Kniha Země nomádů zavádí čtenáře mezi Američany žijící v karavanech. Romantické zpívání uprostřed pouští střídá úmorná a špatně placená práce na sklizních či v Amazonu. Mají nás tito novodobí psanci inspirovat, vzbuzovat v nás lítost, nebo tak trochu obojí? Knižní předloha na tuto otázku odpovídá plastičtěji než stejnojmenný oscarový snímek.
Americká novinářka Jessica Bruder v Zemi nomádů popisuje příběh lidí, kteří se vzdali trvalého bydlení, přestěhovali se do obytných vozů, brázdí Ameriku. Přivydělávají si v sezonních zaměstnáních ve skladech či na sklizních a navazují nerozlučná přátelství na nomádských srazech. S překladem knihy sepsané mezi lety 2014 a 2016 a prvně vydané v roce 2017 letos přišlo nakladatelství Absynt ve své edici Prokletí reportéři. Světový bestseller se stal předlohou stejnojmenného filmu z roku 2020, který byl o rok později oceněn hned třemi Oscary.
Pro pochopení příběhu nomádů je klíčová následující otázka, kterou si čtenář, divák, ale i autorka knihy a její protagonisté opakovaně kladou. Jsou nomádi svobodomyslní cestovatelé, nebo v podstatě bezdomovci, které do přívěsů vyhnaly dluhy a nedostupné bydlení?
Nomádi ilustrují, jak málo lidem stačí, aby vypadli ze zajištěné společnosti: dluhy, krize, rozvod, nemoc, vyhazov nebo jenom stáří.
Jak autorka odhaluje, pro většinu nomádů je důležité svůj úděl vykreslovat jako vědomou volbu. V obytňáku žijí z vlastního rozhodnutí, protože odmítají konzumní, zkorumpovanou společnost. Jsou nezávislí, svobodní, pospolití, vynalézaví, zcestovalí. Když mají problém u některého ze svých krátkodobých zaměstnavatelů, jsou nabádáni, aby nekňourali, ale raději „změnili postoj, nenechali se rozhodit“, podívali se do svého nitra, brali práci jenom jako zastávku na dlouhé cestě. Podle autorky pak toto pozitivní rámování přejímá i většina novinářů, zejména pokud mají na zpracování fenoménu nomádství jedno odpoledne.
Jessica Bruder naopak s nomády strávila tři roky, sama řídila a obývala obytný vůz a nechala se zaměstnat v Amazonu i na řepné brigádě. Osvobozena od novinářských zkratek i sebezáchovné potřeby vyprávět nomádský příběh v pozitivních barvách pak tento fenomén dokáže popsat s většími nuancemi. Ukazuje nám, že byť jsou „svobodomyslné“ postoje nomádů autentické, jejich vzrůstající počet v USA zároveň nelze osvobodit od kontextu nerovností, zadlužení a nedostupného bydlení.
Čtěte také: Na návštěvě v distribučním centru: Amazon umí kapitalismus nejlíp
Z této perspektivy již příběh nomádů příliš lákavě nezní. Typické hrdince knihy Země nomádů je okolo šedesáti, během krize konce nultých let přišla o práci a na krku jí zůstaly dluhy z hypotéky na dům, který po splasknutí hypoteční bubliny ztratil polovinu ceny. A tak si žena koupila obytný vůz, rozprodala zbývající majetek a vydala se na cestu. Vedle inspirativních nomádských srazů uprostřed pouští tráví čas úmornou dřinou, kde si mnohdy užene pracovní úraz. Sužuje jí také vyhlídka nejisté budoucnosti: Co bude dělat, až ještě více zestárne a nebude schopná pracovat?
Nomádi nezřídka pocházejí ze střední třídy. V karavanech žijí univerzitní profesoři, vyšší manažeři z McDonaldu, pošťáci, zaměstnanci továren, které výrobu přesunuly mimo USA. Ilustrují, jak málo lidem stačí, aby vypadli ze zajištěné společnosti: dluhy, krize, rozvod, nemoc, vyhazov nebo jenom stáří. Ač se Jessica Bruder během své cesty setkala s nomády všech věkových kategorií, většina jejích protagonistů se narodila v 60. letech či dříve. Státem garantovaný důchod jim totiž k přežití absolutně nestačí.
