číny“ po roce 1949, má nyní Si volné ruce budovat Čínu v „nové éře“, jejíž začátek oznámil už stranický sjezd v roce 2017.
Lidový vůdce Si Ťin-pching. Zdroj: Xinhua.
Nejlepší model
Filozofie čínské komunistické strany měla od dob Teng Siao-pchinga, který který formoval čínskou politiku od konce 70. let prakticky až do své smrti v roce 1997, značně pragmatický nádech. Jak slavně pravil otec programu „reforem a otevření se světu“, „nezáleží na tom, jestli je kočka černá nebo bílá, důležité je, aby chytala myši“. Vývoj čínského systému byl přes metaforu cesty (po válce dalšího silného motivu v jazyce čínské komunistické strany) popisován jako neustálé hledání nejlepšího možného systému.
I když mocenský monopol nebyl až na pár ojedinělých náznaků stranou nikdy zpochybněn, Čína se měla učit od jiných zemí včetně těch západních. Ekonomický úspěch Číny byl v mnohém postaven právě na šikovném replikování zahraničních zkušeností v čínském kontextu. Za Si Ťin-pchinga ale Čína ztratila ochotu se od kohokoli učit.
Jednou z neustále omílaných formulí nové éry jsou takzvané čtyři sebedůvěry. Číňané podle nich mají důvěřovat správnosti zvolené cesty, politického a společenského systému, teorie, na kterém stojí, a čínské kultury. Komunistická strana je prostě přesvědčená o tom, že našla ten nejlepší možný model pro správu miliardové země, a jeho správnost potvrdil právě test v podobě koronaviru.
Zatímco na začátku epidemie věnoval svět pozornost především přešlapům komunistické strany, propagandistická mašinerie vyzdvihovala efektivitu následné reakce. Stavba nemocnic v rozmezí několika dnů, krutá, leč účinná karanténní opatření a masivní zapojení milionů komunitních pracovníků sloužily jako doklad unikátní schopnosti „koncentrované síly dělat velké věci“.
To vše podle stranických propagandistů ukázalo nadřazenost čínského systému, pramenící především z vedení komunistické strany s jejím „jádrem“, prezidentem Si Ťin-pchingem. Epidemie navíc poskytla dokonalou možnost legitimizovat další systémy společenské kontroly za využití moderních technologií, které zemi posunuly blíž k uskutečnění digitálního leninismu.
Rozšíření epidemie do celého světa a neschopnost některých západních demokracií adekvátně reagovat přilila propagandě další vodu na mlýn. Pro Čínu se naskytla možnost prezentovat svou zkušenost jako model pro ostatní země, čehož také patřičně využila: čínští lékaři vyslaní do Itálie kárali své italské protějšky, že se nic nenaučili z čínské zkušenosti. Dokonalý obrat tak byl dovršen a z žáka se stal učitel.
Scény z výstavby nemocnice Chuo-šen-šan ve Wu-chanu. Zdroj: China Daily HK.
„Diskursivní moc“
Sebevědomé vystupování Číny v zahraniční politice samozřejmě nepřišlo teprve s koronavirem, přesto však pandemie představuje zlomový okamžik. I v oblasti zahraničněpolitické strategie se Si Ťin-pching odklonil od Teng Siao-pchinga, který prosazoval, že se Čína musí držet v ústraní a šetřit sílu. To v praxi znamenalo pasivní politiku zaměřenou na dosažení hospodářských cílů.
Naopak podle nového vůdce má Čína vystupovat jako lídr v centru světového dění, jehož ostatní země následují. Tyto ambice nejlépe ilustruje masivní projekt Nové hedvábné stezky, který má posílit politickou a ekonomickou pozici země tím, že propojí celé kontinenty infrastrukturou financovanou z Pekingu a přesune tak těžiště mezinárodní politiky ze západu na východ.
Si Ťin-pching si ale uvědomuje, že ekonomická síla ani vojenská moc nestačí ke skutečnému posílení globální pozice, pokud Čína bude nadále postrádat to, čemu čínští propagandisté říkají „diskursivní moc“. Jejím základem je schopnost vytvářet a ovlivňovat globální veřejné mínění skrze přitažlivé zprostředkování čínské perspektivy na zásadní události.
Od samotného počátku současné krize se stalo vyprávění „čínského příběhu“ o reakci na epidemii hlavní úlohou čínské propagandy. Přitom došlo k bezprecedentní mobilizaci léta budovaných nástrojů pro vedení propagandy v zahraniční, jež se nejvýrazněji projevila na sociálních sítích. Například Twitter v krátké době zaznamenal nevídaný nárůst počtu i aktivity oficiálních účtů čínských diplomatů.
Velkou částí obsahu byla takzvaná „pozitivní energie“, tedy vytváření dojmu, že čínská opatření jsou správná a efektivní. Tento veskrze defenzivní typ propagandy byl nově doplněn snahou změnit průběh epidemie šířením dezinformací o jejím původu. Úspěch propagandistické ofenzívy dokazuje to, že z původce světové katastrofy se v očích mnohých stala Čína zachráncem (čínské propagandě v době koronaviru jsme se komplexněji věnovali zde).
Výzvy přetrvávají
Přestože se mu zatím dařilo využít epidemii koronaviru ve svůj prospěch, Si Ťin-pching ještě zdaleka nemá vyhráno. Nad Čínou se vznáší obavy z druhé vlny epidemie a čínskou ekonomiku může tvrdě zasáhnout zpomalení světové ekonomiky nebo její pád do recese. Globální propaganda a roušková diplomacie se navíc může obrátit proti Číně, jak už naznačila nezvykle tvrdá reakce Evropské unie, která obvinila Peking z vedení války narativů.
Čína brzy zjistí, že globální lídrovství vyžaduje také ochotu financovat stabilitu globálního politického systému, což nemusí nutně přinášet bezprostřední zisk pro zemi samotnou. Otázkou je, jestli se Peking bude schopen a ochoten této úlohy zhostit. První zkouškou může být vývoj v případě, že nastoupí globální recese a země zadlužené v rámci projektu Nové hedvábné stezky nebudou schopné splatit Číně dluhy.
Přesto však z dnešního pohledu není možné vnímat epidemii koronaviru jinak než jako impulz posouvající Čínu pod nezpochybnitelným vedením prezidenta Si Ťin-pchinga blíž k jejím cílům. Kdyby komunisté věřili na prozřetelnost, museli by to považovat za její promyšlený zásah.
Podívejte se na naši aktuální reportáž ze stavby Nové hedvábné stezky.
