Ve věku 100 let zemřel bývalý americký prezident Jimmy Carter. Lidsky oblíbený, ale politicky rozporuplný státník umetl cestu současné Americe.
Vítězství Jimmyho Cartera v amerických prezidentských volbách působilo jako zjevení. Po traumatu aféry Watergate a ostudném odstoupení Richarda Nixona přicházel do Washingtonu rozporuplný outsider.
Carter byl drobný slušňák, pěstitel arašídů, guvernér a jeden z posledních demokratů, který i poté, co jeho strana vzala za svůj boj za občanská práva, slavil volební úspěchy na americkém Jihu.
Po turbulentních kontrakulturních 60. letech mířil do Bílého domu politik, který během nominačního sjezdu citoval Boba Dylana a dával rozhovory časopisům jako Playboy. Právě to ho už během kampaně přivedlo do potíží a poukázalo na jednu z jeho největších slabin: přílišnou upřímnost.
Bob Dylan on Jimmy Carter pic.twitter.com/Hhcjp9g4lE
— Matt Steichen (@Matt_Stike) December 29, 2024
„Na spoustu žen jsem se díval s chtíčem. Mnohokrát jsem se ve svém srdci dopustil cizoložství,“ přiznal Carter otevřeně novináři Robertu Scheerovi. Zvládl tím paradoxně popudit jak mnohé liberály, tak konzervativce – jedněm přišel výrok příliš sešněrovaný, jedněm volnomyšlenkářský. Celá kauza mu málem prohrála volby.
Blbá nálada
S podobnými obtížemi se ale potýkal i v Bílém domě. Mnoho Američanů má jeho úřadování spojeno především s nechvalně proslulým televizním proslovem z léta roku 1979.
Projev spílal Spojeným státům za konzumerismus, špatnou náladu a krizi národního sebevědomí. Tváří v tvář energetické krizi v něm také Carter volal po jednotném boji za energetickou soběstačnost USA.
Carter se v proslovu snažil i optimisticky apelovat za morální obrodu a znovunalezení ztraceného sebevědomí. Po jeho všeobecně spíše potemnělých slovech ale není divu, že větší optimismus v následujících volbách roku 1980 spatřovalo mnoho Američanů jinde.
Vždy usměvavý, telegenický Ronald Reagan dávno před Donaldem Trumpem sliboval učinit Ameriku „znovu skvělou“. Právě v reakci na Reaganovu konzervativní revoluci se Demokratická strana definitivně proměnila.
Odpoutala se od odkazu Franklina D. Roosevelta a vyrazila směrem větší deregulace a nadbíhání velkému byznysu. Jakkoliv si tento obrat mnozí spojují až s nástupem Billa Clintona, zárodky lze najít už v Carterově úřadování.
Právě jeho administrativa zahájila proces deregulace kdečeho od železnic přes aerolinky až po telekomunikace. Drastické kroky předsedy Federálního rezervního systému Paula Volckera, které ukončily ekonomické problémy „stagflace“ za cenu tvrdého dopadu na chudší Američany, jsou sice spojovány opět Reaganem – na klíčový post ale Volckera nominoval Carter.
Mír i fiasko
Na mezinárodní scéně je Carterovi připisován úspěch mírových dohod mezi Izraelem a Egyptem, na které navazoval svou prací i po odchodu z Bílého domu.
Carterovu dohodu o navrácení Panamského průplavu z amerických rukou zpět Panamě kritizoval už Reagan – a Trump se v poslední době tváří, že by ji rád zvrátil.
Během Carterova úřadování začala sovětská invaze do Afghánistánu, kterou vítal jeho národně bezpečnostní poradce Zbigniew Brzeziński. V rozhovoru pro francouzské noviny Le Nouvel Observateur se měl v roce 1998 chvástat, že v afghánské válce viděl příležitost „dát Sovětskému svazu jeho vlastní Vietnam“.
Mimo jiné ve světle teroristických útoků 11. září 2001 a následné americké invaze do Afghánistánu pak Brzeziński svá slova zpětně mírnil.
Bezprostředně s volbami roku 1980 a Carterovou porážkou je spojeno fiasko zaměstnanců americké ambasády v Teheránu, kterých se po revoluci v Íránu zmocnil rodící se teokratický režim.
Americké ozbrojené síly se pokusily rukojmí osvobodit, avšak operace Orlí spár skončila neúspěchem a tragédií v podobě havárií několika vyslaných vrtulníků. Nezdar traumatizoval americkou veřejnost a rukojmí byli kontroverzně propuštěni přesně v den inaugurace Ronalda Reagana.
Rozporuplnost Carterova úřadování je dobře vystižena drobnou historkou navázanou na zmiňovaný proslov o americké „blbé náladě“. Carter chtěl charakteristicky začít s napravováním u sebe a na střechu Bílého domu nechal nainstalovat solární panely jako symbol řešení energetické krize.
O několik let později je během oprav nechala odstranit Reaganova administrativa. Prý se ekonomicky nevyplácely.
Carterův odkaz je tak mnohovrstevnatý a plný vnitřních rozporů stejně jako doba, ve které vládl. Jedním si ale můžete být jistí: Carter byl jediným americkým prezidentem, který se kdy potápěl do jaderného reaktoru.
When a partial meltdown of Ontario's Chalk River Nuclear Power Plant occurred in 1952, one of the 150 Americans brought in to help dismantle the parts of the reactor was Jimmy Carter.
He was lowered into the reactor in 90 second shifts, which was enough time to remove one bolt. pic.twitter.com/VACEx7KF2G— Craig Baird – Canadian History Ehx (@CraigBaird) December 29, 2024
V roce 1952 pomáhal řešit havárii jaderné elektrárny v kanadském Ontariu. Možná i tato unikátní zkušenost přispěla ke Carterovu pozdějšímu rozhodnutí ukončit vývoj neutronových bomb.