Péče o zaměstnance? Analgetika zdarma
Důraz na pozitivní myšlení, vychvalování postarších nomádů jako těch, kteří „umí vzít za práci a nestěžují si“, i krátkodobost zaměstnání firmám umožňuje se o nomády příliš nestarat či je přímo zneužívat. „Tábodříči“ často pracují za nižší než minimální mzdu, nemají dovolenou, pojištění či pevně ohraničenou pracovní dobu. Zatímco dříve firmy pro své zaměstnance stavěly i samostatná města s dostupným ubytováním (například zaniklé město Empire v Nevadě), ve skladech Amazonu jsou vrcholným projevem starosti o lidi automaty na léky proti bolesti zdarma.
Mezi romantikou a prekarizací kniha balancuje vydařeněji než film, který často sklouzává k té idealizovanější představě.
Amazon, který nomády zaměstnává v rámci speciálního programu CamperForce, hraje v jejich příběhu ústřední roli. Do okolí jeho skladů se tisíce tábodříčů sjíždějí každý podzim, aby pomohli balit vánoční dárky. Již v polovině desátých let, kdy kniha vznikla, se práce v Amazonu vyznačovala digitálním dohledem a fyzicky velmi náročnou prací, kdy zaměstnanci denně nachodili i dvě desítky kilometrů a udělali stovky dřepů. Příklad Amazonu zároveň v knize ukazuje na určitý paradox: Svobodomyslní, nematerialističtí nomádi jsou kvůli přežití nuceni čas od času pracovat pro jednoho z nejbohatších mužů světa. A zpracovávat hromady zboží, které se za několik měsíců vyhodí.
„V tomhle skladu není jediná věc, která by za něco stála. Jsou to jenom prostředky jak z lidí vytáhnout peníze a zotročit je. A těm nezbývá než dále dělat, co je nebaví, aby měli z čeho splácet dluhy. Je to tady totálně deprimující,“ popisuje práci v Amazonu Linda, hlavní hrdinka Země nomádů. Na konci knihy si pak koupí pozemek na jihu Arizony, kde si chce postavit zcela soběstačný zemědům, který nebude produkovat žádný odpad.
Čtěte také: Fotbalová, ale i jiné exotické války „polského Hemingwaye“ Ryszarda Kapuścińského
Pozitivní myšlení, nebo odpor?
Země nomádů je příběhem lidí, kteří dále nechtějí být zotročováni svými dluhy, platit vzrůstající nájmy a nakupovat zboží, které nepotřebují. V jejich životě se práce v Amazonu střídá s výlety do Grand Canyonu, workshopy o udržitelnosti, zpíváním u ohně či společným vařením obědů. Na první pohled tak jejich život působí inspirativně, komunitně, svobodně a romanticky, přesně, jak jej často prezentují.
Přesto je vzrůstající počet lidí žijících v karavanech nutno chápat zejména jako negativní symptom vývoje americké společnosti, jejích vzrůstajících nerovností, dluhů, nedostatečných důchodů.
Jessica Bruder odvedla v mapování fenoménu nomádů skvělou práci. Mezi romantikou a prekarizací kniha balancuje vydařeněji než film, který častěji sklouzává k té idealizovanější představě. Pro ostatní novináře je Země nomádů inspirativním příkladem jak v reportážích rozplést, co je nouze, co je ctnost a co je tak trochu obojí.
Podobně nejednoznačné příklady totiž přibývají i v Česku. Třeba – je popularita minidomů mezi mileniály trend, nebo problém vycházející z nedostupného bydlení? A není ochota „vzít za práci a nestěžovat si“ někdy spíše na škodu? Zkrátka, existuje na sociální problémy i jiné řešení než odchod zcela mimo systém?
Jessica Bruder: Země nomádů; přeložili Roman Jakubčík a Alena Snelling; nakladatelství Absynt, edice Prokletí reportéři, 344 stran, 2021
